Kamerun byl na loňském mistrovství světa poosmé. Přítomnost jednoho z gigantů afrického fotbalu v Kataru se tedy mohla zdát jako samozřejmost. Ve skutečnosti šlo ale spíš o malý zázrak. Kamerunci se v březnu utkali v kvalifikační baráži s Alžírskem a úvodní duel před domácím publikem proti africkým šampionům z roku 2019 prohráli (0:1). Jakmile zazněl závěrečný hvizd, kritici se pustili do muže, který byl v jejich očích hlavním viníkem neúspěchu – Samuela Eto’a.
Předseda Kamerunské fotbalové federace, který byl ve funkci teprve tři měsíce, se prý unáhlil s výměnou trenéra Toniho Conceiçãa, který měl za sebou poměrně uspokojivé výsledky.
Zkušený Portugalec, který tým trénoval od roku 2019, dostal vyhazov krátce po porážce s egyptskými faraony Mohameda Salaha v semifinále Afrického poháru národů (0:0, 1:3 po penaltách). Vyřazení před branami finále bylo považováno za tragédii, protože turnaj se s velkou slávou pořádal právě v Kamerunu. Tedy v zemi, kde se velká politika často těsně prolíná s fotbalovým světem a vměšuje se do jeho běhu.
Těsně před play off o účast na mistrovství světa jmenoval Eto’o do čela reprezentace bývalého spoluhráče Rigoberta Songa. Všichni čekali, že tým vypadne. Jenže o čtyři dny později v nepřátelské atmosféře alžírské Blidy, na stadionu, kde žádný hostující tým ještě nikdy nevyhrál (alžírské pouštní lišky tam nepoznaly porážku 43 zápasů), zvítězili lvi v odvetném zápase 2:1 díky rozhodujícímu gólu Karla Toko-Ekambiho v posledních vteřinách prodloužení. Zázrak byl na světě.
Než v roce 1996 nastoupil jako patnáctiletý do akademie Realu Madrid, vyrůstal Samuel v Kamerunu v chudobných poměrech. Později, když se stal světovou hvězdou, uměl se profesionální hráč Eto’o vždycky u zaměstnavatelů tvrdě dožadovat svých práv i peněz. Zrcadlily se v tom rysy jeho matky, prodavačky ryb na místním trhu. Přezdívalo se jí „železná lady“ a Samuel po ní silnou povahu zdědil.
Cesta nadějných afrických hráčů nebývá přímočará a bez nástrah. Ta Eto’ova nebyla výjimka. Devět měsíců se jako čtrnáctiletý kluk v roce 1995 schovával po turnaji s kamerunskou mládežnickou reprezentací ve Francii v maličkém bytě své sestry, studentky. V akademii Paris Saint-Germain ho odmítli, protože neměl doklady. Vrátil se tedy domů, ale tvrdohlavě si dál vyšlapával svou cestu.
O rok později ho odmítly angažovat další francouzské kluby, Eto’o ale přesvědčil trenéry Realu Madrid, aby s ním podepsali smlouvu. Že se nakonec prosadil ve světě velkého fotbalu až v konkurenční Barceloně, to je jiný příběh. Dokazuje ale, jak silná je Eto’ova vrozená zarputilost. Zůstala mu bezesporu i po hráčské kariéře. Takto vybaven se střemhlav, ale i s jasnou vizí, vrhnul do obrovitého projektu transformace kamerunského fotbalu.
Národní liga dlouhé roky skomírala a kluby s velmi skromnými prostředky, které mají k dispozici, dokázaly jen přežívat. Lepší hráči, drancovaní zahraničními skauty, odcházejí do Evropy, Asie, do zemí Perského zálivu, což úroveň ligy neustále snižuje. Průměrný plat kamerunského profesionálního hráče byl před příchodem Eto’a sto tisíc středoafrických franků (asi 3700 korun).
Na mistrovství světa v roce 1990 porazil Hagiho, Valderramu i Maradonu, toho dokonce osobně hlídal. Se spoluhráči navždy změnili pohled na africký fotbal a doma v Kamerunu jsou stále za bohy: nedávno dostali každý jako výraz vděčnosti dům. Émile Mbouh si ale radši užívá anonymitu za mořem a po veřejných parcích trénuje mladé Američany.
Zvolení Samuela Eto’a do čela svazu z prosince 2021 znamenalo změnu. Během kampaně slíbil, že každý klub z kamerunské první ligy dostane v březnu na začátku jarní sezony příspěvek přes dvacet milionů středoafrických franků (asi 740 tisíc korun). Což se také stalo. Co říká Samuel, platí – i když to často nejdřív zní velkohubě až nadřazeně.
A co víc: ve druhé sezoně pod jeho vedením dostal každý z dvaadvaceti účastníků ligy víc než dvojnásobek. Pět milionů z toho má každý klub na vytvoření mládežnického týmu do 15 a 17 let. Zbytek by měl umožnit do března 2023 pravidelně vyplácet mzdy hráčům. Prvoligoví fotbalisté nemají dostávat míň než dvě stě tisíc franků (7400 korun) měsíčně. Průměrný měsíční příjem na hlavu je v Kamerunu podle Světové banky něco málo přes 3100 korun.
Další novinkou aktuální sezony je výše finanční odměny pro vítěze ligy. Ani tady Eto’o nešetřil. Slíbil budoucímu mistru sto milionů franků: padesát za titul a dalších padesát za účast v africké Lize mistrů, jejíchž posledních pět ročníků ovládly výhradně arabské kluby. Kamerunský klub, Canon Youndé, soutěž vyhrál naposledy v roce 1980.
Bývalý nejlíp placený fotbalista světa – v letech 2011 až 2013, kdy v ruské lize hájil barvy dagestánského klubu Anži Machačkala – se tedy místo toho, aby spravoval své jmění a užíval si poklidné dny mladého rentiéra v Miláně, kde žije jeho manželka Georgette a děti, pustil do rizika. Snaží se ve své domovině vzkřísit nejpopulárnější sport, jehož fungování se kvůli neustálému mocenskému boji jeho dřívějších představitelů a všudypřítomné korupci pomalu ale jistě hroutilo.
Eto’ovo angažmá v nemocném kamerunském fotbale si přála většina hráčů, trenérů, rozhodčích a vůbec obyvatel. Když se volby šéfa Kamerunské fotbalové federace konaly, státní bezpečnostní složky se dokonce obávaly narušení veřejného pořádku, kdyby Eto’o prohrál.
Jenže nebyl by to Kamerun, kdyby to bylo tak jednoduché. Během několikaměsíčního předvolebního tažení na pomezí sportu a politiky, o které se vášnivě zajímala média, musel Samuel Eto’o překonat nepřízeň několika mocných, včetně vlivných ministrů, a naučit se vypořádat se soupeřením, místními reáliemi a různými podpásovkami. Jak ukazuje příklad jeho přítele Didiera Drogby, který dva tisíce kilometrů na západ od Yaoundé v Abidžanu v podobné snaze převzít vedení fotbalu Pobřeží slonoviny neuspěl, nebyla to snadná mise.
Guus Hiddink je trenér s celou řadou překvapivých úspěchů. V roce 1988 vyhrál předchůdce Ligy mistrů s Eindhovenem nebo v roce 2002 došel s Jižní Koreou do semifinále MS. Tajemství své práce nám 76letý Nizozemec detailně popsal ve velkém rozhovoru, který je součástí nové knihy FC. Jako ochutnávku pro vás tady na webu máme část, kde popisuje korejské dobrodružství.
Eto’o procestoval po klikatých cestách zemi od jihu na sever, od východu na západ, včetně anglofonní oblasti, kde od roku 2017 zuří občanská válka. Šestasedmdesát delegátů, kteří měli v prosincové volbě hlasovat, přesvědčoval jednoho po druhém. Obklopen týmem třiceti spolupracovníků a s heslem hodným velkých amerických volebních kampaní – Vrátit kamerunskému fotbalu jeho velikost – představil svoje reformy, pohladil ega svých protějšků a slíbil zvýšit státní dotace, které svaz přiděluje klubům.
Bývalý útočník (118 reprezentačních startů, rekordních 56 gólů), který v roce 2019 po lukrativním angažmá v Kataru pověsil kopačky na hřebík, zdůrazňoval, že málokdo zná fotbal na nejvyšší úrovni líp než on. Slíbil, že vrátí moc hráčům a odsoudil technokraty, kteří brání rozvoji fotbalu v zemi.
Eto’o byl přesvědčivý kandidát a je i obratný diplomat, tučně odměňovaný propagátor posledního mistrovství světa ve službách vlády Kataru. Nebo také velvyslanec Čadu se zvláštním posláním. Byl to taky on, kdo v zákulisí zprostředkoval obchodní partnerství, které od roku 2019 spojuje Paris Saint-Germain, klub vlastněný katarským emírem, se Rwandou, středoafrickou zemí, která se pětadvacet let po genocidě Tutsiů snaží obnovit svou pověst turistické destinace.
„Odbourává bariéry kladené protokoly, ví, jak přistupovat k hlavám států, a je velmi vřelý k mladým prezidentům. S některými si dokonce tyká,“ potvrzuje Georges Dougueli, novinář z panafrického měsíčníku Jeune Afrique, který se s nejslavnějším Kameruncem několikrát potkal.
Papež František, Vladimir Putin, Nelson Mandela nebo třeba Recep Erdoğan – existuje mnoho snímků, na kterých je Eto’o zachycen ve společnosti světových předáků. Od počátku kariéry byl Eto’o stoupencem „selfie diplomacie“ a nikdy si nezapomněl říct o telefonní číslo, když ho šéf nadnárodní společnosti, ředitel banky nebo prezident nějaké organizace požádal o fotku pro děti.
Světoběžník Samuel Eto’o zkrátka využil své hráčské kariéry k rozšiřování sítí, navazování kontaktů ve všech pro dnešní Afriku strategických koutech světa a upevňování svého politického postavení. Rusko, Turecko, Katar: výběr míst, kde působil jako hráč, se zdaleka neřídil jen sportovním zájmem nebo vidinou tučných peněžitých odměn, jak si mnozí myslí. Byl si dobře vědom, že dlouhý seznam mocných a bohatých známých pomůže kamerunskému fotbalu a jemu samotnému, bažícímu po vlivu, víc než cokoliv jiného.
Eto’o miluje Kamerun a většina Kamerunců miluje Eto’a, zároveň si ale nový předseda fotbalové asociace rychle uvědomil, že lidé nahoře se na něj nedívají stejnýma očima jako ti zdola. Jeho zvolení vyznělo jako pomsta elitě, která na lidi, jako je on, hledí svrchu. Za pochybnostmi o jeho manažerských schopnostech a zkušenostech se skrývá i třídní opovržení dítětem ze slumu.
V Africe, kde je fotbal náboženstvím a v mnoha zemích představuje vzácný tmel mnohonárodnostního a multináboženského obyvatelstva, je funkce předsedy národního svazu často mnohem víc politické povahy než sportovní. V ekonomicky a sociálně citlivém prostředí západní Afriky, kde je rozdělování peněz většinou záležitostí jen několika privilegovaných skupin lidí blízkých nejvyšší politické moci, se o místa ve vedení fotbalových institucí vede často urputný a nelítostný boj.
„Mister prezident“, jak mu v Kamerunu od jeho zvolení s oblibou říkají, má i dneska řadu kritiků. Mnozí mají za to, že Eto’o si dělá, co se mu zlíbí, a že nestrpí, aby někdo jiný rozhodoval místo něj. „Nejsem loutka,“ zavírá pusu odpůrcům.
Několikanásobné platy hráčů, drahé přestupy i u klubů ze dna tabulky. Devětkrát vyšší částky za televizní práva, než má třeba Serie A. O nejlepší a nejlukrativnější lize na světě nemůže být pochyb. Anglická Premier League má peníze, vliv i popularitu. A skvěle našlápnuto k tomu, aby ostatní evropské soutěže zadupala do země.
Eto’o je přirozený a nezávislý vůdce, který nikomu nic nedluží (už ani španělským daňovým úřadům). A právě proto, jaký je, mu mnozí už prorokují politickou kariéru i mimo fotbal. „Eto’a nemá nikdo pod kontrolou. Vydělal si peníze v zahraničí, takže není čím nebo jak ho udržet na uzdě. A to se režimu Paula Biyi samozřejmě nelíbí. Stát má kontrolu nad úředníky, protože kdykoli může vynést ten či onen spis na lidi, kteří se stali nepohodlnými. U Samuela tahle metoda nemůže fungovat,“ říká Dougueli.
„Můj jediný cíl je zlepšit náš fotbal. Nemám jiné ambice,“ opatrně popírá předpovědi Eto’o. Paul Biya, který od svého nástupu do funkce prezidenta v roce 1982 řídí zemi autoritářským způsobem, však není nesmrtelný. 13. února 2023 oslaví nejstarší aktivní africký politický vůdce 90. narozeniny.
Po čtyřiceti letech se s blížícím se koncem Biyovy vlády nutně otevře cesta k politické transformaci. Během čekání na příští prezidentské volby v roce 2025 by vedení jiného útvaru, mocné Africké fotbalové konfederace, mohlo povzbudit Eto’ovu chuť kandidovat. Kdyby vyhrál, mohl by se zasadit o lepší postavení všech afrických hráčů, nejen kamerunských mladých profesionálů.
S nimi na zřeteli nedávno vyslovil tento sen: aby každý z nich mohl jezdit na tréninky svým autem, vlastnit dům a důstojně žít ze své činnosti. Jinými slovy: Udělejme Afriku konečně skvělou. Politický program je na světě, chybí už jen nasadit na hlavu čepici s natištěným heslem a zahájit velkolepou kampaň.
Dočetli jste ukázku jednoho z textů aktuálního čísla (4/2022) tištěného Football Clubu, který vyšel jako nadčasový speciál k MS v Kataru. Najdete v něm celý příběh Samuela Eto´a, ale i velkou a věcnou kritiku FIFA i katarských pořadatelů. Vysvětlíme vám, jak je to s dělníky, kteří přišli v Kataru o život nebo rozkryjeme katarskou pohádku o klimatické neutralitě. Zajímá nás ale samozřejmě i samotný fotbal. Podíváme se do historie i na taktickou revoluci posledních let.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
Liga mistrů během čtvrtfinálových bojů znovu ukázala své kouzlo. Je Bayern v menší krizi, než píší média? Bylo vystoupení Realu ostudou, nebo účel světil prostředky? A kdo má nejlíp nakročeno k celkovému triumfu? Vše o vrcholné fázi prestižní soutěže rozebírá nový díl FC podcastu.
