Nebuďme slepí. Fotbal čistí špinavé peníze a pomáhá putinizaci sportu

24. srpen 2022
Sdílejte:
Fotbal prožívá bouřlivou transformaci, za posledních 30 let se z něj stalo tvrdě komerční prostředí i rejdiště autoritářských režimů a jiných geopolitických predátorů. Pokud v něm nechceme špinavé peníze, musíme systematicky zavřít náruč, která je zatím otevřená dokořán.
Momentka z roku 2015, kdy tehdejšího prezidenta FIFA Seppa Blattera na tiskové konferenci zasypal britský komik Simon Brodkin dolarovými bankovkami. Blatter má dnes od FIFA kvůli korupci zákaz činnosti ve fotbale. Za jeho působení bylo rozhodnuto o pořádání MS v Rusku a Kataru.Foto: Profimedia

Lidé často říkají, že by se neměla míchat politika se sportem. Ale politika byla vždy součástí sportu a vlastně si ani neumím představit, jakým způsobem by šlo naprosto oddělit politiku od sportu, od fotbalu. I taková základní rozhodnutí, jako že se bude hrát 90 minut, jedenáct hráčů proti jedenácti, že bude platit pravidlo o ofsajdu, že každou sezonu budou hrát týmy vzájemně proti sobě doma a venku, co budou mít na dresech, to jsou v podstatě politická rozhodnutí. Takže ať se to lidem líbí, nebo ne, politika už je nutně součástí fotbalu. Ale cítím, že jsme v posledních třiceti letech svědky toho, jak se tvoří nové a odlišné formy sítí politických vztahů ve sportu a specificky ve fotbale. Příčin je několik.

Patří k nim pád komunismu. V roce 1992 vyšla kniha Konec dějin od Francise Fukuyamy, který v ní tvrdí, že komunismus padl a kapitalismus zvítězil. Ideologicky proto od té doby vidíme, že se sport vyvíjí v souladu se severoamerickými ekonomickými a politickými principy. Já jsem ekonom, takže můžu říct, že sport posledních třiceti let je budovaný na principech klasické ekonomie. Sport je zbožím, rozhodnutí o distribuci zdrojů činí trh, obchodní výnosy či záměry určují, co se bude dít. Takže kluby jako Manchester United, Liverpool, AS Řím, Olympique Marseille a další můžeme chápat jako organizace fungující na severoamerických neoklasických ekonomických základech (neoklasický přístup považuje nabídku a poptávku za rozhodující ekonomické faktory, jeden ze směrů hlavního proudu ekonomie – pozn. redakce).

Zároveň v posledních třiceti letech došlo ke globalizaci, a ta se děje současně se strukturálními změnami v zemích, jako je Čína. Podobně to platí o zemích jako Katar, Spojené arabské emiráty nebo Saúdská Arábie. Ty se snaží využít zisky ze svých přírodních zdrojů k rozvoji svých zemí a ekonomické diverzifikaci. A k tomu všemu se některé bývalé komunistické země sladily se Západem a jeho neoklasickými ekonomickými principy. Nicméně jsme svědky i toho, a mám teď na mysli zejména Rusko, že některé země se držely odlišných ideologických postojů.

Další přísadou do tohoto mixu je samozřejmě digitalizace, rozvoj internetu a sociálních sítí, měnící se způsoby šíření obsahu, výzvy pro existující příjmové modely, třeba právě v oblasti sportovního vysílání. To se globalizovalo, ale zároveň i změnilo svou povahu. Jsme tedy svědky směsi intenzivních ideologických i operačních změn a ocitli jsme se v době, kdy všechny tyto různorodé faktory působí souběžně. V posledních pěti letech jsme tak viděli silný nárůst čínských, státem řízených investic. Také ruský stát se ve sportu velmi silně angažoval. Do sportu intenzivně investují Katar a další arabské země, znovu je to řízené státem. A můžeme mluvit i o dalších – Ázerbájdžán, Kazachstán, Indonésie, Vietnam, do určité míry i Jižní Korea a Japonsko. Jde o hodně asijských zemí, což odráží globální ekonomický obrat. V tomto smyslu sledujeme doslova protiklad volnotržního sportu, v popředí se objevuje model sportu coby státem řízeného odvětví.

Pohřbil Mbappé finanční fair play? I bohatí musí počítat, jsou tu nová pravidla

Finanční fair play skončila. Za zhruba deset let se sice podařilo evropský fotbal zkultivovat, řada bohatých klubů se ale pravidla naučila obcházet. Poslední ránu starým pořádkům zasadila pandemie, se kterou vypadly příjmy ze vstupného. Teď UEFA přichází s reformou finančních pravidel, jež nemá svým rozsahem obdoby.

Přečíst

Nacházíme se tedy v časech ideologické polarizace ve sportu. Vezměte si třeba město Manchester. Na jedné straně máte americké podnikatele vedené neoklasickými ekonomickými principy coby majitele Manchesteru United, na druhé straně je Manchester City, klub vlastněný státem Perského zálivu, jehož motivy můžeme nazvat geopoliticky-ekonomickými. Jde o peníze, o příjmy, o návratnost investic, ale zároveň o „soft power“ – o budování značky země a budování sítí a sfér vlivu ve světě. Tam se teď nacházíme. A není to jen dílem posledních pěti, deseti let. Jde o důsledek různých, komplexních faktorů, které se sbíhají a vzájemně na sebe působí ve stejném okamžiku.

Digitalizace, globalizace, otázky životního prostředí, energetiky atd. To všechno hraje roli. Nazývám to „giga změnami“ a je velmi složité pro jednotlivého fanouška, pro klub, ale i pro jednu ligu či soutěž, aby tyto věci změnili. Jde o historické období, kterému dominuje geopolitická ekonomie, a myslím, že je důležité rozbít představy o ní. Co se skutečně děje – rozhodnutí jsou přijímána na základě zeměpisných, politických a ekonomických faktorů. A nejevidentněji je to vidět na tom, co v posledních deseti letech dělá Katar.

Funguje to prostřednictvím vlastnictví, sponzoringu, pořadatelství akcí, vlivu mediálních organizací jako beIN SPORTS. Jde o to získat přístup ke kontrole zdrojů, takže například Čína už přes deset let aktivně praktikuje politiku „stadionové diplomacie“ v Africe a jde jí o to, aby získala přístup k vzácným přírodním zdrojům. Proto tam zdarma buduje stadiony, často fotbalové. Ale projevuje se to mnoha různými způsoby.

Putinizace sportu

V případě Ruska místo termínů jako „soft power“ nebo „sportswashing“ používám pojem „putinizace sportu“. Je to proto, že soft power znamená snahu lidi zaujmout a přesvědčit je, že chcete stejné věci jako oni. A to, že je o tom přesvědčíte, vám umožní mít vliv, mít nad nimi do nějaké míry kontrolu. Například Britové tohle dělají prostřednictvím Premier League. Ta ve spolupráci s British Council provozuje projekt Premier Skills, který učí lidi celého světa angličtinu s využitím fotbalu a Premier League. Fotbal k tomu Britové využívají jako platformu.

Takže nejde jen o Rusko a Putina. Není to jen nástroj autoritářských zemí. Dělá jich to hodně. Kromě Britů a fotbalu můžeme jako dobrý příklad uvést třeba NBA. Samozřejmě v tom, co dělají Putin a Rusko, najdeme i prvky soft power. Vezměte si třeba mistrovství světa 2018. Mnoho lidí, kteří ho navštívili, opouštělo turnaj s obrazem Ruska coby skvělé, pohostinné a bezpečné země, kde se k nim chovali s respektem. Obraz Ruska po MS 2018 byl jiný než předtím. To můžeme označit za soft power.

Oproti tomu sportswashing je něco zákeřnějšího. Je to diverzní taktika s jasným záměrem odvrátit pozornost lidí od čehokoli, co nechcete, aby vnímali. Putinizace ale pro mě znamená ještě něco jiného, protože „soft power“ ani „sportswashing“ nemá za účel znepřátelit si ostatní. Naopak – jde o to se zalíbit. Kdežto Putin sport podle mě záměrně využíval v rámci svého nepřátelství k ostatním.

Fotbal a prachy

Chcete mistrovství světa v Rusku nebo Kataru? Proč si dát pozor na putinizaci sportu a co to je? Jak to v Anglii dělali, než přišel Abramovič? Proč si v Německu za špinavé peníze nejde koupit klub? Jak vypadá fotbalová romantika ve Florencii? Odpovědi najdete v novém Football Clubu s tematickým blokem Fotbal a prachy.

Kupuju!

Rád používám metaforu, že Putin chtěl, aby lidé sledovali jeho pravou ruku, a nikoli levou. A zatímco pravou lidi sváděl, levou jim zasadil úder. Sváděl je pořadatelstvím zimních olympijských her v Soči 2014, a pak udeřil o tři týdny později anexí Krymu. Nebo letos při ZOH v Pekingu – pravá ruka nás omámila výkony krasobruslařky Valievové, a o týden později jsme se dověděli, že dopovala. Myslím, že tento destruktivní vliv na sport není ani soft power ani sportswashingem. Je to snaha, aby svět sportu dělal, co chce Rusko. A Rusko diktuje, podvádí a nutí svět sportu, aby tančil, jak Moskva píská.

Putinizace je bipolární politika, která se snaží pěstovat nesoulad. Jejím záměrem je rozdělovat, podvádět, uvádět v omyl, podkopávat, zasívat nesváry mezi lidi v komunitě světového sportu, aby spolu nesouhlasili a aby neexistoval jednotný pohled na Rusko. A teď to vidíme – pohled na Rusko není jednotný. V Evropě se na něm možná shodneme, ale nesdílí ho celý svět. Myslím, že tahle snaha vrážet ve sportu klín mezi různé zúčastněné strany je přesně tím, co Putin stanovil jako cíl hned na začátku.

Dopingový program je toho nejlepším příkladem. Globální sportovní komunita stále nevyřešila, jak nakládat s ruským dopingem. Mnoho lidí se domnívalo, že cílem bylo vylepšování výkonů. Ne – cílem bylo podkopávat základní struktury spravující světový sport. Viděli jsme to právě i v Pekingu – stále tam byli ruští sportovci, stále dopovali, stále rozdělovali a vytvářeli kontroverze. Přesně to bylo od začátku záměrem Putina a Ruska.

Konec fotbalové romantiky

Evropský pohled na fotbal má své kořeny v 19. století a kolem roku 1900. Fotbal podle něj představuje veřejné blaho. Je to velmi utilitaristický pohled. Tento směr hodnotí jednání podle toho, kolik užitku přinese. Když se zamyslíme nad fotbalem na přelomu 19. a 20. století, šlo v něm o komunity, města, průmyslové oblasti, celé země. O to, aby k této hře lidé měli přístup jako hráči nebo diváci. Už tehdy byly ve fotbale peníze z průmyslu a v Evropě existovalo jen velmi málo lidových klubů vlastněných přímo členy. Ve fotbale tedy vždycky hrál roli nějaký místní mocný patron. Dá se tedy tvrdit, že v tomto smyslu nevznikl jako lidová hra, vůdčí roli měli vždycky patroni.

Když se projdeme 20. stoletím v souvislosti s nebezpečnými penězi a mocí ve fotbale, vidíme, že vzrůstá vliv Severní Ameriky. Tamní model sportu je velmi neoklasický. Fotbal se stal mnohem víc soukromým zbožím, výrazně větší důraz je kladen na trh a peníze. Mějme na paměti, že třeba NBA vznikla až v roce 1950, a to na základě sponzorství, merchandisingu, vysílacích smluv a rozvoje zahraničních trhů. To tehdy bylo evropskému fotbalu cizí, vlastně až do poslední čtvrtiny 20. století, kdy i do něj začaly pronikat principy neoklasické ekonomie.

Už jsem zmínil rok 1992 a Francise Fukuyamu. V témže roce vznikla také Premier League a jedním z jejích základních smyslů existence bylo produkovat peníze. To bylo naprosto konzistentní s neoklasickými principy z Ameriky, ale také s ekonomikou thatcherismu (podle konzervativní političky, zastánkyně volného trhu a britské premiérky 1979-1990 Margaret Thatcherové – pozn. redakce). Kromě toho, taky v roce 1992, UEFA přetvořila Pohár mistrů evropských zemí na Ligu mistrů, velmi podobným způsobem.

Jak dostat špinavé peníze z fotbalu? A proč musí otevřít oči i fanoušci? K čemu je Číně dobrá Slavia? Proč si Daniel Křetínský pořídil podíl ve West Hamu a jde v jeho případě také o sportwashing? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v aktuálním čísle tištěného Football Clubu. Objednávkou jednotlivého čísla nebo ještě lépe předplatného podpoříte činnost FC. Děkujeme!

Chci si přečíst celý text!

Související články

Kdo postoupí ze skupiny? Jako první se v Kataru řeší skóre

Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.

MS Katar

Rváč i génius. Zpráva o nejlepších dnech Maradony

Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.

Diego Maradona

FIFA ničí fotbal, říkají novináři Mádl a Tůma

Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.

MS Katar
Popup se zavře za 8s