Když loni v únoru začala ruská invaze na Ukrajinu, z pohledu fotbalu měla pozoruhodnou symboliku.
Agresorem byl stát, který v roce 2018 dokonale naplnil definici sportswashingu. Jako pořadatel mistrovství světa se snažil přesvědčit zbytek planety, že Rusko je cool země, která dávno nemá nic společného s někdejší agresivní říší zla a totalitní praxí. Ochotně (a někdy i za peníze) mu v tom pomáhaly také bývalé hvězdy, jako třeba Peter Schmeichel nebo Lothar Matthäus. Při losu turnaje si ruský prezident Vladimir Putin stihl udělat i fotky s Pelém a Maradonou.
Obětí se stala země, která příklonnost k Západu prokázala i tím, že o deset let dřív společně s Polskem pořádala fotbalové Euro. Finále se hrálo v Kyjevě, další zápasy na Ukrajině hostily Lvov, Charkov a Doněck. Poslední jmenované město je už dlouho pod kontrolou separatistů, ostatní za poslední víc než rok mnohokrát čelila masivnímu ostřelování ruskou armádou.
Klička, parádní střela a první ligový gól za Slavii. Dvacetiletý Pavel Kačor přišel v Olomouci z lavičky a v 77. minutě pojistil výhru sešívaných 2:0. Teď se těší na Villarreal.
Na hřišti škvára, na zápasy za vlastní peníze. A přesto se v šedesátých letech na turnaj časopisu Mladý svět hlásila zhruba stovka týmů. Publicista Petr Vondřich v FC podcastu vypráví, jak tahle vlna nadšení pomohla rozjet ženskou ligu a jak se mezi Slavii se Spartou dostaly Uhelné sklady.
Francisco Moura měl v šestnáctce kolem sebe volno. Přesto poslal míč do vlastní sítě a třetiligové Paredes v portugalském poháru proti Portu vyrovnalo. Obránce se po gólu rozplakal a hned směrem k lavičce naznačil, že chce vystřídat. Utěšovat ho přišli i soupeři.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
