Jméno fotbalového krále z logiky věci zaznělo ve většině z dosavadních třiadvaceti vydáních tištěného čtvrtletníku Football Club. Vybrali jsme to nejzajímavější, co jste se o brazilském králi, který na konci roku 2022 zemřel na rakovinu, mohli u nás zatím dočíst.
Bývalý reprezentační útočník Jozef „Vasil“ Štibrányi vzpomíná ve svých deníkových zápiscích (publikovaných ve Football Clubu č. 1) na zápas proti Brazílii na MS 1962 v Chile, kdy proti československému výběru nastoupil i Pelé. Šlo o zápas v základní skupině a brazilský střelec se v něm zranil. Když jsme na Brazílii narazili později ve finále, Pelé byl už jen na lavičce.
1. června
„Znova sa dostávame do ovzdušia napätého blížiacim sa zápasom s Brazíliou. Znovu proti miliónovému útoku a hviezdam. Bude hrať Bellini a Pelé. Teda v najsilnejšom zložení!“
2. června
„9:00 – Rozcvička a raňajky. Prechádzka a príprava na zápas. Zostava nezmenená. „Je krásny deň. Teplo, slnko, modrá obloha. No, nám by lepšie vyhovovalo keby pršalo! Obed o 1/2 12 a odpočinok. Tréner stále zdôrazňuje streľbu. Tú máme naozaj veľmi slabú. Ešte sme nedali poriadnu ranu. Konečne odchádzame na zápas. Ja strašne nerád čakám na dobu zápasu. Strašne ma to znervózňuje.
Zápas bol dobrý – zranil sa Pelé (natrhnutý sval). Hrali sme 0:0. Veľmi dobre zahrali obe obrany. Je veľmi ťažko prejsť obranou keď je tu stále 4 – 5 hráčov. Nedovolia kľučku. Možno keby bol Pelé v poriadku, tak by zápas bol dopadol inak. Keby bol hral, neboli by zaisťovali tak obranu; boli by útočili čím by boli nám umožnili lepšie rozohrávať a manévrovať v ich polovici. No, je to krásny výsledok. Veď máme z 2 zápasov 3 body! Už je len krôčik do finále (8). Ovšem záleží na zápasoch kt. nasledujú.
Len ma mrzí, že naše vedenie nie je spokojné s touto remízou! Veď čo chcú ešte? Išli sme sem ako na cintorín a teraz sme ‚na koni‘. Veľmi sa tomu čudujeme.“
Zmínky o Pelém se objevily i v textu novináře Filipa Saivera, který ve Football Clubu č. 5 (1/2018) popisoval svoje zážitky z mistrovství světa 2014 v Brazílii.
29. prosinec 2022 bude navždy dnem, kdy ze světa odešel fotbalový král Pelé. Byl největším fotbalistou všech dob? Na to odpovědět nejde, jasné ale je, že byl jedinečným hráčem i člověkem. Geniálním i chybujícím.
Před Maracaná, kde Pedro zabrzdil, je chodník se stopami fotbalových legend vyrytých do betonu. Bosou nohu tu otiskl nejuznávanější fotbalista všech dob Pelé, dále Jairzinho, Rivelino, Zico, Romário a tak dál. Podstatná stopa však u stadionu chybí, pro spoustu Brazilců ta vůbec nejpodstatnější.
Pelé se dávno stal globální ikonou, synonymem fotbalové dokonalosti. Jenže, jak to tak bývá, ani on není v rodné zemi prorokem – většina krajanů by po dotazu na nejoblíbenějšího fotbalistu vyřkla jiné jméno: zdánlivě překvapivě, ve skutečnosti logicky by jmenovala Garrinchu. Tamější lidé nikdy nepřestanou milovat fotbalového střízlíka, který dribloval s míčem přírodním zákonům navzdory.
Garrincha lépe než Pelé vystihuje brazilské vnímání fotbalu i života, což je prakticky jedno a totéž. Pelé byl skvělý fotbalista, ale také zdatný obchodník, který se zabezpečil do konce života. Nikdo mu to v Brazílii nevyčítá, přesto je sympatičtější Garrincha, jenž se fotbalem pouze bavil, aniž myslel na budoucnost, a zemřel jako chudák na otravu alkoholem v devětačtyřiceti.
Garrincha byl fotbalový génius, jinak však nevzdělaný prosťáček. Nezajímalo ho, co bude zítra. Dnes se přece hraje fotbal, ta nejkrásnější a nejsnadnější hra pod sluncem, kterou pro nás nezištně vymysleli Angličané. Zvítězíme a půjdeme slavit.
Brazilské povaze je bližší Garrinchovo chování než promyšlené tahy Pelého. Brazilci milují asi přibarvenou historku, jak před jedním zápasem udílel trenér pokyny a všiml si, že Garrincha ho nevnímá a listuje si komiksem o kačeru Donaldovi. „A ty,“ mávl kouč rezignovaně rukou, „si dělej, co chceš.“ Mužstvo v zápase díky Garrinchovi jasně zvítězilo.
Ve stejném vydání Football Clubu je i myšlenka britského spisovatele Nicka Hornbyho, který odkazuje na MS 1970 v Mexiku, kde famózní Pelé dovedl kanárky k jednoznačnému triumfu. A na tento výběr se od té doby vzpomíná jako na jeden z nejlepších v historii.
Pozor ale: takřka stejně důležitý jako úspěchy je v brazilském chápání fotbalu i způsob, jak k nim dojít. A vážně, u většiny triumfů fascinuje styl, s nímž je tým získal. „Svým způsobem nám to Brazilci všem zkazili,“ vzpomíná spisovatel Nick Hornby v bestselleru Fotbalová horečka na vítězné tažení Pelého a spol. šampionátem 1970. „Přišli s jakýmsi platónským ideálem, jehož už nikdo neměl znovu dosáhnout.“
Brazilskou hru charakterizoval Hornby takto: „Nešlo jen o to, jak hráli dobře; šlo o to, že brali rafinované a urážlivé parádičky coby věc stejně funkční a nezbytnou, jako je rohový kop nebo vhazování.“ Ne že by byl model 1970 předváděn vždy, nicméně vždy je všemi – a samotnými Brazilci nejvíc – očekáván.
V 82 letech zemřel Pelé. Brazilská legenda jako jediná vyhrála třikrát mistrovství světa a je považována za jednoho z nejlepších hráčů historie. Projděte si některé z poct, které mu věnovali lidé z fotbalového světa na sociální síti Twitter.
Ve Football Clubu č. 11 (celý text si můžete přečíst i v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy) popisuje britský novinář Paul Simpson, jak bývalému ministrovi zahraničí Spojených států Henrymu Kissingerovi pomohla k úspěchům na diplomatickém poli i jeho láska k fotbalu. Jedna z pasáží je věnovaná přestupu Pelého do USA, který přišel v roce 1975 poté, co Pelé původně ukončil kariéru, když předtím hrál jen za brazilský Santos.
Paradoxní je, že téměř 35letý Pelé měl zprvu o svém přínosu pochybnosti. Pak ale zhlédl utkání svého nastávajícího týmu New York Cosmos. Svému zaměstnavateli, zábavní společnosti Warner Communications, vzápětí doporučil, aby z brazilského Santosu raději přivedl ještě dva jeho bývalé spoluhráče. Hned na úvod newyorského angažmá totiž čekalo Pelého s Cosmosem turné po Evropě a Karibiku a slavný útočník se obával fiaska.
Do jednoho z nejneortodoxnějších Kissingerových diplomatických kousků byl zapletený i Pelé. Steve Ross, šéf společnosti Warner Communications, roku 1970 stvořil za přispění bratrů Ahmeta a Nesuhiho Ertegünových, zakladatelů Atlantic Records, fotbalový klub New York Cosmos. Měl v úmyslu do něj vrazit tolik peněz, kolik bude potřeba, aby z něj vybudoval tým plný superhvězd, který by posléze dominoval vznikající severoamerické fotbalové lize (NASL). A na prvním místě Rossova seznamu vytoužených superhvězd byl právě trojnásobný světový šampion Pelé, který byl dokonce i na pokraji důchodu uznávaný jako živoucí ztělesnění kopané.
Klub Santos FC – a s ním i Pelé – jel v létě 1973 na turné po celém světě a na Kissingerův návrh se uvolil odehrát přátelské utkání s týmem Baltimore Bays. Pelé si ten zápas velmi dobře zapamatoval, protože to bylo poprvé a naposledy v kariéře, kdy vstřelil gol olímpico, neboli přímý gól z rohového kopu. Kissinger měl pro svoji snahu dva důvody: chtěl vylepšit americko-brazilské vztahy tím, že se postará, aby João Havelange vystřídal na postu prezidenta mezinárodní fotbalové federace FIFA sira Stanleyho Rouse, a také přesvědčit Pelého, aby šel hrát do USA.
Brazilská legenda k tomu ve své autobiografii poznamenává: „Kissinger měl neprůstřelný argument: jako velký milovník fotbalu chtěl, aby pozice této hry byla ve Státech stejně silná jako jinde po světě, čehož mohl dosáhnout jedině tak, že tam přivede nejslavnějšího fotbalistu všech dob a že se jeho země bude ucházet o pořádání světového šampionátu. A obojí se nakonec stalo.“
Vleklá jednání o Pelého přestupu si ze strany nejmocnějšího diplomata Ameriky vyžádala značnou účast. „Moc dobře jsem věděl,“ vzpomínal fotbalista, „že Kissinger dělá v zákulisí všechno, co je v jeho silách, aby se můj přestup uskutečnil.“ Přestup byl nakonec oficiálně oznámen 10. června 1975 a Kissinger poslal 28. června 1975 Geraldu Fordovi, který se po Nixonově rezignaci stal prezidentem, návrh na setkání s Pelém v Bílém domě.
Tato zpráva, odtajněná CIA v roce 2018, je velmi zevrubná (dokonce se zmiňuje o šokující výhře USA nad Anglií v utkání na mistrovství světa v Brazílii 1950, které skončilo 1:0), věcná, a dokonce obsahuje návrhy pro prezidenta Forda, o čem se s Pelém bavit, včetně vět jako: „Doufám, že vaší zemi nevadí, že si vás na chvíli vypůjčíme.“ Najdeme v ní rovněž poznámku o rozdílech mezi kopanou a americkým fotbalem. „Kopaná je skvělý sport, který je radost hrát i sledovat. Dá se snadno naučit a vzhledem k tomu, že cílem není míč schovat jako v našem fotbale, je snazší i pro diváky. Také zde nejsou ve hře všechny ty proluky.“
Nelze než se ptát, jak asi Ford, hvězda amerického fotbalu na Michiganské univerzitě, přijal takto přímočaré prohlášení o nadřazenosti kopané nad americkým fotbalem. Setkání s Pelém nicméně proběhlo úspěšně a rozhodně bylo hladší než Pelého první návštěva v Bílém domě, kdy musel zdvořile opravit prezidenta Nixona, který mu položil otázku: „A mluvíte španělsky?“
I Havelange si byl vědom výhod Pelého přestupu – pro fotbal obecně, pro fotbal v Brazílii a pro jeho vlastní image jakožto nového prezidenta FIFA. Havelange a Kissinger byli po určitý čas blízkými spojenci.
V roce 1962 se odehrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Ve stejném vydání Football Clubu (č. 11, tedy 3/2019) je publikovaný exkluzivní rozhovor s trenérem mistrů světa z roku 1994 Carlosem Albertem Parreirou, který vzpomíná na Pelého jako tahouna týmu na zlatých světových šampionátech a také ho srovnává s Garrinchou a Neymarem.
Turnajem vašeho mládí je mistrovství světa 1958 ve Švédsku, kde Brazílie získala první titul mistrů světa. Jaké na něj máte vzpomínky?
Tehdy v Brazílii nebyla žádná televize, natožpak živé vysílání. Všechny vzpomínky mám z rádia a z oslav v ulicích. Tam začal můj fotbalový sen. Všichni Brazilci slavili, zpívali, plakali a tancovali. Bylo to úžasné. Hráči šli průvodem a lidé se objímali a smáli. Pak jsme šli do kina, abychom se podívali na to, jak hráli Pelé a Garrincha. To byl můj první fotbalový zážitek. Dotklo se mě to, od té doby jsem věděl, že chci být součástí národního týmu. Bylo mi patnáct a začal se rodit můj plán, jak se dostat do fotbalu.
Tam tedy začal váš fotbalový sen. U brazilské reprezentace v roce 1970 jste pracoval jako kondiční trenér a poznal jej zblízka. Co ten tým definovalo?
Technika na vysoké úrovni. Ale když vyhrajete mistrovství světa, není to z jednoho jediného důvodu. Potřebujete další ingredience. Zaprvé musíte mít kvalitu, a tu tenhle tým měl: Pelé, Tostão, Clodoaldo, Rivellino, Gerson a Paulo Cézar. Měli jsme velmi dobrý plán. V té době jsme trénovali pět měsíců! Skutečně to bylo možné. Všichni hráli v Brazílii, nikdo v zahraničí. Místní soutěže v Rio de Janeiru a Sao Paulu prostě pokračovaly bez vybraných hráčů. Trénovali jsme s nimi pět měsíců, to byla dobrá příprava. Další fází pak byla aklimatizace na nadmořskou výšku. Brazílie byla jediným týmem, který v Mexiku strávil dvacet jedna dní. Na začátku příprav jsme vyměnili trenéra, Saldanhu vystřídal Mario Zagallo. Přinesl nové nápady, novou organizaci. Tým byl velmi dobře organizovaný. Zagallův hlavní přínos týmu byl, že pro brazilské hráče vytvořil návyk k zodpovědnosti při hře bez míče. Přesně věděli, co mají dělat, jaký prostor pokrýt, kterého hráče hlídat. Evropským týmům nedali prostor. I při situaci, kdy mají balon, je Zagallo něco naučil, ale ti hráči měli dostatečnou kvalitu na to, aby improvizovali a tvořili s míčem. Jeho největším přínosem ale byla organizace týmu bez balonu. Byli jsme soudržní, v dobré fyzické kondici a s dobrým plánem. Hráči byli připravení na nadmořskou výšku a byli psychicky silní. Poučili jsme se z lekcí, které dostalo brazilské mužstvo, jež prohrálo na domácím mistrovství světa v roce 1950. Tohle vše nám, spolu s výjimečnými hráči, dovolilo celý šampionát vyhrát.
Zmínil jste mnoho slavných jmen a dodnes je výběr z roku 1970 mnohými označován za nejlepší tým, který kdy hrál fotbal. Jaký je váš názor?
Týmy, které vyhrály mistrovství světa, se těžko porovnávají. Brazilci měli nejlepší individuality v roce 1958. Byl to první tým, který vyhrál mistrovství světa mimo svůj kontinent – Brazílie ve Švédsku. Porazili všechny soupeře: Francii, Švédsko i Anglii. Hráli s velkým množstvím evropských týmů. Proč to říkám? V tom týmu hráli dva géniové, Pelé a Garrincha, úžasní krajní obránci Nilton a Djalma Santos, mozek zálohy Didi, takticky chytrý Zagallo a skvělý útočník Vavá. Nebyl to jen silový hráč, jak si lidé myslí, byl technicky nadaný. Byl to záložník, ve svém klubu Sport Recife hrál desítku, ale Brazílie ho využívala na hrotu. Byl skvělý v útoku, v driblinku, uměl podržet balon a zakončit. Orlando a Bellini byli skvělí stopeři, a v bráně chytal Gilmar, spolu s Claudiem Taffarelem jeden z nejlepších brazilských brankářů. Tým z roku 1958 byl pro mě ten nejlepší v historii, i když se to moc nedá srovnávat. Každé mistrovství světa má svou hodnotu. Brazílie vždy měla dobré hráče. Hráli jsme na dvaceti šampionátech, pomalu se chystáme na kvalifikaci o postupu na dvacátý první, a vyhráli jsme jich jen pět.
Je současný brazilský tým až příliš závislý na Neymarovi?
Bezpochyby. Je to náš klíčový hráč. Pokud ho nemáme, je velmi těžké ho nahradit. Stejně jako není jednoduché nahradit Maradonu, Garrinchu, Messiho, takový typ hráčů. Ale věřím tomu, co Tite zmiňoval při rozhovorech – nemůžeme být Neymarův tým. Musíme být brazilský tým s Neymarem. Kdyby se zranil, něco se mu stalo, Brazílie musí najít způsob, jak hrát bez něj a na Copa América se to povedlo. V roce 1962 Brazílie ve druhém zápase proti Československu přišla o Pelého, nejlepšího hráče všech dob, ale vyhrála mistrovství světa s Amarildem. Musíte být připravený na to hrát bez Neymara, i když není pochyb, že je nejdůležitějším hráčem národního. Budeme ho na mistrovství světa potřebovat v dobré formě. Rád vyhrává, je to bojovník, neutíká od zodpovědnosti. Když bude situace složitá, vystoupí z řady a zjednoduší ji. To je velmi důležité. Může být vůdcem týmu.
Další z jedinečných rozhovorů, které Football Club publikoval (tentokrát v čísle 12, tedy 4/2019), byl s rozhodčím Abrahamem Kleinem. Ten pro změnu vzpomíná na Pelého gentlemanství.
Jak probíhaly vaše přípravy na velké turnaje?
Na mistrovství světa 1970 jsem dorazil do Mexika měsíc před prvním výkopem. Když došlo na lámání chleba, byl jsem ten nejlepší. Bavil jsem se pak s Kenem Astonem (členem komise rozhodčích, který vymyslel žlutou a červenou kartu – pozn. red.), zeptal jsem se ho, jestli riskoval, když mě určil rozhodčím zápasu Anglie–Brazílie, protože i někteří novináři v Anglii psali, jak může komise nasadit na tak velký zápas tohohle skautíka. Zakroutil hlavou a vysvětlil, proč mi věřil. „Zaprvé, fyzicky jste na tom ze všech rozhodčích nejlépe. Jste fit. Může být 40 stupňů v poledne a vy to zvládnete. Jste Izraelec, na takové počasí jste zvyklý. A zadruhé vám věřím, protože vím, že budete férový k oběma týmům.“ V Mexiku většina fanoušků podporovala Brazílii. Prezident židovské komunity mi dokonce zařídil trenéra, protože komunita v Jižní a Střední Americe by měla problémy, kdyby židovský rozhodčí chyboval. Bylo to stejné na Poháru brazilské nezávislosti v roce 1972, kde jsem rozhodoval na čáře při zápas Brazílie - Československo (0:0). Chápal jsem, jak se Brazilci chovají, v pokutovém území i mimo něj pořád simulovali, jako kdyby skákali do bazénu.
I Pelé?
Ten ne. O Pelém vám povyprávím. Nikdy nepředstíral zranění. Lidi mluví o Messim, Maradonovi, Ronaldovi, ale Pelé je nejlepší hráč v historii tohohle sportu. Zaprvé vyhrál tři mistrovství světa. To už se znovu nestane. Zadruhé to je gentleman. V zápase s Anglií byl v pokutovém území v souboji s Alanem Mullerym, rameno na rameno. Mullery byl velký chlapík. Podíval jsem se na Pelého a mávnul jsem rukou, že pískat nebudu, a on mi na to odpověděl: „Dobře, arbitro“.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Sparta uhájila první místo po základní části a o poslední místenku do Evropy a přímý sestup se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy, nebo jde jen o uměle nastavovanou kaši? Zeptali jsme se osobností z fotbalového prostředí.
Stadionem to nekončí, chceme mezi velké kluby, vzkazuje hradecký klub a ukázal nové logo.
Prohrál své první finále a ze stříbra neměl žádnou radost. Tak ji udělal mladému fanouškovi v Budapešti, kde se zápas o vítězství v Evropské lize hrál.
