Superliga, regulace agentů a omezení soupisek. Proč FIFA a UEFA dostávají na frak?

Prosinec roku 2023 přinesl fotbalovému světu řadu pěkných zápasů nebo také rozlosování fotbalového mistroství Evropy. Trochu v pozadí přitom stálo jiné důležité dění, které přineslo významnou porážku suverenity a nedotknutelnosti FIFA a UEFA. Můžeme hovořit o právním hattricku. Soudní dvůr EU skóroval hned dvakrát. V rozhodování o předběžných otázkách dospěl jak v případu evropské superligy, tak v případu Royal Antverpy k závěru, že pravidla FIFA, resp. UEFA, porušují evropské právo. Třetí gól si dala FIFA sama. Pod tlakem raději dočasně pozastavila účinnost FFAR, nové regulace pro fotbalové agenty. Pojďme se na prosincový debakl největších fotbalových asociací podívat zblízka.

Superliga opět na scéně

Evropská superliga, projekt španělské společnosti ESL Company, vznikla s cílem vytvořit novou mezinárodní fotbalovou soutěž. Takovou, kde se budou pravidelně potkávat jen opravdové evropské velkokluby. Kde v důsledku návštěvnosti, hodnoty televizních práv a exkluzivity produktu budou mít tyto kluby jistotu velkých finančních injekcí a zajištění ekonomické stability. Což se mnoha tradičním velkoklubům, které se dnes potácejí v problémech, víc než hodí.

To by však zároveň znamenalo zrod konkurence slavné Ligy mistrů UEFA, nejprestižnější a nejbohatší mezinárodní fotbalové soutěže současnosti. V ohrožení by se zřejmě ocitly i přední evropské ligy včetně anglické Premier League či španělské La Ligy. Není totiž zřejmé, zda by měly kluby účastnící se superligy prostor na odehrání ligových zápasů, popř. v jakém rozsahu či s jakým kádrem. A jak by se k jejich akci postavily národní asociace. Sílu těchto vedlejších negativních dopadů do stávajícího systému zakladatelé evropské superligy zjevně podcenili.

Ihned po oznámení vzniku projektu na jaře roku 2021 nastala obrovská fotbalová hysterie. Kritické komentáře a strach ze zkázy fotbalu byly patrné u fanoušků, hráčů, klubových i asociačních funkcionářů. Za „stávající fotbalové nastavení“ výrazně orodoval například tehdejší britský premiér Boris Johnson. V čele boje proti superlize stanul Aleksander Čeferin, předseda UEFA. Myšlenka projektu se pomalu rozpadala. Jazýček na misce vah výkonných orgánů mohl v prospěch Evropské superligy vychýlit ještě Gianni Infantino, prezident FIFA, jehož reakce šla těžko předem odhadnout. Nakonec se však rozhodl podpořit konfederaci UEFA. Zda a případně jakou cenu za to musel Čeferin zaplatit, se asi jen tak nedozvíme.

Projekt evropské superligy byl tedy v troskách. Většina týmů, účastníků projektu, začala zpytovat svědomí. Následovaly omluvy fanouškům a UEFA. Čelní představitelé evropské superligy, v čele s Florentinem Pérezem, prezidentem Realu Madrid, se však rozhodli nevzdat. Neviděli důvod, proč by ve fotbalovém prostředí musel existovat monopol. Rozhodli se proto obrátit na obchodní soud v Madridu. Pro správné rozhodnutí a zvolení další strategii museli vědět, na čí straně je právo.

Monopol FIFA a UEFA

Madridský soud se v dané otázce obrátil na Soudní dvůr EU sídlící v Lucembursku s žádostí o zahájení řízení o rozhodnutí o předběžné otázce. Toto řízení slouží soudům všech členských států EU a jeho cílem je pomoci těmto soudům s otázkami týkajícími se výkladu a platnosti evropského práva. Soud v Madridu potřeboval od lucemburského soudu především pomoci s posouzením dvou základních otázek. Jsou FIFA a UEFA v dominantním postavení na trhu? A pokud ano, nezneužívají tohoto postavení?

Pozice obou asociací v rámci světového, resp. evropského, fotbalu je zakotvena v jejich základních dokumentech, kterými jsou stanovy. Stanovy FIFA určují, že jednotlivé národní asociace tvoří tzv. konfederace. Těch je celkem, dle jednotlivých kontinentů, šest. Evropskou konfederací je UEFA. Konfederace pak mají právo, ale také povinnost, zajistit, aby nebyla založena žádná mezinárodní fotbalová soutěž bez souhlasu a schválení ze strany FIFA. Stanovy FIFA dále výslovně zakazují, aby hráči a kluby, kteří jsou členy národní asociace spadající pod některou z konfederací, hráli zápasy či byli v jakémkoli jiném sportovním kontaktu s hráči či týmy, které pod žádnou z konfederací nespadají.

Stanovy UEFA pak předpokládají, že právě tato konfederace je jediná oprávněna organizovat či rušit fotbalové mezinárodní soutěže v Evropě, kterých se účastní kluby národních asociací spadajících pod UEFA. Případné mezinárodní zápasy, soutěže či turnaje organizované na území Evropy, avšak nikoli pod záštitou UEFA, pak vyžadují předchozí souhlas ze strany FIFA, nebo UEFA. Připouští se i předchozí souhlas národní asociace, avšak opět postupem dle předpisů FIFA a UEFA. Zakázáno je jednotlivým národním asociacím, ligám či klubům, aby se vzájemně sdružovaly v soutěžích či jiných uskupeních s jinými národními asociacemi, ligami či kluby bez udělení souhlasu ze strany UEFA.

Pro hlubší pochopení propracovanosti existujícího systému je třeba dodat, že UEFA se skládá z 55 členů, tj. národních asociací, a FIFA pak z 211 národních asociací. V současném fotbalovém světě je tedy dle daných pravidel téměř nemožné hrát profesionální fotbal bez kontroly ze strany FIFA a příslušné konfederace. Výjimky tvoří de facto jen soutěže a mezinárodní zápasy týmů z okupovaných či z jiných důvodů neuznaných státních území, které z daných důvodů nebyly za členy příslušné konfederace přijaty.

Soudní dvůr EU proto poměrně pochopitelně potvrdil, že FIFA a UEFA mají dominantní postavení na trhu, pokud jde o organizaci a marketing mezinárodních fotbalových soutěží. Založení fotbalové soutěže mimo působnost FIFA a UEFA je znemožněno, jelikož tyto asociace absolutně kontrolují účast „svých“ týmů a jejich hráčů. Připustil zároveň specifičnost sportovního byznysu, kterou však odmítl přijmout jako záminku pro porušování evropských pravidel hospodářské soutěže.

Samotné dominantní postavení na trhu však ještě nemusí nutně znamenat problém. Důležité je proto posoudit, jestli dochází k jeho zneužití či nikoli. Za zneužití dominantního postavení se nepovažuje jen omezení hospodářské soutěže, ale také jakékoli jednání, které má účinek nebo dokonce cíl bránit potenciálním soutěžitelům ve vstupu na trh. Ačkoli existují postupy, kterými lze dominantní postavení a s tím související kroky odůvodnit jako nezakázané, vždy musí být zajištěno, aby nedošlo k vyloučení účinné hospodářské soutěže. Z rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce je tedy zřejmé, že mechanismy, na kterých FIFA a UEFA fungují, zamezují vzniku konkurenčního prostředí a dochází tak ke zneužití jejich dominantního postavení.

Rozhodnutí o předběžné otázce bude základním podkladem pro rozsudek obchodního soudu v Madridu. Evropská superliga má ale už v tomto ohledu vítězství do značné míry v kapse. Budoucnost evropského klubového fotbalu je tak nejistější než kdykoli předtím.

Cizinci na soupiskách

Všechny týmy hrající mezinárodní fotbalové soutěže UEFA musí předložit hráčské soupisky. Jejich složení podléhá od sezony 2008/09 speciálnímu pravidlu. Na soupisce může být zapsáno maximálně dvacet pět hráčů. Osm z nich však musí spadat do tzv. kategorie HGP. Jde o hráče, kteří alespoň tři roky v období, kdy jim bylo mezi patnácti a dvaceti jedna lety, trénovali s daným klubem. U čtyř z těchto osmi hráčů však v konečném důsledku postačí, pokud trénink probíhal i s jiným klubem ze stejné země.

Královská belgická fotbalová asociace toto HGP pravidlo částečně inkorporovala i do svých předpisů. Nařídila, aby každý klub hrající první nebo druhou nejvyšší belgickou fotbalovou soutěž měl na soupisce dvaceti pěti hráčů alespoň osm hráčů, kteří trénovali před dosažením dvacátých třetích narozenin minimálně tři celé sezony v rámci některého z belgických klubů. Navíc tři z těchto hráčů museli dosáhnout dané podmínky před jejich dvacátými prvními narozeninami.

Uvedené pravidlo se ale nezdálo izraelskému profesionálnímu fotbalistovi Liorovi Refaelovi. Ten působil v Belgii dlouhých dvanáct let a princip HGP považoval za diskriminační. Spolu s tehdejším zaměstnavatelem, klubem Royal Antverpy, se obrátili na Belgickou sportovní arbitráž s žádostí o posouzení souladu daného pravidla s evropským právem. Arbitrážní soud žalobní návrh odmítl, a proto pokračovali s podáním žaloby k prvoinstančnímu soud v Bruselu. Pravidlo HGP je dle jejich názoru v rozporu jednak s evropským soutěžním právem a dále s pravidly zajišťujícími volný pohyb pracovníků v rámci EU. Obdobně jako madridský soud v případě evropské superligy se i tento bruselský soud obrátil nejprve na Soudní dvůr EU s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

Soudní dvůr EU po posouzení možného porušení hospodářské soutěže uvedl, že pravidlo HGP omezujeme jak kluby, tak zahraniční hráče. U klubů je ohrožena možnost dosažení nejlepších sportovních výsledků, když nasazení nejvhodnějších hráčů do utkání je podřazeno uvedenému pravidlu. U hráčů jde pak o nepřímou diskriminaci těch, kteří pod pravidla HGP nespadají. Týká se to zejména fotbalistů usilujících hrát na profesionální úrovni v klubu v jiné členské zemi EU. Lucemburský soud zároveň neshledal, že by tato závažná omezení byla jakkoli vykoupena pozitivní protihodnotou. Nelze totiž objektivně posoudit, zda použití pravidel HGP opravdu vede ke svému cíli, kterým je snaha o podporu rozvoje mladých regionálních hráčů.

Konečné rozhodnutí, jehož výsledek lze předvídat, bude vydáno belgickými soudy. Rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce je však zcela zřejmé a ukazuje na nesoulad pravidel UEFA s evropským soutěžním právem, jakožto i právem na volný pohyb pracovníků v EU.

Zastropované provize agentů

16. prosince 2022 schválila FIFA nová pravidla upravující agentskou činnost nazvaná FIFA Football Agent Regulations, tzv. FFAR. Určitá část pravidel FFAR vstoupila v platnost už 9. ledna 2023, valná většina pak 1. října 2023. Nová úprava zcela nahradila předchozí pravidla, kterými se fotbaloví agenti museli řídit.

FFAR se automaticky vztahují na veškeré smlouvy o zastupování s mezinárodním prvkem. Do 30. září 2023 pak bylo potřeba jejich obsah ve stanoveném rozsahu implementovat do řádů jednotlivých národních fotbalových asociací. Implementací měl být zajištěn dopad i na smlouvy o zastupování, které mají vnitrostátní rozměr. Výkonný výbor FAČR tak učinil na svém zasedání 5. září 2023, když přijal zcela nový Řád agentů hráčů FAČR. Ten nabyl účinnosti 1. října 2023 a zcela nahradil předchozí Zprostředkovatelský řád.

FFAR byla přijata s cílem zajistit větší ochranu hráčů a stabilitu trhu. Zásadně byla upravena výše provize fotbalových agentů a možnosti zastupování víc subjektů. Agenti mohou v rámci přestupu zastupovat buď samotného hráče, nebo hráče a zároveň klub, do kterého hráč přestupuje anebo pouze některý z klubů. Vyloučeno je zastupování hráče a zároveň klubu, ze kterého hráč odchází. Pro všechny případy byla stanovena maximální výše odměny agenta.

V případě zastupování klubu, ze kterého hráč odchází, činí maximální provize 10 % z přestupové částky. V případě ostatních zastupování se maximální výše provize stanovuje ze sjednané roční odměny hráče v novém klubu. V závislosti na tom, jestli je odměna hráče nižší nebo rovna 200 tisícům amerických dolarů či naopak vyšší, je pak celková maximální výše provize agenta stanovená na 5 či 3 % z této roční odměny, resp. 10 či 6 % z roční odměny, pokud agent zastupuje hráče a zároveň klub, do kterého hráč přestupuje. Tak či onak jsou provizní stropy výrazně nižší, než byla zaběhnutá praxe.

Nová pravidla FFRA u agentů logicky vyvolala značný odpor následovaný sérií žalob a soudních sporů. FIFA našla zastání u Mezinárodní sportovní arbitráže, tzv. CAS, která legálnost, platnost a proporcionalitu FFAR potvrdila. V řadě ostatních sporů však vítězství slavit nemohla. Soud v německé Mohuči postupoval obdobně jako soudy v Madridu a Bruselu a obrátil se na Soudní dvůr EU s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, zda jsou pravidla FFAR v souladu s evropským soutěžním právem. Očekává se, že se lucemburský soud k dané otázce vyjádří v prvním čtvrtletí tohoto roku.

Soud v Dortmundu zároveň zakázal implementaci některých článků pravidel FFAR do národní fotbalové legislativy z důvodu jejich rozporu s německým soutěžním právem. V Anglii probíhalo rozhodčí řízení dle FA Rule K pravidel na základě podnětu několika fotbalových agentur. V listopadovém rozhodnutí tribunálu bylo sděleno, že některá ustanovení FFAR nelze implementovat, protože jsou v rozporu s anglickou právní úpravou soutěžního práva z roku 1998. Za jedno z významných protiprávních ustanovení FFAR je považován právě strop pro agentské provize.

V důsledku těchto právních rozhodnutí se rozhodla FIFA sama jednat a 30. prosince 2023 vydala rozhodnutí, na jehož základě byla pozastavena účinnost vybraných článků FFAR. Bude se čekat na rozhodnutí Soudního dvora EU o výše uvedené předběžné otázce. Bez ohledu na výsledek, který se očekává v neprospěch FIFA, nelze už prohru zvrátit. Těžko si lze představit akceptování mezinárodních agentských pravidel, které nebudou v plném rozsahu uznané a implementované ze strany slavné Premier League. FIFA se bude muset se situací vypořádat.

Bod zlomu pro FIFA a UEFA

Mezinárodní fotbalové právo došlo na křižovatku. Legislativní proces bude třeba dělit na ten před a po prosinci 2023. Absolutní kontrola a pravomoc FIFA a UEFA nad světovým, resp. evropským, fotbalem končí. Soudní dvůr EU zcela jasně nastavil zrcadlo a stanovil mantinely. Fotbalová legislativa nemůže být nadřazena evropským právním principům a pravidlům. Naopak, musí být s nimi v absolutním souladu.

Stejně nelze žít v domnění, že případné spory se vždy vyřeší u Mezinárodní sportovní arbitráže, na jejíž pravomoc odkazuje FIFA ve svých stanovách. K posuzování otázek evropského práva máme Soudní dvůr EU, rozhodují pak příslušné národní soudy.

Pro FIFU a UEFA je to tvrdá právní lekce. Není ale pochyb o tom, že se z ní její legislativní tým poučí. Je složen ze špičkových právníků, kteří odvádějí skvělou práci. Budou však muset změnit svoji filozofii. Z hlediska posílení právní jistoty všech, kdo se ve fotbale pohybují, jde ale o významný posun vpřed.