Kýble tatarky i zabalené příbory. Co všechno prozradí odpadová analýza na stadionu?

Co přesně znamená odpadová analýza na fotbalovém stadionu a co všechno se v jejím rámci sleduje?

Na stadionech provádíme buď analýzu systému odpadového hospodářství, nebo odpadovou analýzu. V rámci analýzy systému přijedeme na místo, projdeme celý stadion či halu a hodnotíme, jak je odpadové hospodářství nastavené: zda se klub snaží odpad omezovat, jestli má nádoby na tříděný odpad, jak jsou rozmístěné apod. Používáme k tomu podrobný checklist (zhruba čtrnáctistránkový), podle kterého ověřujeme, jak celý systém funguje v praxi – ať už ho zajišťují interní zaměstnanci, nebo externí firma.

Sledujeme celý proces od chvíle, kdy fanoušek vyhodí odpad do koše, až po další nakládání s odpadem. Zjišťujeme například, zda jsou na stadionu kontejnery, jestli existuje svoz tříděného odpadu, kdo ho zajišťuje a zda si klub eviduje, jaké odpady mu vznikají a v jakém množství. Na základě zjištění zpracujeme zprávu a stručnou prezentaci. Následně se na stadion vrátíme, prezentaci projdeme se zástupci klubu a diskutujeme, kde je prostor pro zlepšení a jaká opatření k omezování a třídění odpadu lze zavést.

A co odpadová analýza?

V tom případě sebereme vzorky odpadu z různých lokalit na stadionu – jak z běžného provozu včetně zázemí a od zaměstnanců, tak i ze zápasu, kdy dorazí fanoušci. Jedná se o tribuny, kabiny hráčů, VIP prostory a další místa. Obvykle jde zhruba o 70 až 150 kilogramů odpadu. Ten pak třídíme ručně: vysypeme ho na velkou plachtu, rozdělíme do hromádek podle kategorií, vážíme, všechno zapisujeme a data pak přeneseme do tabulek. Výsledkem jsou konkrétní údaje v kilogramech i procentech – kolik bylo plastu, papíru, bioodpadu a dalších složek. Zároveň to vyhodnocujeme po lokalitách, takže vidíme, jaké jsou na stadionu toky odpadu, kde dává smysl upravit rozmístění nádob a co by se mělo zlepšit. Díky tomu pak přehledně vidíme, kolik procent odpadu by šlo vytřídit ze směsného odpadu, případně mu předejít, aby se v popelnicích vůbec neobjevoval.

Překvapilo vás při analýzách něco, co vám utkvělo hned na první dobrou, nebo je to napříč stadiony víceméně stejné?

Je to hodně podobné. Velký rozdíl udělá, když už někde mají vratné kelímky – pak tam samozřejmě není tolik plastu. Jednou jsme byli na stadionu, kde jsem se bavila s pánem, který měl na starosti stánky. Řešili jsme, jestli po zápase můžeme odpad stáhnout i ze zázemí stánků a jestli o tom lidé ve stáncích vědí. Když tam přijdeme a řekneme, že potřebujeme odpad pro analýzu, občas zbystří a už se nám stalo, že nám ho dát nechtěli. Jeden pán jen mávl rukou, že tam nic nebude, maximálně nějaké obaly od chleba. Nakonec jsme ale ze stánků stáhli tři velké kontejnery. Až uvidí výsledky, bude asi hodně překvapený, co všechno v tom odpadu bylo. Byla to taková všehochuť: vybavuju si třeba kýble plné tatarky nebo hořčice a také asi tři kila jednorázových příborů, ještě zabalených. Příbor je přitom strašně lehký, takže tři kila znamenají opravdu obrovskou hromadu nepoužitých kusů.

A tehdy jsme si uvědomili, že i lidé, kteří se na stadionu pohybují denně a jsou v kontaktu s provozem, často nevědí, jaký odpad tam ve skutečnosti vzniká, i když je to sekce, kterou mají na starosti. Chápu, že není reálné, aby pořád kontrolovali kontejnery, ale právě odpadová analýza dokáže ukázat věci, které si ani ti, kdo jsou v tom prostředí každý den, často nedokážou představit.

Co je při odpadových analýzách nejnáročnější – sběr dat, vyhodnocení, logistika nebo spolupráce s kluby a fanoušky?

S fanoušky při analýzách přímo moc nespolupracujeme, spíš pak třídíme jejich odpad. Nejnáročnější je pro nás samotná odpadová analýza, hlavně ruční třídění. Často jsme tam kvůli tomu dlouho do noci, protože se to někdy protáhne. Občas se stane i to, že klub má odpad sbírat čtyři až pět dní před analýzou, ale pytle jsou pak neúplně popsané, nebo je toho sebraného málo. Pak si musíme s nimi upřesnit, odkud co je. Stalo se nám, že jsme vysypali pytel označený určitou lokalitou, ale odpad tomu vůbec neodpovídal, a až potom jsme zjistili, že je ve skutečnosti odjinud. To může narušit výsledky a tím pádem i doporučení, která na základě analýzy dáváme.

Máte k dispozici data o tom, kolik odpadu vznikne během jednoho fotbalového utkání?

Bohužel taková data nemáme, konkrétně z českých zápasů ne. V Evropě se průměrně uvádí přes čtyři tuny odpadu na jeden fotbalový zápas. Evropský fotbal je zodpovědný za 750 000 tun odpadu ročně. Je to ohromné číslo a je to dané hlavně vysokou návštěvností. Nejdůležitější je odpadu začít předcházet.

V projektu Sport bez odpadu, za kterým stojí Nadace Tipsport, máte za sebou dvě etapy analýz stadionů v Olomouci, Teplicích, Pardubicích a Brně. K jakým hlavním závěrům jste dospěli?

Celkově jsme v projektu Sport bez odpadu dělali analýzy na osmi fotbalových stadionech v Česku. Kontrolní analýzy jsme pak dělali v Pardubicích, Brně a Olomouci. Určitě bylo vidět zlepšení. Kontrolní analýzy jsme ale dělali už po dvou měsících od zavedení opatření, což mi přijde docela brzy. V prvním kroku se na stadionu nastaví nádoby na tříděný odpad, ale druhý krok je to celé dotáhnout v interním nastavení, a hlavně s tím seznámit všechny zainteresované: zaměstnance, brigádníky na stáncích, hráče i realizační tým.

Ten proces je podle mě výrazně dlouhodobější než dva měsíce. I tak ale vyšlo, že v Pardubicích se třídění zvedlo o 30 % a v Olomouci o 11,5 %. Na tak krátkou dobu je to znatelné zlepšení. Zároveň platí, že původní stav byl takový, že vytříditelnost mohla být lepší až o 90 %, takže pořád je tam prostor zlepšit to zhruba o dalších 60 %. To jsou složky ve směsném komunálním odpadu, které by se daly vytřídit, nebo jim předejít.

Jaké zásadní nedostatky se při analýzách podařilo odhalit? A v čem si naopak kluby zaslouží pochvalu, co se jim daří?

Nedostatkem bývá, že občas někde vůbec neprobíhá svoz tříděných složek odpadu. Byli jsme i v klubech, kde třeba mají pár nádob na plast, ale ve výsledku se to stejně všechno hází do černých kontejnerů a odváží dohromady. V tu chvíli ty nádoby samozřejmě ztrácí smysl. Takže největší problém je, že se z některých stadionů sváží jen směsný odpad a tříděný svoz tam vůbec není. Ani o omezování odpadu se moc nepřemýšlí. Všude ale dávají například trávu do velkého kontejneru, často se třídí i objemný odpad a železo, někde také elektro. Na jednom stadionu, kde jsme byli, mají dokonce dílnu, kde opravují nábytek a různé věci, což je skvělý způsob, jak něco ještě využít, než se to vyhodí. Bohužel ale třídění a omezování odpadu v klubech, kam jsme přišli, nebylo velké téma. Je to těžké. Nejsou na to kapacity a není čas.

Necítíte občas, že se potkávají dva úplně rozdílně světy, když navštívíte nějaký klub?

Dneska si myslím, už je povědomí o udržitelnosti o něco větší. Ale jak jsem říkala, na začátku, když jsme do některých klubů přišli, tak jsme zjistili, že se tam v tomhle směru neděje vůbec nic. Nebylo to ani „v plenkách“, spíš ještě před tím. Postupně a pomalinku se to ale mění. Zároveň tím, že je to pořád spíš na začátku, je tam obrovský potenciál. Tím pádem i malé kroky, které se dají zavést a které jsou takzvaně low hanging fruits, dokážou změnit dost. Když někdo nedělá nic a začne dělat aspoň něco málo, už se pomalu posouvá správným směrem a tím už se dá něco změnit.

Jak moc je pro kluby motivující, že udržitelnost může přinášet i finanční úspory? Hledí na to?

Finanční úspory jsou pro kluby hodně motivující a dívají se na to. Když mohou ušetřit, je to pro ně velké plus a pak se to i snáz schvaluje ve vedení, protože to má jasný praktický dopad. Ušetřit se na tom dá, ale je potřeba to nastavit správně. Ze začátku mohou přijít investice navíc, ale pokud se s nastavením správně pracuje dál, ve výsledku je možné pak ušetřit. Je to dlouhodobý proces a zase narážíme na kapacity – stojí to čas i energii, protože to nastavení se musí odpracovat.

Jaká jsou vaše hlavní doporučení profesionálním fotbalovým klubům v Česku? Jak můžou pomoci životnímu prostředí i sami sobě?

Určitě je nejlepší začít u sebe. Jak už jsem zmiňovala, jde o první kroky, které se dají nastavit interně – se zaměstnanci, hráči, trenéry a celkově v rámci fungování klubu. Změnit nastavení a vysvětlit ho interním lidem, kteří se na stadionu nebo v areálu pohybují často a pravidelně, je přece jen jednodušší než to komunikovat tisícům fanoušků, kteří přijdou jen na zápas, a hlavně se bavit. Co se týče odpadů, nejdůležitější je začít předcházet jejich vzniku. Doporučila bych zamyslet se nad tím, jaké jsou nastavené spolupráce s partnery. Když uvedu jeden příklad: v šatnách po zápase bývá velké množství nedopitých vod v plastových lahvích, které klub dostane sponzorsky. Většinou to končí v koši i s tekutinou, směsný odpad je pak těžký. V takovém případě jde o to pobavit se s partnerem, který vodu dodává, jestli by to nešlo jinak, například přes refill stanice, aby hráči mohli používat vlastní lahve.

Takže začít u těch nejjednodušších věcí…

Ano, v první fázi by to mělo být hlavně o předcházení vzniku odpadu, například vratné kelímky pro fanoušky, žádné jednorázové nádobí alespoň ve VIP. Když už se něco vyhazuje, je dobré se ptát, jestli to opravdu musí do odpadu, nebo jestli se to dá ještě využít. Mám na mysli třeba sportovní vybavení: kopačky, oblečení, tréninkové pomůcky, míče, bannery nebo reklamní a merchandisingové věci. U nás už funguje několik firem, které například přešívají staré bannery na moc hezké produkty. Dají se přešít i staré dresy. Než tedy něco vyhodíme, stojí za to se zamyslet, jestli se to nedá poslat dál někomu, kdo to ještě využije, nebo zpracovat jiným způsobem. Pak samozřejmě správné třídění. A vyhodnocovat – určitě měřit a vyhodnocovat, co funguje a co ne, a podle toho to posouvat dál.

Jaké další kroky se mohou podniknout?

Ostatní kroky jsou zaměřit se na energii a vodu. Tam záleží na tom, jak jsou nastavené vztahy s provozovatelem stadionu, nebo zda je klub vlastníkem. Nechat si udělat úvodní audit a postupně zavádět opatření, například LED, soláry, instalaci úsporných sprchových hlavic nebo zachytávání dešťové vody. A samozřejmě zase měřit a postupně to posouvat.

No a pak je tady logistika. To je největší zátěž pro životní prostředí, kterou se ale nejhůře ovlivňuje. Lze si nastavit interní politiku dojíždění zaměstnanců do práce a směrem k fanouškům je potřeba komunikovat a tvořit různé kampaně. Kolo, hromadná doprava, sdílená jízda a podobně. Pokud chce klub komplexně zjistit, jak na tom na začátku je, aby měl změřenou baseline, od které se může odrazit, může si nechat změřit uhlíkovou stopu ve všech třech kategoriích. Nechat si vypracovat doporučení a postupně je zavádět. Po nějaké době to znovu změřit a posunout dál. Je to dlouhodobá, systematická práce, ale nakonec by se měla vyplatit i finančně, i když ze začátku mohou být vyšší vstupní investice. V rámci projektu Udržitelný sport jsme schopni s tímto klubům pomoct.

Interní nastavení je klíčové. Když to klub sám nedělá, těžko pak může po fanoušcích chtít odpovědnější chování při zápasech. Když ale klub tyhle věci dělá, vezme je za svou identitu a správně to komunikuje, věřím, že se fanoušci postupně připojí. Klub je pro ně vzor a v určitém smyslu i ambasador. Pokud do některých iniciativ zapojí třeba i hráče, může to mít ještě větší efekt.

Mají kluby a asociace dostatečnou vůli a kapacitu realizovat změny samy?

Na to narážíme nejvíc. Největší překážkami jsou kapacity, finance a neinformovanost. V tuhle chvíli to u nás pořád není téma v takové míře, v jaké by podle mě mělo být a jakou by si zasloužilo. Určitě by pomohlo, kdyby něco přicházelo shora. Víme, že UEFA to má nastavené poměrně dobře a snaží se to tlačit dolů na národní asociace. Pak už záleží na tom, jak to národní asociace dokáží přenést na kluby. Víme, že už existují regulace a podmínky pro zapojení do soutěží UEFA, kde klub musí mít v oblasti udržitelnosti na stadionu určitá opatření. To mi přijde super a myslím, že by se tohle mělo dál rozšiřovat. Protože pokud to nebude povinné, nejsem si jistá, že tomu bude věnovaná taková pozornost, jakou by to mělo mít a všechno to bude trvat daleko déle.

Češi jsou zvyklí třídit, proč tomu tak není na fotbalových stadionech? Věříte, že se situace může změnit?

To je dobrá otázka. Myslím si, že doma už jsou na třídění zvyklí, je to jejich prostor, pohybují se tam nejčastěji, mají to zajeté a tak je to pro ně jednodušší. Když ale přijdou na stadion, jdou hlavně na zápas a za zábavou, takže už nechtějí řešit, kam odpad vyhodit a proč by to měli dělat. V tu chvíli se jim nechce a nebudou přemýšlet, do jakého koše to patří. Takže hodně záleží na tom, jak je ten systém na stadionu nastavený. Pokud třídění není udělané tak, aby to bylo opravdu jednoduché – aby člověk přišel a hned viděl, kam co patří – tak to fanoušci nebudou řešit. V neposlední řadě je pro kluby důležité si uvědomit, že všechno, co fanoušek vyhazuje, si na stadionu koupí. Množství odpadu, který takto vzniká prostřednictvím fanoušků na tribunách, jde proto výrazně ovlivnit i tím, co se odebírá od dodavatelů ve stáncích s občerstvením.

Jak fanouškům nenásilně a produktivně tahle témata nastolovat?

Ideální je, když je systém nastavený tak, že to fanoušek dělá automaticky, aniž by nad tím musel přemýšlet. Nebo když dostane do ruky vratný kelímek, tak ho pak vrátí nebo ho dá do boxu, aby se dal použít znovu. Když je to pro ně nastavené jednoduše, funguje to samo. Komunikace tam ale být musí, jen musí být udělaná tak, aby z toho fanoušek neměl negativní pocit.

Sport bez odpadu děláme třetí rok a postupně zjišťujeme, co na fanoušky funguje. Ty zkušenosti sbíráme průběžně a budeme je mít čím dál větší. Pomáhá také zapojit do toho někoho, koho fanoušci znají a mají rádi – ideálně někoho, kdo je legenda. Teď v prosinci 18. ligovém kole, které bylo věnováno Sportu bez odpadu, byl ambasadorem Tonda Panenka, což je skvělé. Spousta lidí ho zná, má ho ráda, a právě taková tvář tomu může hodně pomoci.

Existují konkrétní evropské kluby nebo soutěže, které považujete za modelové příklady? Např. Forest Green Rovers FC.

Jsou úžasní. Myslím, že hrají nějakou třetí anglickou ligu, ale celý svět je zná hlavně díky tomu, že se profilují jako „nejzelenější klub“ a mají za to i různá ocenění. Teď navíc staví nový stadion Ecopark, který má být podle mě úplná pecka. Má být ze dřeva, z obnovitelných materiálů, a celkově to má být špička v udržitelnosti, nejen v odpadech.

Velká výhoda je, že za tím stojí Dale Vince, který to celé financuje a je s klubem úzce spojený, takže tam na to jsou peníze. Krom všech ostatních udržitelných iniciativ, mají třeba i veganské občerstvení, což u nás v Česku je asi zatím nepředstavitelné, a pokud tuším správně, tak vegansky se stravují i hráči. Zní to možná drsně, ale fanoušci si to chválí. A nejlepší na tom je, že to tímhle způsobem fanoušky ovlivňuje: lidé to ochutnají, vyzkoušejí, zjistí, že to může být dobré, a třeba si pak něco podobného udělají i doma. Je to vlastně hezký signál, že fotbal není jenom o klobásách – ale hlavně inspirace, že to opravdu jde.

A co nějaké kluby v nejvyšších patrech?

Z Evropy bych vyzdvihla anglickou Premier League, kde jsou v tomto směru hodně vidět Arsenal a Tottenham, dál Bundesligu a ve Španělsku Real Betis. Podobných příkladů stále přibývá a byla bych ráda, kdyby Česko nezaostávalo. My pro to uděláme maximum. Je důležité si uvědomit, že fotbal a sport jako takový má obrovskou sílu spojovat a inspirovat lidi. Pokud kluby půjdou příkladem a budou fanoušky směřovat k odpovědnějšímu chování, může to mít výrazně pozitivní dopad jak na planetu, tak na společnost.

V dresu Příbrami nastřílel Martin Šlapák devět prvoligových gólů. Kariéru profesionálního fotbalisty ale utnul předčasně. Dnes působí jako ESG manažer Nadace Tipsport a ukazuje českým klubům, proč je udržitelnost ve fotbale důležité téma.