Když před dvěma lety na konci listopadu zemřel Diego Maradona, pouštěl jsem si pak jeden večer na YouTube sestřihy ze zápasů mistrovství světa v Mexiku, na kterém v roce 1986 dovedl Argentinu k titulu, a skončil jsem s tím až druhý den ráno.
Byla to jedna z prvních velkých sportovních událostí, které jsem jako dítě prožíval. Samozřejmě si pamatuji už jen střípky, proto jsem se teď koneckonců díval s opravdovým zájmem. Pustil jsem si všechny zápasy Argentiny a detailně sledoval jediného hráče. Co jsem viděl, mi vyrazilo dech.
Po letech už sice vím, že se jednalo o jeden z nejlepších individuálních výkonů v kolektivních sportech, pokud ne ten úplně nejlepší, ale ani tak jsem na takové představení nebyl připravený.
Viděl jsem člověka, který se rve o každý míč, vepředu i vzadu. Maximálně se koncentruje na dění na celém hřišti po celou dobu zápasu, nevypíná, aby si mentálně odpočinul.
Viděl jsem neskutečnou přehlídku talentu, šikovnosti, vytrvalosti, zarputilosti, prostorové představivosti, kreativity, schopnosti nacházet na první pohled nesmyslná, ale vysoce efektivní i efektní řešení, touhy zvítězit. Fantastickou individuální práci s míčem na ne právě skvělém trávníku. Přesné přihrávky do běhu na velkou vzdálenost. A takřka nevyčerpatelnou škálu překvapujících myšlenek a jejich uskutečňování v obrovské rychlosti.
Jak říká sám Maradona v dokumentárním filmu Asifa Kapadiy, který vám určitě doporučuji ke zhlédnutí: „Fotbal je hra plná klamání. Musíte protivníka překvapit. Jakmile ho překvapíte, získáte náskok. Když protihráč ví, co se chystáte udělat, máte to mnohem těžší.“ Což platí nejen ve fotbale.
Zároveň jsem viděl hráče, kterého se soupeři snažili zastavit neskutečně drsnými fauly, protože jinak to prostě nešlo, ale neviděl jsem ani náznak simulování. Snažil se všechny skluzy ustát, pokračovat. Dnes by za zákroky v těch sedmi zápasech dostali jeho protihráči tak dvacet červených karet, ale standard osmdesátých let byl úplně jinde.
Viděl jsem člověka, na kterého spoléhal nejen celý tým, ale celá země – a on to dokázal ustát. Obrovský dojem na mě udělalo jeho chování po zmíněných faulech protihráčů. S většinou z nich si plácnul, jen co se postavil na nohy. Stalo se, hrajeme dál.
Stejně tak mě fascinovaly jeho reakce na řadu chybných rozhodnutí rozhodčích. Většinou bylo vidět, že se zlobí, ale maximálně na vteřinu a pak se opět soustředí na hru. Ovšem největší dojem na mě udělaly Maradonovy reakce, když jeho spoluhráči neproměnili stoprocentní šance, které jim připravil. Zatleskal a naznačoval, že nevadí, však příště. Žádná viditelná kritika. Absolutně týmový hráč.
Pokud u toho nechcete strávit hodiny, pusťte si třeba sestřih zápasu proti Belgii. Za deset minut pochopíte, o čem tu píšu. Ani vás nemusí zajímat fotbal.
A ano, ve čtvrtfinále dal Angličanům gól rukou, kterou přiznal až o spoustu let později. Ale to jste asi věděli už před čtením.
Text původně vyšel v tištěném magazínu Finmag.
Ekonomicky nejsilnější kluby z ligy, tedy Slavia, Sparta i Plzeň, mají jasno. Kádr je potřeba doplnit, navíc tím způsobem, aby hráči dokázali okamžitě zapadnout a hrát. V české lize se přitom nabízí hned řada fotbalistů, kteří by mohli splňovat přísné požadavky realizáků Briana Priskeho, Jindřich Trpišovského a Martina Hyského. Pojďme si je spolu projít.
Těchhle osmnáct hráčů bude v hledáčku skautů předních ligových klubů v čele s pražskými S. V další epizodě Football Club podcastu rozebíráme s analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem nejzajímavější přestupní trháky ligy.
Plzeň utrpěla první skutečně bolestivou prohru od příchodu Martina Hyského, když odjíždí z Uherského Hradiště bez bodu a s třígólovým výpraskem. Popíšeme si taktické aspekty i špatné individuální výkony hráčů, které rozhodly utkání.
