Letošní prezidentské volby v Brazílii byly výjimečné mimo jiné tím, že se ve vypjaté kampani přímo angažovala celá řada slavných osobností ze světa kultury a sportu. Mezi umělci měl jasnou převahu levicový exprezident – a nakonec i těsný vítěz voleb – Lula da Silva. Na svou stranu získal třeba světoznámou zpěvačku Anittu nebo písničkářské legendy (a zároveň odpůrce vojenské diktatury) Caetana Velosa a Gilberta Gila.
Ve světě sportu, a zvláště v Brazílii mimořádně populárního fotbalu, se ale dařilo spíše Lulovu oponentovi, dosluhujícímu ultrapravicovému prezidentovi Jairu Bolsonarovi, který se dlouhodobě pokouší využít fotbal pro politické účely. Jedním z Bolsonarových největších předvolebních trumfů se stala podpora nejznámějšího brazilského fotbalisty současnosti, Neymara da Silvy Santose Júniora.
Útočník francouzského klubu Paris Saint-Germain se pro Bolsonara vyslovil jen několik dní před prvním kolem voleb ve třináctivteřinovém videu na sociální síti TikTok. Mezi oběma koly se pak objevil po prezidentově boku v živém vysílání na YouTube. „To, co mě motivovalo vyjádřit svůj názor, jsou hodnoty, které prezident vyznává. Velmi se totiž podobají hodnotám mě a mé rodiny a všemu, co je nám drahé,“ vysvětlil hráč PSG, aniž by upřesnil, o jaké konkrétní hodnoty se jedná.
Bolsonarovi také v živém vysílání poděkoval za to, že ho podpořil v „nejtěžším momentu jeho života“, čímž měl na mysli obvinění ze znásilnění v roce 2019. Brazilský prezident se tehdy nechal slyšet, že Neymarovi věří a vzhledem ke složité situaci by ho nejraději objal. „Je to hodný chlapec. Prožívá těžké chvíle, ale já mu věřím,“ prohlásil Bolsonaro a postěžoval si, že ho stejně jako Neymara pronásledují nepřátelsky naladěná média.
Kromě útočníka PSG podpořili Bolsonara i další slavní fotbalisté, například stoper Thiago Silva z Chelsea, obránce Dani Alves z mexického klubu UNAM nebo několik hráčů z významných brazilských klubů. Do kampaně dosluhujícího prezidenta se zapojili i už bývalí legendární hráči Rivaldo a Ronaldinho.
Zvláště blízké spojení pak Bolsonaro navázal s brazilským klubem Flamengo, s jehož funkcionáři a hráči se sešel dokonce přímo v den druhého kola. Naopak Lula da Silva se ze zvučných fotbalových jmen mohl opřít pouze o Raího, který se podílel na brazilském vítězství na mistrovství světa v roce 1994 ve Spojených státech, nebo o obránce Igora Julião. Ten v současnosti hraje za portugalský tým Vizela, až do loňského roku ale patřil mezi výrazné postavy populárního klubu Fluminense z Rio de Janeira.
Z delší historické perspektivy není spojení mezi fotbalem a politikou v Brazílii žádnou novinkou. Fotbal, který byl původně spíše elitní hrou vzdělaných bílých mužů, se stal od 20. let minulého století postupně zdaleka nejoblíbenějším brazilským sportem a jeho popularita dosáhla takové úrovně, že bývá přirovnáván k náboženství. Možnosti využít fotbal pro politické účely si alespoň na federální úrovni jako první všiml diktátor Getúlio Vargas.
O tom je sice známo, že tímto sportem pohrdal, zároveň ale neváhal národní tým výrazně finančně podpořit a dosadit za jeho „patronku“ vlastní dceru Alziru, která reprezentaci osobně doprovázela k první medaili na mistrovství světa v roce 1938 ve Francii. Po tomto úspěchu se sám Vargas objevil v tisku na fotografiích po boku první národní fotbalové hvězdy, Leônidase da Silvy, který si jako nejlepší střelec na šampionátu vysloužil přezdívku „černý diamant“.
Před osmi roky na tom byli hůř než Tádžikistán, teď startují na světovém šampionátu a v kádru mají i vítěze Ligy mistrů. Už neplatí, že Kanada = hokej. Její multikulturní fotbalový tým se stal nejpřirozenějším reprezentantem země, kde to tenhle sport nikdy neměl jednoduché.
Po druhé světové válce se Brazílii podařilo získat místo pořadatele pro mistrovství světa v roce 1950. Národní tým tehdy sice ještě ve finále prohrál s Uruguayí, fotbal se ale neoddělitelně proměnil v jeden z nejdůležitějších symbolů Brazílie dovnitř i navenek a na úspěších reprezentace se opakovaně pokoušeli přiživit brazilští demokratičtí prezidenti.
Například modernizátor českého původu, Juscelino Kubitschek, přijal hráče národního týmu po první zlaté medaili na mistrovství světa v roce 1958 v prezidentském paláci, aby jim osobně pogratuloval.
Zdaleka k nejužšímu spojení mezi fotbalem a politikou ale došlo až v období vojenské diktatury, zvláště pak za vlády prezidenta Emília Garrastazu Médiciho (1969-1974), který se rozhodl národní sport využít k propagaci úspěchů režimu v zahraničí i k utištění domácích kritiků. Pod taktovkou Médiciho vyrostlo v Brazílii třináct nových stadionů a brazilská armáda se naplno zapojila do příprav národního týmu na mistrovství světa v roce 1970, které bylo poprvé v historii živě vysíláno na domácích televizních obrazovkách.
Brazilská reprezentace nakonec skutečně zvítězila, i když mimo jiné za cenu vyhození jejího původního trenéra João Saldanhy, který se prezidentu Médicimu nezamlouval pro svoje levicové politické názory. Fotbalový úspěch v každém případě aspoň na nějakou dobu upevnil pozici vojenské diktatury a pomohl k jejímu lepšímu přijetí na mezinárodním poli. Některé domácí týmy ale na druhou stranu hrály určitou pozitivní úlohu při pádu diktatury.
To platí zejména pro klub Corinthians ze São Paula, ve kterém se v 80. letech rozvinulo silné demokratické hnutí, které se projevilo jak ve vnitřní struktuře (o řadě záležitostí i konkrétních funkcí se hlasovalo), tak i navenek.
Demokratické hnutí klubu Corinthians mimo jiné v roce 1982 apelovalo veřejnost, aby v prvních svobodných volbách guvernérů a členů Kongresu od nástupu vojenského režimu hlasovala pro kandidáty bez vazeb na diktaturu. Ve prospěch demokracie se angažovala i řada nejoblíbenějších hráčů klubu, jako byl Sócrates (známější bratr výše zmíněného Raího) nebo Walter Casagrande.
Po návratu k demokracii v druhé polovině 80. let se brazilský fotbal do značné míry formálně odpolitizoval. „Využití fotbalu v politice ztratilo na síle z rozhodnutí sportovců a manažerů, kteří se rozhodli začít vyhýbat volebním diskusím,“ vysvětluje historik George Baptista.
Přinejmenším od konkrétních hráčů, vedení klubů nebo třeba fotbalových komentátorů se začala očekávat politická neutralita, přestože prezidenti se i nadále pokoušeli využít fotbalových úspěchů a obliby tohoto sportu pro zvýšení vlastní popularity.
Uplynul rok od letecké havárie, která pohřbila skoro celý brazilský tým Chapecoense. Během té doby jsme si dopisovali s Marinou Faquetti, fanynkou a spolupracovnicí klubu, která zblízka zakouší bolest i radost při snaze města o návrat k životu.
Dobře patrné to bylo na pořádání dalšího mistrovství světa ve fotbale v roce 2014, které se podařilo získat tehdejšímu (a od ledna také příštímu) prezidentovi Lulovi da Silva. Mistrovství světa a o dva roky později letní olympijské hry měly symbolicky podtrhnout ekonomickou expanzi Brazílie na začátku 21. století a posílit popularitu Lulovy Strany pracujících (PT).
Jelikož k nim ale došlo už v období hospodářského zpomalení a série korupčních skandálů, vyvolalo mistrovství spíše odpor a masové protesty. Brazilci se poprvé hlasitě vyslovili proti tomu, aby je politici „upláceli“ fotbalem a místo extrémně drahých nových stadionů požadovali na demonstracích kvalitnější vzdělání nebo dostupnější zdravotní péči.
Neúspěch plánů na využití fotbalového mistrovství ještě završila potupná prohra 7:1 v semifinále s Německem, která fotbalový národ obzvlášť silně zasáhla. Mizerný výsledek na šampionátu se stal symbolem brazilského neúspěchu při snaze přiblížit se životní úrovní i politickou kulturou vyspělým západním státům a sociální sítě zaplavila srovnání všeho, v čem je Brazílie horší než Německo.
Brazilská fotbalová reprezentace potupnou prohrou značně utrpěla na renomé v očích brazilské veřejnosti, domácí týmy však stále zůstaly mimořádně populární. A žádný současný politik této popularity nedokázal využít tak, jako právě původně nepříliš známý poslanec Jair Bolsonaro, kterému se podařilo překvapivě zvítězit v prezidentských volbách v roce 2018.
Přestože o Bolsonarovi nebylo do té doby známo, že by ho fotbal zvlášť zajímal, od zvolení se pravidelně objevuje na veřejnosti v dresech různých týmů – brazilská média spočítala, že jich na sebe oblékl přinejmenším dvaasedmdesát, z toho v mnoha případech při oficiálních státních návštěvách. Prezident se také začal prezentovat do té doby zcela bezprecedentním způsobem na významných fotbalových událostech.
Mistrovství světa v Kataru budilo kontroverze dlouho před tím, než vůbec začalo. Proč se FIFA rozhodla pro malou zemi na březích Perského zálivu? O čem volba Kataru vypovídá? V prvé řadě o samotné FIFA.
„Bolsonaro se snaží podílet na konkrétních fotbalových úspěších,“ popisuje historik Flavio de Campos. „V době vítězství Palmeiras v brazilském šampionátu v roce 2018 se třeba vydal na stadion a nevhodně vstoupil na hřiště, rozdával medaile a promenádoval se s trofejí klubu.“ Podobné gesto učinil o rok později, kdy přišel po finálovém zápasu na Copa América přímo na hřiště pogratulovat hráčům brazilského národního týmu k vítězství a předat jim medaile.
Ačkoli Bolsonaro za svůj mandát podpořil desítky různých brazilských týmů, nejbližší spojenectví navázal s klubem Flamengo, který má nejspíše nikoli shodou okolností zdaleka nejpočetnější fanouškovské organizace v Brazílii.
Prezident, který byl přitom původně podle vlastních slov příznivcem klubu Palmeiras, se pravidelně objevuje na zápasech Flamenga a týmu přislíbil státní podporu na stavbu vlastního stadionu. Výměnou za tuto přízeň Bolsonara podpořila řada hráčů i vysokých představitelů klubu včetně jeho sportovního ředitele, se kterými se prezident za účasti médií setkal přímo v den druhého kola voleb.
Již zmíněný klub Corinthians se oproti tomu vzhledem ke své minulosti stal spíš symbolem odporu proti Bolsonarovi. A to přesto, že se prezident několikrát neúspěšně pokusil o smíření a neváhal si obléct i jeho dres. Fanoušci tohoto klubu se ale opakovaně objevovali na demonstracích proti Bolsonarově vládě a po těsném vítězství Luly da Silvy v letošních prezidentských voleb se podíleli i na odklízení silničních zátarasů, které po celé Brazílii vztyčili nespokojení Bolsonarovi příznivci.
Vychází tištěný Football Club plný mistrovství světa. Nebude jen o fotbalu. Těšit se můžete třeba na reportáž z Nepálu. Ta popisuje život rodin dělníků, kteří přišli při práci v Kataru o život. Vysvětlíme vám ale například i to, díky čemu se Československo dostalo dvakrát do finále mistrovství světa. Na 170 stranách najdete plno skvělého čtení. Objednávejte předplatné od čtvrtého čísla roku 2022. Nebo si nás klidně vyzkoušejte už na čísle předešlém, kde jsme měli rozhovory s Jürgenem Kloppem nebo Jindřichem Trpišovským.
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.
