Můžou hrát fotbal i kluci? Reportáž ze země, kde taková otázka nepřekvapí

12. září 2022
Sdílejte:
Ženský soccer se v Americe masově hraje, fandí se mu, politizuje se a nedávno si vymohl i stejné ohodnocení jako mužský. Vděčí za to maskulinitě amerického fotbalu a také boji za občanská práva před půl stoletím.
Tým, na který je Amerika hrdá nejen kvůli mistrovským titulům.Foto: Mikolaj Barbanell/Shutterstock

„A můžou i kluci hrát fotbal?“ zeptala se mě jednoho dne dcera cestou ze školky přes náš park na předměstí Washingtonu. Ten se při dobrém počasí vždy o víkendu nebo ve všední dny odpoledne mění v jedno velké sportoviště. V různých koutech a nad rozličnými povrchy tam při dětských trénincích poletují baseballové, volejbalové, basketbalové a tenisové míče, občas taky šišky na americký fotbal, někdy dokonce i kola na cyklokros. Ale vůbec nejčastěji balony na náš evropský fotbal – zdejším jazykem soccer.

Dětská duše je úžasná v tom, jak dokáže bez předsudků odrážet realitu, kterou vidí kolem sebe. A na základě toho si nezávisle vytvářet předsudky své vlastní. Proto se dcera ptala naprosto logicky. Od tří měsíců žije v Americe, takže fotbal začala vnímat až tady. Jdeme parkem – na malé skládací branky tam proti sobě hrají holky jen o málo starší než ona. A další den znovu. Jindy vyrazíme na nedaleké dětské hřiště – hned vedle na trávníku s pevnými brankami zrovna trénují asi desetileté dívky. Dcera to sleduje s otevřenou pusou. „Já chci být brankářka,“ říká. „Já taky brankářka,“ komentuje to o rok mladší syn. Fascinují ho rukavice.

Hrát si na kluka

Ne že by ve zdejších parcích chyběl chlapecký evropský fotbal. I na takové tréninky tu narazíte. A hodně jich je smíšených. Ale dívčí dominance je tu patrná. Čtyřletou dceru má i soused z ulice, Američan Alex, se kterým o sobotách chodím hrát na žízeň s naší multinárodní skupinou. Alex už svou dceru ve čtyřech letech vodí do našeho parku za domem na skupinové hemžení s míčem. Je to pro něj ta nejpřirozenější věc – sám fotbal miluje a fotbalové možnosti pro dívky jsou ve Spojených státech takřka neomezené, a to v rovině praktické i psychologické: „Máme velké štěstí, že žijeme v zemi, kde holky trénují v každém parku a kde si z mé dcery nikdo nebude dělat legraci, proč si zkouší hrát na kluka.“

Fotbal má Alex rád i proto, že je to podle něj sport velmi demokratický: „V tom smyslu, že třeba u basketu nebo volejbalu je jasné, že výhodu mají vyšší hráčky. To ve fotbale neplatí,“ přidává další důvod, proč svou dceru jako první seznámil právě se soccerem. Ale udělal to i některým prvkům zdejšího ženského fotbalu navzdory.

„Je v něm tady na můj vkus až moc soutěživosti. Někdy je to na úkor lásky ke hře, zábavy a potěšení z ní. Jsme země, kde dívky mohou díky fotbalu získat skvělé stipendium. Ale pro mě to není vidina, za kterou bych chtěl svou dceru hnát, spíš mě to trochu děsí. Jezdí sem kvůli tomu hráčky z celého světa. Proto je tady ženský soccer už od útlého věku často zaměřený na snahu být nejlepší, trénovat, vítězit. A mně jde jen o to, aby si užila tu zábavu. Aby zakusila týmový sport, kde žádný jednotlivec, ať je sebelepší, výhru sám nezajistí. Sport, při kterém můžete být malí, pomalí nebo mít podobné charakteristiky, co vás při jiných sportech v podstatě automaticky vyřazují ze hry. Tohle na fotbale miluju,“ vypráví.

„A chci, aby dcera trávila čas venku, aby se učila, jak vyhrávat i prohrávat a jak pracovat v týmu. Jako to chtěli moji rodiče, když mě dali na soccer. O hraní na vysoké škole tady v Americe říkáme, že tam soccer coby zábava umírá. Milujete ho, hrajete ho na střední, v týmu s nejlepšími kamarádkami. Pak přijdete na vysokou – a najednou je všechno příliš vážné. Jen ty nejoddanější zůstávají,“ pokračuje.

Alex Nichols-Vinueza pochází z venkovského Michiganu, státu na americkém Středozápadě u Velkých jezer. Při fotbale není ani malý, ani na naše rekreační poměry pomalý. V Česku by při troše tréninku mohl hrát solidně na krajské úrovni. Ostatně, fotbalově se rozvíjel v Kolumbii, kde strávil část života a odkud pochází jeho manželka. Má tudíž dobře zažitou i kulturu země s „tradičním“ vnímáním evropského fotbalu. „Povídám si o tom někdy s tchyní. Je velmi sportovně založená, ale v tehdejší Kolumbii nikdy neměla pořádnou příležitost hrát jako dívka fotbal. Možná trochu basketbal s kolegyněmi z práce,“ srovnává Alex. Venkovská Amerika jeho mládí byla jiná.

„Je docela legrační, že jsme velmocí ženského socceru – a spousta malých dětí se tady k tomuto sportu dostane přes Youth Men´s Christian Association (YMCA). Tedy přes organizaci odkazující k mužům přímo v názvu. Tak jsem začal i já. Nebyl jsem velké dítě, takže mě rodiče nechtěli dát na americký fotbal. Pravděpodobně bych dostával pořádnou nakládačku,“ směje se při té představě a vysvětluje, proč coby Američan začátkem 90. let nezačal hrát ten „skutečný“ fotbal. Zkoušel basketbal, naopak kromě amerického fotbalu ho minul i baseball a také lední hokej, v jeho rodné oblasti u hranic s Kanadou obzvlášť oblíbený. „Ale je drahý. To je v Americe někdy i soccer, ale u nás na severu Michiganu stačily jedny kopačky. Hrálo se v lese, po zápase se jelo se spoluhráči kempovat. To se na tom rodičům líbilo.“

Ženská liga, seznamte se. Hraje se o sto tisíc a Ligu mistryň

Třicet let v téhle sezoně neslaví jen Fortuna liga, o třicátý titul se hraje také v ženské lize. Osm účastníků jubilejního ročníku se představuje v anketě Football Clubu. Odpovídají trenéři a vedoucí ženských úseků, takže dostanete ty nejlepší pozvánky přímo od zdroje.

Přečíst

Bez rozdílu

Co je pro náš text podstatné – paralelně a samostatně tam už od nejmladších kategorií fungovaly dívčí a chlapecké týmy. „Holky z našeho klubu jsme coby fotbalistky vždycky respektovali. Kamarádili jsme se, vyrůstali vedle sebe a vzájemně se podporovali. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel jako o dvou odlišných sportech,“ popisuje Alex.

A pak je tu samozřejmě ženská reprezentace USA, americká chlouba a vášeň, která vnímání tohoto sportu v zemi výrazně utváří. „Pořád si přesně vybavuju tu chvíli, kdy jsme vyhráli domácí mistrovství světa 1999. Bylo mi asi dvanáct a jeli jsme zrovna na turnaj někam do Minnesoty. Zastavili jsme v hostinci u dálnice v naprosté zemi nikoho, abychom mohli sledovat finále. Po vítězství jsme všichni křičeli nadšením. Byli jsme hrdí na svůj tým. Když vyrůstáte v klubu společně s holkami, které tam hrají soccer úplně stejně jako vy, necítíte žádný rozdíl, je to normální. Tím pádem jim přejete úspěch, a když jsou nejlepší, jste rádi, že máte na koho být skutečně hrdí – obzvlášť když naše mužská reprezentace takové úrovně nedosahuje.“

V americkém prostředí není pro fotbalisty výjimečné, natož hloupé se od žen něčemu přiučit. Ostatně, když jsem po příjezdu do Washingtonu hledal, kde můžu hrát rekreační fotbal, začal jsem v onom parku za domem, kde se dvakrát týdně scházela skupina na bázi „přijď a hraj“. Objevil jsem se tam a nejlepší byly dvě dámy, co si zrovna přišly zahrát. Pořád v pohybu, hlava nahoře, na drnovitém place jim neuskočil míč.

„Když nám bylo tak čtrnáct, hrávali jsme zápasy se středoškolskými dívčími týmy. Bylo to vyrovnané,“ přidává svou zkušenost Alex. „Někdy jsme vyhráli. A byli jsme mladší. Ale nikdy jsme o tom nepřemýšleli tak, že bychom byli lepší, protože jsme kluci. Pohlaví v tom nehrálo roli. Prostě jsme se snažili si zahrát a něco se naučit,“ říká 35letý Alex.

„Ale hlavně – celé mládí jsme strávili v prostředí, kde holky hrály soccer, proto to nikdo nepovažoval za divné. To vnímám jako rozdíl oproti jiným zemím jako Kolumbie, kde to znamenalo coby holka poslouchat, že si hraješ na kluka a že nejsi skutečná žena. To je přece strašné, obzvlášť ve věku, kdy je ego tak křehké, člověk se stále hledá, bývá nejistý. Tady si kvůli tomu z žen nikdo legraci nedělá. Nikdo neřeší, proč hrají, nikdo je nedehumanizuje ve stylu, že přece soccer není pro ně. Vždycky to bylo normální,“ dodává. Ale jak ještě uvidíme, z historického hlediska má tohle „vždycky“ své limity a nespadlo to jen tak z nebe.

V Příbrami i Kalifornii

České reprezentantky sehrály v rozmezí dvou měsíců dvě utkání proti Islandu. První zápas se hrál jako příprava a z pohledu obou týmů v cizím prostředí v Carsonu v Kalifornii, zatímco ten druhý byl důležitý kvalifikační duel na domácím stadionu v Teplicích. Přesto na první přišlo v Americe o tři sta diváků víc, přes tři a půl tisíce – tedy aspoň podle oficiálních údajů. Byli to lidé, co na stadionu zůstali po předcházejícím utkání domácích hráček s Novým Zélandem. Vstupenky byly společné a na tento přátelák v rámci turnaje SheBelieves Cup dorazilo svůj tým podpořit 16 500 Američanů.

Bez profesionalizace nám ujede vlak, shodují se Pěničková s Bužkovou

Jak daleko má Česko k reprezentacím z anglického eura? Jak se zdejší kluby připravují na kvalifikaci Ligy mistryň a jaký je život fotbalistek v české lize? O tom v novém díle Football Club podcastu mluví trenérka Blanka Pěničková a hráčka Kateřina Bužková.

Přečíst

Právě zájem o ženský fotbal byl pro české hráčky největším zážitkem jejich krátkého turné po USA, během něhož sehrály v rámci turnaje dvě utkání v Kalifornii a jedno v Texasu, včetně remízy 0:0 s domácími mistryněmi světa. „Byl to velký zážitek, úplně něco jiného, než co jsem s fotbalem zažila doteď. Největší rozdíl byl v přístupu, jak tu lidi ženský fotbal vnímají. Všude nás zastavovali, chtěli se fotit, věděli o tom turnaji, ptali se, jak se nám dařilo. Bylo hrozně příjemné vidět, že tu lidé mají o ženský fotbal takový zájem,“ říkala o své americké zkušenosti před odletem zpátky do Evropy slávistka Simona Necidová.

Její spoluhráčka z národního týmu Klára Cahynová už kdysi soccer v Americe zakusila na univerzitě v Ohiu a teď působí v Seville ve Španělsku, kde je kultura ženského fotbalu také silnější než v Česku. Přesto si z USA odvážela podobné bezprostřední dojmy: „U nás kolikrát lidi ani nevědí, že se v jejich městě hraje nějaká kvalifikace. Tady SheBelieves Cup všichni znali, na stadionech to pojali jako velkou show. Máte z toho pak pocit, že jste součástí něčeho důležitého, zvlášť když přijde šestnáct tisíc lidí. Hodně maminek nás zastavovalo s fotkami dětí, co hrají fotbal – že by si dcery jednou taky chtěly zahrát na tomhle turnaji.“

Cahynová s Necidovou si ostatně mohly ověřit, že tyto jejich postřehy nejsou náhodné, přímo u další členky české výpravy. Antonie Stárová před lety vyměnila Ligu mistryň se Spartou za americký univerzitní soccer, po Delawarské univerzitě teď hraje v Severní Karolíně. „Je moc příjemné, že tady nikomu nepřijde zvláštní, že jsem fotbalistka. Nikdo se nediví, protože tady fotbal vnímají i jako holčičí sport, takže první myšlenka není, že to přece hrají chlapi. Za mužský sport je tu totiž považovaný ten jejich americký fotbal,“ popisovala Stárová společenskou pozici svého sportu pro Football Club (vydání 2/2019).

Rozdíl mezi ženským fotbalem v Česku a v Americe je sice stále obrovský, ale podle reprezentantek se tyto dva světy mají tendenci přibližovat. „Lidé bývají stále překvapení, že holky můžou hrát fotbal, ale povědomí a respekt už je obecně mnohem lepší než před deseti lety. To u nás nikdo pomalu nevěděl, že ženský fotbal existuje. Zázemí, péče, profesionální smlouvy, to vše už ve Slavii máme a je to obrovský progres,“ myslí si Necidová.

„Ano, ženský fotbal v Česku se posouvá, ale rozdíl je pořád propastný, a dokud se Česko nerozhodne do ženského fotbalu víc investovat, budeme zaostávat,“ říká Cahynová a připomíná i loňskou aféru s videem příbramského klubu, kde v anketě z kabiny mužů o ženském fotbale zaznělo i obligátní posílání žen k plotně. „Překvapilo mě, kolik lidí nás tehdy podpořilo. Nakonec vypadali blbě ti, co to video natočili. Ale tady v Americe se nestane, aby někdo říkal, že by ženské fotbal hrát neměly. Tady jsou stejně důležité, všichni je podporují a národ je na ně pyšný. To u nás není,“ mrzí Cahynovou.

Jak se stalo, že se ve Spojených státech do ženského fotbalu ve velkém investuje? Jak to vypadá na zápase, kde hraje i dcera Dennise Rodmana a kotli velí žena? Proč si americké reprezentantky zaslouží stejné podmínky jako muži? A jak si je vymohly? A proč o nich Donald Trump po olympijském bronzu řekl, že jde o tým vedený radikální skupinou levicových maniaček? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v posledním čísle tištěného Football Clubu.

FC na papíře

Obálka od Ilony Polanski prozrazuje, že v posledním čísle řešíme ženský fotbal. Druhý tematický blok je o vlastnictví klubů. Další číslo už se blíží, vyjde v půlce září a bude to velké, těšte se! Kromě jiného v něm bude série textů ke 100 letům Baníku.

To chci!

Související články

Kdo postoupí ze skupiny? Jako první se v Kataru řeší skóre

Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.

MS Katar

Rváč i génius. Zpráva o nejlepších dnech Maradony

Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.

Diego Maradona

FIFA ničí fotbal, říkají novináři Mádl a Tůma

Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.

MS Katar
Popup se zavře za 8s