Osobně jsem ho neviděl, až ze záznamu. Kateřina Svitková napřahuje z nějakých třiceti metrů a střílí pod břevno nejkrásnější gól své dosavadní kariéry. Brankářka Bayernu, Manuela Zinsbergerová, marně plachtí vzduchem, dopadne, třikrát se překulí a vrhne nevěřícně pohled na spoluhráčky.
Je 20. března 2019 a Slavia hraje v Edenu úvodní čtvrtfinále Ligy mistryň proti Bayernu Mnichov. Utkání nakonec končí remízou, ale to mě až tolik nezajímá. Zamiloval jsem se. Nikoli do Kateřiny Svitkové, ale do toho nádherného gólu.
Od té doby padne pár jiných gólů, které mě dokážou zvednout ze židle, jako například pověstné hlavičky Saši Poppové na loňském Euru. Ale gól Kateřiny Svitkové dál neohroženě vévodí mému žebříčku. Ženský fotbal ve Slavii ale není pouze o jednom gólu, nýbrž se může pochlubit víc jak padesátiletou historií orámovanou četnými tituly a osobnostmi, které týmem prošly.
Vítejte u dalšího dílu seriálu Pod kůží. Dnes naposledy ze slávistického muzea s exponáty věnovanými ženskému fotbalu.
V horním patře slávistického muzea se trochu stranou četných vitrín nachází zarámovaný plakát s datem památného čtvrtfinálového zápasu slávistických žen s bavorskými protějšky. Působí jako posel z dávno zašlých časů. Kdo by dnes cokoli ohlašoval jen prostřednictvím plakátu? Možná tak ještě před rokem 1989, kdy četné plakátovací plochy a sloupy připomínaly prošívané deky hrající všemi možnými barvami – od programů kin, přes kulturní a sportovní akce až k mravoučným poučkám o prospěšnosti špenátu a škodlivosti alkoholu či cigaret. Dnes stačí vyvěsit fotku či krátké video na sociální sítě a všichni to vědí, tak na co plakát!
Při bližším pohledu nám kresba plakátu přijde povědomá. Typické linie ženských postav odkazují jen k jednomu autorovi, ke Kájovi Saudkovi. Pouze on dokázal postavám vdechnout až elektrizující životnost tím, že vyzdvihl krásu či ošklivost jejich tělesné schránky. Především adorace žen a jejich těla se stala jedním z jeho rozpoznávacích znamení. Držel se toho i na tomto plakátu, který vytvořil v roce 1974 na zakázku tehdejšího vedoucího slávistického ženského mužstva Viléma Vildy Marzina.
Není známo, že by se Saudek hlásil ke Slavii jako její fanoušek. Pravděpodobnější se zdá varianta, že se jednalo o běžnou zakázku. Přesto Saudek nezůstal své pověsti bravurního kreslíře nic dlužen a dá se říci, že možná jako první zachytil ženský fotbal tak, jak se sám vnímal – na rozdíl od zástupu mužských kritiků a pochybovačů. Plakát je doslova nabit herní dynamikou, kdy se všechny hráčky nacházejí v nějakém pohybu. Vše vrcholí odkopem jedné ze slávistek přes hlavu směrem k brance Brazilek.
Plakát měl být součástí propagace slávistického ženského mužstva pro jeho plánovaný zájezd do Brazílie. K němu ale nedošlo. Průběžné vedení 4:0 pak můžeme připsat na vrub Saudkově autorské licenci. A ještě jedno sdělení nám zanechal, že ženský fotbal rovná se ženská krása. V jeho očích to rozhodně nebyl sport, který by z žen dělal mužatky. Na rozdíl od něj se k tomuto poznání dodnes někteří fotbaloví fanoušci nepropracovali. Bohužel.
V té době představoval ženský tým Slavie zavedenou značku. Pravidelně vyhrával ženský fotbalový turnaj O Srdce Mladého světa, což byla první organizovaná ženská fotbalová soutěž v Československu. Za její vznik vděčíme jedné z prvních zdejších průkopnic ženského fotbalu Libuši Drahovzalové, která ve 30. letech hájila branku brněnského I. DFK – Dámského fotbalového klubu.
Brněnská ženská kopaná představovala v meziválečném Československu anomálii samu o sobě. Důležitým impulsem byla bezpochyby blízkost Vídně, kde ve stejné době ženský fotbal zažíval nebývalý boom, navzdory odporu tradičních klubů a svazu. Dokonce vznikla i vlastní liga a nezávislý svazový orgán, který ji organizoval.
Hraje dobře fotbal, miluje cestování, jdou jí jazyky, moderuje zápasy i společenské akce, pracuje v marketingu. Multifunkční Kristýna Janků, obránkyně 1. FC Slovácko, žije naplno. „Vyrostla jsem na Baníku, protože mu fandil taťka,“ přiznává. Sen o angažmá v zahraničí už ji pomalu opouští, ale kdo ví.
V 60. letech přispívala Libuše Drahovzalová, občanským povoláním knihovnice, do Mladého světa. Publikovala zde také vzpomínkový článek o počátcích brněnské ženské kopané. Vzbudil nebývalý ohlas a redakce se rozhodla uveřejnit výzvu k uspořádání turnaje v ženské kopané. Turnaj se měl konat v říjnu 1966 v Praze.
Oficiálně tehdy v Československu ženský fotbal neexistoval, proto překvapí, že se do turnaje přihlásilo předběžně na 34 mužstev, z nichž pak 26 potvrdilo účast. Ve většině případů se jednalo o spontánní týmy středních škol a průmyslových závodu. Do turnaje se ale přihlásily i tradiční fotbalové kluby jako Slavia, Sparta či Viktoria Žižkov, přičemž hráčky jejich týmů se zpravidla rekrutovaly z okruhu házenkářek či pozemních hokejistek.
Horalka Chvaleč, Gumotex Břeclav nebo Železniční učiliště Praha jsou jen některé názvy týmů z prvního ročníků turnaje. Finále obstaraly ale staří známi, Slavia porazila Spartu 1:0 a připsala si vůbec první celkové vítězství v turnaji. Do roku 1990 kdy se turnaj pravidelně hrál, to slávistky zopakovaly ještě dvanáctkrát, což je rekord soutěže.
A cena pro vítězky? Perníkové srdce, dvoudenní zájezd do východního Německa a poukázka do obchodu s módou v hodnotě 100 korun pro každou z hráček. Z dnešního pohledu nic moc. Tehdy to znamenalo přelomové ocenění pro ženy, jejichž životní láskou se měl stát fotbal. Později se se vznikem ligových ženských soutěží přidaly také tradičnější trofeje.
Najdete je v jedné z vitrín prvního patra. Vedle sebe zde stojí četné poháry za ligová, pohárová i mezinárodní vítězství. Vaši pozornost jistě upoutá drobná karikatura slávistky v tradičním dresu a s koňským ohonem svázaným gumičkou, dodnes jednoho z nejčastějších účesů fotbalistek. Její ženskost je zde podtržena tím, že kopačky mají přimalovány podpatky.
Dobová kresba elegantní fotbalistky zakrývá fakt, že ne vždy měl ženský fotbal ve Slavii na růžích ustláno. Jak později vzpomínala legenda slávistického ženského fotbalu Jaroslava Poláčková-Rinnerová, zvaná Poly, patřil přelom 60. a 70. let díky trenérským i organizačním schopnostem Vildy Marzina k pověstným tučným létům. S pomocí jeho četných kontaktů, mimo jiné i na Odbor přátel, se podařilo pro ženský tým Slavie získat patronát podniku zahraničního obchodu Exico.
První ženský tým se tak mohl pochlubit kvalitním vybavením, za které by se nemusel stydět ani v konkurenci tehdejších mužských ligových týmů. Tučná leta skončila v polovině 70. let s Marzinovou emigrací a ztrátou patronátu Exica. Ženský fotbal ve Slavii se najednou ocitl v zóně nezájmu klubových činovníků a s tímto sešupem se vyrovnával prakticky donedávna, když byl ještě na přelomu tisíciletí odkázán více méně na soukromé dary a pomoc bývalých hráček.
Nezbývá než doufat, že z dnešního pohledu úsměvná epizoda z roku 2003 o tom, jak slávistické vedení poskytlo ženskému týmu na utkání Ligy mistryň ve Švédsku vyřazené dresy A týmu velikosti XL, zůstane i v budoucnu pouze veselou anekdotou ze slávistického folklóru.
Slávistický ženský fotbal je přitom stejně úspěšný jako ten mužský a hrdě nosí dvě žluté hvězdy nad slávistickým znakem za 21 ligových vítězství. V minulém roce dokonce získal pro Slavii ceněný double – vítězství v lize i poháru, kdy za sebou nechal vždy odvěkého rivala z Letné.
Upomínky na tuto skvostnou sezonu ženského týmu Slavie najdete také v prvním patře. Nechybí tu ani trofej nejcennější – putovní Pohár pro mistra České republiky ve fotbale žen, jak zní jeho oficiální název. Aktuálně zaujímá čestné místo vedle trofejí slavistického totálního hattricku z let 2019 až 2021.
Už skutečnost, že je pohár za ligové vítězství žen vizuálně postaven na roveň svým mužským protějškům svědčí o tom, že se snad definitivně mění vnímání ženského fotbalu jako minoritní a nezajímavé zábavy pro pár stovek nadšenců. Protože, i když vám to možná uniklo, tak ženský fotbal nebývale vyspěl a bezpochyby si zaslouží naši pozornost a zaplněné tribuny.
Ženský fotbal má ve Slavii dlouhou tradici i vlastní osobnosti. Vedle bohužel dnes už zesnulé Viktorie Viki Trnkové, která patřila vůbec k první generaci fotbalových průkopnic, to je dnes především manažerka ženského týmu, už zmíněná Jaroslava Poly Poláčková-Rinnerová. V polovině 80. let díky fingovanému sňatku s Italem odešla do ženského týmu AC Milán a stala se tak vůbec první profesionální českou fotbalistkou.
V milánském týmu patřila ke třem zahraničním hráčkám, které v éře převažujícího amatérismu v ženském fotbale pobíraly stálý plat. Po návratu do Čech v 90. letech spojila svůj osud opět se Slavií, kde bývalá záložnice vykonává funkci manažerky ženského týmu. Jako hráčka byla impulsivní: „no, zkrátka magor,“ jak sama přiznává a nekrotí se ani v nové roli, když získá dojem, že tým nehraje to, na co má. Je duší a srdcem ženského týmu Slavie a proto její dres nechybí společně s dresem Viki Trnkové v klubové galerii.
Italskou stopu zanechaly už dříve bývala technická vedoucí ženského mužstva Slavie z konce šedesátých let Jaroslava Krejčová-Fabozzová a hráčka Helena Jindráčková, které po emigraci v roce 1969 při zájezdu týmu Slavie do západního Německa zakotvily ve Florencii.
Jsou krásným dokladem toho, co ženský fotbal v tehdejším Československu znamenal. Na nejvyšší úrovni poskytl ženám možnost cestovat, věnovat se vlastnímu rozvoji a alespoň na chvíli uniknout ze soudružské škatulky politicky uvědomělé pracovnice a oddané matky a manželky, tedy z role, kterou ženám předepisovala tehdejší komunistická doktrína. I díky fotbalu se ženy najednou staly samy sebou a úspěšně se prosazovaly v dosud výlučně mužském světě. Proto respekt všem, které tehdy nazuly kopačky!
V pětidílné sérii Pod kůží ze slávistického muzea jsme vám nabídli jen výseč z příběhů, které napsaly či dokonce ještě píší exponáty v této instituci. Je úplně jedno, komu fandíte. Návštěva muzea Slavie je jako vzrušující tobogán do víc jak stotřicetileté historie českého fotbalu a pořád přibývají nové zákruty. Nechte se zlákat k jeho návštěvě, nebudete litovat. Chuť si můžete udělat i naším čtením z muzea:
Narodila se 17. ledna 1977 v Hodoníně. Po studiích na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci přesídlila do Prahy. Po několika letech práce v médiích nastoupila v červenci 2007 do Slavie jako zástupkyně manažera pro komunikaci Ondřeje Zlámala. Po jeho odchodu v říjnu 2011 vykonávala funkci tiskové mluvčí klubu až do března 2014, kdy odešla na mateřskou dovolenou. Po návratu z rodičovské dovolené má na starosti Slavia Museum.
Velký fanoušek Slavie Praha se narodil v Praze na Letné 24. prosince 1947. Se svým otcem chodíval od útlého věku na zápasy na Slavie. Pracovně vstoupil do svého milovaného klubu v srpnu 1992, když vystřídal v roli kustoda Zbyňka Hotového. Se Slavií zažil mistrovský titul v sezoně 1995/96 i postup do semifinále poháru UEFA. V roli kustoda skončil ve Slavii po zisku prvního titulu v novém Edenu v sezoně 2007/08. V létě 2018 se do Slavie vrátil jako správce archivu a průvodce Slavia Museum.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Nový Glosář je vlastně pohádkový. Vypichuje, jak mimořádnou sezonu Česko v Evropě prožívá.
Generálním partnerem profesionálního fotbalu se od příští sezony stává sázková společnost Chance. Vystřídá Fortunu. První i druhá liga změní jméno, kluby zbohatnou. Ukážeme vám, o kolik.
Tenhle dvojitý úder Niclase Füllkruga a Marcela Sabitzera posunul Borussii poprvé od roku 2013 do semifinále Ligy mistrů.
