- Předplatné webu
- Fotbalové pohádky
- Doma
- Venku
- Elektronická tužka
- Tribuna
- Podcasty
- Seriály
- Top témata
- Více
Kontroverzní vlastníci fotbalových klubů – oligarchové, ropné státy, autoritativní režimy – představují zvláštní sortu. Rádi budí dojem, že peníze sypou do klubu s láskou k němu samotnému, k jeho historii a fanouškům. Přesně takové pocity chtějí u veřejnosti vyvolat.
Nikdo z nich veřejně nepřizná, že si tím v prvé řadě kupuje společenskou prestiž a pozitivní publicitu. Tu pak využijí pro prosazení svých ekonomických a politických cílů. S fotbalem to moc nesouvisí. O tom, že je načase tyto investice vnímat daleko kritičtěji, je následující text. Vítejte u dalšího dílu Levého vinglu!
Slepý básník Homér popsal ve svém antickém eposu Ilias válku mezi maloasijskými Trojany a Řeky doby bronzové, která se vedla o krásnou Helenu. Příběh prošpikovaný superhrdiny, rozmary bohů a akčními scénami dodnes dráždí naši obrazotvornost. Za vše hovoří nesčetná filmová zpracování.
V Odyssei, pokračování Iliady pak Homér ztvárnil osudy jednoho z vítězů od Troji, který díky své lstivosti a vynalézavosti dokázal zlomit desetiletý trojský odpor. Asi tušíte čím. Odysseus jim daroval dřevěného koně, který ukrýval v dutém trupu jednotku Řeků.
Trojané v domnění, že je válka u konce a Řekové odtáhli, slavnostně rozbořili hradby, aby mohutného koně dostali do města. V noci se ale Řekové před město vrátili a díky jednotce ukryté v koni ho dobyli a srovnali se zemí.
Označení „trojský kůň“ se následně vžilo do kulturního podvědomí a dnes si ho nejčastěji spojujeme se skrytou hrozbou, která není na první pohled zřejmá, ale pokud se uskuteční, mohou být její následky fatální. Za vše hovoří označení „trojský kůň“ v informatice pro programy, které se na první pohled tváří jako užitečné, ale na ten druhý mohou váš počítačový systém nenávratně poškodit. Podobné je to i ve fotbale.
Ruská agrese na Ukrajině zvýraznila ještě víc závadnost mnohých investic v evropském fotbale, kdy soukromníci, státní firmy či dokonce samotné státy pumpují finanční prostředky do evropských fotbalových klubů a soutěží.
Vlastnictví či sponzorství jednoho z klubů z předních evropských lig jim má pomoci k získání potřebné prestiže, společenského uznání a v případě státu také zaretušovat jeho mnohdy pochybnou politiku blížící se diktatuře.
Jako mávnutím kouzelného proutku se ziskem fotbalového klubu země promění ze zaostalé, zpátečnické, autoritativní a xenofobní verze v pokrokovou, moderní, inovativní a liberálně smýšlející. V Rijádu (Newcastle United), Abú Dhabí (Manchester City) a Dauhá (PSG) by o tom mohli vyprávět.
A to se jedná jen o pár klasických příkladů tzv. sportwashingu, kdy velkolepé investice v tomto případě do konkrétního fotbalového klubu dávají na veřejnosti velmi rychle zapomenout, že nový majitel vraždí politické oponenty, lidská práva jsou pro něj pojmem ze slovníku cizích slov a otázky finančního fair play ve fotbale pouhou frází.
Vedle státního vlastnictví či sponzorství nesmíme zapomínat ani na původní formu sportwashingu, která je spojena s plejádou bohatých soukromých majitelů, kteří díky přátelství a dobrým vztahům s nějakým tím diktátorem nebo autokratem nastřádali pohádkové jmění. A jelikož jim už nestačí sledovat nabíhání nul na svých kontech, rozhodnou se pořídit si fotbalový klub v některé z prestižních evropských soutěží a tím se kvalifikovat mezi společenskou smetánku.
V závěrečném díle reportážní série Martina Schibbyeho z Nepálu se setkáváme kromě jiných s majitelem hotelu a dělníky, kterým se podařilo vymanit z chudoby díky práci v Kataru. Potkáváme také ty, kteří k tomu směřují a láká je příslib rychlých peněz.
V záři reflektorů se pak ztratí i to, že původ prostředků použitých na koupi klubu nemusí být úplně legální. Samozřejmě pouhou koupí to nekončí. Nový majitel je rozhodnut si novou hračku náležitě vypiplat a dodat jí lesku. Nalije do ní tedy další stovky milionů, aby z ošklivého káčátka udělal přes noc krvelačného Tyranosaura, který si dá zbytek ligy ke svačině.
Přijde vám to povědomé? Jen anglická Premier League připomíná dnes v mnohém filiálku hračkářství Hamleys, kde si vybere doslova každý. Dostatečná hotovost je natolik pádný argument, že mu neodolá ani staletá klubová tradice a případné morální pochyby nad osobou kupujícího.
Zářným příkladem je Roman Abramovič, bývalý gubernátor Čukotky a blízký přítel Vladimíra Putina, který z průměrného klubu Chelsea FC udělal během necelých dvaceti let globální značku se silným společenským přesahem vypulírovanou k dokonalosti četnými poháry a tituly doma i na mezinárodní scéně.
Abramovič využíval Chelsea z velké části i pro své nefotbalové aktivity a ve VIP zóně na stadionu se svými hosty z vysoké politiky a byznysu řešil spíše než fotbal aktuální politické a ekonomické dění – a zejména to, které přímo ovlivňovalo jeho podnikání.
Během svého působení se se železnou pravidelností mohl spolehnout na to, že sportovní úspěchy Chelsea zapůsobí jako světlo na můry a otevřou mu jakékoliv dveře. A to i u lidí, kteří fotbal nemusí. Úspěch v kterékoli formě je prostě nakažlivý a kdo by nechtěl být jeho součástí?
Pokrytectví mnohých, kteří si od něj dřív nechávali nalévat šampaňské a následně volali po tvrdých sankcích vůči jeho osobě, hezky shrnul v jedné řečnické otázce trenér Liverpoolu Jürgen Klopp: „Opravdu to někoho zajímalo?“ Ve smyslu: odkud ty peníze pocházejí a kdo je ta osoba, co jimi disponuje. Nikoho to nezajímalo. Všichni to akceptovali – vedení ligy, svaz i fanoušci.
Abramovič stvořil z Chelsea svého „trojského koně“ a většina mu u toho vlastně ještě tleskala.
Podobné je to s vlastnictvím Newcastlu United saudskoarabskou investiční skupinou, v jejímž čele stojí současný premiér Muhammad bin Salmán. Ten je mnohými považován za faktického vládce země.
Na svém kontě má už pestrou škálu faulů, se kterými by za normálních okolností nedohrál ani poločas. Za všechny jmenujme vraždu kritika saudskoarabského režimu novináře Jamala Chášukdžího, věznění politických oponentů či masové popravy jako nástroj vládní politiky.
Přesto nadšení většiny fanoušků strak neznalo mezí, když byl loni v říjnu nový vlastník klubu oznámen a od bezedné pokladny ropného státu si slibují podobnou dominanci, jakou noví vlastníci dopřáli Manchesteru City či právě Chelsea.
Otázkou zůstává, nakolik jsou tyto projekty nebezpečné pro fotbal v dané zemi. Nepovažuji Premier League vlivem posledních událostí za ohrožený druh. Vynucená změna vlastníka nemusí nutně znamenat zánik klubu, ani jeho ústup ze slávy. Spíš je na místě se ptát, zda by měla anglická liga nadále asistovat při tomto přiživování se na její globální oblibě. Proč napomáhat kontroverzním majitelům s vylepšováním jejich veřejného obrazu?
Jak se ukázalo už v minulosti, chovají se tito majitelé nezřídka jako kuna v kurníku a na své cestě za úspěchem jsou ochotni obejít či ignorovat jakákoli momentálně se nehodící pravidla. Krásný příklad nabízí nedávná odhalení, kdy vláda v Abú Dhabí skrze sponzoring státních firem dodatečně pumpovala peníze do Manchester City a obcházela tím nařízení o finančním fair play. Takto nastavené kluby jsou jako rakovina, která rozežírá evropský fotbal zevnitř. Jeho zneužívání pro společenské a politické PR konkrétních vlastníků ohrožuje samu podstatu sportu.
Kontroverzní vlastnící kluby doslova pomalu vydlabávájí do podoby trojských koňů, které díky tzv. softpower svých sportovních úspěchů mají za úkol zprostředkovat pozitivní obraz o majitelích, jejich zemi, politických názorech a společenském působení. S fotbalem to má pramálo společného. Je jen nablýskaným obalem, který má prodat kontroverzní obsah.
Nemusím ani zdůrazňovat, že takto nastavené vlastnictví klubu, může vlivem politických událostí vzít rychle za své a vystavit samotný klub existenční nejistotě. Domácím příkladem je v tomto ohledu pražská Slavia, kterou lze považovat za vlajkovou loď čínských zájmů v České republice. Stačí drobná změna v čínské politické doktríně a Slavia se může stát nadbytečným přepychem, kterého je potřeba se rychle zbavit.
Válka na Ukrajině ukázala prstem na tento druh fotbalových investic, kdy mimo jiné ruská polostátní firma Gazprom byla do té doby mnohými vnímána jako dobroděj evropského fotbalu. Otázkou zůstává nakolik to povede k hlubší reflexi a diskuzi. Jsou peníze ve fotbale opravdu vše? Počítá se vůbec ještě duch fair play a morální tradice fotbalu jako sportu sobě rovných, kterému je lidská důstojnost a práva jednotlivce nade vše svaté?
Nezbývá než neustále upozorňovat na skutečnost, že fotbal je více než položka v nákupním seznamu. Je na každém z nás, jestli dopustíme, aby se náš milovaný klub stal prostředkem pro vylepšování něčího společenského obrazu. Jako fanoušci máme sílu to změnit, a ne že ne!
Advokáti Markéta Vochoska Haindlová a Zdeněk Tomíček se věnují sportovnímu právu. Jak si po právní stránce stojí fotbal v Česku? Daří se čistit prostředí od „starých“ struktur? Jak velký vliv mají hráčští agenti? Mají fotbalisti dostatečné zastání? A jak je to s jejich statusem OSVČ?
Mužskému týmu Slavie se titul vzdálil, ženský tým ale v sobotu hraje v Edenu derby se Spartou, které ho může výrazně přiblížit ke třetímu titulu v řadě. A na Slavii mají zálusk i na návštěvnický rekord, ke kterému by mohlo pomoct i video Michala Suchánka v rozhovoru se svým autem.
Fotbalový svátek roku se neúprosně blíží. Co si vlastně od Eura slibuje celé Německo? Jaký program kromě samotných zápasů bude nachystaný? Na co se mají připravit čeští fanoušci v Lipsku a Hamburku? Máme pro vás odpovědi.
