- Předplatné webu
- Fotbalové pohádky
- Doma
- Venku
- Elektronická tužka
- Tribuna
- Podcasty
- Seriály
- Top témata
- Více
Jak jste se v roce 2001 dostal k reprezentaci Jižní Koreje?
Jednoho dne mi zavolal Ka Sam-hjon, generální tajemník jihokorejské fotbalové asociace. Řekl mi, že je v jednom hotelu v Amsterdamu a chtěl by se se mnou sejít. Měl jsem zrovna ten den volno, tak jsem kývnul. Řekl mi o tom, že jeho země hostí nadcházející mistrovství světa a že musí postoupit ze skupiny, že je to otázka prestiže. Věděl jsem, že jejich reprezentace na mistrovství světa nikdy nevyhrála ani jeden zápas, takže jsem se nevěřícně ptal: „Říkáte, že chcete postoupit mezi nejlepších šestnáct týmů světa?“ Ale byl jsem ochotný jim poradit. Za prvé jsem jim řekl, že by měli zvážit, jestli neuvolnit hráče z klubových povinností, aby měli hodně času na přípravu s národním týmem. A za druhé, že by si měli sestavit rozpočet tak, aby mohli cestovat po světě a získat zkušenosti v zápasech proti různým soupeřům. Doporučil jsem jim, aby novému manažerovi dali s rozpočtem i výběrem hráčů volnou ruku.
Aha, takže nejdřív to vypadalo jen na konzultace. Kdy jste dostal konkrétní nabídku?
Asi o týden později mi Ka Sam-hjon volal znovu: „Máte na mě čas?“ Já na to: „Jasně, povídejte.“ „Ne, myslím tím, jestli se můžeme znovu sejít. Sedím na stejné židli ve stejném hotelu, kde jsme se sešli minulý týden.“ Hlavou mi běželo: „Co to má všechno být?“ Ale řekl jsem, že přijdu, a jakmile jsem si sedl naproti němu, vysvětlil mi, že se jim moje rady líbily. „První bod: hráči budou uvolnění z klubů,“ řekl. „Druhý bod: Hyundai přislíbil, že zaplatí za cesty kamkoli budete chtít…“ Když tohle vyslovil, pomyslel jsem si: „Co tím chce říct?“ A on pokračoval: „A třetí bod: tady je vaše smlouva, můžete si ji projít.“ Říkal jsem si: „Do čeho jsem se to namontoval?!“
Nejdřív mě napadlo, že bych měl rovnou odmítnout. Tu zemi jsem vůbec neznal a vzhledem k tomu, že na mistrovství světa nikdy nevyhráli ani zápas, jsem se bál, že šance na úspěch jsou malé. Ale rezonoval ve mně Sam-hjonův přístup a ty tři body. Bylo to trochu, jako když jsem coby hráč odcházel do USA. Nějaký impulzivní hlásek mi v hlavě říkal: „No tak, jdi do toho!“ Líbila se mi myšlenka, že bych se jako trenér znovu podíval na šampionát, protože jsem si to předtím moc užil. A tak jsem kývnul.
Jaké bylo přestěhovat se do Koreje?
Skvělé. Odjel jsem tam se svou přítelkyní a bydleli jsme v hotelu na kopci v Soulu, měli jsme výhled na celé město a řeku, to bylo fantastické. Většinu času jsem měl k dispozici všechny hráče, mohli jsme pořádat i soustředění v zahraničí. Vzal jsem je do Evropy a do Jižní Ameriky, aby se trochu otrkali. Měli jsme třeba zápas s Uruguayí, což je tým, který občas hraje trochu na hraně, ale chtěl jsem, aby právě to kluci zažili.
Obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, historii derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů najdete v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy.
Proč?
Jižní Korea obvykle v přípravě na mistrovství světa hrála jen proti Malajsii nebo Singapuru, vyhrála a všichni si mysleli, že jsou připravení. Ale teď jsme nastupovali proti mužstvům jako Francie nebo Česko – což byly mimochodem dva zápasy, které jsme prohráli 0:5. Později jsem se dozvěděl, že mě novináři překřtili na „pana 0:5“. Ale tak jsem to hráčům řekl: „Bude to pro nás těžké, natlučeme si, ale tak to chci.“ Potřebovali jsme si vyzkoušet těžké zápasy. Pomohlo mi to i při výběru hráčů. Na soupisce byla spousta starých mazáků, ti měli dominantní postavení. Taky hráli dost defenzivně, nejlíp se dvěma libery. Smál jsem se jim: „Nemáte tu ještě náhradní rukavice, že by si šel jeden stoupnout rovnou do brány vedle gólmana?“ Překopal jsem celou soupisku a to se setkalo s dost velkým odporem.
Co se stalo?
Do té doby za sestavení soupisky odpovídal technický výbor. Každý z jeho členů zastupoval jeden region Jižní Koreje a navrhoval hráče z toho regionu. V reprezentaci byla hezky zastoupená celá země, jenže to neznamenalo, že to budou nejlepší hráči. Když jsem nastoupil jako trenér, rozjeli jsme se s realizačním týmem na skauting do klubů, na univerzity i do armády. Poskládal jsem si mužstvo a jakmile jsem ho měl, požádal jsem je, ať to bez prodlení oznámí.
Řekli mi, jestli bych chvíli nepočkal – ten den se měl sejít technický výbor a možná taky přijít s vlastními návrhy. Odmítl jsem to: „Ne, vyhlaste to hned.“ Způsobilo to hodně zlé krve, protože jsem technický výbor v podstatě obešel a to bylo považované za nevhodné. Musel jsem bojovat, ale Ka Sam-hjon a Čong Mong-džun, předseda asociace, mě podrželi. Říkali: „Postarejte se, abychom postoupili ze skupiny. Budeme vás podporovat na každém kroku.“
Šampionát byl pro Jižní Koreu neuvěřitelný, došla až do semifinále a skončila čtvrtá, i když k tomu asi přispělo i pár rozhodnutí sudích ve vyřazovací fázi, jako třeba v osmifinále proti Itálii. Jak na to vzpomínáte?
Chápal jsem, že to Italové berou velmi emotivně, ale já na ta rozhodnutí měl vlastní názor. Možná, že Tommasiho gól nebyl z ofsajdu, ale Totti měl předtím vidět červenou za faul loktem. Itálie nečekala, že by ji Jižní Korea mohla vyřadit. Prý potom zdemolovali šatnu. Já se tím bavil. Myslel jsem si: „Jen ať to tam rozmlátí na cimprcampr.“ Prostě jsem si ten okamžik užíval.
Pro nás to bylo výjimečné vítězství, a to i z jednoho úplně jiného důvodu. Když jsme postoupili do osmifinále, mluvil jsem s jihokorejským prezidentem Kimem Te-džungem a poprosil ho, jestli by nezvážil, že pokud porazíme Itálii, byli by hráči osvobozeni od povinné vojenské služby.
Proč jste to dělal?
Vysvětlil jsem mu, jak moc by národnímu týmu i individuálním kariérám hráčů pomohlo, kdyby mohli hrát dál, místo aby museli na několik let na vojnu. Večer během tréninku před zápasem za mnou přišel Sam-hjon, že mu volal prezidentův tajemník a že můj návrh byl přijat. Bylo to ke konci tréninku, takže jsem si hráče zavolal a oznámil jim: „Kluci, jestli zítra vyhrajete, nemusíte na vojnu.“ A ti hoši tam stáli uprostřed středového kruhu a rozbrečeli se. Držel jsem se od nich dál, chtěl jsem, aby ten okamžik prožili spolu. Řekli si, že to prostě musejí dokázat. Byla to působivá chvíle. Takže když jsme nad Itálií skutečně vyhráli, bylo to velmi emotivní.
Největší skandál v historii světových šampionátů. Velmi přátelský zápas západního Německa s Rakouskem sebral v roce 1982 Alžírsku šanci na historický úspěch. Ale aspoň vedl ke změně pravidel, a tak se teď díky němu základní skupiny hrají férovějším způsobem – poslední zápasy mají výkop ve stejný čas.
Jak jste na prezidenta dokázal tak zapůsobit?
Prezident Kim byl velice milý chlap. Ještě před šampionátem jsem s ním a pár dalšími lidmi párkrát obědval v jeho rezidenci. Hodně se o národní tým zajímal. Mezi hráči a realizačním týmem jsem mu říkal „pomalý Kim“. Dával jsem všem přezdívky, protože tam tolik lidí má příjmení jako Kim, Čong nebo Park. A jejich jména byla těžká na zapamatování, tak jsem jim dával přezdívky podle toho, jak vypadali nebo jakou funkci zastávali. Můj řidič se taky jmenoval Kim, takže se z něj stal „řidič Kim“.
Během jednoho oběda mi prezident vyprávěl, jak se stal prezidentem. A taky mi pověděl o několika útocích a že právě kvůli jednomu z nich kulhá. Já mu přezdíval pomalý Kim, protože nemohl chodit rychle, tak jsem mu to řekl – a jemu se to líbilo. Lidi z jeho doprovodu a ochranky ale tu přezdívku moc nemuseli.
To chtělo odvahu.
Občas jsem trochu drzoun, tváří v tvář autoritě se rád chovám drze, abych viděl, jak lidé zareagují. Skuteční lídři s tím nemají problém a to byl případ i prezidenta Kima. Během mistrovství několikrát přišel do hráčské šatny. Korejci se obvykle při osobním kontaktu nedotýkají, ale v jednu chvíli, když jsme postoupili do osmifinále, mě Kim objal a pošeptal mi: „To, co jste udělal pro tuto zemi, je neuvěřitelné.“
Co bylo potom? Jižní Korea jako první a dosud jediný tým z Asie došel mezi nejlepší čtyři na světě. Uvědomoval jste si, jaký dopad váš úspěch měl?
Během turnaje jsem se soustředil jen na tým, ale moje přítelkyně se pohybovala mezi obyčejnými lidmi, takže zažila i oslavy. Nakonec jsme se účastnili vítězného průvodu, to bylo super, ale pak už jsme tam dlouho nezůstali. Všude byly nadšené davy, nemohli jsme ani vyjít z hotelu. Když jsme z Koreje konečně odjížděli, uspořádali nám na letišti speciální rozloučení, byla tam kapela a hrála národní hymnu, bylo to úžasné. V té době jsem si neuvědomoval, jak mistrovství zemi ovlivní, to přišlo až později. Myslím, že vyšla tak dvacítka knih, o tom, jaký odkaz šampionát v zemi zanechal, jaký dopad měl na společnost i na firmy, například ohledně hierarchie a seniority.
Co konkrétně se změnilo?
Mladí lidé do té doby neměli velký vliv, měli vědět, kde je jejich místo. Přitom často mají dobré nápady. Do té doby si je mohli nechat pro sebe. Ale po mistrovství světa, kde si tak skvěle vedl tým složený z mladých hráčů, se přístup veřejnosti změnil, uvědomili si, že když někdo mladý přijde s nápadem, není to známka neúcty.
Takže fotbal dokáže měnit i společnost.
Já na to přímý vliv neměl, ale to, co se v zemi odehrálo, bylo důsledkem rozvoje národního týmu v době, kdy jsem ho vedl, podmínek, které jsme pro něj stanovili. Tomu všemu dohromady vděčím za to, že moje působení v Jižní Koreji bylo naprosto skvělé. Pořád tam aspoň jednou, dvakrát za rok jezdíme, jen během pandemie jsme se tam nedostali.
Dočetli jste krátkou ukázku z dlouhého rozhovoru s Guusem Hiddinkem z naší nové knihy Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy. Nizozemský trenér v něm vzpomíná na celou kariéru. Dozvíte se třeba, jak mu hlas pokladníka pomohl s PSV k zisku trofeje pro nejlepší evropský klub. Jak přesvědčil Romária, aby šel do Eindhovenu, a ne do Barcelony. Proč má po sporech s Edgarem Davidsem nakonec doma vystavenou společnou fotku. Jak může o úspěchu rozhodnout i takový detail, jako kde tým před rozhodujícím zápasem přespává. Jak v Chelsea naučil Drogbu, aby šetřil energii a nestahoval se do zálohy a jak mu v tom pomohli hráči jako Lampard a Ballack. Nebo jaká konspirační teorie ho trápila, když s Blues vypadl v Lize mistrů s Barcelonou.
Advokáti Markéta Vochoska Haindlová a Zdeněk Tomíček se věnují sportovnímu právu. Jak si po právní stránce stojí fotbal v Česku? Daří se čistit prostředí od „starých“ struktur? Jak velký vliv mají hráčští agenti? Mají fotbalisti dostatečné zastání? A jak je to s jejich statusem OSVČ?
Mužskému týmu Slavie se titul vzdálil, ženský tým ale v sobotu hraje v Edenu derby se Spartou, které ho může výrazně přiblížit ke třetímu titulu v řadě. A na Slavii mají zálusk i na návštěvnický rekord, ke kterému by mohlo pomoct i video Michala Suchánka v rozhovoru se svým autem.
Fotbalový svátek roku se neúprosně blíží. Co si vlastně od Eura slibuje celé Německo? Jaký program kromě samotných zápasů bude nachystaný? Na co se mají připravit čeští fanoušci v Lipsku a Hamburku? Máme pro vás odpovědi.
