Pokud jste fanoušky některého z amerických sportů, dobře to znáte. Jedna liga vládne všem, jedna jim všem káže. Jste hokejista, basketbalista, věnujete se americkému fotbalu? Váš cíl je jasný. NHL, NBA, NFL. Pro skutečnou elitu je vyhrazeno jen jedno kolbiště. Vše ostatní je minimálně o jeden level níž.
Ve fotbale to tak není. Diskuse o tom, zda nejlépe do míče kopou v Anglii, Německu, Itálii či Španělsku, se vedou už celá desetiletí. Každá z prestižních lig má svůj půvab, svou tvář. Nejpopulárnější světový sport je v každé zemi ovlivněn tradicemi, podhoubím, ze kterého vyrostl, místními politickými i sociálními poměry a dalšími aspekty. Jít na fotbal v Neapoli není totéž jako v Dortmundu, Bilbau nebo Londýně. Všude dostanete jiný, specifický zážitek.
Tahle pestrost byla na fotbale vždy fascinující. I proto byly vyhrocené souboje v Lize mistrů tak zábavné a zajímavé. V zápasech Bayern Mnichov – Manchester United nebo AC Milán – Liverpool nešlo jen o fotbal. Šlo o střet kultur, přístupů ke sportu. A bylo to úžasné.
Zábavou byly i diskuse, která z top lig je tou nejlepší, nejatraktivnější. Objektivní pravda se měnila poměrně často. Mocnou Itálii na čas vystřídala Anglie, do hry se ve velkém zapojilo i Španělsko. A své intermezzo velké síly zažili i u našich západních sousedů. V roce 2013 čistě německé finále Ligy mistrů, následované triumfem reprezentace na mundialu o rok později.
Posledních pár let nemá debatovat o nejlepší fotbalové lize světa valného smyslu. Je jí jednoznačně Premier League. Protože jsou v ní peníze a mnoho věcí se v ní dělá dobře. Zatímco nejvyšší anglická soutěž zařadila vyšší rychlostní stupeň a neustále svůj produkt vylepšuje, ostatní zůstali stát na místě. A vlak ujíždí.
Klíčovým faktorem, ostatně jako ve všem, jsou samozřejmě peníze. Ať už jde o bohaté vlastníky, kteří se nezdráhají do klubů investovat miliardy, či lukrativní dohody o televizních právech. Ty jsou navíc na ostrovech nastavené chytře tak, aby z nich těžili všichni. Samozřejmě jen málokdo si anglický fotbal předplatí kvůli Bournemouthu či Fulhamu. Prim hrají ti historicky nejlepší – Liverpool, Arsenal, Manchester United.
Ty největší kluby ale dobře pochopily, že je v jejich zájmu, aby se k prostředkům dostaly i menší ligové celky. Uvědomily si, že i outsideři si musejí z obrovského koláře ukousnout víc než jen drobečky. Jen tak může vzniknout kompetitivní prostředí a zajímavá soutěž.
Liga, kde si klidně pustíte i zápas dvanáctého s patnáctým, protože víte, že uvidíte zajímavý fotbal ve vysokém tempu s pár zajímavými individualitami. Protože si je i podprůměrné anglické týmy mohou dovolit zaplatit.
Nechme promluvit čísla: vztahováno k 25. lednu, Bundesliga během lednového přestupového období utratila za hráče 48 milionů eur, La Liga 24, francouzská liga 21 milionů a Serie A devět. Premier League téměř půl miliardy eur.
Ano, značně se do toho promítá šílená nákupní horečka Todda Boehlyho v Chelsea. Ale to by nemělo zastřít fakt, že anglická liga je zkrátka úplně jiný sport. To se ukazuje i na příkladu jednotlivých hráčů.
Tolik posil, že se všechny ani nevejdou do dodávky. Až sto milionů eur za hráče, co hrál jen ukrajinskou ligu. Šílené smlouvy na osm let a víc ředitelů než má leckterá pojišťovna. Nový majitel Todd Boehly to v Chelsea rozjel ve velkém. A budí emoce.
Nicolo Zaniolo, talentovaný záložník římského AS, by rád na novou adresu. V souboji o tohoto fotbalistu se před pár dny střetli AC Milán a Bournemouth. Úřadující mistr Itálie a jeden z nejúspěšnějších klubů všech dob a osmnáctý tým Premier League se stadionem pro dvanáct tisíc lidí.
Hráč chtěl do AC, to ale nabízelo málo peněz. Cherries naopak neváhali za perspektivního středopolaře vysypat na stůl k třiceti milionům eur. Ten samý tým, bojující o holé přežití v nejvyšší soutěži, pak do kádru přivedl křídlo z Lorientu za 23 milionů eur, Leeds přivedl z Hoffenheimu hrotového útočníka za 28. To u klubů ze spodní čtvrtiny tabulky Bundesligy, La Ligy, Ligue 1 nebo Serie A nehrozí ani v tom nejbláznivějším snu.
Když Milán před sezonou přivedl z Brugg Charlese De Ketelaerea za 32 milionů eur, čekaly se od něj velké věci. Realita je ovšem zatím jiná. Belgičan se trápí, nevěří si, trenér Stefano Pioli na pozici ofenzivního záložníka preferuje Brahima Diaze. A na San Siru si trhají vlasy. Hráč za takové peníze totiž musí performovat, musí být stabilním členem základní sestavy. Jinak je zle.
V Anglii tohle neplatí. Vždyť i průměrný Wolverhampton se záchranářskými starostmi si mohl dovolit přivést nadějného útočníka Fabia Silvu za 35 milionů eur. Jasně, splést se u hráče s takovou cenovkou je nepříjemné i v Anglii, pokud tedy nejste Chelsea, City nebo United. Ale pro kluby z ostatních lig to může být devastující.
A bude hůř.
Neexistuje totiž žádný důvod myslet si, že se současná situace změní. Naopak, rozdíly mezi Premier League a dalšími ligami se budou nadále prohlubovat. Jde o začarovaný kruh. V anglické lize jsou peníze, tudíž si kluby mohou dovolit přivádět drahé hráče a nabízet jim platy, o kterých se fotbalistům v jiných zemích jen zdá. Tím pádem je pro nadprůměrného hráče širší světové špičky výhodnější jít do Fulhamu nebo Crystal Palace, než třeba do Leverkusenu, Sevilly či AS Řím.
Plat dostane dvojnásobný, zahraje si dvakrát do měsíce proti hvězdám z top klubů a pokud bude dobrý, možná ho některý z gigantů jednou koupí. Na anglických trávnících na něj bude vidět podstatně snáze, než kdyby hrál v Sampdorii či Wolfsburgu.
Časy, kdy byla Premier League ligou kopáčů a dřevorubců s pár top kluby, je dávno pryč. Aston Villa, Wolves nebo West Ham mají soupisky tak široké, že jim závidí i čtvrtý nebo pátý nejlepší klub v Německu a Itálii. Avizovaný projekt Superligy sice možná nevznikl, faktická superliga, tedy liga razantně odskočená od ostatních, už tady ale je. A bude nadále.
Zápasů je o víkendech tolik, že člověk neví, na co dřív koukat. Oslovili jsme proto fotbalisty a fotbalové experty, jestli by nám nepomohli se v tom zmatku vyznat. Proč sledovat ligu, kterou oni mají nejradši? A jak do toho zapadá domácí soutěž?
Aby se mohly ceny za televizní práva v Německu či Itálii zvýšit, muselo by se o ligu začít zajímat víc lidí. A proč by se měl nový fanoušek fotbalu začít na tyto ligy dívat, když se může koukat na Anglii, kde má hvězdy i ve klubech u dna tabulky? Pokud vás k fandění týmům z Itálie, Francie nebo Španělska nepřivedli kamarádi nebo rodinní příslušníci, nemáte (s výjimkou gigantů jako PSG, Real nebo Barcelona) v současné době mnoho důvodů, proč tyhle soutěže začít sledovat.
Je otázkou, zda je to dobře. Pro fanouška, který chce svou pozornost a čas věnovat jen jediné soutěži, aniž by měl pocit, že mu uniká něco podstatného, je to nepochybně fajn. Může svůj zrak upřít na Premier League s pocitem, že vidí téměř vše podstatné. Fotbalová NHL, jednoznačně nejlepší soutěž na světě, už vystrkuje růžky.
Pro člověka, který má ale rád historicko-geografický kontext a vnímá fotbal v širších souvislostech, je to ovšem škoda. Fotbal se neodehrává ve vakuu a zajímat se jen o jedinou soutěž v jediné zemi člověka o mnohé připraví. Ne nadarmo jsou nejlepšími a nejzajímavějšími novináři ti, kteří píšou či mluví o více ligách současně. Raphael Honigstein, James Horncastle, Julien Laurens.
Ti všichni sledují fotbal jako komplexní fenomén, neohrnují nos nad věcmi mimo Anglii. To samé Owen Hargreaves mezi experty. Díky své bohaté kariéře a působení v Německu a v Kanadě vnímá věci komplexněji než borci, co za celý život nevystrčili nos z Manchesteru či Liverpoolu.
Proto jsme pak museli v podcastech a debatách poslouchat, že Jadon Sancho a Jude Bellingham nejsou zas tak dobří, protože hrají jen v Dortmundu. A v Brightonu se asi úplně zbláznili, když do klubu berou za trenéra jakéhosi Roberta De Zerbiho, co určitě ani neví, co je balon. Vždyť to přece není Angličan.
Podobné názory ignorantů jen ukazují, jak důležité je sledovat i dění v jiných soutěžích, byť vaší nejoblíbenější ligou může být oprávněně Premier League. Otázkou je, zda na italskou, francouzskou či německou nejvyšší soutěž se někdo ještě bude chtít dívat, když její špičkoví účastníci budou oproti nejhorším celkům z Anglie jen chudí příbuzní.
Text je součástí série komentářových textů ze světa Premier League a anglického fotbalu, která pod názvem Albion vychází na webu Football Clubu každé úterý.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Mohla z toho být paráda, je z toho šaráda. Fotbalistům Raya Vallecana nevyšla rozehraná penalta.
Kdo si zaslouží anticenu za největší pitomost předchozího víkendu? Jak blízko má Sparta k titulu poté, co smazala náskok Slavie? A skončí Pavel Hapal už teď v Baníku? Aktuální ligové otázky po 24. kole zodpovídáme s Jakubem Podaným.
Macík si dal do rukavic magnety a Petera Olayinku s Martinem Fillem čekají nepříjemné pohovory, když jejich týmy poztrácely body po jejich zkratech. Vítězem víkendu v boji o titul je Sparta, v boji o sestup to jsou Pardubice. Jak dění na ligových trávnících viděli koučové všech šestnácti klubů? Máme jejich hlasy.
