Peníze, nebo život. Nejdražší mistrovství světa pod lupou

Sláva! Jedna z nejsledovanějších událostí historie je tady. Ve velikosti publika se mistrovství světa ve fotbale vyrovnají jen olympijské hry nebo pohřby a svatby v britské královské rodině. Poslední finále v Moskvě si v televizi pustily tři a půl miliardy lidí, tehdy půlka zeměkoule.

Skvělá šance ukázat nejpopulárnější sport v tom nejlepším světle. Nebo taky ne.

Světové šampionáty, které se konají jednou za čtyři roky, mi kromě vědomí, že stárnu rychleji, než bych si přál, dávají i jedinečné vzpomínky. Vysmátý Maradona před dopingovou kontrolou a zazděná penalta Roberta Baggia v roce 1994. Góly brazilského snajpra Ronalda – a taky jeho šílený účes – v roce 2002. Moje takřka měsíční cestování po Německu a Zidanův knockout Materazziho o čtyři roky později. Potupný výprask, který v roce 2014 uštědřili Němci domácím Brazilcům, a řada dalších nezapomenutelných momentů. To je pro mě fotbal v ryzí podobě.

Naopak poslední mistrovství světa v Rusku, kdy dělala FIFA užitečného idiota Putinovu sportswashingu, jsem už úspěšně vytěsnil z hlavy. Vyrovnat se se šampionátem v Kataru bude ale větší výzva. Porušování lidských práv, podplacení funkcionáři FIFA, tisíce mrtvých zahraničních pracovníků při budování infrastruktury pro mistrovství, klimatizované stadiony uprostřed pouště, naaranžovaní fanoušci naoko křepčící v ulicích v dresech fotbalistů, které před měsícem dost možná ani neznali. Absurdní akce, která se nikdy neměla konat.