Můj život s Čafkou aneb Prokletí uhynulého koně

EOS – partner amatérského fotbalu na FC

S klubovou platformou EOS budete mít veškerou administrativu a komunikaci na jednom místě. Komplexní služba ke správě a řízení sportovních klubů kromě nervů ušetří desítky člověkohodin měsíčně, což přijde vhod sportovním funkcionářům, trenérům, ale i hráčům a rodičům dětí. Získejte víc času, abyste se mohli věnovat tomu opravdu důležitému –⁠ sportu.

To chci zkusit!

Čafka a já

Český Athletic & Football Club (ČAFC, lidově Čafka) stál u zrodu organizovaného fotbalu v českých zemích a svou roli sehrál i při formování Československa. Založili ho studenti na Královských Vinohradech 15. listopadu 1899, takže FC Barcelona nám může říkat (o dva týdny) „starší brácho“. Což mi bylo pochopitelně velmi platné pokaždé, když ve sprše netekla pořádně voda nebo když mi zase utíkal soupeřův útočník.

Z prvního tréninku jsem zbaběle utekl. Podruhé už jsem zůstal. Psal se rok 1990 a pamatuju si, jak se z naší panelové budovy se zázemím postupně odlupovala písmena nápisu Tatran SZ. Ano, i klub na úrovni krajského přeboru (a naposledy ještě v 80. letech i divize) se v komunistickém Československu musel podřídit systému sportovních klubů přidružených k průmyslovým závodům. A tak sice tradiční název ČAFC přetrval podobně jako u Slavie či Sparty z dob habsburské monarchie až do dnešních dnů, ale za komunismu na čtvrtstoletí úplně zmizel. Čafka se ve dvou obdobích (1953–1968 a 1979–1989) postupně jmenovala Instalační závody, Tatran Stavomontáže „B“, Tatran Pozemní stavby a Tatran Stavební závody.

Právě na hřiště takto nazvaného klubu jsem začal dojíždět už v kočárku a kopal tam míčem o zeď dlouho předtím, než jsem v teniskách, později v nezapomenutelných černo-žlutých gumotextilních kopačkách začal docházet na skutečné tréninky. Areál v pražských Záběhlicích tehdy dýchal novotou. Čítal jedno velké travnaté a jedno velké škvárové hřiště s nezapomenutelnou dřevěnou tréninkovou zdí, se kterou si člověk mohl přihrávat do nekonečna. A k tomu ještě jeden malý travnatý plac a dva malé škvárové. Zvlášť malá tráva byla unikát – v rozměrech vhodných pro zápasy nás mrňat i s napevno instalovanými malými brankami, to tehdy byla pražská rarita, snad všude jinde se hrálo na polovinu velkého hřiště s brankami přenosnými.

Vyrůstali jsme tam obklopeni přírodou, v zimě běhali kilometry kolem Hamerského rybníka, z jeho přítoku občas na náš trénink zabloudila kachní rodinka i s mláďaty. Ti důmyslnější z nás si při nenáviděném kroužení kolem rybníka uměli najít zkratku. Mezi ty vynalézavé patřil i jakýsi Roman Bednář. Na hřišti ale platilo, že kdykoli poblíž soupeřovy branky kopl do míče, zpravidla to končilo gólem. Nedivili jsme se, když nám ve starších žácích zmizel k sousedům do Bohemky. Zato jsme s uznáním kroutili hlavou, když později vydržel tréninkové dávky Vlastimila Petržely. A nakonec byli hrdí, když se vynořil v národním týmu a v Premier League. Podobně se naším kolektivem prohnali o něco mladší, ale už tehdy všechny kolem převyšující Milan Škoda mladší s bratrem Michalem, jejichž otec a také bývalý ligový hráč Milan rovněž nastupoval i za ČAFC.

Když jsme společně jeli – především na nějaký mimopražský – zápas nebo turnaj, lidi se nás tam ptali, jak se náš klub jmenuje. „Čafka,“ odpovídali jsme. „Cože? Jak?“ zněla skoro vždycky nechápavá odpověď. Při domácích zápasech našeho A-týmu, které jsme z kopce za brankou po svých utkáních často s napětím sledovali, se z amplionu k našemu pobavení každou druhou neděli ozývalo: „Vítejte na Stadionu bratří Voglů!“

„Bratři Voglové? Kdo to proboha byl?“ kroutili jsme hlavou… Znali jsme je jen ze zažloutlých fotek v zasklených tablech na chodbách u šaten.

Po stopách slavné a trochu tajemné historie svého klubu jsem se začal intenzivně vydávat od rané dospělosti. V archivech a rozhovorech s pamětníky jsem objevil úžasné i komické příběhy klubismu až za hrob, historky z dávného soupeření se Spartou a Slavií, lidské tragédie z dob holokaustu. A taky jsem blíž poznal syna správce starého hřiště Čafky, který to ze spořilovského areálu dotáhl až k zápasu proti Pelému a do finále mistrovství světa.