Ne, do Budapešti nepojedeme. Jak fotbal reagoval na invazi do Československa

„Vzhledem k nezákonnému a zrádnému vpádu do Československa ruskými, polskými a maďarskými silami – a na podporu českého národa – si my, Celtic Football Club, nemyslíme, že by jakýkoli západoevropský klub měl být nucen plnit fotbalové závazky v kterékoli z těchto zemí,“ burcoval Bob Kelly, předseda Celticu Glasgow. Okupantů se nedopočítal, přehlédl Slováky, bez odezvy však nezůstal.

Původně žádal, aby UEFA styky s fotbalisty zemí, které se invaze zúčastnily, přerušila. Když odpověď nepřicházela, vzkázal, že Celtic k venkovnímu utkání s Ferencvárosem nenastoupí a další kluby vyzval, aby ho následovaly. Vyslyšen byl ve fotbalově skromném Dánsku, ve Švédsku a v ještě skromnějším Lucembursku. Především však – v AC Milán, kterého čekal Levski Sofia. A spojení Celtiku s Milánem mělo váhu. Patřily mezi půltucet klubů, které zatím trofej vyhrály.

V kancelářích UEFA, sídlících tehdy v Bernu, svítili do pozdních večerních hodin. V soutěžích, které pracně vybudovala, se potkávali soupeři ze znepřátelených bloků. Dokonce ze zemí, které se neuznávaly, neměly diplomatické styky, balancovaly na hraně válečného konfliktu. Olympiakos Pireus odmítl nastoupit proti Besiktasu, Wismut Aue nedostal víza do Severního Irska, Glenavon Belfast do NDR… Když hrál Real Madrid za železnou oponou, cestoval bez Ference Puskáse, Barcelona bez László Kubaly, Sándora Kocsise nebo Zoltána Czibora.

S dílčími nesváry si UEFA poradila, vystačila si s kontumacemi a více méně symbolickou pokutou. Dlužno uznat, že přitom postupovala nepoliticky. Sporná utkání přesunula na neutrální půdu a kdo nenastoupil, byl vyřazen. Bez politických priorit, bez ideologických preferencí. Nesdružovala koneckonců státy, nýbrž asociace, přičemž přímo ve stanovách si vymínila, že „vůči žádné zemi nemůže být uplatňována politická diskriminace“. Restriktivní, politikou diktované kroky činily zato vlády, nejčastěji neudělením víz.

V takovém případě sankcionovala UEFA asociaci, jejíž úřady utkání znemožnily. V roce 1960 tak skončilo ve čtvrtfinále evropského šampionátu Španělsko, protože Francisco Franco nevpustil do země reprezentaci Sovětského svazu. Portugalský Leixoes Porto musel ze stejných důvodu hrát obě čtvrtfinále Poháru vítězů pohárů v roce 1962 venku, ve východoněmecké Jeně, kde neuspěl.

Výzvu vlastního předsedy nepodpořili ultras ze Zelené brigády, mlčeli i další účastníci pohárů z britských ostrovů – Manchester United s Manchesterem City. Francouzský šampión AS Saint-Étienne proti změnám, které schválila UEFA, rovnou protestoval a v dokonalé shodě s asociacemi invazních zemí je označil za „politicky motivované“. Důvod byl prostý a ryze fotbalový. Na původně vylosovaný Chorzów si věřil, zato se Celtikem, který ho nahradil, mnoho šancí neměl.

Jakékoli kroky vůči klubům ze států, které okupovaly Československo, vyloučil i řídící výbor Poháru veletržních měst. Vznikla tak paradoxní situace. Zatímco Celtic Glasgow do Budapešti k ouvertuře Poháru mistrů – z obavy o bezpečnost hráčů a fanoušků, jak znělo tehdy jako dnes oficiální vysvětlení – cestovat odmítl, Leeds United zhruba ve stejném termínu k finále Poháru veletržních měst přijel, se stejným soupeřem před sedmdesáti tisícovkami diváků na Népstadiónu remizoval a odvezl si trofej.

Nebylo divu, že chvíli trvalo, než komise vymyslela řešení. Spočívalo v přelosování pohárů podle segregovaného principu. V prvním kole platilo, že západoevropské týmy se nepotkají se soupeři ze socialistických zemí. Kluby z okupačních států – Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR – budou hrát výlučně mezi sebou. A nakonec, účastníky z Československa čekají soupeři z Jugoslávie nebo Rumunska, které se na invazi nepodílely. Další postup komise neřešila. Věřila, že do října, kdy bylo na programu kolo druhé, se situace vyjasní.

Mimořádný nouzový výbor UEFA všechno posvětil a doplnil výkladem, určeným politikům ve znepřátelených táborech. „Rozhodnutí komise je bez jakékoliv diskriminace,“ stálo v něm, „mělo jen vyloučit v prvním kole určité potíže, které jsou mimo dosah a pravomoci UEFA.“ Zvlášť výbor zdůraznil, že další losování již proběhnou „bez omezení jakéhokoli druhu“. A v neveřejné části dokumentu zmínil obavy asociací z protestů, demonstrací nebo nepokojů na stadiónech.

Uklidnění, ve které v Bernu doufali, nepřišlo. Naopak, granáty začaly vylétat z druhé strany barikády. Rozhodnutí přijal orgán, který k tomu neměl pravomoci, rozčilovali se v Moskvě, Budapešti, Sofii, Varšavě i ve východním Berlíně. Je bezprecedentní a diskriminační. Podle viceprezidenta UEFA Sándora Barcse bylo diktováno obchodně, ve prospěch zemí přinášejících příjmy z televize a reklamy. Podle místopředsedy FIFA Valentina Granatkina ho pro změnu motivovala politika, je nezákonné, v rozporu se stanovami. Rozhodnutí zrušte, vraťte se k původnímu rozlosování a svolejte mimořádný kongres UEFA, naléhali.

Když v Bernu mlčeli, přišla odveta. Spěšný telegram, že asociace s přelosováním nesouhlasí a jejich kluby se pohárů nezúčastní, přišel nejdříve z Polska, potom z Maďarska a Bulharska, z východního Německa, nakonec ze Sovětského svazu. „Náš protest proti nezákonnému postupu výkonného výboru UEFA může vést až k vystoupení z evropské fotbalové unie, jestliže UEFA bude nadále sledovat svou dnešní linii,“ vyhrožoval Valentin Granatkin.

Předseda UEFA, švýcarský fotbalový diplomat Gustav Wiederkehr neustoupil a vzkázal, že poháry začnou tak, jak schválil výkonný výbor. Kluby, které k zápasům nenastoupí, v soutěžích skončí a zaplatí 500 švýcarských franků. Až emoce utichnou, výkonný výbor zruší i pokuty. Odstoupivší kluby potrestány nebudou, prohlásí, neboť jejich postoj vyplýval „z mimořádného případu bez precedentu“.

Pojďme na fotbal. Dopady okupace upozadily novinky, které UEFA před sezonou zavedla. V pohárech bylo možné střídat dva hráče, gól vstřelený venku začal platit – pouze do čtvrtfinále, ovšem – za dva. Soutěže dostaly podobu, která vydrží dekády. UEFA nadto doporučila, aby se hrálo ve středu a pauza mezi zápasy, aby nebyla delší než tři týdny.

Z osudí Poháru mistrů zmizely z vlastního rozhodnutí Dynamo Kyjev, Ferencváros Budapešť, Ruch Chorzów, Levski Sofia a Carl Zeiss Jena. Fajnšmekři postrádali zvlášť Dynamo Kyjev, které vloni vyřadilo obhájce z Glasgow. Vypadl i nejatraktivnější souboj kola Ferencváros – Celtic. V Poháru vítězů pohárů chyběly Dynamo Moskva, Raba Györ, Górnik Zabrze, Spartak Sofia a Union Berlín.

Poháry zeštíhlely, rozpadla se párovost a aby udržela pavouka, musela si UEFA vypomoci administrativními zásahy. Z prvního kola Poháru mistrů postoupila bez boje CZ Bělehrad, z osmifinále AC Milán s Benfikou Lisabon. V Poháru vítězů pohárů přímo avansovalo Dinamo Bukurešť, z osmifinále AC Turín s Barcelonou.

Ve čtvrtfinále se počty srovnaly a československý klubový fotbal prožil sezonu jako nikdy předtím ani potom. Spartak Trnava vyřadil v Poháru mistrů Steauu Bukurešť, Reipas Lahti i AEK Atény, vypadne až v semifinále s Ajaxem Amsterdam. Slovan Bratislava, který vyřídil RFK Bor, FC Porto i Dunfermline, Pohár vítězů pohárů dokonce vyhraje, když ve finále pokoří mocnou Barcelonu.

„Přál bych si mít jednu libru po každé, když bylo řečeno nebo napsáno, že sport se nemá míchat s politikou,“ politizoval Bob, matrikově Robert McErlean, Kelly. „Ale s rozvojem sportu, zejména fotbalu, jako významného nástroje ke zvýšení mezinárodní prestiže země, je mnohem těžší politiku a sport oddělit.“ Věděl, co říká. V čele Celtiku působil téměř čtvrt století, mezi lety 1947 a 1971. V roce 1969 se „za služby skotskému fotbalu“ dočká šlechtického titulu.

Obstála nicméně také UEFA, jinak by nepřežila. Ve světě rozděleném železnou oponou zůstal fotbal jednou z nemnoha oblastí, v níž dokázaly oba bloky institucionálně spolupracovat, domluvit se a respektovat pravidla. Ku prospěchu všech, dodejme. Díky popularitě hry, která neměla a nemá obdoby a díky „politice nepolitiky“, která neměla a nemá alternativu. Politikům, věrozvěstům a aktivistům všech vyznání navzdory.

Mezi úrovní hry a demokracie úměrnost neexistuje. Squadra azzura vyhrávala tituly za fašisty Benita Mussoliniho. Zlatý tým z Maďarska válcoval soupeře za stalinisty Mátyáse Rákosiho. Real Madrid vládl Poháru mistrů pod generalissimem Franciscem Francem, Benfica Lisabon za diktatury Antónia Salazara. Báječné světové šampióny z Brazílie v čele s Pelém či Jairzinhem forsírovala vojenská junta generála Emília Médiciho… Dějiny fotbalu by vypadaly úplně jinak, kdyby je federace exkomunikovaly a soupeři bojkotovali.

Tip na závěr: Přečtěte si i první dva texty z naší minisérie 21. srpen 1968:

• Vystoupil z letadla a spěchal na ligu. Měl Dubček raději fotbal než stranu a Sovětský svaz?
• Fotbal a tanky: Okupace v srpnu 1968 paralyzovala ligu, na hráče mířily kalašnikovy

Od zlínského překvapení přes boleslavskou krásu bez výsledků až po Priskeho comeback. Nové trenérské tváře dobývají ligu. Analytik Vojtěch Mrklas v pokračování FC podcastu rozebírá jejich silné i slabé stránky.