Nebuďme slepí. Fotbal čistí špinavé peníze a pomáhá putinizaci sportu

Lidé často říkají, že by se neměla míchat politika se sportem. Ale politika byla vždy součástí sportu a vlastně si ani neumím představit, jakým způsobem by šlo naprosto oddělit politiku od sportu, od fotbalu. I taková základní rozhodnutí, jako že se bude hrát 90 minut, jedenáct hráčů proti jedenácti, že bude platit pravidlo o ofsajdu, že každou sezonu budou hrát týmy vzájemně proti sobě doma a venku, co budou mít na dresech, to jsou v podstatě politická rozhodnutí. Takže ať se to lidem líbí, nebo ne, politika už je nutně součástí fotbalu. Ale cítím, že jsme v posledních třiceti letech svědky toho, jak se tvoří nové a odlišné formy sítí politických vztahů ve sportu a specificky ve fotbale. Příčin je několik.

Patří k nim pád komunismu. V roce 1992 vyšla kniha Konec dějin od Francise Fukuyamy, který v ní tvrdí, že komunismus padl a kapitalismus zvítězil. Ideologicky proto od té doby vidíme, že se sport vyvíjí v souladu se severoamerickými ekonomickými a politickými principy. Já jsem ekonom, takže můžu říct, že sport posledních třiceti let je budovaný na principech klasické ekonomie. Sport je zbožím, rozhodnutí o distribuci zdrojů činí trh, obchodní výnosy či záměry určují, co se bude dít. Takže kluby jako Manchester United, Liverpool, AS Řím, Olympique Marseille a další můžeme chápat jako organizace fungující na severoamerických neoklasických ekonomických základech (neoklasický přístup považuje nabídku a poptávku za rozhodující ekonomické faktory, jeden ze směrů hlavního proudu ekonomie – pozn. redakce).