E-shop Football Club: Předplatné webu, knihy a mnohem více!

Lekce od Guardioly. S reportérem v zákulisí největší ligy světa

10. únor 2024
Sdílejte:
Tři dny v roli reportéra stanice Canal+ Sport na stadionech v Anglii. Sbalit vinšusy na mikrofon, stoprocentně nabitou powerbanku a cestovní adaptér do anglické zásuvky. K tomu termoprádlo, iPad se všemi akreditacemi a pokyny od produkce Premier League. Hurá na letiště. Hurá do světa fotbalových hvězd, novinářských eg a nadšených fanoušků.
Momentka z pozápasového rozhovoru Martina Minhy s Pepem Guardiolou.Foto: Canal+ Sport

Sobota 3. Únor 2024, Brighton & Hove Albion – Crystal Palace

Z pražského letiště Václava Havla vyrážím v klidu dopoledne. Záměrně mířím na Gatwick, ze kterého je to na jih Anglie hodinka vlakem. Čeká mě M23 Derby - zápas týmů, které se v poslední době trápí, a které nutně potřebují body. Jsem v klidu. Divákům k tomuto zápasu studio nenabízíme, nečekají mě tak živé vstupy ze hřiště. Chci jen originálně „krmit“ naše sociální sítě.

Letadlo letí na čas. Tři hodiny před výkopem sedám v Londýně na vlak a s přestupem v Lewes mířím na stanici Falmer. Právě tam už totiž několik let stojí moderní fotbalová aréna s názvem The American Express Stadium. Na nádraží si na sociální síti X (profilu Football Fooligans) všímám bitky fanouškovských táborů přímo před mou cílovou zastávkou. Možná bude veselo, říkám si.

V Lewes nastupuje několik desítek fanoušků domácího týmu. Kolem krku mají bílomodré šály a v ruce většinou plechovku/lahev piva. Před stadionem je klid. Dominují policejní jednotky, které mají s místními organizátory situaci pod kontrolou a včas rozdělují fanoušky na dvě strany.

Příchuť derby překvapivě necítím. Z vyvýšeného parkoviště natočím krátký stand-up a mířím k vchodu pro média. Příchod na ochoz je pro mě celoživotní drogou. Na nic nečekám a úzkým schodištěm mířím hned na tribunu určenou pro novináře a vysílatele.

Čas utíká rychle a po přečtení základních jedenáctek začíná být favorit jasný. Týmu Roye Hodgsona totiž chybí Eberechi Eze a jen na lavičce začíná Michael Olise. Brighton je od začátku lepší a v poločase vede 3:0. Atmosféra na stadionu tomu odpovídá. Pokřiky „Seagulls“ nebo „Who are ya?“ od domácích fans dominují.

V druhém poločase si tým Roberta De Zerbiho vedení hlídá a nakonec vítězí 4:1. Pokud můžu, rád sleduju konkrétní hráče, jejich gesta a řeč těla i v momentech, kdy se kolem nich nemotá míč. Tentokrát mě zajímal debutant na straně hostů Daniel Muñoz. Od prvních minut nestačil hlídat jednoho z nejrychlejších hráčů v lize Tariqa Lampteyho. Kolumbijec byl u dvou gólů a na svůj první zápas v Premier League nebude rozhodně vzpomínat v dobrém.

Mírně promrzlý ještě vychutnávám pozápasové oslavy doprovázené pěknou světelnou show a známou písní Freed From Desire a přesouvám se do mixzóny, kterou musím ocenit. Na Emirates Stadium, Etihad Stadium nebo Old Trafford už „staré, dobré“ mixzóny (prostor pro média vyznačený jen páskou) nenajdete. Na stadionu Brightonu ano. Polovina novinářů už pohodlně čeká na tiskovou konferenci Roberta De Zerbiho, druhá polovina (včetně mě) zkouší štěstí s diktafonem v ruce v mixzóně. Bravo. Přichází brankář Bart Verbruggen. Po třetí otázce se za ním mihne právě italský manažer a novináři postupně začnou od nizozemského gólmana odcházet. Promiň, Barte!

Na pozápasové tiskové konferenci se jako nejhezčí moment ukazuje slovní přestřelka reportéra z první řady a emotivního De Zerbiho. Vypadalo to asi takhle:

Reportér: „Často opakujete, že by se Brighton neměl srovnávat s top týmy. Proč?“

De Zerbi: „A proč by měl?“

Reportér: „Protože máte v týmu skvělé hráče.“

De Zerbi: „A který tým v Premier League nemá?“

Reportér přemýšlí…

De Zerbi: „Vidíte! Nevíte! Tak se zamyslete a řeknete mi odpověď na příští tiskové konferenci.“

Musím zmínit, že po oficiálním konci tiskovky přišel Ital za stejným novinářem, podal mu ruku, poděkoval mu a objal ho. Hezké gesto.

S chutí poslouchám i velmi rozvážná slova nejstaršího manažera v evropském fotbale Roye Hodgsona a vlakem plným zpívajících fanoušků Brightonu se odebírám do severního Londýna.

Neděle 4. Února 2024, Arsenal - Liverpool

Apartmá jsem rezervoval dlouho dopředu. Mám štěstí. Cesta na Emirates Stadium mi bude pěšky trvat 10 minut. Po ránu jsem v klidu. Zapínám jako tradičně před zápasy o víkendu oblíbené rádio talkSport a hned poslouchám detailní preview šlágru 23. kola Premier League. Komunikuju s týmem v Praze, ladíme témata i okruhy otázek pro předzápasové živé vstupy.

Dvakrát kontroluju, jestli mám vše potřebné, do uší pouštím nejoblíbenější písně od Louise Dunforda a víc než čtyři hodiny před výkopem vyrážím k dalšímu modernímu fotbalovému stánku. Využívám časové rezervy, vyzvedávám akreditaci a mířím rovnou do press centra. Pozdravím se s pány z produkce Premier League (je to stále stejná skupina čtyř velmi ochotných chlapíků, kteří pro nás vysílatele udělají prakticky cokoliv) a hurá na tribunu. Pozoruju profíky z NBC nebo Sky Sports. U jednoho pultu stojí chechtající se trio Gary Neville, Jamie Carragher, Roy Keane. Slečna ve vestě jim právě přinesla jídlo. Hned za ní přichází i bývalý bek Arsenalu Gaël Clichy.

V druhém rohu hřiště obchází známé tváře uznávaný komentátor Peter Drury. Nejdéle se zdrží u bývalého rozhodčího Mikea Deana. Na zápase, který může napovědět o titulu, zkrátka nechce nikdo chybět.

Vracím se do media zóny, kde mě odchytává Wayne z produkce. „Pokud chceš, můžeš si tunel a šatnu natočit dřív. Odsýpá to,“ říká. Běžím pro sako, selfie tyč a za doprovodu ochotného Waynea vstupuju do kabiny domácích. Tuhle možnost nabízí pro vysílatele Premier League pravidelně. Novinkou od této sezony je, že jsou zakryta jména hráčů. Taktizuje se zkrátka do posledních minut.

V šatně je asi sedm kustodů Arsenalu. Jsou velmi hlasití a neberou na mě ohled. Z natáčení tentokrát (nic) moc nebude. Natáčím krátké selfie video, dělám pár fotek a mizím tunelem ke hřišti. Další videa, další fotky na sociální sítě, rychle pro jídlo a k laptopu připravit si věty pro stand-up. Nesnáším čekání. Nejradši bych chodil všude na poslední chvíli a šel rovnou na věc.

První vstup je předtočený. Stadion je ještě prázdný. Kontroluju spojení s Prahou a natáčím krátký stand-up. O hodinu později se chystám už před zaplněným Emirates Stadium na živý vstup. Do uší dávám radši obě sluchátka, diváci jsou 15 minut před výkopem dost hlasití. Těsně před vstupem se začíná spojení trhat. Režisér v Praze pohotově reaguje a místo mobilního spojení rychle přechází na internetové. Je to lepší. Slyším studio, usmívám se na kameru a reaguju na moderátora Marka Skáčika v Praze. Bezva. Klaplo to. Rychlým krokem se přesouvám na své místo, které mi podle domluvy drží kolega z Izraele. Otevírám laptop, rychle čtu zpětnou vazbu z pražského přenosového vozu a chystám se s telefonem na příchod hráčů na hrací plochu.

Začátky zápasů na Emirates Stadium stojí díky hymně North London Forever za to. Domácí si jdou pro výhru od prvních minut a díky rychlému gólu Saky je atmosféra nadstandardní po celý poločas. Těsně před koncem první půle sbíhám schody ke hřišti. V uších už mám pražské studio a v polodřepu ještě sleduju šťastný gól Liverpoolu a radost Jürgena Kloppa (kéž by nám ho dala produkce na pozápasový rozhovor, říkám si v tu chvíli). Konec první pětačtyřicetiminutovky. Vbíhám na hřiště. Za rameno mě chytá Wayne a říká mi, že budu mít rozhovor s Kolem Tourém jako druhý v pořadí. Super, to krásně vyjde! Předávám info do Prahy a čekám na pozici.

Po pěti minutách se uvolňuje místo, intuitivně dávám technikovi branding pod mikrofon (plastový čtverec s logem Canal+ Sport) a začínám se soustředit. Přichází Kolo Touré, ptá se, z jaké jsem země. Nevědomky odpovídám a vysvětluju, že budu jeho odpovědi hned překládat. Spíš ale vnímám zvuk z Prahy, který začíná být hodně trhaný (oh, s**t, pomyslím si). Dostávám pokyn, že po dokončení myšlenky Karla Häringa ve studiu jde už Marek Skáčik na mě. Hned po této informaci spojení ztrácím. Neslyším nic. Pět sekund, šest, sedm, osm…ticho. Najednou se ozve výkřik režiséra: „MLUV“! Začínám rozhovor s Tourém. Ve sluchátku, které jsem si nechal, mi začne hlasitě pískat. Snažím se maximálně vnímat legendu Arsenalu, a tak mě nenapadne sluchátko jednoduše vyrvat z ucha. Wayne na mě mává, že už opravdu musím skončit. Poslední odpověď bývalého stopera maximálně zkracuju a odmlčím se. „Máme to, bezva,“ přijde mi do WhatsAppu od dramaturga Karla Tvaroha. „Ufff,“ oddychnu si. Vlastně moc nevím, co Touré říkal.

Ta pravá „zábava“ ale začíná po zápase. Natáčím spokojené fanoušky domácích po výhře Arsenalu 3:1 a přesouvám se k rozhovorovým budkám. Celé odpoledne mi je oporou zkušený reportér izraelské televize Sport 1 Niv Dovrat. Na tento zápas přijelo 22 vysílatelů z celého světa. Je jasné, že o hvězdné hráče bude boj. Koho dostaneme na rozhovor zrovna my, je vždy na produkci Premier League. Jak k danému jménu dojde? To nikdo neví. „Canal+ Sport CZ/SK? Jorginho!“ Skvělý, pomyslím si. Muž zápasu. Kolega Niv Dovrat z Izraele ho shodou okolností dostal taky. Čekáme spolu.

Z tunelu přichází Jürgen Klopp. Míří ale do první - exkluzivní budky, která patří výhradně BBC. Následně si ho berou němečtí kolegové. Nikdo jiný. Klopp je frustrovaný a v úzké uličce mírně vyčte nám novinářům, že jsme neudělali místo pro jeho odchod. Němec si poctivě hlídá, aby s nikým nenavázal oční kontakt. Charisma je obrovské. Klopíme zrak a mačkáme se na zeď za námi.

Na rozhovory přicházejí postupně Trent Alexander-Arnold, Kai Havertz, Declan Rice…Jorginho?! Nikde! „Promiň, nemůžeme to uspíšit. Objednaný je,“ říká mi Wayne. Karel Tvaroh, který na tento šlágr působí v roli dramaturga, mě bombarduje zprávami. V Praze drží pozápasové studio hlavně kvůli mým rozhovorům. Waynovi připomínám, že jedeme živě - jestli s tím náhodou nejde něco udělat. Jen to dořeknu, začne se přibližovat Cody Gakpo z Liverpoolu. „Pokud chceš, můžeš jít na Gakpa. Ale počítej s tím, že taky můžeš prošvihnout Jorginha, který může přijít hned po něm.“ Jdu! Informaci píšu do Prahy a řadím se do fronty reportérů. Můžu jít hned po novinářce z Vietnamu.

Proces rozhovorů s hráči probíhá tak, že se všichni vybraní novináři nacpou do jedné budky s kamerou a mikrofony. Mám tak možnost poslouchat interview kolegyně z druhé části světa a hned po první otázce tuším, že to nebude „interview mého života“. Gakpo je otrávený, unavený, zmiňuje jen fráze, odpovídá velmi krátce. Vietnamka končí a nastupuju já. Volím trošku jiné otázky, ale hned poznávám, že to nemá smysl. Gakpo zkrátka nechce mluvit a nechce nic prozradit. Čtyři otázky, poděkuju a vracím se do uličky. „Buď v klidu, Jorginho stále nikde,“ říká mi Niv Dovrat.

Jak se říká v Anglii: long-story-short. Jorginho přišel až po padesáti minutách. Prý musel kvůli menšímu šrámu na speciální ošetření, a tak ho Arsenal za zpoždění omluvil. Omluvil se ostatně i on sám. Možná i z toho důvodu byl extrémně ochotný a milý. Rozhovor jsme do živého vysílání už nedostali, ale měli jsme exkluzivně předtočené tři minuty s mužem zápasu do pondělní relace Premier Club.

Tohle se povedlo. Pozápasový rozhovor s Jorginhem. / Autor: Canal+ Sport

Pondělí 5. únor 2024, Brentford – Manchester City

Ráno rychle přepínám. Večer hraje Brentford s Manchesterem City a já si chci tak trošku spravit chuť. V neděli nás zlobila technika a dostali jsme hráče, který přišel na rozhovor jako ten úplně poslední. Balím věci, do uší pouštím aktuální podcast od The Athletic a mířím na stanici metra s názvem Finsbury Park, ze které se přesouvám na západ Londýna.

Těším se. Na Gtech Community Stadium jsem nikdy nebyl. Zajímá mě, jak ve srovnání se starými stadiony bude vypadat nová, ještě „voňavá“ aréna, která byla otevřena teprve v polovině roku 2020.

Mířím rovnou ke stadionu, který je elegantně nalepený na vlakovou stanici Kew Bridge. Sídlí v moderní čtvrti, ve které mají sídla světoznámé společnosti (Sega nebo Mercedes). Ubytování mám zařízené nedaleko, uvnitř klidného univerzitního kampusu. Pročítám si historii stavby stadionu i poctivou zápasovou přípravu přímo od Premier League a jako tradičně čtyři hodiny před výkopem mířím k dějišti večerního duelu.

Před vchodem pro média je fronta. Vstup je zavřený a organizátor zmiňuje, že dveře otevře přesně v pět (tři hodiny před výkopem). Přijde mi to zvláštní. V pět bych už měl podle plánu produkce natáčet šatnu domácích. Jsem tu poprvé, tak rozhodnutí respektuju a trpělivě čekám. Podle domluvy se otevírají dveře, asertivně vbíhám dovnitř jako první a nahlašuju své jméno. Akreditace ale chybí. „Zkuste pokladny za rohem - tam, kde se prodávají vstupenky,“ říká mi zoufale mladá slečna. Fajn. Ani tam ale akreditaci se jménem Minha nemají. Do celé situace se vloží chlapík oblečený do klubové teplákovky a doporučí mi vysoká vrata určená pro vchod pracovníků s technikou. Bingo! Někde se stala chyba, ale bočním vchodem se dostávám na stadion. Výtah mě vyplivne hned u malé místnosti určené pro novináře. S Emirates Stadium se to nedá srovnávat. Malá místnost s cateringem a židlemi nalepenými na sebe je oproti nedělnímu zázemí opravdu miniaturní. Zabírám si místo u prvního stolu, do kelímku si nalévám horký čaj a mířím na tribunu.

Pod sebou, u trávníku, přímo u východu z tunelu na mě mává produkční Wayne. Mířím k němu, podávám mu ruku. „Víš, že jsi prošvihl extra natáčení na sociální sítě,“ říká mi lehce vyčítavě. „Nechtěli mě pustit dovnitř,“ odpovídám a vysvětluju celou situaci. Usměje se, z bundy vytáhne zápasový program a poukaz na teplé jídlo. Děkuju a vracím se do „pokojíčku“ pro novináře. Dveře mi podrží známý chlapík. Trvá mi asi dvě vteřiny, než si uvědomím, že je to bývalý reprezentační brankář Albionu David James. Dnes je tu v roli rozhlasového spolukomentátora. Kontroluju své místo, které už je obsypané jinými novináři. Hvězdnými novináři. Kolem mého počítače se pečlivě připravují Henry Winter a David Ornstein. Stydlivě váhám, nakonec s úctou zdravím a balím se do své vlastní přípravy.

Živé vstupy těsně před výkopem mám nejradši. Za vámi se většinou zahřátí hráči vrací v tempu do šatny a před vámi už periferně vnímáte plné ochozy. Spojení je tentokrát bezchybné, vstup vtipně okoření i místní maskot, který mě při jedné z odpovědí na kameru obejme.

Co se týče výhledu, mám asi nejlepší místo, které jsem kdy na fotbale v životě měl. Devátá řada, prostorný novinářský flek s monitorem přímo nad lavičkou Pepa Guardioly. Vedle mě kolegové z Portugalska a Mexika, se kterými jsem se potkal minulý den na stadionu Arsenalu.

Dělám si poznámky, sleduju efektivní hru Brentfordu, ale i dominantní držení míče na straně Man City, na papíře počítám fantastické zákroky skvělého Marka Flekkena a všímám si i na pohled velmi otráveného až frustrovaného Pepa Guardioly ve své technické zóně. Komunikuju s Karlem Häringem, který se dramaturgicky stará o plynulý průběh pořadu Premier Club Special. Ladíme témata a zkoušíme spojení. I poločasový vstup probíhá hladce. Hlavní téma je jasné - Mark Flekken a řeč těla Guardioly.

Druhý poločas už je jasně pod kontrolou úřadujících šampionů. Září Phil Foden podpořený hvězdnou dvojicí Kevin De Bruyne - Erling Haaland. I přesto se legendární španělský manažer nesměje. Emotivně si k sobě volá Juliána Álvareze, po zbytečné ztrátě Joška Gvardiola v obranných řadách Manchesteru City se naštvaně obrací na svého asistenta. Zkrátka perfekcionista.

Končí zápas. Na rozhovory se chodí přímo tunelem pro hráče. Skvělý! Zatímco se jdou fotbalisté pozdravit do středu hřiště, my reportéři míříme do útrob stadionu a ihned hledáme produkci Premier League. Narozdíl od duelu Arsenalu s Liverpoolem nás je na rozhovory připravených jen sedm. Wayne už má jména na papíře a přiznávám: okamžitě mi zvedá tep. „Budeš mít Pepa a pokud přijde, tak i Flekkena.“ Jen co informaci zpracuju, píšu ji do Prahy - do přenosového vozu.

Chodba v tunelu je extrémně úzká, hráči prochází kolem nás do šaten a jsou od nás opravdu blízko. Střetnu se pohledem s Kylem Walkerem. Zřejmě si mě s někým plete, vrací se ke mě, podává mi ruku a prohazuje zdvořilostní: „you all right?“…wow! Narozdíl od neděle není čekání na respondenty tak dlouhé. Pep přichází se svým tiskovým mluvčím jako první, ale Wayne mi na papíře jasně naznačuje, že budu až pátý v řadě. Stěžovat si rozhodně nemůžu. Zatímco španělský manažer hovoří do mikrofonu BBC, přichází Mark Flekken. Vzhledem ke své národnosti si ho jako první bere dánský novinář. Wayne mi říká, že půjdu hned po něm.

Opravdu nečekám dlouho a rozhovor začínám otázkou na jeho neuvěřitelných devět (!) zákroků v prvním poločase. Byť mi to nová jednička Brentfordu na mikrofon nemůže přiznat, je z ní cítit spokojenost se svým vlastním výkonem navzdory prohře 1:3. Pokládám druhou otázku a na rameni cítím silné poklepání. Periferně se podívám za sebe a vidím Wayna, jak mi naznačuje, že bude Pep za chvíli připravený. „S**t, co teď,“ říkám si. Ukončit interview s Flekkenem po dvou otázkách mi přijde neslušné, navíc by v televizi vypadalo přinejmenším zvláštně. Rozhodnu se riskovat. Pokládám ještě dvě otázky (mezi tím mě Wayne ještě dvakrát silně poklepe na rameni), loučím se s gólmanem a rychle přebíhám do budky naproti. Uff. Guardiola ještě mluví s jiným reportérem.

Než se vzpamatuju, jdu na řadu. Už během druhého poločasu jsem si do tabletu připravil pět obecných otázek na Brentford a pět na City. Během chvíle, co mi technik označuje mikrofon, podávám Pepovi ruku, gratuluju mu. On zívne a podívá se do země. „Tired,“ prohodím jen. Manažer se jen ironicky usměje a nechá oči dole. Dostávám pokyn. „Jsem poslední, seděl jsem nad ním, začnu osobně,“ napadlo mě zřejmě. Upřímně mě celý druhý poločas zajímalo, jak přemýšlí. Jeho tým dominuje, dává góly a on stále hledá na některých herních prvcích svých hráčů chyby. Nesměje se. Neprojevuje pozitivní emoce. Je v tom touha po dokonalosti? Co přesně mu ještě chybělo ke spokojenosti?

Věřím, že jste rozhovor viděli. Pokud ne, přiznávám, že nedopadl tak, jak jsem doufal, že by dopadnout mohl. Pep Guardiola se nechytil, nebo se zkrátka chytit nechtěl či už prostě neměl náladu a energii. Dostal jsem lekci od nejlepšího fotbalového manažera na světě. Lekci, která ale stála za to a na kterou nikdy nezapomenu. A díky které možná příště nebudu chtít senzaci. Ale možná taky jo. :-)


Tento rozhovor původně vyšel na webu Canal+ Sport.

Tady je Premier League doma

Víc obsahu k Premier League včetně přímých přenosů všech zápasů si můžete obstarat na stránkách Canal+ Sport.

To chci!

Související články

Češky proti mistryním světa. Už ví, s kým se poperou o Euro 2025

Češky už znají své soupeřky, které jim stojí v cestě na historicky první velký turnaj.

Ženský fotbal

Video: Proč nehraješ? Kiks roku z turecké ligy

Dát gól dá obyčejně hodně práce. V tomhle případě ho ale Oguz Aydin z Alanyasporu dostal zadarmo. Hostující obránce si myslel, že brankář dá míč jinam…

Zábava

Přestup ze Slavie? Rád bych si zkusil zahraničí, říká Provod

Na druhou stranu vím, že už mám nějaký věk a ve Slavii jsem spokojený, dodává v rozhovoru s Football Clubem slávista Lukáš Provod.

Slavia
Popup se zavře za 8s