Skákající vagóny naprosto přeplněného metra, řítícího se někde v podzemí ukrutnou rychlostí za šíleného skřípotu brzd a řvoucích nekonečný chorálů. Nečekaně vybuchující dělobuchy v postranních uličkách historického centra. Prakticky kdekoliv a odkudkoliv vedle vás začíná hořet pyro, vyvalí se smradlavý modrý dým a nad hlavou začne bouchat obří nekontrolovatelný ohňostroj.
Jakoby se probrala nedaleká aktivní sopka Vesuv. Město pod ním, patřící už léta bohovi s číslem deset na zádech, právě slaví zisk svého čtvrtého ligového titulu. Říká se, zažít Neapol a zemřít. Já jsem byl rád, že jsem to tam přežil.
Odmala mě fascinuje jihoamerická fanouškovská vášeň pro fotbal. Nespoutaná divočina na tribunách. Mám před očima hřiště zaházená papírovými konfetami na MS z roku 1986 v Mexiku. Naprostá nádhera!
Ten šampionát tehdy celý ovládl malinký šikovný rychlík, který jako kapitán dovedl svou zemi k titulu mistrů světa. Chlapík, který jen tak někoho nenechal v klidu – Argentinec Diego Armando Maradona.
Čertík, který na dalším šampionátu o čtyři roky později požádal fandy hostitelské Itálie, ať v semifinále nefandí své zemi, ale fandí jemu a Argentině. A na to je potřeba mít opravdu velké sebevědomí. Diego ho měl, protože mu patřilo celé město pod Vesuvem a možná i celá jižní Itálie. Neapol dovedl v druhé polovině osmdesátých let k zisku historicky prvního scudetta a pak ještě i druhého. S chudým Jihem vypráskal bohatý Sever a od té doby je v Neapoli za Boha.
Letošní ročník Serie A byl napínavý až do úplně posledního kola. Neapol o bod před Interem. Stačí když azzurri doma porazí už zachráněné Cagliari a radují se z titulu. Neskutečná sezona, před kterou věřil modrým jen málokdo, může skončit fantasticky. A u toho fanoušek Neapole prostě musí být.
Italové jsou bráni jako celkem horkokrevný temperamentní národ, ale tedy vedení Serie A moc akční není a nikam nespěchá. Termíny zápasů, kdy mají sehrát svoje poslední rozhodující zápasy Neapol a Inter ohlásí jen čtyři dny dopředu. V pondělí vyjde zpráva, že už v pátek bude mít Itálie jasno o novém mistrovi. Pro nás něco nepředstavitelného.
Jasno ale vlastně být ještě nemuselo. Italská liga má dosti specifické pravidlo, že kdyby měly po posledním kole týmy stejně bodů, hrály by spolu rozhodující vzájemný zápas na neutrální půdě. Tudíž kdyby Neapol s Cagliari prohrála a Inter v posledním zápase na Comu remizoval, tak by na toto pravidlo došlo. Dost bizarní, ale myslím si, že vlastně docela fajn pravidlo – rozdat si to na férovku bez ohledu na skóre a vzájemné zápasy.
Jako vášnivý fanoušek SSC Napoli musím být u toho! V roce 2023, když pod Vesuvem slavili své třetí scudetto, mi to kvůli práci nevyšlo. Teď už mi nikdo nezabrání. Teprve tedy v pondělí rozjíždím akci letenky, ubytko apod. Vstupenku, po které toužil minimálně celý jih Itálie, mám už dlouho přislíbenou od cestovky Czech Sport Travel, se kterou mám dlouho spolupráci.
Přiletěl jsem do Neapole ve čtvrtek a hned jsem se s tou jejich absolutní vášní a temperamentem setkal před letištní halou, kde se zrovna fackovali a hlasitě si nadávali dva asi padesátiletí pupkatí taxikáři. Nakonec z toho byla docela slušná bitka a okolo stojící čumilové, kteří si to zrovna nenatáčeli na mobil, je museli od sebe odtrhnout. Já jen zíral a pak volal manželce, že jsem přistál v pořádku a že to tady prostě miluju! Mimochodem let z Prahy do Neapole trvá dvě hodinky a přímou linku provozují nízkonákladovky jako třeba Ryanair a Easyjet. Takže letenka se dá sehnat i za pár stovek.
V centru tohoto neskutečně pulzujícího města, na jehož krásný chaos už jsem byl z dřívější návštěvy připraven, mě zaskočila jedna podstatná a viditelná věc, se kterou jsem vlastně vůbec nepočítal. Mělo mě to ale napadnout, když vím, jací Neapolitánci jsou. Všude už se to připravovalo na oslavy čtvrtého titulu. Skoro na každém rohu typický znak v barvách červené, bílé, zelené a ohromná číslice čtyři. Tyto vlajky vlály z oken, teras, balkónů. Lidé je věšeli všude možně. Také nápisy jako „grazie ragazzi“, „campioni“, pohřební parte Interu, blahořečení trenéra Conteho anebo jsem i několikrát viděl hráče Lazia Pedra vyobrazeného jako boha. Tenhle španělský útočník zařídil svými dvěma trefami v předposledním kole remízu Lazia na Interu. Neapol jen remizovala v Parmě, tudíž poděkovat Pedrovi se skutečně slušelo.
Všechno, co obyvatelé Neapole dělají, dělají s ohromnou vášní a všechno dokáží přehnat a vyhnat do krásného extrému. Hledal jsem si v klikatých uličkách v centru svůj hostel a najednou se z jedné postranní uličky ozval ohromný výbuch. Strašně jsem se lekl. Pak jsem zahlídl tatíka se synkem, jak se potutelně smějí vystrašeným turistům a chystají se zapálit a odhodit další dělobuch. Miluju to město! Jen mě tak ve skrytu duše napadlo, jak by to tam asi vypadalo, kdyby to s tím Cagliari neklaplo. To si ovšem den před zápasem vůbec nikdo nepřipouštěl.
Večer jsem ještě u vynikající pizzy zkoukl na mobilu nepovedené čtvrtfinále našich hokejistů na MS. Občas někoho místního zaujalo moje prožívání a přišel se podívat na tu zvláštní hru a rychle se klouzající postavičky na bílém hřišti. Pak se mě dva kluci nezávisle na sobě ptali, jestli jsem z Kanady.
V pátek v den zápasu jsem měl plán jasný. Požádat místního boha, aby to večer klaplo. Ve čtvrti Spagnoli, která je propletená úzkými uličkami vinoucími se do kopce mezi těmi nejchudšími domy ve městě, je až skoro nahoře na jednom činžáku ikonická ohromná malba Diega Maradony.
Tento plácek najdete na mapě pod názvem Murale Diego Armando Maradona a je to jedna z hlavních turistických atrakcích. Diego tu má vlastní oltář a můžete si tu koupit třeba jeho chipsy, ponožky, energy drink nebo třeba hojně všude nabízený drink Maradona Spritz. Koktejl, který kombinuje Aperol, Prosecco, modré curacao a perlivou vodu. Já si dal lahváče italského piva Peroni a protože bylo ještě před polednem, dalo se tu celkem v klidu posedět a užívat si tu atmosféru kouzelného místa.
Maradona je tu doslova všude. Svou malbu tu má ale například i slovenský fotbalista Marek Hamšík. Se 408 starty opravdová klubová legenda. Pozoroval jsem štáby různých televizí, začínal nervóznět, aby to opravdu večer dobře dopadlo a asi po hodině dorazila z dolního centra města skupinka hlučných tifosi a rozjeli ten pravý fanatismus. Chorál střídal chorál, vlajky vlály, čoudilo se z dýmovnic a já se normálně v tu chvíli dojal, že jsem právě přesně, kde mám být. A taky se přiznám, že jsem na chvíli podlehl a slavil, jako už by byl titul „náš“.
Cesta na stadion byla jedna velká nekončící tlačenice. Nejdřív jsem se v davu tlačil před bránou, která se otevřela, až když přijelo metro a pak se dav rozeběhl k vagónům. Samozřejmě se bez přestání zpívalo. Vlak, který podle mě nebyl úplně v nejlepší technické kondici (jsme na jihu a ne na bohatém severu), se řítil do podzemí strašně rychle, šíleně hučel a fanoušci skákali až celý vagón nadskakoval.
Zažil jsem toho po cestách na stadiony dost, ale když metro najednou v tunelu začalo prudce brzdit, naklánět se na stranu, chorály začalo přeřvávat pískání brzd a ve vagónu, který se v tunelu náhle úplně zastavil, začala se o mě pokoušet panická ataka. Srdce se mi najednou prudce rozbušilo a já se v duchu začal uklidňovat, že je to přeci normální a všichni okolo mě jsou úplně v pohodě. Po asi třech nekonečný minutách se metro znovu rozjelo a já si přál jediné – okamžitě vidět venkovní světlo. Když jsme konečně zastavili na zastávce u stadionu, dav se hrnul z vagónů, strojvůdce si to v otevřených dveří své kabiny s úsměvem natáčel na mobil, na dlouhých schodech fanoušci odpálili dýmovnici a já byl rád, že žiju. Nikdo kolem mě nemá o zisku čtvrtého scudetta pochyby. Miluju to město!
Před stadionem Diega Armanda Maradony byl neskutečný mejdan. Všude vlály ohromné vlajky, k nebi stoupal hustý smradlavý modrý dým, zpívalo se, tančilo a hořelo pyro. Do zápasu zbývalo něco málo přes tři hodiny a mně bylo jasné, že si musím sehnat do ruky pivko, protože fronta na vstup je nekonečná. Obcházel jsem v tom nádherném živelném chaosu místní krámky, až jsem narazil konečně na jeden, kde mi chlapík prodal malé třetinkové lahváče. Jestli jsem tomu dobře rozuměl, v okolí stadionu platil zákaz prodeje alkoholu. Já si vždycky ale nějakou skulinku v systému rád najdu.
Čekání ve frontě na slunci a na modrém hustém vzduchu jsem si krátil pitím piva a pozorováním toho šrumce. Ve frontě vedle mě si veselá skupinka barvila sprejem hlavy na modro. Nakonec i moje pleška měla modrý pruh a najednou se mi jen kousek od ucha rozhořelo pyro. Chlapík, co stál hned ve frontě za mnou, mával s ohněm v ruce a usmíval se na celý svět. Miluju to město!
Po asi hodině a dvacet jsem prošel všemi turnikety a byl na stadionu. Hráči zrovna vyběhli na rozcvičku a už slušně zaplněné tribuny spustily řev. Říkám si, pod jakým ohromným tlakem asi musejí být. Pak se toho ujal DJ a to já fakt nemusím. Zašel jsem si tedy ještě doplnit tekutiny místní desítkou přelitou z plechovky do papírového kelímku a dobil jsem baterky presem. V Itálii skoro nenarazíte na špatné kafe. A kupodivu i ta desítka se dala.
Jak se začal blížit výkop, rostla ve mně nervozita a přemýšlel jsem, jak ten zápas zvládnu v sedě. Vím, že na horním patře se dá stát za poslední řadou, ale tentokrát jsem měl místo v dolním sektoru. Ale jsem přeci v nejfanatičtějším fotbalovém městě v Evropě! Nikdo kolem mě si nesedá. S úvodním výkopem si kotel Curva B připravil parádní choreo.
V Neapoli jsou historicky dva hlavní kotle za oběma brankami – Curva A a Curva B. Áčko je z pohledu z hlavní tribuny za pravou brankou a je považované za radikálnější kotel, zatímco béčko za druhou brankou je známé spíš svým apolitickým a kulturním postojem, spojeným s výrobou choreografií a vydáváním fanzinů. Mezi oběma skupina panuje napětí, ale v poslední době se prý vztahy zlepšily. Přispělo k tomu určitě úspěšné období klubu a zisk třetího titulu v roce 2023. Rozdíly ovšem zůstávají a každá zatáčka za bránou si fandí po svém, což vytváří naprosto jedinečnou atmosféru.
Nicméně po úvodním bengálu jako by po asi deseti minutách zápasu dolehla nervozita i na ostatní fanoušky na tribuně. Já byl nervózní minimálně od rána. Neapol v čele s Romelem Lukakem se marně snaží dobýt obranu Cagliari. Asi ve dvacáté minutě zápasu kluci v řadě pode mnou začínají ale opravdu viditelně nervóznět. Dívají se na mobily, a tak se jich ptám, co se děje. Ukazují mi, že Inter vede v Comu 1:0. Za tohoto stavu skončí Neapol na druhém místě bez titulu. Až do 42. minuty jsou všichni na stadionu opravdu značně vyvedeni z míry.
Pak si ale balon na pravé straně potáhl Politano a ze mě vypadlo: „Vezete ho tam!“ Nacentroval do vápna a miláček tribun Scott McTominay akrobaticky poslal Neapol k zisku čtvrtého scudetta v historii klubu. Ze všech na stadionu, a hlavně z hráčů spadl ohromný tlak. A když po šesti minutách druhého poločasu proměnil svou šanci bombarďák Lukaku, propukla ohromná euforie a ve mně těžko popsatelné pocity.
Začala tak magická a nekonečná noc s nikdy nekončícím ohňostrojem, troubícím klaksonem, zpěvu z balkónů, dýmem z dýmovnic, vlajícími vlajkami, hořícím pyrem… Miluju to město!
Co říkají čísla? Kdo překvapil a kdo zklamal? Dokážou Janotka a Hyský udržet laťku nahoře? Začne Slavia točit sestavou kvůli Lize mistrů? A jaké taktické trendy v tomto ročníku uspěly a které trenérské pokusy naopak selhaly? V 93. epizodě Football Club podcastu se spolu s Tomášem Daníčkem a Vojtěchem Mrklasem ohlížíme za právě skončenou sezonou české nejvyšší fotbalové soutěže.
Rychle a nečekaně. Tak Pavel Tykač před rokem a půl koupil Slavii od Číny. Jak k tomu na konci roku 2023 došlo, popsal teď v podcastu.
Česká reprezentace pokračuje v cestě na MS 2026 v pátek od 20:45 hodin v Plzni proti Černé Hoře. Třetí kvalifikační střetnutí vysílá stanice ČT Sport.
