Ukradli jim klub, nabídli ponožky. Austria v Salcburku žije dál, Red Bullu navzdory

Scházím ze slavné pevnosti Hohensalzburg a nasedám do trolejbusu. Mířím na fotbal, za tenhle víkend už podruhé. Do zápasu domácí Austrie proti Admiře Wacker zbývají dvě a půl hodiny. Už tady mě trefují do očí první náznaky toho, co přijde.

Vzdalujeme se od centra. Ulice zaplavují fialové ostrůvky – graffiti na zdech, lampy s vrstvami samolepek, dokonce i odpadkové koše dostaly nový nátěr. Míjíme slavný pivovar Stiegl. Sudy piva tvoří nekonečné stříbrné lány, za kterými se město dál rozpadá do předměstí.

A právě tady stojí můj dnešní cíl: Max Aicher Stadion v městské části Maxglan. Domov Austrie Salcburk, nováčka druhé rakouské Bundesligy.

Říká vám jméno Austria Salcburk něco? Pokud ano, pak si vzpomínáte správně na klub, který v devadesátých letech získal tři rakouské tituly a udivil Evropu, když se v roce 1994 dostal do finále Poháru UEFA (předchůdce Evropské ligy), kde dvakrát prohral 0:1 s Interem Milán.

Kde je Austria teď a proč je velký klub ze Salcburku teď známý pod značkou Red Bull? Jeden měl zaniknout, aby uvolnil místo druhému. Jenže někdo se vzepřel osudu…

RB výsměch

Že jdu správně mi prozradí letmý pohled na jednoho z fanoušků. Fialové boty, tepláky, triko, mikina, klobouk, dokonce i kryt na telefonu.

Hned vedle něj postává tříčlenná skupinka v klubových šálách. Překvapivě to nejsou místní, přijeli až z Norska. „Jsme tu na dovolené. Slyšeli jsme o osudu Austrie, tak jsme přišli. Atmosféra má být úžasná, jdeme hlavně za ní,“ doplňují se navzájem.

Z dálky si mě nedůvěřivě prohlíží jiná trojice mužů, každý s plechovkou piva v ruce. Chvíli váhám, pak seberu odvahu a jdu k nim. Obavy padají, alkohol je asi uvolnil. „Austrii jsem začal fandit díky bráchovi,“ ukazuje jeden z nich na nejvyššího z trojice. „Jo, fandím jim od mala. Začalo to někdy v devadesátkách,“ přikyvuje nejstarší ze sourozenců. Využívám příznivého momentu a zkusím téma, které se tu nabízí samo. „Co si myslíte o fanoušcích Red Bullu?”

„Nezajímají nás. Oni nějací jsou?“ V jejich hlase cítím ironii, která je zakořeněná velmi hluboko. Není to jen běžné pošťuchování rivalů, ale následek událostí, které měly fialovou barvu vymazat z mapy. „Toto je nový klub bez historie,“ zněla tehdy, v roce 2005, slova majitele Red Bullu Dietricha Mateschitze. Situace vygradovala tak daleko, že musel zasáhnout i rakouský fotbalový svaz. Teprve pod hrozbou vyloučení ze soutěže Red Bull formálně uznal své nástupnictví po původní Austrii.

Vzápětí potkávám Franze. I on je už pamětník. Přišel s manželkou a malým synem. Klukovi nejsou ani tři roky, ale už ladí do fialova s rodiči. „Austrii fandím od roku 1994, pamatuji si všechny tituly,“ vypráví Franz. Konverzace se stočí k převzetí klubu. „Zpočátku to vypadalo dobře. Jenže pak nás odkopli. Zbavili se názvu, barev a jako náhradu nám nabídli jen ponožky.“

Franz nepřehání. Nejdřív vypadal odkup tradiční Austrie koncernem Red Bull jako snový scénář, očekával se příliv peněz a velké plány. Ty sice přišly, ale s jinou identitou: změnou barev, loga, názvu i vedení. Faktická likvidace Austrie přinesla vlnu nevole a vznikla iniciativa Violet-White. Po dlouhém vyjednávání s příznivci fialových přišla ze strany Red Bullu „velkorysá“ nabídka: fialová kapitánská páska, fialové logo Adidasu a fialové štulpny pro brankáře. Doslova výsměch.

Hned se mi vybavují slova sociologa fotbalu Radima Marady: „Ve fotbalovém klubu jsou nejstabilnější tři pilíře: místo, název a fanoušci. Všechno ostatní podléhá neustálé fluktuaci. Hráči přestupují, realizační týmy se mění po pár porážkách, manažeři rotují.“ Může ale stavba zůstat pevná, když z ní základní pilíře násilím vyrvete?

„Je to verbež,” říká bez obalu další fanoušek. Pochází z Drážďan, žije v Salcburku rok. Rok, během kterého mohl chodit na Ligu mistrů, ale radši oslavil s Austrií postup do druhé ligy. „V Německu máme Lipsko, úplně stejný scénář v bledě modrém. Nemůžu jim fandit, prostě to nejde.“

Fotbalový Disneyland

Nejfanatičtější příznivci a členové Fanclubu Absolut se scházejí u Max Aicher Stadionu. Zbývá devadesát minut do výkopu a celá tahle fialová bouře se valí do kotle. Jejich zápas začíná už teď.

V nablýskané Red Bull Areně na druhém konci města nic takového nečekejte. I tam bývá před zápasy rušno, ale spíš než fanoušky slyšíte dětský smích. Ze zdí na vše shlíží podobizny Erlinga Haalanda či Dominika Szoboszlaie.

Dva muži ve středním věku s malými dcerami jsou typickými diváky dnešního zápasu Red Bullu proti LASKu. Že jdou na fotbal, poznáte jen podle trička s býkem pod mikinou. Potomci jsou v kompletním červenobílém setu.

„Je skvělé, co tu pro ně dělají. Můžou dělat vlajkonoše, jít na hřiště s plachtou, fanzóna je úžasná,“ pochvalují si. A mají pravdu. Dětí tu najdeme mnoho. Několik jich běží za maskotem Bullidibummem, nepřekvapivě je to rudý býk.

Zatímco na Austrii nejdelší fronta vede na pivo, v Red Bull fanzóně se ta nejdelší táhne k autogramiádě. Tady to funguje jinak. Kluk v bílém dresu s rudými křídly drží šálu plnou podpisů a vyhlíží další. Tentokrát od Maďara Damira Redzice, čerstvé posily za téměř pět milionů eur, což je zhruba průměr, co v posledních letech RB Salcburk za posily platí. U českých špičkových klubů by šlo o rekordní transfery.

„Hned to pojali na rakouské podmínky megalomansky,“ vybavují se mi slova Libora Sionka z našeho nedávného rozhovoru. Český křídelník působil v Rakousku právě v době velkého přerodu. „Angažovali Beckenbauera, přitáhli hráče z Bayernu. Od začátku měli v plánu vybudovat velký tým, což se jim podařilo. Viděli jsme, že v Salcburku podmínky vystřelily ze dne na den na úplně jinou úroveň.“

A přesně na tohle slyší lidé jako Thomas. Padesátník, chlap jako hora, s pivem a klobásou. Děti kolem něj pobíhají a já jen trnu, kdy do něj některé z nich narazí a pivo na něj vyklopí. Přijel až ze Štýrska. Když jeho GAK Graz spadl do nižších soutěží, udělal pragmatické rozhodnutí. Začal jezdit na Red Bull. Jedna cesta vyjde zhruba na tři hodiny. „Udělám si hezký víkend, projdu si město a pak jdu na fotbal,“ říká lámanou angličtinou. „Hrají hlavně dobrý fotbal a Liga mistrů je příjemný bonus.“

Zatímco na předměstí se mluví o krádeži duše, u obrovského graffiti zuřícího rudého býka, potkávám muže kolem čtyřicítky v doprovodu manželky. On má na sobě zářivě bílý dres, ona je oblečená spíš jako na večírek v centru města než na tribunu. Na rozdíl od fialových působí tito dva naprosto vyrovnaně. Když přijde řeč na identitu a historii, muž jen lhostejně pokrčí rameny.

„Pro mě je to pořád ten samý klub. Stará Austrie, nový Red Bull, nevidím v tom rozdíl,“ říká věcně. „Ve fotbale dneska rozhodují peníze. Víc peněz znamená lepší hráče a lepší výsledky. Vidět hvězdy jako Haaland nebo Szoboszlai je taky zážitek.“ Je patrné, že prioritou je pro něj především sportovní úroveň a úspěch.

Pivo, klobása a tradice

Pojďme zpět na fialový kraj města do Maxglanu. Už se blížím na stadion Austrie. Ve frontě na lístky se dávám do řeči s otcem a synem. Pro generaci toho staršího byl rok 2005 životním testem věrnosti. „Bylo těžké se rozhodnout, ale vybral jsem si správně.“ Syn jej doplňuje radikálně: „Ti na Red Bullu? To nejsou fanoušci, to jsou zákazníci. Nefandí, a když, tak jenom pokud se daří. Ten klub je nezajímá.“

Procházím bránou Max Aicher Stadionu. Můj nos okamžitě zbystří, když zachytí vůni kouře a grilovaného masa. Jdu po čichu, dokud nenajdu místní bufet. Nabídka čítá jen jeden produkt: Bosna. Dva grilované bratwursty s cibulí, kari a hořčicí. Pro Salcburk naprostá klasika, i když název trochu klame. Pro Rakušany je totiž tohle slovo synonymem pro pálivé a pikantní jídlo. Mé další kroky vedou ke stánku s pivem, nic jiného, než místní Stiegl bych si tu neuměl představit.

S Bosnou v jedné ruce a pivem v plastu v té druhé usedám přímo k rohovému praporku. Slunce má sílu a pomalu cítím, jak mi rudne obličej. Zakousnu se do pálivé klobásy, dám si velký lok piva. Kvalitu piva i pažitu přede mnou by jim mohla závidět spousta českých ligových týmů. Koukám na krásné panorama hor před sebou a užívám si to. Má to svůj specifický říz – žádná okázalá předzápasová show, ale poctivý, typický fotbalový den.

S plným břichem se procházím po stadionu. Všímám si velké tabule pod hlavní tribunou. Jednotlivé kovové štítky nesou jména. Emilia Hengsbach, Alex Geis, rodina Grasseger nebo třeba Fanclub Absolut. Tohle je seznam dárců, díky nimž mohl jejich milovaný klub znovu vzniknout.

Ve vzpomínkách se opět vracím do Red Bull Areny. I tam je zeď plná plaket. Pyšní se ale něčím jiným. Připomíná sedmnáct bundesligových titulů, poháry a ligové rekordy. Dokonalý obraz sportovního úspěchu.

Football is coming home

Do Max Aicher Stadionu přijela Admira Wacker usilující o postup do Bundesligy. Hráči vycházejí z tunelu za zvuků notoricky známé písně Football is coming home. Nad nimi nápis Austria není na prodej. Ve shluku fialových dresů moje oči zaujme dlouhatánská postava hráče čísla 45. Je to český útočník Austrie Daniel Bareš.

Bude to těžký zápas. Starší pán vedle mě to ví. V tichosti se pomodlí, udělá křížek přes hruď a teprve pak se usadí. Jdeme na to. S výkopem kotel vytahuje choreo: I see your true colours and that’s why I love you. Text ze známé romantické písně Cindy Lauper nese jasný vzkaz: víme, kdo jsme a jsme na to hrdí.

Mezi změtí vlajek svítí letopočet 2007. Rok znovuzrození. Poté, co byl klub v roce 2005 fakticky smazán z mapy, to byla hrstka věrných fanoušků a funkcionářů, kteří ho odmítli nechat zemřít. Austria se vrátila na trávníky, byť musela začít úplně od nuly v nejnižší soutěži.

Tribuny jsou dnes nacpané k prasknutí. Moderátor hlásí návštěvu: 1566 diváků. Vyprodáno. Max Aicher Stadion není moderní stánek. Ale celý je ve varu. A kdyby byl větší, lidí by nejspíš přišlo víc.

Rival od Red Bullu má opačné starosti. Na šlágr kola s LASKem je jeho třicetitisícová aréna poloprázdná, v hledišti sedí přes osm tisíc diváků, čtvrtina kapacity. To je skoro stejná návštěva jako na podzim, kdy tu hrál Liefering (béčko Red Bullu) právě proti Austrii. Dobrou polovinu z osmitisícového davu tvořili fanoušci Austrie a rozdíl v atmosféře byl brutální. Fialoví vytvořili i přes prohru 0:3 nezapomenutelnou kulisu.

A co nedávná domácí odveta? „Bylo to neuvěřitelné. Řvali, byli nepříčetní, myslel jsem, že vlítnou na hřiště,” vzpomíná Bareš, který tehdy dvěma góly zařídil vítězství. Jeden navíc trefil z půlky.

Ač postavou připomíná Jana Kollera, tak dobrá technika Barešovi nechybí. „Je skvělý na míči, ale občas hraje moc jako záložník a situace přehrává,“ říká jeden z fanoušků. Potvrzuje se to vzápětí. Daniel krásnou kličkou obehraje obránce. „Bravo!” zní z tribuny. Ale následná nahrávka míří do země nikoho. „Scheisse!” nadává vedle mě pán, který se ještě před chvílí modlil.

Kvalita zápasu má do ligového šlágru na stadionu Red Bullu daleko, přesto fialový kotel ani na vteřinu nezhasl. Tohle Red Bull nemá. Atmosféru tam dělali především hosté z Lince. Teenageři, malé děti, pár rodičů. Sektor RB ultras připomíná spíš školní výlet než vroucí kotel.

Na chvíli se to změní, když vytahují pyro. Svítivě červené plameny proříznou ospalou arénu a na pár sekund to vypadá, že se stadion nadechne. Právě v záři světlic mi padne do oka jeden z bannerů – fialový nápis evolution nad červeným Salcburkem.

Jako by mi do toho rudého dýmu promlouval sociolog Radim Marada: „Obecně platí, že s dobrými výsledky se nové vlastnictví přijímá lépe. Fanoušci se se změnou vyrovnávají snadněji, protože vidí úspěch,” tady v ochozech to přesně tak vypadá. Lidé si zvykli, protože dostali vítězství.

Stejně rychle, jako plameny vzplály, zase vyšumí. Hustý dým, který měl tribunu nakopnout, ji spíš udusí. „Was ist los?“ „Co se děje?“ ptá se uštěpačně hostující kotel. Když domácí skórují, atmosféra se na chvíli opět zvedne. Šály jdou nahoru, pár hlasů zesílí. Ale jen na chvíli. Red Bull nehraje dobře a z domácích tribun se energie úplně vytrácí.

Domácí prohrávají 1:2. Čas neúprosně mizí. Každá nepřesná nahrávka je doprovázena pískotem. Přichází nastavení, část lidí už nevěřícně odchází. A pak najednou... Bum. Gól. Přímo pod kotlem. Konečně exploze radosti. Šály se roztočí nad hlavami. Jenže sotva je stihnou zase položit na ramena, přichází další úder. Na druhé straně padá gól na 3:2. Zatímco domácí ztichnou, hostující sektor exploduje znovu. Hlasitěji, divočeji, hladovějí.

Austria dýchá

Na předměstí Salcburku mě takové drama nečeká. Blíží se konec zápasu, stále bez gólu. Kotel pořád pokračuje v podpoře. „Allez viola, Allez Viola, Allez Viola, Allez!” Pak: „Wir kommen wieder!” Vrátíme se!

Pak je konec. Bezgólová remíza nezní jako ideálně strávené víkendové odpoledne, ale reakce stadionu mě šokuje. Bouřlivý, dlouhotrvající potlesk. Celý stadion na nohou. „Byl to dobrý zápas,” říká Bareš ještě na hřišti. Kolem nás prochází trenér. Plácne ho přes rameno. V zápalu euforie dostanu jednu pochvalnou i já.

Ptám se na kulisu, za mě byla neskutečná. Bareš rychle přitaká, ale v jeho hlase necítím nadšení. Proč? „Druhá tribuna dneska byla mrtvá. Na naše poměry je to spíš průměr, umí rozhodně víc.” Aha, tak to teprve musí být něco…

Když mířím pryč, znovu narážím na tři věrné bratry. Jsou v dobré náladě, lehce připití a v rukách svírají další Stiegl, na kterém pěna ještě nestihla spadnout. „Bod bereme. Top pět, možná top tři zápas roku,“ křičí jeden z nich přes hluk odcházejícího davu.

„Bylo to opravdu tak dobré?“ divím se nahlas. Ani tu myšlenku nestihnu dokončit a slova se ujímá druhý z bratrů: „Pár let zpátky hráli první ligu. Chtějí postoupit. A my? Pořád jsme v podstatě amatéři, co se perou s profíky.“

V každém jeho slově cítím silnou vděčnost. Vděčnost za to, že klub jeho srdce navzdory všem pokusům o vymazání z mapy dýchá. A že fialová barva, kterou jim chtěli vzít, v Salcburku nadále odmítá prohrát.