Roger Federer a Taylor Swift! Proč mít malé cíle, říká o svém novém byznysu Jakub Voráček

Před osmi lety začali vyrábět luxusní sběratelské modely fotbalových stadionů. Od té doby se s jejich produkty s úsměvem fotili Petr Čech, Pavel Nedvěd, Tomáš Rosický, Ronaldinho, Tony Adams a další legendy nejpopulárnějšího sportu na světě. Spolumajitelem firmy se stal i brankář české fotbalové reprezentace Tomáš Vaclík.

Tarespa už ale dávno neznamená jen fotbal a fotbalové arény. Postupně svůj sortiment rozšířila o další sporty, a hlavně také jiné typy upomínkových a dárkových artefaktů. Ukázkovým příkladem je spolupráce se sklářem Jiřím Pačinkem, který se prosadil i na mezinárodní úrovni díky hollywoodskému trháku Na nože: Glass Onion, v němž sehrála jeho díla zásadní roli.

Přes pár byznysových kotrmelců, které má Tarespa za sebou, se firma nyní nadechuje k razantní expanzi, do které se aktivně zapojuje i nový spolumajitel, hokejista na penzi Jakub Voráček. Ten se do chodu projektu aktivně zapojuje od konce loňského roku. S ním a také se spoluzakladatelem Tarespy Michaelem Řezáčem jsme si povídali o jejich dalších plánech, emocích ve sportu, hvězdných ambasadorech a mnohém dalším. Tarespa je navíc partnerem našeho projektu Cesta na EURO, takže řeč přišla i na blížící se evropský šampionát v Německu, při kterém firma chystá speciální produkt k zápasu století.

Kubo, jak moc se změnil tvůj pohled na Tarespu od doby, co jsi do projektu investorsky vstoupil?

Jakub Voráček: Obrovsky. Samozřejmě jsem doufal a tušil, že by to mohl být nadějný projekt, ale říkal jsem si, že může trvat klidně dva tři roky, než to začneme pořádně akcelerovat. Nakonec skáčeme mílovými kroky už teď. V tomhle to předčilo moje očekávání o 500 procent. Ať už jde o spolupráce, které se týkají modelů stadionů, nebo skla, tak i samotných sportů. Máme spoustu nápadů, které rozvíjíme. Je to fofr.

Zvládáte tohle tempo byznysově kočírovat?

Michael Řezáč: Realita je teď taková, že po naší dvoutýdenní cestě po Americe, kterou jsme absolvovali v únoru, se nakonec rozjelo víc trhů. Což je na jednu stranu těžší, ale zároveň si diverzifikuješ možné byznysové problémy, abys nebyl závislý jen na některém trhu, nebo dokonce klubu nebo produktu.

Naše historie je taková, že jsme se posunuli z pětadvaceti zaměstnanců na mnohem efektivnější byznysmodel s méně lidmi, kdy máme v Praze vývoj, na kterém to stojí. Ve spolupráci s českou firmou Kaden se nám pak rozrostly možnosti, jak využívat jejich výrobní kapacity. To nám dává flexibilitu, která nám dřív chyběla. V tuhle chvíli děláme víc klubů po menším počtu kusů za daleko efektivnější peníze.

Jak hodnotíte váš americký byznystrip?

MŘ: Když budu upřímný, tak jsem si myslel, že to bude mít rychlejší spád. Ale na druhou stranu, kdyby hned přišlo pět klubů, že po nás chtějí každý tři sta až pět set modelů, tak tady dneska nesedíme nad tématem EURO 2024, protože by to pro nás nebylo možné kapacitně zvládnout.

Teď si diář plníme zakázkami po padesáti a sto padesáti kusových sériích. Lepší je to i z toho pohledu, že budeme mít daleko víc věcí, které můžeme ukázat dalším klubům, než když jsme dělali ve větším Arsenal a Chelsea FC a strávili na tom tři měsíce.

JV: V Americe jsme začali v Bostonu, kde jsme se potkali s Pastou. Předali mu jeho stadion a skleněného medvěda. Bylo super, že jsem viděl, jaké emoce dokážou naše produkty vyvolat i u top hráčů. Jeho upřímná radost mě potěšila a utvrdila v tom, že jdeme správnou cestou.

Tahle americká tour byla celkově prospěšná. Z byznysového hlediska nám to v mnohém otevřelo oči. I když jsem tam předtím žil sedmnáct let, tak jsem v podstatě řešil jen hokej a rodinu. Teď je to jiné, dostali jsme spoustu užitečných byznysových rad, navázali důležité kontakty. Taky jsem si nejdřív myslel, že si s každým týmem, který navštívíme, hned plácneme na pěti set kusech modelů a bude hotovo. Když se na to ale koukám zpětně, je skvělé, že jsme si veškeré kapacity nezaplnily jen Amerikou, protože cílíme na řadu dalších sportovních eventů v Evropě. Až doděláme první americké zakázky, které jsme domluvili primárně ve Filadelfii, půjde zájem ještě rychleji nahoru a my na to musíme být připraveni.

S jakými sporty jste měli za oceánem největší úspěch?

MŘ: Někdo by možná čekal, že s Vorasem nejvíc zabodujeme u hokejových klubů, ale ještě úspěšnější budeme v americkém fotbale. Máme samozřejmě domluvené i Flyers, velkým dílem díky tomu, co pro ně Kuba znamená. Ale musím říct, že byznysově nás nešetřili, což mě vlastně potěšilo, protože to byl dobrý trénink na další kluby NHL. Jsme domluvení na dvou sériích, jednu luxusní děláme pro vedení klubu, druhou bychom chtěli vyslat mezi fanoušky na podzim.

Americký fotbal je v USA úplně ustřelený. Rozdíl mezi hokejem, basketem a americkým fotbalem je pro Evropana naprosto nepředstavitelný. Ať už jde o celý produkt, který je jedna obří show, nebo jejich schopnost vás totálně zobchodovat – lístky na zápasy, občerstvení na stadionu, merchandising… A když jsem viděl cenu skyboxů, tak se mi protočily panenky. V sezoně NFL doma odehrajete v základní části osm až devět zápasů a za skybox dáte milion dolarů. Nedávno jsem byl na Manchesteru City, kde vás skybox vyjde na 80 až 160 tisíc liber. To už je sakra rozdíl. My s Tarespou nechceme u amerického fotbalu chybět. Startujeme spoluprací s Eagles a brzy snad budou přibývat další.

Doteď byla Tarespa synonymem pro modely fotbalových stadionů. Blíží se doba, kdy se fotbal ve vašem portfoliu stane minoritním produktem?

MŘ: Myslím, že po osmi letech tahle chvíle pomalu nastává. Fotbal je sice stále naše výkladní skříň, těch dvacet procent ledovce, co je vidět nad vodou, ale náš byznys se už začíná postupně odehrávat v úplně jiných oblastech. Jiné sporty, jiné artefakty. Obrovský boom máme například se skleněnými uměleckými předměty na míru se sportovní tematikou, na kterých děláme se skvělým sklářem Jirkou Pačinkem. Fotbalové stadiony nám ale k tomu všemu otevřely cestu.

Kubo, nestává se často, aby se bývalí sportovci po kariéře místo golfu tak aktivně angažovali v projektech, do kterých mají zainvestováno.

JV: Golf si neodepřu ani já. (smích) Ale Tarespu beru jako něco, kde se můžu realizovat. Mám k tomu blízko, sedíme si lidsky, vidím v tom velký potenciál. Pořád ale platí, že já jsem hlavně otevírač dveří u možných partnerů a Michael dotlačuje obchodní podmínky.

MŘ: Těší mě, že mám parťáka, co je do toho takhle zažranej. Reálně se v kanclech nebo na schůzkách potkáváme dva dny v týdnu, ale prakticky vidím, že to Vorase v hlavě zaměstnává 24/7. Často se stává, že si spolu voláme a na dálku rozebíráme jeho nápady.

Třeba?

MŘ: Kuba je velký milovník tenisu, takže chtěl jít i tímhle směrem. Nedávno jsme měli schůzku s českým zastoupením Rolexu. Říkal jsem si, že pro ně budeme moc malí, ale nakonec tomu našemu nápadu a možnosti se s nimi propojit neřekli ne. Náš entuziasmus je přesvědčil, takže budeme tvořit asi jeden z nejluxusnějších modelů, co jsme kdy vyráběli – Centre Court Wimbledonu.

JV: Ono se to vlastně přímo nabízí. Když se řekne Wimbledon, tak se mi vybaví zeleň, dřevo, sklo, krásný Center Court, kde je tradice sportu na nejvyšším možném levelu. Wimbledon je pro mě naprosto unikátní event a já k tomuhle nápadu teď hodně tíhnu. Pořád si hrajeme s tím, jak to pojmout. Jestli třeba dělat modely pro bývalé vítěze turnaje. Každopádně chceme limitovanou edici s možností být vlastně luxusním držákem pro Rolexky, což je sponzor tenisových grandslamů. Mám to úplně před očima. Roger Federer, sportovní Rolexky, luxusní model stadionu, který je krásně podsvícený. To je něco, co mi dává smysl.

Jak se s tímhle vším mění vaše zákaznická cílová skupina?

MŘ: Hybatelem toho všeho musí být stále fanoušci. Je to stejné jako ve sportu. Bez nich by ani největší hvězdy nebyly nic. Takže i když je pracnější a méně rentabilní věnovat se produktově tomuhle segmentu trhu, nemůžete ho opomenout. Bez toho se navíc k hvězdám jako Federer ani nedostanete. Musíte růst organicky, musíte se líbit, musíte být vidět. Tuhle fázi byznysově nemůžete přeskočit.

Ale nepopírám, že se firma hodně posouvá. Jak už jsme řekli, nechceme zůstat jen ve škatulce s označením „modely fotbalových stadionů“. Náš byznys je teď rozkročený na čtyřech nohách, stadium models pro fanoušky jsou ta původní. Na tu navázaly luxusní customizované edice pro sportovní stars a management klubů. Úplně nový směr pak jsou již zmiňovaná umělecká díla ze skla, které řešíme pro všechny sporty. Ukázkovým příkladem je křišťálová formule Alfa Romeo, nebo ten medvěd pro Pastu. Mimochodem v listopadu se budeme díky pozvání ministerstva zahraničních věcí spolu s Pačinek Glass a Halama Glass s hrdostí podílet na výstavě v New Yorku s názvem Bohemian Crystal Harmony. A čtvrtý pilíř našeho byznysu je vlastně podmnožinou těchto skleněných děl, které dokážeme produkovat i ve větším množství jako speciální dárky pro nejrůznější sportovní organizace. Na každou z těchto oblastí se snažíme mít jednoho klíčového partnera. Jak budeme úspěšní, si můžeme říct na konci roku. Každopádně abychom všechno stihli, musíme mít i neděli jako pracovní den.

Jakub má teď 39 procent firmy. Desetiprocentní podíl má také Tomáš Vaclík. Už tady padlo jméno Davida Pastrňáka. Na konci loňského roku jsme se spolu bavili, že by se mohl stát dalším partnerem Tarespy. Je to stále ve hře?

JV: Jak už jsem říkal, s Pastou si v klidu sedneme a probereme všechny možnosti. Se jménem Pastrňák se dají dělat velké věci, to je mi jasné. Ale všechno má svůj čas. Ten kluk je teď busy, takže nechceme tlačit na pilu. Všichni se na něho lepí, chtějí ho na něco uhnat. Když jsem byl kolem roku 2015 na topu, tak jsem si tím taky prošel. A to jsem hokejově nebyl na takové úrovni jako dneska Pasta. Zájem médií, ale i všech lidí okolo je vážně obrovskej.

Po mistrovství světa probereme různé vize rozvoje firmy a jeho možné zapojení. Známe se od mládí. Ví, co ode mě může čekat, ví, jak to myslím. Když to řeknu na rovinu, záleží na něm, jestli bude chtít vystupovat jako ambasador, tichý společník, nebo jestli se stane plnohodnotnou součástí firmy. Prvotně to ale nedělám kvůli tomu, že je to jedna z největších hokejových hvězd současnosti. Jde mi o to, že je to výborný člověk ze skvělé rodiny. Čím víc takových lidí bude naše firma kolem sebe mít, tím líp. Až pak je tam ta přidaná hodnota statusu superstar. Spousta lidí v byznysu to má možná naopak a nejdřív se starají o tu přidanou hodnotu a až pak o charakter člověka. Ale já mám to štěstí, že takhle nemusím a ani nechci přemýšlet.

Když Kuba před chvílí mluvil o Federerovi, tak se mu doslova rozzářila očička… Je právě on váš vysněný ambasador?

JV: Věřím, že kdyby se nám podařilo dotáhnout schůzku, tak by se mu mohl náš nápad líbit. Svoje spolupráce si samozřejmě pečlivě vybírá a když už do něčeho jde, tak to má styl a úroveň. Ať už jsou to boty, auta, pití, čokoláda nebo špagety. Roger je zosobněná historie sportu. On je můj Mount Rushmore. Když se to ale nepovede, nebudeme sedět a brečet v koutě, ale máme v plánu oslovit i další velikány tenisového světa jako je Nadal, Djokovič či Murray.

MŘ: Občas se stává, že když jdeš po průměrných hvězdách, tak ve finále ani neví, jak si s tou spoluprací poradit. Takže může být paradoxně lehčí cílit na top hvězdy, které ví, jak to chodí, a které jsou absolutní profíci. V Americe chceme vytvořit jedno dílo pro Michaela Jordana. Voras je zase v kontaktu s Travisem a Jasonem Kelcem ohledně amerického fotbalu.

Takže se dočkáme edice s Taylor Swift?

JV: Ty se směješ, ale možnost tam je. Fakt musíme mít nejvyšší cíle. Chceme tenhle byznys dělat globálně, takže nemá cenu, abychom se drželi při zemi.

MŘ: Pomáhá nám stále víc lidí, kteří mají zásadní kontakty. Nedávno jsme se v New Yorku potkali s Petrem Svobodou, před kterým mám obrovský respekt. A dostali jsme se k tomu, že by bylo zajímavé posunout Tarespu i do sekce hudby a koncertů. V Americe, ale i v Evropě to často bývají stejné arény, kde se konají přední sportovní události i koncerty největších hudebních es. Takže tenhle směr nám taky dává smysl. I oni můžou být naši ambasadoři. Jasně, s Rogerem Federerem ani s Taylor Swift neuděláme spolupráci, za kterou jim vysolíme na dřevo dva miliony dolarů a pak na tom budeme profitovat. To by se nám ani nevyplatilo. Ale tyhle hvězdy už nemusí řešit peníze na prvním místě. Potřebujete, aby se do vás zamilovaly a pak můžou mít jako bonus velké procento z prodejů produktu, který s nimi spojíme.

Když tak poslouchám o vaší globální expanzi a velkých plánech, musím se vrátit k dřívějším smolným fuckupům Tarespy. Jak se vyhnout tomu, aby se neopakovaly problémy s Preciosou, Chelsea nebo katarskými šejky?

MŘ: První důležitý zlom je pro mě Voras. Když to přeženu, tak to může být lepší než investovat do právníků.

Jakože jim dá Voras na budku?

JV: Ještě se neví, že si teď na starý kolena dělám práva. (smích)

MŘ: Co si někteří velcí hráči troufnou na malou firmu, si už nedovolí na globální sportovní hvězdu. Ale abych ti neutíkal z otázky. Chybami se člověk učí, zvlášť když se věnuje něčemu, co před ním ještě nikdo pořádně neprošlapal. A nás ty chyby stály nějaké peníze, ale zároveň nám daly zkušenosti do dalšího byznysu. Jestliže navazujeme spolupráci v oblasti výroby, už se nenecháme vodit za nos. Před sliby a dobrodružstvími v arabských zemích se máme taky na pozoru. A když nám s Chelsea kvůli jejich ignoranci nefungovala licence, tak jsme se zkrátka do Ameriky vydali s tím, že nechceme řešit licence. Ačkoli za oceánem je trh s nimi jednodušší. Ale když máš speciální produkt, za kterým si stoprocentně stojíš, tak musíš přesvědčit i tyhle velké sportovní brandy, aby do toho šly b2b, tedy aby daly své vlastní peníze. Takže jsme přehodnotili celý obchodní model a začali naše produkty prodávat přímo klubům s tím, že jim musíme vytvořit takové podmínky a takový produkt, aby na něj byli pyšní a nenapadlo je to řešit jinak.

Jaké máte plány k fotbalovému EURU 2024?

MŘ: Celé se to točí kolem jednoho bláznivého nápadu, který vlastně vzešel i od samotných hráčů, co se zúčastnili EURA 2004. Po dvaceti letech bychom rádi vytvořili model stadionu Aveiro. Jako vzpomínku na dost možná nejlepší zápas českého fotbalu – na zápas století s Nizozemskem. Měla by to být limitovaná edice o padesáti kusech. Část z nich bychom dali hráčům, což je zase přesně to ambasadorství, které nám dává smysl. Můj sen je dostat všechny lidi z tehdejšího týmu na jednu fotku. Věřím, že to není nereálně. Bylo by to hodně emotivní. Ale víc se brzy dozvíte i na Football Clubu, protože jsme parťáci vašeho projektu Cesta na EURO.

Stíháte to?

MŘ: V suchym triku. Dobře, možná trošku propoceném, ale kdybych věděl, že se to nedá stihnout, tak bych se do toho nepouštěl. Aveiro bychom měli rádi naprototypované do konce května. První model je vždycky ten nejsložitější, pak už se to doladí a manufakturní výroba je na celém procesu to nejjednodušší.

Co pro vás bude priorita, až skončí EURO?

MŘ: Tak si dáme dovolenou.

JV: No, to moc ne. Až skončí EURO, tak bude finále Wimbledonu.

MŘ: Dobře, chtěli jsme dát celofiremní dovolenou, ale ta už je asi pro pár lidí v ohrožení. V září nám začíná sezona úplně všeho, takže to přes léto bude mazec. Pojedeme Filadelfii, spouštíme limitovanou edici pražské Slavie do toho hned několik skleněných trofejí pro golfové a tenisové turnaje v ČR i Evropě.

Když za rok dva uslyší sportovní fanoušek slovo Tarespa, co byste chtěli, aby se mu jako první vybavilo?

JV: Sportovní emoce v luxusním dárku. To byl vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do toho na plný koule pustil. Když jsem viděl na hrajícím podstavci krásný podsvícený stadion Filadelfie, kde jsem strávil celý sportovní život, vydělal jsem si tam peníze na celý život, mám v tom klubu pořád strašně moc kamarádů, od sekuriťáků po generálního manažera a majitele. Tohle jsou vzpomínky, které chceš mít často na očích.

V showroomu tady máme třeba stadion Highbury, ze kterého jsem úplně hotovej. Nikdy jsem na něm sice nebyl, ale okamžitě se mi vybaví, jak tam Tomáš Rosický odehrál jeden z nejlepších zápasů za Spartu, kdy dal v Lize mistrů po parádním sólu gól na přední tyč Davidovi Seamanovi a tleskali mu úplně všichni, kdo byli na tom krásném starém stadionu. Tohle jsou emoce, které fungují. A kvůli nim tady vlastně spolu sedíme.

MŘ: Já bych si přál, aby se fanouškům při zmínce o Tarespě vybavila vitrína, před kterou vodí své děti a vyprávějí jim o lásce k jejich sportovnímu klubu. Něco, co si mezi sebou předávají generace. A co se týče samotných sportovních hvězd a managmentu klubů, tak bych byl rád, kdyby nám odevzdali klíče od jejich obýváku, abychom jim tam mohli udělat soukromou síň slávy s modelem stadionů, ke kterým mají vztah, a taky s nějakým luxusním skleněným artefaktem. Aby nám dali zkrátka šanci ukázat, jak vypadá obývák sportovní hvězdy se vším všudy.