Zavrhl Putina i velký fotbal. Ruský student trénuje ukrajinské děti

21. prosinec 2022
Sdílejte:
„Přijde mi, že profesionální fotbal se stal místem, kde rozhodují jen peníze a kde se v rámci sportswashingu prosazují pochybné politické a byznysové zájmy. Amatérský fotbal je pestřejší, pohybují se v něm zajímavější lidé,“ říká v rozhovoru Georgy Mezhuev, který v Plzni trénuje ukrajinské uprchlíky.
Georgy MezhuevFoto: Michael Tomeš

Do Štědrého dne zbývá deset dnů, sedím v restauraci zabudované do stadionu Viktorie Plzeň a zahřívám si ruce o hrnek s čajem. Venku mrzne až praští, všude poletuje sníh. Na nedalekém hřišti s umělou trávou se už ale pomalu začínají scházet hloučky smějících se dětí. Brzy si proti sobě zahrají turnaj v malé kopané, jenž je součástí projektu Liga férového fotbalu, za kterým stojí iniciativa Fotbal pro rozvoj. Mediálním partnerem turnaje byl i Football Club.

Dvacetiletý Georgy Mezhuev, se kterým si povídám nad horkým čajem, tu trénuje tým ukrajinských dětí. Většina z nich do Česka utekla se svými rodinami před válkou s Ruskem. Zemí, odkud Georgy pochází.

„V dětství jsem se chtěl stát sportovním žurnalistou. A v patnácti jsem začal pracovat v tiskovém oddělení FC Zenit Petrohrad. Jenže později jsem se také stále víc angažoval v opozičních iniciativách a postupně jsem musel změnit pohled na fotbal v Rusku. Před třemi lety jsem se pak přestěhoval do Česka, protože jsem pro sebe v Rusku neviděl perspektivu. Po začátku války jsem začal hodně dobrovolničit v uprchlickém hotelu a na nádraží. Pak mě pozvali na pozici terénního pracovníka do neziskovky Tady a teď. Tam jsem se znovu vrátil k fotbalu, ale v pozici amatérského trenéra,“ začíná Georgy své vyprávění.

Proč jste se před třemi lety rozhodl odejít z Ruska?

Důvodů bylo víc. Chtěl jsem zkusit žít v jiné zemi a kultuře. Přemýšlel jsem o tom, co a kde chci studovat. Začínal jsem se angažovat v různých sociálních a politických tématech a uvědomoval jsem si, jak moc je to v Rusku smutné a nebezpečné. Moje tehdejší přítelkyně, která chodila v Petrohradu na stejné gymnázium, odešla do Česka, o rok později jsem se rozhodnul, že se vydám za ní.

Jaké byly vaše začátky v Česku?

Maminka mi zaplatila jazykové kurzy, což bylo důležité, abych se pak mohl přihlásit na univerzitu. Teď studuju na Západočeské univerzitě v Plzni sociální antropologii a pracuju v neziskovém sektoru.

Když jsem se přestěhoval do Česka, pokračoval jsem na dálku v práci pro mediální tým Zenitu Petrohrad, což byl klub, kterému jsem od mala fandil. Pak jsem ale začal stále víc přemýšlet o tom, co všechno fotbal skrývá. Zlomilo se to asi ve chvíli, kdy jsem při dobrovolnické práci v Itálii potkal aktivisty, kteří protestovali proti jedné italské ropné korporaci. Tehdy jsem si uvědomil, že ruský Gazprom, hlavní sponzor Zenitu, je ještě mnohem horší. Začal jsem o tom usilovně přemýšlet a po několika měsících, jsem se rozhodl, že s prací pro Zenit skončím. To bylo na přelomu let 2021/22.

Nejdřív Rusko, teď Katar. Jaký vlastně chceme mít sport?

Přečíst

Přestal jste Zenitu i fandit?

Ano. Spojení s Gazpromem prostě nejde akceptovat. Říkám si, že je to smutné, že mi tohle uvědomění trvalo tak dlouho. Od té doby hodně přemýšlím o tom, jak často je profesionální fotbal štít pro mnoho špatných věcí. Když pracujete v Zenitu, nebo jakémkoli jiném fotbalovém klubu v Rusku, tak si to neuvědomujete. Ale když se na to pak podíváte pohledem z vnějšku, je to očividné. Zenit dával tolik mediálního prostoru šéfovi Gazpromu Alexeji Millerovi, což je jeden z největších zločinců a korupčníků v zemi.

Nechyběly vám pak příjmy z práce pro Zenit?

Jinak to nešlo. Chvíli jsem dělal na baru, pak také minibaristu pro České dráhy. Potom přišel 24. únor, invaze Ruska na Ukrajinu a hrozné pocity, které ani nedokážu popsat. Okamžitě jsem začal dobrovolničit, jezdil jsem do Prahy do Skautského institutu pomáhat ukrajinským uprchlíkům. Také jsem dělal recepčního v uprchlickém hotelu. Zároveň jsem dobrovolničil tady v Plzni jedné neziskovce, která pak rozšířila působnost na Ukrajince, takže jsem přestal jezdit do Prahy a pokračoval jen tady. Nakonec přišli s nápadem, že bych si k tomu mohl ještě přibrat organizování fotbalového týmu s dětmi a teenagery z Ukrajiny. Ten vznikl na přelomu září a října, kdy jsme se přihlásili do Ligy férového fotbalu. Teď je nás dohromady jedenáct kluků, ale týmy jsou smíšené, takže se určitě můžou hlásit i holky.

Všechny děti z vašeho týmu utekly letos před válkou?

Některé tu žily už předtím. Rozhodl jsem se, že to nebudu nijak filtrovat. I pro kluky, kteří s rodinami z Ukrajiny odešli už dřív, je fajn, když si rozšíří okruh přátel. Je to opravdu rozmanitý kolektiv. Ligu férového fotbalu můžete hrát od šesti až do devatenácti let. Na začátku jsem se trochu bál, jak spolu budou komunikovat děti, co chodí teprve pár let do školy, a teenageři, kteří už mají úplně jiné zájmy, ale fotbal je dokonale spojuje. Ti starší jsou k mladším moc pozorní. Jsou jak jejich větší bratři. Je to moc pěkné sledovat.

Georgy Mezhuev se svým týmem.Foto: Michael Tomeš

Jak kluci celou situaci na Ukrajině zvládají?

Velmi různě. Záleží na spoustě faktorů. Jak velká část rodiny mohla odjet, jaké bydlení sehnali, do jaké školy se dostali. V rámci integračního centra jsme řešili hodně problémů žáků, kteří poptávali místa na středních školách. Tam už není docházka povinná. Předpokládám, že spousta teenagerů zůstala mimo vzdělávací systém. Řada z nich opustila Ukrajinu doslova ze dne na den. I proto píšu bakalářku s názvem Pocit domova mezi ukrajinskými uprchlíky, kde se touhle problematikou chci zabývat. V integračním centru navíc máme v plánu otevřít nízkoprahový klub pro ukrajinské teenagery, aby měli místo, kam se můžou jít socializovat a kde budou mít podporu sociálních pracovníků.

Jsem rád, že jim pomáhá i fotbal. Můžou si přijít zahrát svou oblíbenou hru, zasportovat, ale taky si tam s ostatními povídat, když je něco trápí. Tohle je skvělé na amatérském fotbale, ten profesionální pro mě naopak kouzlo ztrácí.

Čím to?

Přijde mi, že profesionální fotbal se stal místem, kde rozhodují jen peníze a kde se v rámci sportswashingu často prosazují pochybné politické a byznysové zájmy. Amatérský fotbal je pestřejší, pohybují se v něm zajímavější lidé, kteří svůj sport milují a jsou v něm aktivní zcela nezištně. Ukázkovým příkladem jsou třeba právě Liga férového fotbalu a Fotbal pro rozvoj.

Sledoval jste mistrovství světa v Kataru?

Ne. Zkoušel jsem si pustit pár zápasů, ale nedokázal jsem se pořádně soustředit na hru ani na fanoušky na tribunách. Pohled na stadiony mi okamžitě evokoval obrovské množství zahraničních dělníků, kteří při přípravách mistrovství v Kataru zemřeli. To je pro mě z lidského hlediska něco neakceptovatelného. Něco takového nechci podporovat ani u televize. To mě samozřejmě přivádí i k myšlenkám na to, jaké mistrovství bylo před čtyřmi lety v Rusku.

Skvělý fotbal i mrtví dělníci. Katarský šampionát ve fotkách

Argentina je mistrem světa, Messi má svůj titul. Cristiano Ronaldo, Neymar nebo Harry Kane opouštěli šampionát v slzách. Sportovně to byl skvělý turnaj. Dejte si ho ještě jednou, tentokrát ve fotkách. Najdete na nich i jiné hrdiny - třeba dělníka, který v Kataru přišel o život.

Přečíst

V mnohém možná dost podobné… Jak jste ho tehdy prožíval?

Souhlasím. V té době mi ale bylo šestnáct a o fotbale jsem ještě přemýšlel jinak. Teď si samozřejmě uvědomuju, že to byl stejný štít pro porušování lidských práv. Tehdy byla v Rusku uvězněna spousta opozičních aktivistů, o kterých vláda bez jakýchkoli důkazů řekla, že plánují teroristické útoky při šampionátu. A podobných represí včetně násilných výslechů lidí, proti kterým se Putinovi a jeho režimu hodilo zakročit, byla spousta.

Režimy jako Rusko nebo Katar jsou ochotné platit doslova zlatem, aby tohle sportovní krytí získaly. FIFA si to moc dobře uvědomuje a není náhoda, že s nimi tak úzce spolupracuje. Peníze jsou u ní na prvním místě. V roce 2018 jsem to ale ještě bohužel takhle nevnímal, takže jsem byl na nějakých zápasech i na stadionu. Skoro se stydím, když se teď dívám na videa v mobilu, jak křepčím na stadionu, zpívám ruskou hymnu a užívám si to mistrovství.

To asi není třeba. Co bych dal za to, kdybych fotbal a FIFA reflektoval ve dvaceti letech tak, jak to dnes děláte vy…

Je pro mě opravdu hodně smutné, co se s Ruskem děje. Navíc nevidím moc východisek.

Sledujete ještě alespoň trochu ruský fotbal, nebo jste se od něj úplně odstřihnul?

Profesionální fotbal teď sleduju spíš přes Twitter a další sociální sítě, ať už přes účty žurnalistů, kterým důvěřuju a kteří jsou zajímaví, nebo přes nějaké kluby. Ale ruský fotbal je pro mě tabu, propojení s politikou je v něm příšerné. Většina klubů žije z peněz od státních nebo polostátních firem, které otevřeně podporují válku. Vztah k válce pro mě bylo možné to jediné hledisko, které jsem nepřestal sledovat – jak ji fotbalisté v Rusku reflektují, jestli proti ní někdo vystoupí, jestli ji budou ignorovat nebo prosazovat. Zajímavé bylo, že proti válce v jednom obsáhlém rozhovoru hodně ostře mluvila legenda Zenitu Igor Denisov. A odsoudila ji také fotbalistka Nadya Karpova, které ale hraje v zahraničí. Tihle dva byli ale samozřejmě v totální menšině.

Co říkáte v souvislosti s válkou na Ukrajině argumentům, že se nemá slučovat sport s politikou?

Tenhle argument je hrozný. Sport je hodně provázaný s politikou, možná je to nejpolitičtější zábavní průmysl ze všech. Vidět to ostatně bylo i teď v Kataru. Frázi, že politika do sporu nepatří, vyslovují většinou lidi, kteří na fotbalu vydělávají a zajišťují si tak alibi.

Jaké máte plány, až dostudujete v Plzni školu? Je ještě šance, že se vrátíte do Ruska?

Tenhle rok s mými plány totálně zamával. Navíc jeden z ruských poslanců navrhnul, aby soud označil nezávislé médium Doxa, pro které na dálku píšu texty, za extremistickou organizaci. Pokud se to schválí, budeme v Rusku považovaní za kriminální živly. V takové situaci by byl návrat do Petrohradu moc velký risk. Člověku samozřejmě pomáhalo vědomí, že se má kam vrátit, že má někde rodinu a domov, ale o ten jsem v podstatě přišel 24. února. Od té doby už tenhle pocit nemám. Teď můžu jen doufat, že ukrajinská armáda válku zvládne. To je asi jediná možnost, jak změnit poměry v Rusku.


Související články

Video: Dal gól z půlky a nevěděl kde slavit. Ve Skotsku si vzpomněli na Schicka

Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.

Zábava

Zemřel František Cipro. Muž, který Slavii vrátil titul

Ve věku 75 let zemřel František Cipro.

Slavia

Kdo vyhraje Ligu mistrů? A odejde Guardiola ze City bez ní?

Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?

Otázka týdne
Popup se zavře za 8s