Kdybys měl říct jednu až tři věci, které ti v mládí nejvíc pomohly k tomu, aby ses dostal na top level, co by to bylo?
To je těžké. Řekl bych, že to byla moje zarputilost, láska k fotbalu a také štěstí. To jsou tři věci, které mě teď napadají.
Myslíš si, že je dneska pro mladé hráče v Česku lehčí, nebo těžší se prosadit? Změnilo se za poslední dekádu něco?
Obě doby mají svoje pro a proti. Na jednu stranu je dnes asi lehčí prezentovat se jako hráč díky sociálním sítím. Zároveň myslím, že sítě umí být pro psychiku mladých hráčů hodně náročné. Dneska může kdokoliv a cokoliv okomentovat, napsat si co chce. A ti hráči to určitě vidí, koukají na to. V tomhle je to asi těžší.
Možná to ale má i druhou stránku. Když je dnes někdo opravdu zapálený do fotbalu, má mentalitu, sílu a chuť u něj vydržet, může to pro něj být v něčem trochu lehčí. Tolik dětí jako dřív už totiž bohužel nesportuje, existuje extrémní množství lákadel, která je od sportu odtahují. Ten, kdo u toho vydrží, může mít možná větší šanci se prosadit.
Takže obě doby měly svoje pro a proti. Nakonec asi platí, že kdo fotbal miluje, baví ho to, má nějaký přirozený talent a zároveň podmínky od rodiny, může se do velkého fotbalu dostat.
Když se ohlédneš za svou kariérou, vybaví se ti moment, který tě jako hráče změnil úplně nejvíc?
To bylo asi moje působení po boku Pavla Horvátha, když jsme spolu hrávali v Plzni. Od něj jsem se naučil opravdu hodně, jak na hřišti, tak mimo něj.
A kdybych měl vybrat ještě jeden konkrétní moment, který podle mě hodně změnil moji kariéru, byl to domácí zápas Ligy mistrů s AC Milán v prosinci 2011. Bylo to poslední utkání podzimní části. Petr Jiráček měl podepsáno ve Wolfsburgu a vědělo se, že v zimě bude odcházet. V tomhle zápase se ale zranil a já jsem ve 20. minutě nastoupil. Zápas skončil 2:2, mně se nějakým způsobem povedl a myslím, že trenérovi Pavlu Vrbovi i panu Šádkovi ukázal, že na to mám. Na jaře jsem pak dostal větší příležitost hrát a chytil ji za pačesy.
Slavia má další titul. Zasloužený, dominantní, ale možná nejméně euforický ze všech. Český trůn drží pevně, jenže za ním se kupí otázky: mdlá Evropa, disciplína lídrů, konflikt s fanoušky i nutnost najít ofenzivní kvalitu pro další útok na výhru v Lize mistrů.
Tomáš Chorý ve Slavii končí a jedna z logických otázek zní: může se vrátit tam, kde byl doma? Adolf Šádek dal v rozhovoru pro podcast Kudy běží zajíc jasně najevo, že fotbalově by takového hráče bral hned. Jenže právě u Chorého už fotbal není jediná věc, kterou musí klub řešit.
Tenhle pád zatím nemá dno. Loni třetí Baník je po prohře na Slovácku poslední a záchranu už nemá ve svých rukách. Projdeme si, co se musí stát, aby nesestoupil do druhé ligy.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
