Cesta kolem světa za góly: Český youtuber mapuje stadiony od Neapole až po Jižní Ameriku

Jak to máš s návštěvou zápasů? Jdeš na ně vždy s tím, že z toho bude video na Youtube, nebo si občas užiješ fotbal i jen jako fanoušek?

Už po těch třech letech, co to dělám, si docela přeji, že si jednou půjdu nějaký fotbal jenom tak užít. Dám si pivko, budu u toho kecat s kámoši… Ale ono mi to nedá. Vždycky nakonec vytáhnu mobil a kameru, protože to chci zprostředkovat lidem, kteří tam zrovna nemůžou být. Chci jim to ukázat. A tak to dokumentuji skoro pokaždé. Už je to i takový zvyk, že mi to prostě nedá. Třeba nedávno při generálkách Slavie a Bohemky jsem si říkal: propařil jsem víkend, vypadám strašně, nejsem vůbec ve formě, dnes fakt nemůžu natáčet. Jasně, jasně… Ale pak to začala být taková paráda na tribunách, že jsem to stejně nevydržel.

Nedávno se znova rozběhla ligová sezona. Jak si se po pauze těšil?

Já si letos vymyslel, že půjdu na první ligové kolo pěšky. Vybral jsem si zápas Jablonce proti Spartě. Z Jablonce jako jediného prvoligového stadionu jsem ještě neměl video. Tak jsem vyrazil na pětidenní asi 130 kilometrů dlouhou cestu z pražského Braníka na jabloneckou Střelnici a natočil z toho zábavnou road movie. Hlavní důvod pro touhle mou cestu bylo pokusit se vybrat peníze pro nemocného synka naší kamarádky a to se povedlo nad očekávání. Naprosto dokonale. Stálo mě to nakonec mé vousy, ale strašně moc mě to nabilo. Ten pocit, že jsme pomohli a že lidi jsou dobří.

Kdy se u tebe zrodila myšlenka být na Youtube?

Byla to vlastně celkem náhoda. Napadlo mě dělat reporty ze stadionů, když začal odeznívat covid. V té době byly různý kvóty na fanoušky – kolik jich může být na stadionu. Chvíli se hrálo třeba pro čtyři sta lidí, pak pro šest set, pak zase bez diváků... A já si říkal, že by bylo dobré fanoušky nějak podpořit. Připomenout lidem, že mají zase chodit na stadiony. Měl jsem strach, že fotbal půjde dolů. Ne, že by na něj lidi úplně zapomněli, ale chtěl jsem říct: je to tady, pojďme si ho znovu užít. To byla hlavní myšlenka. Dal jsem si videa na svůj Youtube kanál a tam to najednou udělalo super čísla. Říkám si: Proč bych neudělal další? A tak se to celé postupně rozjelo. Až pak jsem třeba zjistil, že existují vlogeři, co jezdí po světě, točí stadiony a pořád k tomu něco říkají. A já jsem asi teď vlastně jeden z nich. Což je docela vtipné, protože jsem už docela starý a youtubery vůbec nesleduju.

Přijdeš mi jako člověk, který to nedělá kvůli tomu, aby se zviditelnil nebo kvůli penězům. Mám pravdu?

Máš. Od začátku jsem to bral jako koníček. Jako spíše takovou fotbalovou dokumentaristiku než nějaké vlogerství. Hlavně mě prostě baví být mezi fanoušky. Rád si s nimi dám pivko a pořešíme ty důležité věci kolem. Chtěl jsem to tímhle způsobem podpořit. A upřímně, ze začátku jsem na těch videích ani nechtěl být vidět. Jenže mám bráchu, který už deset let dělá Youtube – jeho kanál se jmenuje Ukaž káru. Ten mi říkal, že to musím spojit se svým obličejem. „Musíš si za tím stát. Musí to být tvoje.“ Dneska si ze mě dělá srandu, že se po něm opičím a chci být jako on.

Dá se tvorbou videí na Youtube uživit? A máš kromě toho i nějaké další projekty nebo práci?

Mám samozřejmě ještě jednu „normální“ práci. Dřív jsem měl dokonce ještě další dvě, ale ty už jsem ukončil, protože mi to začalo docela fungovat. A hlavně jsem chtěl zaměřit svou energii na něco, co mě opravdu baví a ne to tříštit a plýtvat časem nad něčím, co mě ničím nenaplňuje. Dokonce si tím teď už i něco vydělám. Ale není to tak, že by ty peníze chodily přímo z Youtubu díky sledovanosti. Hlavní poděkování patří lidem, co mě podporují na Herohero, tam mi to měsíčně hodí třeba kolem 20 tisíc korun. Něco málo už jde i z Youtubu, ale to není žádná velká částka. Když se mi navíc podaří domluvit nějaké partnery nebo sponzory, je to super. Jenže mám zároveň i dost vysoké náklady – hlavně kvůli tomu, že hodně cestuji, teď už i do zahraničí. Někdy seženu od sponzorů třeba vstupenku, ale letenky, ubytování a všechno ostatní si platím sám. Takže ty výdaje jsou často skoro stejně vysoké jako příjmy.

Jak u tebe fungují spolupráce? Oslovuješ společnosti sám napřímo, nebo spíš čekáš, až se ti ozvou?

Je to různé. Někdo se ozve sám, někoho třeba oslovím já. Teď jsem ale dlouho nikoho neoslovil, protože jsem byl spokojený se spolupracemi, které teď mám a hlavně to pro mě musí dávat smysl. Takže třeba děkuju za spolupráci s Football Clubem, protože jsem ho odebíral, měl jsem předplacené ty knižní čtvrtletníky, to jsem si rád četl. Takže jo, když se to hezky spojí, nebo se udělá nějaká soutěž o dobrou věc, u které vím, že moje sledující bude zajímat, třeba dresy, míče, kopačky, tak s takovou spoluprací vůbec nemám problém a jsem za ni rád, protože z toho mám jasně i nějakou tu kačku.

Je něco, co bys odmítl?

Odmítal jsem věci, kterým nerozumím. Třeba když mi někdo nabídl peníze za to, že budu sdílet jeho stránku, kde garantuje, že když budeš sázet na určité zápasy, tak určitě vyhraješ nějaké peníze. A já jsem za boha nemohl přijít na to, jak to má fungovat, tak jsem si řekl, že do toho nejdu. Když už, tak jedině něco ověřeného, třeba jako Fortuna a podobně.

Youtube je tvou hlavní cestou k sledujícím. Jak pracuješ se sociálními sítěmi?

Na Youtube mě to baví nejvíc. Tvořím tam ty svoje dokumenty z cest po stadionech. Zároveň vím, že když tam něco zveřejním, už to zůstane natrvalo. Lidé se na to buď budou dívat, nebo ne. Já se na to pak budu moct dívat třeba v domově důchodců a vzpomínat si u toho. Od známých i kamarádů slyším, že jejich děti se už například vůbec nedívají na televizi, ale jen na Youtube. Beru to tedy tak, že mám svou vlastní platformu, něco jako svou televizi, a to mě na tom baví. Můj mladší a hloupější bratr youtuber mi kdysi doporučil, že si musím založit Instagram. Nechápal jsem, proč bych ho ve čtyřiceti měl mít, ale nakonec se rozjel neuvěřitelně. Lidi tam zajímá klidně i to, když to přeženu, co mám k obědu. To tam sice skoro vůbec nedávám, ale jako komunikační kanál je to skvělé. Vždy, když je nové video, upozorňuju na něj právě tam, a výborně to funguje. Naopak mi vůbec nesedí Twitter, nebo spíš X. Jednak kvůli tomu, kdo ho vlastní, a hlavně kvůli tomu, že se tam neustále někdo s někým hádá. Nechci tam něco zveřejnit a pak číst nenávistné komentáře, jak jsem blbej a jak si vůbec něco takového můžu dovolit říct. Někdy mi je trochu líto, že tam nejsem, protože bych se rád zapojil do fotbalových nebo hokejových diskuzí, ale nemám to v plánu. Pak je tu ještě Tiktok, kterému příliš nerozumím, ale vím, že tam jsou mlaďoši, kteří sledují i moje videa. Tak jim tam občas taky něco nahraju.

Tvoje první video se objevilo na Youtube v roce 2022. Máš přehled, kolik sportovních utkání jsi s kamerou v ruce navštívil?

Jsem v tomhle docela chaotik. Neplánuju moc dopředu, což potvrzuje i moje manželka, která říká, že se se mnou nedá domluvit ani dovolená. Mám sice rád, když si něco naplánuju, ale často se mi pak stane, že mi tři dny před zápasem někdo napíše na Instagram: „Hele, mám lístek navíc na Spartu nebo na Slavii, kamarád nemůže, nechceš jít se mnou?“ A já řeknu: „Super, jdu s tebou, pokecáme,“ a najednou z toho vznikne video. Takže díky Instagramu, a vlastně i mému bráchovi, který mi ho doporučil založit, se spousta věcí děje spontánně. A tím, že to celé funguje hodně neplánovaně, si ani nevedu žádné statistiky, kolik zápasů jsem navštívil. Ale chodil jsem na zápasy i dřív, než jsem začal točit. Říkám si turista nebo cestovatel, mám rád i vesnický fotbal. Když jsme třeba někde na výletě, rád se zajdu podívat na nějaký místní klub a už koukám na zápas. Manželka je vždy nadšená. (smích)

Mám pocit, že vlastně nikdy přesně nevíš, co tě v daném týdnu čeká. Není to pro tebe, nebo i pro manželku, náročné? Nebo už sis na to zvykl a bereš to jako normální součást života?

To je dobrá otázka. Možná by to pro mě bylo náročnější, kdybych měl všechno naplánované. Na tohle tempo jsem si zvykl. Moje hlavní zaměstnání je herectví. V divadle ti naplánují skoro půl roku dopředu, co budeš dělat v konkrétní den. Víš, že večer hraješ představení, a nemůžeš jet třeba do Neapole oslavit titul v roce 2023, protože zrovna hraješ. Dnes už to řeším jinak. V divadle jsem jako host, takže se mě musí nejdřív zeptat, jestli můžu konkrétní termín hrát. A to mi vyhovuje. Pak už se můžu zlobit jen sám na sebe, jestli mám čas, nebo ne. Když mám ale všechno nalajnované dlouho dopředu, spíš mě to svazuje a děsí.

V jednom rozhovoru si zmiňoval, že tvorba videí zabere spoustu času, ale úplně nejvíc práce dá střih. Říkal jsi, že některá videa ti zaberou až čtrnáct hodin. Platí to pořád?

Ano, pořád to všechno stříhám sám. Dokonce pořád používám iMovie. Žena mi často říká, že jsem blázen a ukazuje mi nové programy, různé kurzy, školení, kam bych mohl zajít, ale já na to nemám čas. Celý ten proces jede v kuse a jakmile se naučím pracovat s jedním programem, nerad přecházím na jiný. Nevím, jestli je to lenost nebo spíš obava zas se učit něco nového. Nejsem vůbec technický typ. Ale samozřejmě vím, že by mi to mohlo výrazně usnadnit práci. Zatím jsem se k tomu neodhodlal, ale už cítím, že ten čas možná přichází. Občas mi někdo i nabídl pomoc se střihem, ale jednak na to nemám rozpočet, abych je mohl dobře zaplatit a taky si hodně zakládám na tom, že si všechno dělám po svém. To je u střihu složité, protože přijedu ze zápasu a zjistím, že mám materiálu na dva celovečerní filmy. A teď z toho potřebuji sestříhat dvacet minut, které budou dávat smysl a budou mít rytmus. Ten proces je náročný, ale pořád mě to baví.

Jaký máš názor na ultras scénu v Česku? A co říkáš na to, že slávistická Tribuna Sever byla na stránce Ultras World vyhlášena nejlepšími fanoušky za rok 2024?

Neřekl bych, že jsem na tohle vyloženě expert, ale jedno je jisté – na stadionech se toho hodně změnilo. Celá ta kultura se strašně posunula. Mám rád i situace, kdy třeba v menším klubu fandí pět lidí a časem se to začne zvedat, je jich patnáct a začíná to tam žít. Když někdo připraví choreo, ať už je jednodušší, ať už se tomu někdo třeba směje, tak já mám velký respekt k tomu, že si s tím ti lidé dají práci. Často jsou to mladí kluci nebo holky a já tohle opravdu rád podporuju. A když pak vznikne něco jako to, co dělá Tribuna Sever, a ještě si toho všimnou i v zahraničí, tak to je samozřejmě úplně jiný level a je to skvělé. Nemám ale úplně rád srovnávání. Od dětství jsem neměl rád otázky typu, která je moje nejoblíbenější knížka nebo kdo je můj nejlepší kamarád. Každé prostředí, každý styl fandění je jiný. Poslední dobou mám navíc čím dál víc rád tu živelnost, jakou jsem viděl třeba v Argentině, v Neapoli nebo i v Barceloně. Každý si fandí po svém, každý má jinou vlajku, jiný styl, jinou barvu oblečení. Není to takový ten jednotný, „přesný“ styl, kde skáčou všichni stejně a jakmile někdo udělá něco jiného, je hned peskovaný. Tohle uvolněnější prostředí mi sedí víc. Mám hodně rád ten jihoamerický styl fandění.

To si mi nahrál na další otázku. Jak se podle tebe nejvíc liší fotbalová kultura v Evropě a v Jižní Americe? V čem je největší rozdíl v samotném fandění?

Mě na tom strašně baví ta jejich vášeň. Někdy až fanatismus, ale zároveň taková dětská radost ze hry. Jihoameričané mi často přijdou jako velké děti – dělají si naschvály, škodolibosti, někdy se samozřejmě i poperou. Třeba zápasy argentinských klubů River Plate proti Boce Juniors se už ani nedají hrát s hostujícími fanoušky, protože je to naprostý blázinec, napadají se autobusy a tak dál. A to je vlastně škoda, protože by bylo skvělé zažít tu atmosféru s oběma tábory. A já to mám rád – ty trumpetky, bubny, všichni neustále na nohou, zpívají, tančí, chodí celé rodiny včetně malých dětí. To je přesně ten typ fandění, který mi je blízký. Už od mala jsem měl Jižní Ameriku spojenou s mistrovstvím světa v Mexiku v roce 1986. Byly mi tehdy tedy tři roky, ale ty záběry na hřiště zavalené konfetami mi zůstaly v hlavě. Paráda. My jsme se ženou sedm měsíců cestovali po Jižní Americe během svatební cesty, nechali jsme si tam poslat starý třídveřový VW Golf a bydleli jsme v něm. Od malička jsme si oba přáli, aniž bychom to jeden o druhém věděli, že tam někdy musíme. A když jsme to tam pak křížem krážem projížděli bylo to prostě neuvěřitelné. A ta jejich živelnost a radost ze života na každém rohu. Chceš si třeba v klidu zaplavat u řeky v Argentině a vedle přijede jedna parta s velkým reprákem, pak další a další, začnou grilovat, předhánět se, kdo má hlasitější hudbu a samozřejmě zpívat a tančit. A přesně takhle to pak vypadá i na stadionu. A je to skvělé.

Musel si při svých cestách zažít stovky zajímavých příhod. Co tě během let nejvíc překvapilo? A naopak, kdy ses necítil úplně bezpečně?

Všechno zatím, a teď to radši zaklepu, proběhlo ve finále vlastně dost v pohodě. Nasbíral jsem spoustu skvělých zážitků. Jsem velký fanoušek Uruguaye a letos na jaře jsem byl na zápase Uruguay - Argentina. Jenže jsem měl lístek do sektoru argentinských fanoušků, takže jsem byl obklopený samými Argentinci, ale fandil jsem Uruguayi. Hodně potichu a nenápadně. Argentina nakonec vyhrála, takže to oslavovali a během toho se samozřejmě oba ty tábory fanoušků dost provokovali. No a najednou na nás do toho sektoru hostů začaly létat skleněné láhve a museli jsme zdrhat. Ale tohle k Jižní Americe taky patří. Naštěstí se mi nic nestalo.

V Buenos Aires jsem se zase zatoulal do úplně okrajové části té ohromné aglomerace. Dost drsná a problémová čtvrť. Ale mám životní zážitek ze zápasu třetí argentinské ligy. To se jen tak nezažije. Naprosto úžasný zážitek. A pak po zápase jsem se odtamtud málem nedostal, protože nebylo jak. Zachránil mě až městský autobus, který se z ničeho nic objevil na rohu jedné ulice. To byla docela klika. Žaludek se mi trochu sevřel i v Manchesteru, když tam hrála Sparta se City. Po zápase jsme se ještě zdrželi v hospodě, povídalo se, a já si až pozdě uvědomil, že mám hostel celkem daleko. Vyrazil jsem pěšky kolem třetí ráno, ulice byly prázdné a tiché. V tu chvíli jsem se necítil moc dobře, protože jsem předtím četl, že jsou tam časté útoky nožem. Ale naštěstí jsem došel v pořádku. Jen jsem si říkal, že být tam sám v noci asi není úplně nejlepší.

Naopak třeba Neapol je moje srdeční záležitost. Tam je fotbal všude, lidé tím žijí a vášeň je cítit na každém rohu. Je to dost divoké, můžeš dostat světlicí nebo tě trefí lahev, ale i tam jsem měl štěstí a nic se mi nestalo. I když mě možná při mistrovských oslavách zachránil jeden kluk, který mě na ulici u stadionu jen lehce postrčil a popotáhl stranou a za pět vteřin z toho místa, kde jsem předtím stál, začal létat do nebe ohromný ohňostroj. To bylo o fous. (smích) A úplně fantastický zážitek jsem měl v Bilbau, kde hrála Slavia Evropskou ligu. Krásné město, fanouškovské hospůdky kolem stadionu, příjemní lidé, kteří tě zvali na tapas. Výborná atmosféra. I kluci z Plzně, kteří tam tehdy byli, na to dodnes vzpomínají jako na jeden z nejlepších výjezdů. Hlavně ti skvělí baskové. Mám rád, když jsou lidi v pohodě a fanoušci se spolu druží. To jsou pak ty nejlepší zážitky.

Jsi velkým fandou Neapole, což jsme si mohli přečíst v tvém článku u nás na webu. Když na to zpětně vzpomínáš, jaké to v tobě zanechalo pocity?

Naprostá husina. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mi naskočí. Když jsem poprvé vstoupil na tribunu stadionu Diega Maradony, normálně mě to dojalo. Opravdu, to se mi snad ještě nikdy na stadionu nestalo. Najednou mi hlavou běželo: „Ty jo, já jsem tady. Fakt jsem tady. Konečně jsem se sem dostal.“ A co jsem tam zažil letos v květnu, to si budu pamatovat do konce života. Šlo o zápas posledního kola, ještě nebylo rozhodnuto o titulu, a Neapol to opravdu dokázala. Přitom už dva dny před zápasem bylo po městě plno transparentů, že mají čtvrtý titul, slavili to dopředu. Volal jsem domů a říkal jsem: „Oni se snad zbláznili, to přece ještě není jisté. Vždyť to zakřiknou!“ Mluvil jsem o tom i ve videu, byl jsem z toho úplně nervózní. Všechno se lámalo v posledním kole. Inter vedl v Comu a chvíli to vypadalo, že titul vyválčí on. Neapol se nemohla trefit v zápase proti Cagliari, tlak byl obrovský. A pak to tam dal ten šílený létající Skot (Scott McTominay) a spustilo se něco neuvěřitelného. Ty oslavy, to bylo naprosto mimo realitu. Vůbec nevím, jestli ještě někdy v životě zažiju něco podobného.

Máš nějaký vysněný stadion nebo destinaci, kam ses zatím nedostal?

Mám velký sen – fandit české reprezentaci na mistrovství světa. Nejlépe za rok v Mexiku. Říkám schválně Mexiko, protože nechci, aby Česko případně hrálo v Kanadě nebo v USA. Láká mě právě ta mexická atmosféra. Po posledním výjezdu do Chorvatska ale trochu pochybuju, jestli se tam vůbec kvalifikujeme. Nevím, jestli se toho dočkám, ale být přímo v Mexico City na tamním stadionu, to bych si moc přál. Kromě toho se těším i na nový Camp Nou. Přestože nejsem úplně fanoušek těch moderních stadionů, Barcelona mi je sympatická a ten jejich nový stánek nakonec nevypadá vůbec špatně. A dokud ještě stojí, tak chci stihnout navštívit ten nejhezčí stadion ve Španělsku - Mestallu ve Valencii. Byl jsem tenkrát jen před bránou a do teď mě ta stavba fascinuje. Někdo stavěl jako malý na písku hrady, já stavěl stadiony. (smích)

V jednom z rozhovorů jsi zmínil, že do kotle nechodíš, protože na těchto místech se nenatáčí. Na druhou stranu máš spousty záběrů s fanoušky před a po zápasech. Jak to tedy máš s ultras a fanoušky obecně?

Lidi už mě občas poznávají a dávají se se mnou sami do řeči. Já se zeptám, jestli nevadí, když něco natočíme, a za chvíli už spolu děláme rozhovor. Ze začátku jsem měl představu, že budu chodit přímo do kotle a tam natáčet, ale pohybuji se v tom prostředí už víc než dvacet let, takže jsem věděl, že už samotným názvem Z kotle trochu riskuju. Nakonec jsem do těch kotlů pořádně ani nechodil. Občas se ale stane, hlavně na hokeji, že mě někdo z fanoušků doslova vtáhne dovnitř. Vezme mě za ruku, dovede mě až vedle bubnu a já tam strávím klidně celou třetinu. To mě baví a rozhodně to neodmítám. Ale určitě nejsem ten typ, co by bez pozvání vlezl doprostřed kotle a vytáhl kameru. Kotel má nějaká pravidla a ani nechci, aby se tam natáčelo. Tam má jít o fandění, o atmosféru. Máš poslouchat speakera, jet celou dobu naplno, ne koukat do mobilu. Já si rád najdu pokud možno odlehlé místo na stadionu, kde mám klid na to točení a odkud vidím na oba kotle. To mě baví nejvíc. Navíc u zápasů potřebuju stát, většinou nevydržím sedět. Takže ideální pro mě je, když se najde místo k stání třeba nad tou poslední řadou někde úplně nahoře. Tam mám přehled a když někoho potkám, pokecáme.