Padesát tisíc lidí na derby! Projděte si, kdy fotbal v Česku táhl nejvíc

Rekordní derby slavilo nedávno šedesátku. Počátkem září 1965 se na Strahově – v ochozech dříve Státního Masarykova stadionu, později Státního sportovního stadionu, Stadionu Československé armády, nakonec Stadionu Evžena Rošického – tísnilo 50 105 platících diváků.

Proč? Derby, nejsledovanější událost domácího sportu, se hrálo na největším fotbalovém stánku v Čechách a na Moravě. Oficiálně pro 45 000 lidí, občas však vstřebal návštěvu až o třetinu vyšší. V září 1935 se na něj při finále Středoevropského poháru Sparty s Ferencvárosem vešlo 55 000, v září 1936 při finále pro změnu s Austrií 60 000 diváků. Šedesátitisícové – jak se říkalo „mnohohlavé“ – publikum sem přilákala i reprezentace, poprvé v dubnu 1949 s Maďarskem.

Zpět ale k rekordnímu derby ze září 1965. Rudí se sešívanými se v lize tenkrát potkali po dvouapůlleté přestávce, naposledy tak úpolili v březnu 1963. Pod historickými názvy v květnu 1948! Rudí obhajovali titul, červenobílí byli nováčkem. Mezitím prohrávali s Úpicí a Otrokovicemi, čelili Hrdlovce nebo Radotínu. Chmury rozehnalo až jaro 1965, kdy se do Edenu vrátily rekordy, byť druholigové. Na malé derby s Viktorií Žižkov přišlo 40 000, na rozstřel se Spartakem Plzeň dokonce 42 000 diváků!

Tabulka: Nejvyšší návštěvy derby

Lépe už bylo, prozrazují statistiky. V loňské sezoně se průměrná ligová návštěva vyšplhala na 6176 diváků, v probíhající na 6843. V samostatné české soutěži byla vyšší pouze v ročníku 1996/97, kdy jich chodilo 7114. Pokrok, bezesporu. Na druhé straně, lepší čísla vykazovala liga už za první republiky a k rekordům vzhlížíme s odstupem víc než uctivým. Vyššího průměru než vloni dosáhla liga dvaačtyřicetkrát, poprvé v ročníku 1937/38. Posuďte sami…

V nejnavštěvovanější sezoně 1957/58 překročil průměr 13 500 diváků. Jako jediná v dějinách byla – kvůli návratu k formátu podzim–jaro – tříkolová, protáhla se na čtrnáct měsíců, naposledy s tuctem účastníků. Nad dvacetitisícový, v současnosti nedosažitelný průměr se dostaly Slovan Bratislava se Spartakem Praha Sokolovo. Patnáct tisícovek překonaly Dynamo Praha, RH Brno nebo ČH Bratislava. Přes třináct tisíc lidí chodilo v Ostravě, přes deset tisíc na Dukle, víc než devět tisíc v Pardubicích, víc než osm tisíc v Prešově.

Nejvyšším klubovým průměrem se historicky pyšní Sparta, vystupující tehdy pod budovatelským názvem Spartak Praha Sokolovo. V sezoně 1962/63 skončila devátá, na Letnou však chodilo víc než 26 000 diváků. Sešívaní se blížili dvaceti tisícovkám, Bazaly pokořily hranici patnáctitisícovou. Jak psaly noviny, větší návštěvy vykazovali toliko v Anglii, Itálii, západním Německu a Sovětském svazu!

Rekordy padaly nejen na Letné a v Edenu. Nejvyššího průměru sezony dosáhli několikrát i na Tehelném poli, občas Za Lužánkami nebo na Staré střelnici. Činily se i značky provinční a periferní. Desetitisícové publikum nebylo za protektorátu výjimkou ani v Nymburce, kde žilo dvanáct tisíc obyvatel, neřku-li v šestnáctitisícovém Rakovníku. Bafuňáři SK Nusle si v sezoně 1942/43 půjčovali svatostánek rudých, domluvili dvojzápasy a ejhle – průměr překročil 15 000! Skromný Motorlet vydržel v soutěži sezonu, prvoligovou příslušnost nezachránili ani internacionálové Jan Hertl, Jiří Pešek nebo Otakar Hemele. Malému derby se Spartakem Praha Sokolovo zato v srpnu 1963 přihlíželo 35 000 a revanši pak v březnu 15 000 diváků! V průměru 25 000!

Tabulka: Nejvyšší ligové návštěvy

Pravda, na stadionech chyběly turnikety a nezbývá než věřit číslům, která hlásili pořadatelé. Ti ovšem měli spoustu důvodů, proč je nenadsazovat. Přibližně třetinu příjmů ze vstupného totiž kluby odváděly. Státu daň z obratu, obcím dávku ze zábav, župám daň z hlavy. Později sloužily neevidované vstupenky jako zdroj černých fondů, nezbytných pro udržení nejlepších plejerů a pořízení posil. Stávalo se, že policie jich v kancelářích a domácnostech činovníků zabavila desítky tisíc. Bez razítka, mimo deklarovanou návštěvnost.

Nahlíženo politikou, nejvíc lidí chodilo na fotbal za Antonína Novotného a Klementa Gottwalda. Nejméně za Tomáše Garrigue Masaryka, Václava Klause a Václava Havla. Návštěvnost nejvíc narostla za Emila Háchy. V režimu ani míře demokracie klíč nehledejme…

Čísel, kterým se ani nepřibližujeme, dosáhl fotbal bez marketingu, sociálních sítí a televize. Videoklipů a podcastů. Bez digitálních médií, online platforem, mobilních aplikací. Diváci chodili na soutěž, na klub a na hru, nikoli na produkt nezřídka předváděný jako reality show. Podhoubí „nejlidovějšího sportu“ tvořily obliba odvětví, tradice, mentalita fanoušků. A návštěvnost posouvaly faktory, které dnes chybí a chybět budou.

V první řadě, kapacita stadionů. Na Strahov, Tehelné pole i Lužánky se vešlo až 50 000, na Letnou, do Edenu a Vítkovic přes 40 000 diváků. Pětatřicetitisícovou návštěvu zvládly Štruncovy sady v Plzni i Čermeľ v Košicích. Třicetitisícovou Stará střelnice a Bazaly v Ostravě. Víc než pětadvacetitisícovou Trnava, Malšovice, Juliska v Dejvicích…

Na některá utkání žádali pracující, podniky a odbory až sto tisíc vstupenek a zlobili se, že takový stadion – na rozdíl od Budapešti, Bukurešti, Moskvy, Sofie, Varšavy nebo východního Berlína – nemáme. Státní výbor pro tělesnou výchovu a sport navrhoval v padesátých letech, aby vyrostl na Maninách. Se stotisícovou kapacitou a za miliardu korun. „Že by se i u nás sešlo na pěkný zápas 250 000 diváků, to jistě každý potvrdí,“ pábil Emil Zátopek, zjevně fascinovaný Maracaná v Rio de Janeiru.

Nejlevnějším lístkům k stání druhé kategorie, „obvyklému ligovému vstupnému“. říkali za první republiky „šestikorunky“. Za protektorátu stály deset a po měnové reformě tři koruny. Chodili za ně dělníci, střední třída kupovala kategorii první. Sedadla – v lóžích, na tribuně a u hřiště – si vyhradila honorace. Upřímně řečeno, nabídka volnočasové zábavy byla omezená a ani desetikoruna utracená za utkání neměla příliš alternativ.

Za komunismu nejprve ceny určovaly úřady, „volná tvorba vstupného“ byla připuštěna teprve v roce 1965. V archivech dohledáme řadu dopisů, které tento krok kritizovaly. „Kdy přestanete okrádat návštěvníky čs. kopané novou tvorbou (zlodějnou) cen,“ stěžoval si ústřednímu výboru KSČ fanoušek. „Ten fotbal, který naše kluby produkují, má cenu tak Kč 2,-.“ Jiný, invalidní čtenář rozeslal redakcím dopis, ve kterém zahrnul do svých nákladů nejen zvýhodněné vstupné, ale i tramvaj, pivo nebo cigarety. Nižší soutěže, končil, nabízejí „taky špatnou, ale lacinou kopanou“.

Bůh ví, co by říkali po listopadu 1989, kdy ceny vyskočily jako nikdy předtím. Čísla se pochopitelně propadla. V devadesátých letech na 5500, v dalších dvou dekádách na 4700. V sezoně 2002/03 chodilo na ligu v průměru 3878 a v ročníku 2004/05 3822 diváků! Stejně jako v dobách dřevěných ohrad, nezpevněných ochozů a židlí u hřiště na Čechii Karlín nebo na ČAFC Královské Vinohrady.

A nakonec, důvody vyšší návštěvnosti spočívaly v úrovni mužstev a hry. Před válkou nejlepší do ciziny nechtěli, po únoru nemohli. Emigrace byla ve fotbale jevem zřídkavým. V lize nastupovali – s výjimkou Josefa Silného, který hrál pouze v prvním utkání šampionátu – všichni vicemistři světa 1934, všichni vicemistři světa 1962 i všichni mistři Evropy 1976. Nevídáno! Na Josefa Bicana pokřikovali v Nymburce a Rakovníku. Na Josefa Masopusta v Otrokovicích a na Motorletu. Na Antonína Panenku v Třinci a Frýdku-Místku.

Pojďme bilancovat. Na ligová utkání přišlo v průběhu století bezmála 129 milionů diváků. Přibližně stejně obyvatel mají Japonsko s Mexikem, zhruba polovinu Itálie nebo Francie. Jubilejního fanouška s pořadovým číslem 130 000 000 se dočkáme – dají-li Bůh a Jeho Veličenstvo divák – možná už v závěru této sezony.

Zvládne Slavia náročný program? Jak využije posily z posledního roku? Jak vyzrát na silné soupeře v Lize mistrů? A co čekat od souboje Trpišovský vs. Priske? O tom všem jsme si povídali v dalším dílu Football Club podcastu s analytiky Tomášem Daníčkem a Vojtěchem Mrklasem.