Fronta kopíruje zdánlivě nekonečnou cihlovou zeď, která obklopuje úřad pro vydávání pasů v Káthámándú, hlavním městě Nepálu. Přes lesknoucí se kovové brány jsou vidět borovicová alej a různé budovy. Ranní slunce je velmi silné a asi stovka lidí na konci fronty našla stín pod zelenou plastovou střechou.
Pro Sureshu Nepála šestihodinové čekání právě skončilo a doslova vytančil ven se svým novým pasem. Ještě mu zbývá počkat na mladšího bratra, který je stále uvnitř.
„Pracoval jsem na stavbách v Dauhá od roku 2013. Katar je krásná země s dobrou vládou,“ říká šťastně.
Nadcházející cesta do Zálivu bude jeho šestou v průběhu dvou let a nemyslí si, že kdokoliv ve frontě si musí dělat starosti.
„Můj mladší bratr se nemá čeho bát. Také bude pracovat v nákupním centru, takže tam nehrozí žádné nebezpečí. Katar je skvělá země. Ta nejlepší!“
Suresha vnímá mistrovství světa ve fotbale jako skvělou příležitost k tomu, aby víc jeho spoluobčanů dostalo práci. Také se těší na samotný fotbal.
„Ze všech těch zemí volím Katar. Je nejlepší,“ říká Nepál a poklepává na identifikační kartičku vydanou v Dauhá.
Vedle něho se o cihlovou zeď opírá 28letý Durga Bahadur Dahal, který je oblečený do černé bundy a v jednom uchu má stříbrnou náušnici. Jako úplný nováček soustředěně poslouchá vše, o čem se mluví.
Odpolední doprava houstne, a abychom se já, tlumočník a Dahal slyšeli, jdeme do Thami, nedaleké kavárny. „Obávám se, jaké to bude,“ připouští. „Mám strach z toho vedra a taky, že nedostanu zaplaceno.“
Doma ve vesnici Bhochbur nechal dvě děti mladší sedmi let. Pokud by existovala nějaká jiná možnost, zůstal by se svou rodinou. Nedávno zaplatil náboráři 1500 dolarů, aby dostal práci obkladače ve stavební firmě v Kataru.
„Pandemie a lockdown, které jsme zažili v Nepálu, mě přiměly rozhodnout se odcestovat do zahraničí,“ říká. „Slušnou práci v Kataru jsem nějakou dobu hledal, než jsem vzal tuhle.“
Dahal slyšel o nehodách v souvislosti s mistrovstvím světa mnohé.
„Vím o nich a je mi jasné, že musím bezpečnost brát vážně, když budu pracovat,“ říká. „Pokud budu opatrný a nevystavím se zbytečnému riziku, všechno bude v pořádku.“
Jeho let je za tři dny a on je připravený, sbalený, ostříhaný, nechal si upravit ofinu. Zbývající čas tráví tím, že se loučí s rodinou a přáteli. Ti mají také strach. Slyšeli o horku a všech těch nehodách.
„Být nezaměstnaný zase představuje jiný typ potenciální tragédie,“ říká Dahal. „Mému synovi je šest let a ještě nebyl ani jediný den ve škole. Zatím jsem si to nemohl finančně dovolit.“
Až vydělá dost peněz, chce rodinu přestěhovat do Káthmándú.
Na stole leží jeho telefon, starý model z raných nultých let. Zvuk je zapnutý a obrazovka se rozsvítí zeleně, když pošle nebo dostane smsku. Za ním v kavárně je plakát, který inzeruje autobusový zájezd do národního parku v Chitawanu. Většina světa přemýšlí o Nepálu jako o zemi závislé na turistice. Ale ta tvoří jen 7 % hrubého domácího produktu, mnohem víc jsou lidé závislí na výdělcích ze zahraničí.
Dahal říká, že jeho rodina chce, aby odjel, a toto rozhodnutí podporuje také celá vesnice. „Půjčil jsem si peníze od vesnického zastupitelstva a zastavil zemědělskou půdu svých rodičů. Pokud nezaplatím do pěti měsíců 1350 dolarů, přijdou o zemi svých předků. Už nemám jinou možnost než jet.“
Na stole jsou v zelené plastové složce kopie jeho víza a pracovní smlouva. Všechno je orazítkované a podepsané.
Nepál začal nedávno kontrolovat ty, kteří odjíždějí jako migrující pracovníci, a vytvořil pracovní smlouvy. Zveřejnil také výši minimálních platů, aby náborářům zabránil migrující pracovníky podvádět.
Přípravu na letošní mistrovství v Kataru nepodcenili. Budovat začali už před dvanácti lety a nelitují při tom nejen peněz, ale ani životů. Při výstavbě infrastruktury umřelo několik tisíc zahraničních dělníků. Jednomu z nich teď dáme tvář, byli jsme v Nepálu za jeho rodinou.
Rychlé vyhledání čísla pasu Dahala na webu Nepálského ministerstva zahraničních věcí ukáže, že bude pracovat pro G.S Employment Service za měsíční plat 270 dolarů. To znamená, že tak tak splatí dluh vesnici – pokud tedy zůstane zdravý a ušetří plat celý.
Není tam žádná rezerva.
Na smlouvě stojí, že bude zedníkem. „Zedník?“ směje se. „To musí být nějaká chyba. Nevím, jak zedničit.“
Dahal přiznává, že zaplatil náboráři, což je nelegální a nemělo by to být potřeba, protože Katar poplatek za vízum před časem zrušil. Kromě náboráře zaplatil také dvěma prostředníkům, aby práci dostal.
„Nikdo mi neřekl, že nemusím.“
Náš tlumočník náboráři telefonuje a představuje se jako bratr Dahala. Žena, která zvedá telefon, je podezíravá a vyptává se. Když jí tlumočník řekne, že za víza do Kataru se nic neplatí, tvrdí, že to není pravda. A když ji tlumočník postraší, že se spojí s kanceláří pro pracovní záležitosti a náborářskou firmu nahlásí, zavěsí.
Dahal teď vypadá ještě víc ustaraně. Kromě toho, co ho čeká v Kataru, teď rozčílil lidi, kteří mají jeho peníze, tedy ty finance, které si půjčil.
Tlumočník stahuje číslo mobilu na Nepálské ministerstvo práce z vládní webové stránky a říká mu, aby zavolal přímo ministrovi, kdyby nastal nějaký problém. Dahal si vezme zelenou plastovou složku a odejde z kanceláře tlumočníka. Plánuje, že se vrátí domů v prosinci 2023.
„Pokud budu mít možnost vidět aspoň jeden zápas mistrovství světa, samozřejmě to udělám. Mým týmem je Brazílie,“ říká před tím, než zmizí na rušné ulici.
Předsálí hotelu Shramic je přeplněné. Skupiny mladých Nepálců se tlačí skrz dav, zatímco ostatní čekají, aby mohli dovnitř. Venku projíždějí kola, mopedy a motorky a asi sto autobusů je zaparkováno za rohem.
Tohle je hlavní uzel, ze kterého se autobusem můžete dostat do jakékoliv nepálské vesnice a regionu. To je důvod, proč se tady začínají jako houby po dešti objevovat hotely. Jsou tu, aby vyhověly poptávce migrantů, kteří odjíždějí či přijíždějí domů, nebo čekají na cestě ze své vesnice do zemí Zálivu.
Někteří lidé koupili svým dětem čokoládu a hračky. Někeří své těžce vydělané peníze šetří.
Majitelem hotelu Shramic je Ghanesh Dhakal (39), který teď obsluhuje recepci oblečený do zelené bundy North Face. Před patnácti lety odjel do Kataru poprvé.
„Nic z toho, co mi řekli, nebyla pravda. Když jsem dorazil, neměli pro mě práci, podvedli mě,“ říká.
Za ním na stěně visí vedle zarámovaných certifikátů a cen dva zlaté překřížené gurkha nože. Uprostřed jsou malé kresby na lepicích bločcích, růžovém a žlutém, které mu jeho děti udělaly ke Dni otců.
„Nejlepšímu tátovi na světě.“
V roce 2003, když Ghanesh odjel do Kataru, byla v Nepálu občanská válka mezi Komunistickou stranou (maoisty) a nepálskou královskou vládou.
Říká, že to bývaly jiné časy, a sedá si do jednoho z ošuntělých křesel.
„Tohle je, pro co jsem v Kataru pracoval,“ říká o hotelu, který pojmenoval Shramic, protože to znamená práce. „Nebylo to jednoduché, ale každý den jsem o tom snil.“
Po letech práce pro pochybné zaměstnavatele, kteří mu často platili v hotovosti, si Ghanash konečně našel solidní práci pro společnost v hotelovém byznysu. Systém kafala, který tehdy platil, požadoval, aby každý zaměstnanec měl v zemi „sponzora“, ale Ganesh se tomu vyhnul.
„Byla to skvělá společnost. Naučil jsem se toho hodně o hotelovém průmyslu a mohl jsem posílat peníze své rodině. Ale byl jsem nešťastný. Bylo to velmi těžké.“
Mnozí z tisíců dělníků, kteří přišli o život nebo utrpěli zranění při budování infrastruktury pro letošní mistrovství světa, pocházejí z Nepálu. Podmínky zahraničních pracovníků jsou v Kataru stále bídné, ale v posledních letech se významně zlepšily. Seznamte se s úředníky a „diplomaty smrti“, kteří pomáhají rodinám nepálských obětí se získáním náhrad a zlepšením podmínek pro námezdní práci v zahraničí.
Nepálská populace v Kataru během let rostla a její členové se začali zajímat také jeden o druhého. Začaly fungovat sociální sítě. Pokud s někým bylo špatně zacházeno, ostatní na něho vybrali peníze. Postupem času se povědomí a porozumění ohledně zákonů a předpisů začalo v komunitě šířit. Po pěti letech tvrdé práce sedm dní v týdnu se Ganesh vrátil do Nepálu, oženil se a odletěl zpátky do Kataru na další čtyři roky.
„Trvalo mi to osm let, než jsem ušetřil dost, abych mohl koupit hotel. A to byl můj plán celou dobu,“ vypráví nadšeně.
Kromě toho, že jim nabízí jídlo a střechu nad hlavou, sdílí Ganesh s migrujícími pracovníky také své zkušenosti.
„Představa, kterou mí hosté o Kataru mají, je často daleko od reality, ve které opravdu přistanou,“ říká. „Neexistuje žádná zkratka k jednoduše vydělaným penězům. Říkám jim, že nezbohatnou rychle, ale pokud mají plán a trpělivost, je to možné.“
Pro mnohé je už bohužel moc pozdě, aby vzali za svou Ganeshovu první a nejdůležitější radu.
„Nejezděte nikam bez vzdělání, nebo aniž byste uměli nějaké řemeslo. Pokud víte o nějakém oboru, ve kterém můžete získat práci, ale nemáte žádné zkušenosti nebo dovednosti, dobré peníze nevyděláte.“
Je také pravda, že navrátilci už nemají tolik hrůzostrašných historek, jako tomu bylo před deseti lety.
„Každý má bankovní kartu a opravdový účet. Neslýchám už o neproplacených šecích jako dřív,“ říká.
V restauraci je hlučno. Lidé, kteří tam mluví, musejí překřičet hluk bouchajících hrnců a pánví z kuchyně. U jednoho ze stolů sedí přátelé Muhammed Habíb Hussein, který má přes pestrobarevné tričko černou koženou vestu, a Muhammed Anowar, který má na hlavě nasazenou čepici s nápisem USA. Oběma je 26 let a pocházejí z oblasti Sunsari v Nepálu. Teď tráví pár dní v hotelu cestou zpátky ke svým rodinám po dvou letech v Kataru.
„Dostali jsme práci, o kterou jsme požádali, a plat byl takový, jak stanovila smlouva. Slyšeli jsme o lidech, kteří měli jinou zkušenost, ale já jsem šťastný,“ Muhammed Habíb Hussein. „Katar je dobrá země.“
Oba dva uklízeli v pracovních táborech pro společnost Midmac Contracting, stavební firmu. Šlo o místo, kde žili někteří pracovníci, kteří stavěli mezinárodní stadion Chalífa. Aréna až pro 40 tisíc diváků hostí osm z celkového počtu 64 zápasů mistrovství světa, hrálo se tam třeba utkání mezi Anglií a Íránem 21. listopadu.
„Společnost postavila sedm arén v Kataru, ale staví také nemocnice, muzea, metro a mnoho dalších věcí. Jde o velkou stavební firmu.“
Oba popisují bezpečností podmínky a jídlo jako dobré.
„Neviděli jsme nikoho umřít a během toho, co jsme pracovali, se nestaly žádné nehody,“ říká Hussein. „Ale je možné, že se to stalo na jiných místech.“
Jejich jediným cílem, kvůli kterému odjeli z Nepálu jako migrující dělníci, bylo posílat peníze svým rodinám.
„Po dvou letech už žádné peníze nemám. Moje dítě bylo nemocné, takže peníze se použily na to. Ale pojedu tam zpátky,“ říká Muhammed Anowar.
Plán je pracovat v Kataru sedm let. Práce bude dost i po mistrovství světa.
„Můj zaměstnavatel a přátelé postavili stadion, kde se bude hrát finále,“ říká Muhammed Anowar hrdě. „Ale nejvíc jsem pyšný na to, že moje rodina mohla díky tomu světovému šampionátu dostávat peníze.“
Navzdory politickému chaosu v Nepálu se objevují také známky změny, alespoň v hlavním městě. Se spolehlivými dodávkami elektřiny a rostoucí střední třídou se v Káthmándú zvýšil v posledních letech počet obchodů.
Nikdo z těch, kdo míří do lokální rybí restaurace, se, vypadá to, nezabývá faktem, jak daleko jsme od oceánu, a tím pádem od čerstvě ulovených ryb.
Vychází 23. číslo čtvrtletníku Football Club, které má jediné téma - mistrovství světa. Troufneme si tvrdit, že jde o nejkritičtější speciál, který v Česku vyšel. Nezapomínáme ale ani na samotný fotbal, na jeho historii, ale třeba i taktický vývoj. Úvodník a obsah nového čísla, které předplatitelům právě vyrazilo do schránek, vás navnadí ke čtení.
Ganesh Gurung, který spolupracuje s nepálským think-tankem Policy Research Academy, sedí před velkou výlohou na plastové židli. Je sociolog, který má na svém kontě několik studií, zabývajících se migrací z Nepálu. Nedávno odešel z Nepálské národní skupiny pro bezpečnou migraci (NNSM). Posledních asi deset let, od okamžiku, kdy Kataru bylo přiděleno pořádání mistrovství světa ve fotbale, zvoní jeho mobil nepřetržitě. Zahraniční novináři mu volají, aby okomentoval platy, peníze, smlouvy, práva a počet úmrtí.
„Nikdo se ale neptá, jak se těm migrantům vede, nikdo se nezajímá o jejich mentální zdraví a sociální problémy, které jsou s migrací spojené,“ říká Gurung.
Mluví plynně anglicky, nepálsky, hindsky a také lokálním jazykem gurung, což jsou znalosti potřebné k tomu, aby porozuměl, co se děje pod povrchem. Realitu v katarském hlavním městě přirovnává k ruské matrjošce.
„Na papíře je smlouva podepsána mezi státem a mezinárodní stavební společností. Ale následně najmou subdodavatele z Koreje, který najme dalšího z Japonska, ten zase subdodavatele z Nepálu,“ říká. „Vrstva po vrstvě a po ní další, čímž je cokoliv nemožné vynutit a vytváří to problémy pro zaměstnance.“
Když při sebevražedném bombovém útoku v Iráku zemřel jeden Nepálec, Gurung bojoval u soudu, dokud rodina nedostala odškodné. To položilo základ kompenzacím, na které rodiny mají nárok. Z jeho pohledu přišly nedávné reformy jako zavedení minimální mzdy nebo zrušení nechvalně známého systému kafala „příliš pozdě a nejsou dostačující“.
„Ptal jsem se katarské vlády, proč nezavedla tyto reformy před tím, než dostala pořadatelství mistrovství světa ve fotbale? Je zřejmé, že by k nim nikdy bez MS nedošlo, a zajímalo by mě, jestli budou platit i poté, co MS skončí. V dlouhodobé perspektivě tyto reformy nejsou udržitelné.“
Gurung doufá, že i díky jeho práci se podaří dostat záležitosti ohledně migrujících pracovníků do popředí zájmu.
„Téměř 60 % domácností v Nepálu dostává peníze od příbuzných, kteří pracují v zahraničí. Velmi rychle se stávají závislými na těchto zdrojích, protože situace ve vesnických oblastech je nestabilní. Teď, v době moderních technologií, můžou být peníze poslány z Dauhá do vesnic téměř okamžitě. Neexistují žádní prostředníci. A to znamená, že finanční situace lidí se zlepšuje.“
„Do Kataru neodjíždějí ti nejchudší, jsou to lidé z nižší střední třídy,“ říká Gurung. „První rok splácejí půjčku, druhý rok spraví střechu a třetí posílají děti do soukromých škol. Potom vylepší střechu z trávy na plechovou a potom se rodina přestěhuje do města.“ Lidé se tak z vesnic stále víc stěhují do nepálských měst, a tím pádem z chudoby.
Venku se přibližuje letadlo a chystá se přistát na mezinárodním letišti Tribhuvan.
„Chudoba v Nepálu rychle ustupuje. Před dvaceti lety žilo 42 % domácností v úplné chudobě. Dnes je to 16 %. Bez výdělků ze zahraničí by takové historické snížení chudoby nebylo možné,“ říká Gurung.
Také to nepálským bankám dává zdravou injekci zahraničních měn, což poskytuje tak žádanou stabilitu pro centrální ekonomiku země.
„Ty platby jsou dnes srdečním pulsem Nepálu, tvoří až 30 % HDP. V minulosti to bylo zemědělství, dnes jsou to peníze, které vydělávají migrující pracovníci. A to je pouze oficiální proud měn. Pokud bychom zahrnuli neformální platby, bylo by to zřejmě spíš 40 %. Abychom to číslo uvedli na pravou míru, příjmy z turismu před pandemií tvořily 7 %.“
Gurungův telefon nepřestává zvonit, on hovory odmítá. Čaj na stole mu stydne, tak ho dopije jedním velkým lokem.
I když světová média zaznamenala situacimigrujících pracovníků až v souvislosti s mistrovstvím světa, on se snaží tyto záležitosti zdůrazňovat po desetiletí, říká.
A co debata ohledně počtu mrtvých a důvodů jejich smrti?
„Je to jednak velmi komplikované, ale zároveň velmi jednoduché. Každý den se do Nepálu vracejí mrtvoly. Nejsou to staří lidé. Jsou mladí. Když odjeli, byli zdraví, když dorazili (do Zálivu), byli zdraví, ale teď jsou mrtví. To znamená, že jejich úmrtní listy jsou nepravé. Jedná se pouze o formalitu, potřebnou pro aerolinky, aby mohly těla převážet.“ (Podrobně je tato problematika popsaná v předchozí reportáži.)
Příští mistrovství světa bude hrát o polovinu týmů víc než doteď. Vygeneruje to víc zápasů, a tedy víc peněž pro pořádající FIFA. I tak se kupuje vliv, říká novinář Luděk Mádl.
Někteří lidé říkají, že až 6500 lidí zemřelo při nehodách v souvislosti s mistrovstvím světa, zatímco Katar přiznává úmrtí jen 30. Kdo má pravdu a jaká jsou aktuální čísla?
„Nikdo neví. Takové statistiky neexistují. Víme, kolik mrtvol se vrací do Nepálu. V těch číslech jsou uklízečky, zahradníci a všichni ostatní. Skrytou záležitostí není počet mrvých, je to spíše o zraněních, ke kterým dojde v souvislosti s prací. Tomu nikdo nevěnuje pozornost.“
Gurung věří, že k tomu, aby mohli být migrující pracovníci ochráněni a ve větším bezpečí, se musí určitý počet případů dostat ke katarským soudům, kde budou chybující společnosti odhaleny a možná také souzeny.
„Pro společnosti a země musí být stanovena kompenzace, kterou zaplatí, když pracovník zemře při nehodě. Ale nepálské velvyslanectví nemá k dispozici ani právníka, kterého by občané mohli využít, aby firmy a korporace mohli dát k soudu. To potřebujeme.“
Navzdory faktu, že se do Káthmándú vrátilo v rakvích 1200 Nepálců, tak počet lidí, kteří chtějí vycestovat za prací do zahraničí, roste. Také ti pracovníci, kterým zaměstnavatelé nedávají plat, zůstávají. Proč prostě nejedou domů?
„V Kataru je to pro ně těžké, ale také mají velké sny. Viděli ty, kteří uspěli, zvládli se přestěhovat do města, posílají děti do dobrých škol, na univerzity a chtějí to také. Můžou se vrátit do Nepálu, ale uvízli ve svých snech o jiném životě.“
Gurung věří, že by se mnohé zlepšilo, kdyby migrující pracovníci lépe plánovali.
„Řekněme, že váš sen je koupit si malou farmu s 25 krávami. Můžete prodávat mléko a dělat sýry. To je konkrétní plán. Pokud si tedy zažádáte o práci na farmě v Kataru, můžete se domů vrátit jak s penězi, tak se zkušenostmi. Bohužel příliš mnoho lidí posílá domů každý peníz, který vydělají, nic z toho neinvestují, a peníze jsou utraceny za mobilní telefony, televize a další spotřební zboží.“
Naše hrnky s čajem jsou prázdné a slunce zapadlo za Káthmándú. Rok před začátkem mistrovství světa je už mnoho práce doděláno, stadiony stojí a někteří migrující pracovníci se vracejí zpátky domů do Nepálu.
„Je to jako za starých časů, kdy ta nejnižší kastovní vrstva, dalité, také nazývaní nedotknutelní, stavěli chrámy. Když byly dokončeny, nesměli do nich vstoupit, protože byli považováni za nečisté,“ říká Gurung. „Fotbalové stadiony jsou chrámy naší doby. Ti, kdo je postavili, se na ně nikdy nepodívají, nemají na to. Zápasy budou muset sledovat v televizi.“
Toto je třetí díl série reportážních článků z Nepálu, kde na konci roku 2021 byl Martin Schybbye, šéfredaktor švédského serveru Blankspot.se. Přečtěte si i ty předešlé:
Reportáže jsou součástí projektu Cards of Qatar, který upozorňuje na osudy dělníků zemřelých při budování infrastruktury pro MS 2022 v Kataru a na pracovní podmínky pro zahraniční dělníky v této zemi a regionu. Místo fotbalistů kartičky obsahují fotky a příběhy zemřelých dělníků. Football Club je partnerem projektu pro Česko.
Tématu se věnujeme i v tištěním speciálu k MS v Kataru, který je právě v prodeji. Najdete tam kromě jiného i příběhy nepálských rodin, které v Kataru přišly o své blízké.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
