Zápasy za lidskou důstojnost. Když ženy kopou za lepší svět

Zazvonil budík, hodiny na stole ukazovaly osm hodin. Z postele jsem vyrazila s nezměrným entuziasmem. Byl čtvrtek 20. července 2023 a v Aucklandu měl zanedlouho začít první zápas mistrovství světa žen ve fotbale mezi domácím Novým Zélandem a Norskem. Zatáhla jsem závěsy, připravila si zelený čaj s kardamomem a usedla k počítači. Melodie oficiální skladby mistrovství Do It Again oznamovala začátek zápasu.

Na novozélandském národním stadionu Eden Park nastoupili členky a členové fotbalových delegací k mému překvapení v zimních bundách – nevěděla jsem, že tam je až tak chladno. Zhruba 43 tisíc návštěvníků a návštěvnic v zimních čepicích a šálách hlasitými výkřiky vítalo hráčky. Mistrovství konečně začalo a pokračovalo celý měsíc až do 20. srpna. Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) si od loňského mistrovství hodně slibovala. Zájem o něj se oproti předchozím ročníkům opět zvýšil. Rozšířil se počet účastnících se týmů i množství zakoupených vysílacích práv, prodalo se historicky nejvíc vstupenek. Na první zápas Australanek s Irkami dorazilo rekordních 75 tisíc lidí, což odpovídá zatím nejsledovanějšímu zápasu v dějinách australského ženského fotbalu. A tato rekordní návštěva se během celého turnaje ještě několikrát opakovala.

I tím mistrovství ukázalo, že se ženský fotbal těší stále větší oblibě. To s sebou přirozeně nese nejen sportovní, ale i politická, společenská a ekonomická témata. Fotbal znamená mnohem víc než to, co se děje na hřišti. Je jako zrcadlo, ve kterém můžeme sledovat širší společenské dění a zápasy za lidskou důstojnost. Ostatně ještě zhruba před padesáti lety nebylo jisté, zda vůbec nějaký mezinárodní ženský fotbal bude existovat.

Ženy, nehrajte fotbal!

Ženský fotbal byl dlouhodobě přehlížen a v mnoha zemích dokonce zakázán. Názorně tento složitý vývoj ukazuje příklad Anglie, země s jednou z nejlepších fotbalových lig – mužskou i ženskou. Ženský fotbal zde byl v minulosti nejprve velmi oblíbený. Na počátku 19. století ho hrály příslušnice střední a vyšší třídy, mezi pracujícími se stal populárním teprve později. A opět v tom důležitou roli sehrály ženy-dělnice.

Ženský fotbal emancipuje

Kromě radosti ze hry a sportovních úspěchů však loňské mistrovství provázela i další témata se společenským a politickým přesahem. Prostřednictvím fotbalu lze totiž uchopit důležité momenty veřejné debaty, jako je například uprchlictví.

V Austrálii a na Novém Zélandu reprezentovala jako vůbec první rozhodčí původem z Palestiny svou rodnou zemi čtyřiatřicetiletá Heba Saadih. Svůj životní a fotbalový příběh převyprávěla v rozhovoru pro katarskou televizi Al-Džazíra: Saadih vyrostla v Sýrii, po vypuknutí války se ale s rodinou přestěhovala do Malajsie. Tam také začala její dráha fotbalové rozhodčí. Pískala jak mužskou, tak ženskou malajskou ligu. A v roce 2016 se přestěhovala do Švédska, kde nyní pracuje jako učitelka tělocviku a působí jako rozhodčí nejvyšší soutěže ženské ligy a také ve druhé lize mužů.

Nuhajla Benzina, pětadvacetiletá marocká obránkyně, se zase stala první fotbalistkou, která se mistrovství světa žen účastnila s pokrývkou hlavy. Hidžáb byl mimochodem Mezinárodní federací fotbalových asociací v letech 2007 až 2014 zakázán z bezpečnostních důvodů. Maroko bylo také jedinou arabskou zemí, která se na loňský ženský mundial probojovala. Atlaským lvicím – což je přezdívka marockého ženského týmu – se fandilo nejen v severní Africe, ale i v zemích Blízkého východu. Benzina tak může být inspirací pro mnoho dívek a žen, které kvůli různým předpisům dlouho nemohly sportovat.

Za lidská práva

V neposlední řadě je fotbal platformou, kde se bojuje za lidská práva. Brazilský fotbalový tým přiletěl do Austrálie na mistrovství světa žen s jasným poselstvím. Den před začátkem mistrovství přistály na letišti v Brisbane s letadlem, na němž byly vyvedeny fotografie obětí íránského režimu Mahsy Amíní a fotbalisty Amira Nasera Ázádáního s nápisy: „Žádná žena by neměla být nucena zakrývat si hlavu“ a „Žádný muž by neměl být za to, že to řekl, pověšen“.

Mahsa Amíní byla mladá kurdská Íránka, která v roce 2022 zemřela v důsledku brutálního zacházení mravnostní policie. Podle teheránské policie totiž neměla správně nasazený hidžáb. Její smrt vyvolala v Íránu rozsáhlé protivládní demonstrace, během kterých bylo podle lidskoprávních organizací uvězněno nejméně dvacet tisíc lidí. Jednalo se také o několik aktivních i bývalých fotbalistů, včetně Ázádáního, který byl zatčen během protestů a odsouzen k šestadvaceti letům vězení.

A to není všechno. Loňské mistrovství měl sponzorovat státní úřad Saúdské Arábie pro cestovní ruch Visit Saudi. Saúdská Arábie ovšem patří k zemím, ve kterých dochází k porušování ženských práv. V srpnu 2022 zasáhlo veřejnost potrestání saúdské doktorandky Salmy Al-Shehab, která studovala ve Spojeném království, čtyřiatřiceti lety vězení za používání Twitteru. Ještě v roce 2018 v Saúdské Arábii měly ženy a dívky zakázáno sportovat ve školách nebo sledovat sportovní události na stadionech. Organizace Human Rights Watch zdokumentovala dlouholetou praxi Saúdské Arábie v oblasti takzvaného sportwashingu, tedy využívání sportu ke zlepšování vlastní image. Utrácením miliard dolarů za pořádání významných sportovních, zábavních a kulturních akcí režim odvrací pozornost od systémového porušování lidských práv. Z plánu využít saúdské peníze na organizaci šampionátu nakonec pod tlakem lidskoprávních organizací a Australské fotbalové asociace sešlo, FIFA byla donucena ustoupit.

Některé boje však na dobrý konec stále čekají. FIFA podle britského deníku The Guardian potvrdila před začátkem mistrovství zákaz nošení duhové pásky na podporu práv LGBTQ+ lidí pod hrozbou sankcí. Fotbalistkám, které by se provinily, tak hrozila například žlutá karta, jako tomu bylo na posledním mistrovství světa mužů v Kataru. FIFA zároveň vyzvala hráčky, aby si vybraly jednu z povolených pásek zdůrazňujících sociální cíle jako „světový mír“, „nulový hlad“ či „inkluze“. Peníze mají očividně moc rozhodovat o tom, které cíle jsou přístupné, a které ne.

Klimatická krize

Mistrovství světa využily fotbalistky i pro zahájení největší fotbalové kampaně týkající se klimatické krize. Čtyřiačtyřicet hráček v čele s dánskou reprezentantkou Sofie Junge Pedersen se zavázalo k dodržování opatření na ochranu klimatu během letů na turnaj do Austrálie a na Nový Zéland a zpět. Klíčovou roli v této iniciativě, kterou podporují organizace Common Goal a Football For Future, hrála také Kanaďanka Jessie Fleming a Italka Elena Linari. Hráčky věnovaly peníze na iniciativy zaměřené na boj proti klimatickým změnám a na kompenzaci emisí oxidu uhličitého.

Projekt chce pozitivně působit také na fotbalové fanoušky. Jessie Fleming pro The Guardian uvedla, že doufá, že iniciativa ukáže fanouškům, zejména těm mladším, že fotbal „znamená také zvednout svůj hlas k prosazování věcí, které jsou pro nás důležité“.

Rovnější ocenění

O rozdílech v odměnách fotbalistů a fotbalistek se dlouhá léta vedou diskuze a ani loňské mistrovství světa se bez nich neobešlo. Podle serveru The Equalizer se FIFA poprvé rozhodla garantovat fotbalistkám férovou peněžitou odměnu. Zatímco před čtyřmi roky na mistrovství světa ve Francii činila odměna pro všech čtyřiadvacet týmů jen třicet milionů dolarů, loni to bylo sto deset milionů dolarů pro dvaatřicet týmů. Každá hráčka měla tudíž zaručenu odměnu nejméně třicet tisíc dolarů. Hráčky vítězného týmu si pak přišly každá na dvě stě sedmdesát tisíc dolarů.

Pro srovnání dodejme, že fotbalový šampionát mužů v Kataru počítal s celkovou odměnou čtyři sta čtyřicet milionů dolarů. Je ovšem pravda, že mužské mistrovství generuje organizaci FIFA větší zisky než to ženské. Muži jsou pak také mnohonásobně víc odměňováni i v národních ligách. Všechno je prý dané zákonem nabídky a poptávky. Uvidíme, zda mzdy žen dále porostou, když se atraktivita ženského fotbalu stále zvyšuje.

Dresy jako módní trend

Není to tak dávno, co se profesionální ženské týmy musely spokojit s nošením nadměrných a špatně padnoucích souprav určených pro mužské týmy. Dnes fotbalové kolekce pro ženy navrhují světoznámé návrhářky a návrháři. Dresy hráček byly během turnaje stejně mediálně zajímavým tématem jako odchod americké legendární fotbalistky Megan Rapinoe do fotbalového důchodu.

Současný zájem o sportovní oblečení fotbalistek už není dán jen touhou podpořit oblíbený tým. Jak píše novinářka Guardianu Lauren Cochrane, ženské dresy se staly módní záležitostí, a to i pro lidi, kteří se o tuto krásnou hru vesměs nezajímají. I Kim Kardashian nebo Bella Hadid byly – pro někoho překvapivě – spatřeny ve fotbalových dresech. Možná i to podpořilo trend blokecore, který je populární hlavně na TikToku. Lidé kombinují starší fotbalové dresy s tepláky, džínami, ale i společenskými kalhotami. (Já ve fotbalovém dresu například spím.) Tak třeba za pár let na tržištích uvidíme prodávat i dresy známých fotbalistek.

Fotbal je nejrozšířenějším a nejoblíbenějším sportem světa. I když ten ženský nemá zdaleka takový ohlas jako mužský, stále otevírá důležitá společenská témata. Fotbal si sice spojujeme s politikou, s velkým mezinárodním byznysem i s korupcí. Přesto může přinášet i pozitivní změny. Seriózní zájem o ženský fotbal může prospět ženské emancipaci. Může nás přiblížit světu, kde nikdo nebude znevýhodňován pro to, kým je.