Vesnický fotbal je teď zábavnější než liga, říká Panenka. Čím ho elita nudí?

Jak a kde si dnes fotbal nejvíc užíváte?

Musím říct, že fotbal na nejvyšší úrovni si teď vlastně moc neužívám. Převládající herní projev, který je v dnešní době nastavený, se mi totiž vůbec nelíbí. Systém přihrávek dozadu, neustálé vracení balonu brankářovi, postupné otáčení hry v obraně zleva doprava a zpátky, to mě jako diváka moc nenaplňuje.

Pamatuju si, že když jsem byl žáček, tak nám trenéři říkali, ať se co nejrychleji dostaneme směrem k bráně soupeře, abychom mohli centrovat, zakončovat, nebo ofenzivně kombinovat. Když si ale pustím jakýkoli ligový zápas v Česku i zahraničí, ale i reprezentaci, tak vidím minimálně dvacet třicet příležitostí odcentrovat nebo vniknout do vápna, kdy by tým mohl být nebezpečný před bránou, ale hráči do toho nejdou. Zaseknou to, dají míč zpátky. Když se ale netlačíte před bránu, nemůžete dát gól. Takže docela trpím.

Trenéři jako Guardiola a řada dalších radši drží míč, než že by se bezhlavě hnali do zakončení…

Chápu, že chtějí kontrolovat balon, ale to můžou dělat na vlastní půlce, nebo ve středu hřiště, ale když má hráč možnost vytvořit nebezpečnou situaci v okolí vápna soupeře a radši to zašlápne a pošle dozadu, je to fotbalový hřích. Navíc když už se pak rozhodne centrovat, tak v devadesáti procentech případů trefí prvního soupeře, což je taky velké umění.

Ale zpátky k vaší původní otázce. Větší požitek než z ligových zápasů mám při fotbale na vesnici v I.A třídě, nebo I.B třídě, kde ve finále vidím zajímavější věci, i když ti hráči samozřejmě nedosahují takové úrovně. Nesmíme zapomenout, že fotbal má být zábava pro lidi. Hrát jen pragmaticky na výsledek moc radosti nepřinese. Vím, že je takový trend, ale mě to dost štve.

Jindřich Trpišovský mi nedávno v rozhovoru pro Football Club říkal, že hráči musí být větší univerzálové, fyzicky našlapaní, atleti, aby zvládli nároky dnešního fotbalu. Nevytrácí se tím ale kreativita?

Nemyslím, že bychom měli hráče formovat tímhle způsobem. V naší lize člověk skoro nevidí střelu z dálky. Přitom všechno tomu nahrává, balony lítají jako blázen, nikdo toho ale nevyužívá. Máte držení míče 78 ku 22 procentům a za celý zápas vystřelíte dvakrát na bránu. Nevytvoříte si ani žádné zajímavé trestňáky kolem vápna. Dřív byli hráči, kteří si tam dokázali dojít pro faul, protože se nebáli jít jeden na jednoho, zkoušeli nějaká chytrá a překvapivá řešení. To mi dnes hodně chybí, vše je moc šablonovité, není tam dost odvahy, ať už v individuálních řešeních, v přihrávkách, tak i nábězích.

Příští rok to bude 50 let od bělehradského triumfu na Euru. Jak dnes sledujete situaci, ve které se nachází naše reprezentace?

Mám pocit, že změna trenéra nic moc nevyřeší. I kdyby přišel Mourinho, tak se herní styl asi moc nezmění, protože kvalita našich hráčů je jen průměrná. Když chci uvařit bramborovou polívku, tak potřebuju kromě brambor taky koření, hříbky a další kvalitní zeleninu, jinak z toho bude jen nějaká šlichta. A dobrých ingrediencí pro trenéra české fotbalové reprezentace moc není. Současné výsledky jsou bohužel reálným obrazem naší kvality.

Teď jsme ale prohráli i s Faerskými ostrovy a těžko řekneme, že mají kvalitnější hráče než my…

Rozdíly se postupně smazávají. Už v prvním domácím zápase jsme horko těžko vyhráli. Faeřani dali debakl Černé Hoře a s Chorvatskem prohráli jen o gól, takže svou kvalitu mají. Samozřejmě je to na pováženou, když u nás většina kádru hraje v zahraničí s pohádkovými smlouvami, zatímco oni jsou většinou poloprofesionálové, co v civilu pracují jako hasiči, listonoši a tak podobně. Běhat s námi už vydrží každý, rozdíl musí být v kvalitě s míčem, a ta našemu nároďáku chybí.

Hodně se kritizovalo, že ve středu zálohy hrají Souček s Červem, že tam zkrátka chybí někdo tvořivý…

Je pravda, že ani jeden nemá momentálně dobrou výkonost. Souček je snaživý, tahoun, je poctivý, spolehlivý a asi i oblíbený. Pořád je to ale hráč, který to má postavené na nasazení, soubojích, vyhraných hlavičkách. Nikdy nebude tvořit hru. Zároveň nevidím moc alternativ. Ale to se zase vracíme k tomu, že takové hráče nevidím ani u nás v lize. Přednost dostávají fyzicky našlapaní kluci, kteří si s míčem tolik netykají.

Říkal jste, že změna trenéra nic neřeší, přesto, koho byste teď na lavičce naší reprezentace viděl nejraději?

Přiznám se, že bych tam nechal Haška. Když to přebíral, měl za úkol postoupit na mistrovství světa. A šance z baráže pořád je, tak bych ho nechal dokončit práci a až pak bych ji vyhodnotil. Chápu, že prohra s Faery je ostuda, ale nestahoval bych kalhoty před brodem. Přijde mi, že novináři situaci taky moc nepomohli a z Haška udělali psance, stejně jako předtím z Šilhavého. Nepřijde mi to důstojné. Navíc to všechno přenáší neklid i na hráče.

Teď se jako o nejpravděpodobnější variantě mluví o zahraničním trenérovi. Co vy na to?

Moc se mi to nezamlouvá, ale berte to jako můj subjektivní názor. Jsme přeci jen specifičtí, nevím, jestli se zahraniční trenér dokáže rychle sžít s týmem a jeho mentalitou, když do baráže zbývá pár měsíců. Další rozdíl je, že domácímu trenérovi platíte šest set tisíc korun měsíčně, zatímco kvalitnímu zahraničnímu tři miliony. A na to svaz zřejmě nemá.

Věříte ještě, že by v březnu v baráži mohl přijít zázrak a že bychom do Ameriky nakonec přece jen mohli jet?

Za mě šance žije. Klíčový bude samozřejmě los. Když se podívám na možné soupeře, tak až na nějaké výjimky tam není někdo, kdo by nás měl vyloženě přejet. Musíte se maximálně koncentrovat na dva zápasy a nikde není řečeno, že se nám nemůžou podařit.

Kdy vám bylo v reprezentačním dresu nejvíc ouzko?

To bych se musel víc zamyslet, ale takhle na první dobrou se mi asi vybaví zpackaný přátelák v Rusku v roce 1979, který jsme prohráli 0:3. Nechci říct, že jsme to odflákli, ale vůbec se nám to nepovedlo. Trenér Vengloš byl hodně naštvaný. Kolem týmu byla tehdy špatná atmosféra. Ale výhoda fotbalu je, že když se vám něco nepovede, máte velmi brzy možnost to v jiných zápasech napravit.

Jak vzpomínáte na vaše reprezentační začátky?

Když jsem v roce 1973 poprvé přišel do nároďáku, tak to byl pro mě velký skok. Byl jsem tehdy dodatečně donominovaný, Bohemka hrála jen druhou ligu. Přišel jsem do mužstva, kde byli Adamec, Polák, Dobiáš a další bouráci, takže jsem byl vykulený. Zároveň mě ale dost překvapilo, že se tvoří skupinky Čechů a Slováků, které spolu sedí zvlášť u stolů a baví se hlavně jen mezi sebou. Pak se to projevovalo i tak, že za sebe hráči na trávníku dostatečně nebojovali. To jsem neznal, v Bohemce jsme byli jedna velká rodina.

V době kolem Bělehradu už ale byla situace úplně jiná. Tmelil to tam Anton Ondruš jako kapitán, všichni jsme se těšili na soustředění nároďáku, kdy se spolu zase sejdeme a uvidíme. Vynikající atmosféra, neřešilo se, jestli je někdo Slovák, nebo Čech. Na to moc rád vzpomínám.

Když pomineme ME v Jugoslávii, na které zápasy v reprezentačním dresu nejradši vzpomínáte?

Zahrál jsem si proti Brazílii na Maracaná, nebo proti Argentině s Maradonou, nezapomenutelný zážitek bylo taky Wembley. Na zápasy chodilo klidně i sto tisíc diváků, bylo to něco neskutečného. Fotbal mi přinesl spoustu zážitků.

Bavili jsme se o tom, jak se hrálo před padesáti lety. Jak bude fotbal naopak vypadat v roce 2075?

O tom radši ani nepřemýšlím. To už budou dost možná hrát jen roboti. Každopádně se bojím, že to už nebude fotbal v téhle podobě, jak ho známe.

Nejsem ani moc nadšený z toho, jak se v posledních dvou dekádách mění výklad pravidel. Sto let se skoro nic neměnilo až na možnost střídat nebo malou domů. Když se ale podívám na to, jaké veletoče se dějí kolem ofsajdů a hry rukou, nemám z toho dobrý pocit. Dává to jen prostor k tomu, jak zápasy zmanipulovat.

Tipnu si, že nebudete fanoušek VARu…

Nejsem. Původní myšlenka byla asi dobrá, ale ve finále to opět jen subjektivně rozhodují lidé od počítače, kteří nejsou vůbec konzistentní. Ať se to klidně používá jen na kontrolu, jestli byl míč celým objemem za čárou. Při každém zápase vám ale u videa najdou penaltu nebo červenou kartu, když budou chtít, a nahrává to jen netransparentnímu fotbalu a různým dohadům o ovlivňování zápasů.

Jak se díváte na to, že mezi majiteli českých fotbalových klubů výrazně přibývá miliardářů?

Je to zvláštní situace, že se s nimi teď roztrhl pytel. Nevím, jestli jde o racionální úvahu, že by to najednou mohl být výdělečný byznys, nebo spíš jen o módu. Je rozhodně dobře, že do fotbalu bude mířit víc peněz, protože je to potřeba. Zároveň je to nutné dělat udržitelně a nebýt závislí jen na jednom zdroji. Rozpočty klubů výrazně rostou, ale když si to pak nějaký majitel rozmyslí a bude chtít vycouvat, těžko se bude hledat náhrada, která to finančně utáhne.

Dělá vám teď radost Bohemka?

Dělá. Jako hráč jsem tam strávil třiadvacet let. Potom dalších pětatřicet v jiných funkcích. To člověku zůstane pod kůží. Je to moje rodina. Jsem moc rád, že se podařilo klub zachránit a že je už stabilizovaný v první lize. Doufám, že se dožiju toho, že se bude přestřihávat páska na novém stadionu.

Jak se vám líbí architektonický návrh, se kterým se teď pracuje?

Líbí. Ale já už jsem pár takových modelů Ďolíčku viděl a nikdy to nevyšlo, tak jsem trošku opatrný. Víme navíc, jak to dneska s většími stavbami bývá. Najedou tam bagry, najde se nějaká kost a jsme v háji.

Na jaký moment v Ďolíčku nejradši vzpomínáte?

Ďolíček jsem obdivoval už jako malý kluk. Byl to stadionek v anglickém duchu. Tribuny se stříškami, hřiště hned u lajny. Je to takové specifické. Když jsem tam pak už jako hráč kopal rohy, měl jsem na rozběh maximálně dva kroky. A při každém rohu jsem s fanoušky prohodil pár slov. To se vám jinde na téhle úrovni nestane.

Takže když se řekne Ďolíček, nevybaví se mi nějaký konkrétní zápas nebo jeden moment, ale spíš tahle pohodová atmosféra rodinného klubu.

V rámci seriálu Football Clubu 100letá o kulatém výročí naší ligy zařazujeme podcastový díl s historiky a statistiky Zdeňkem Zikmundem a Romanem Jaškem.