Výjezd do Německa: Bývalý sparťan Clarup porovnává Bundesligu s Letnou a Strahovem

Wolfsburg je městem, které vyrostlo doslova kolem jedné jediné továrny. A podobně působí i klub, který si nese nálepku, že je spíš Volkswagen team než klasická fotbalová značka. Jenže když se mu podíváte pod kapotu, zjistíte, že nejde jen o marketingovou mašinu. Je to příběh moderního stadionu, jedné mistrovské sezony, regionální prestiže i několika českých stop, které stojí za připomenutí.

O stupínek výš

Nad klubem VfL Wolfsburg jde snadno udělat rychlý soud. Korporát, peníze, klub z města, kam se jezdí hlavně do luxusního automobilového muzea Autostadt a do továrny. Jenže fotbal v Dolním Sasku není jen Hannover nebo Braunschweig. A Wolfsburg není jen excelovská tabulka a rozpočet.

V posledních dvou dekádách si vybudoval dostatečně silné publikum, které se umí zvednout, když jde o regionální prestiž. A hlavně má něco, co mu už nikdo nevezme – titul z roku 2009, kdy se z „projektu“ stal na chvíli nejhlasitější příběh celé Bundesligy.

Že klub dnes nepůsobí jen jako firemní značka, ale jako plnohodnotné bundesligové prostředí, potvrzuje i pohled zevnitř.

„Ve Spartě jsem měl skvělou práci, byl jsem tam spokojený a plně soustředěný na to, co děláme. Zároveň jsem se ale chtěl posunout na nejvyšší možnou úroveň. Když se objevila možnost jít do Bundesligy, cítil jsem, že je správný moment ji opravdu prozkoumat. Wolfsburg mi nabídl ideální prostředí pro další růst, možnost otestovat se na top úrovni a zároveň týmu něco předat. Proto to byl logický další krok,“ říká Dán Christian Clarup, kterého potkáváme v útrobách stadionu po zápase s Borussií Dortmund.

Tady se pracuje

Wolfsburg není historické město se spoustou katedrál a starých náměstí. Je to cíleně plánované průmyslové místo, které po válce vyrostlo spolu s automobilkou Volkswagen a přirozeně do sebe vtáhlo i sport. I proto je pro část Německa snadným terčem. Na první pohled působí jako klub vytvořený shora.

Ve skutečnosti ale začíná docela civilně, poválečným rokem 1945, a teprve postupně se z něj stává tým, který má v regionu stabilní pozici. Mimochodem, výrobu automotivu ve městě nastartovali nacisté, ale projekt pochopitelně skončil/přeorientoval se na vojenskou výrobu během druhé světové války.

S tím souvisí i téma, které se v Německu řeší možná ještě víc než herní styl. Wolfsburg patří do malé skupiny klubů s výjimkou z pravidla 50+1, protože je dlouhodobě spojený s jedním majitelem. V jeho případě jde o Volkswagen, podobně jako je Leverkusen svázaný s Bayerem nebo Hoffenheim s investorem Dietmarem Hoppem. Pro fanoušky z jiných částí Německa to často stačí jako důvod, proč mít na Wolfsburg negativní názor ještě před výkopem.

Bez romantiky, ale s pohodlím

Přitom stadion Vfl – Volkswagen Arena – je moderní, přehledný a postavený především na komfortu. Moderní aréna byla postavená v prosinci 2002, stavba začala o rok dřív a pro ligové zápasy se standardně uvádí kapacita třicet tisíc míst s kombinací sezení a stání. Výhodou pro místní fabriku jsou také obří VIP prostory připomínající spíše stadiony v severoamerické NFL.

Je to stadion, kde se dobře orientuje i člověk, který přijede poprvé. Všechno je po ruce, nic nepůsobí chaoticky, a přitom dokáže nasát energii ve chvíli, kdy přijede silný soupeř nebo jde o víc než jen klidný střed tabulky. Ostatně i lidé zevnitř klubu potvrzují, že rozdíl proti běžnému evropskému standardu je znatelný. „Sparta má velmi dobré zázemí a pracovní prostředí. Ale když to srovnáte s bundesligovým klubem, ve Wolfsburgu je všechno ještě o úroveň výš, což od top německého klubu očekáváte,“ říká Christian Clarup.

Pokud chce člověk pochopit, proč má Wolfsburg v bundesligovém světě zvláštní místo, je potřeba se vrátit do roku 2009. Titul z tohoto roku je dodnes jejich největší argument i příběh, který fanouškům umožňuje tvrdit, že nejde o klub bez duše, ale o tým, který zažil něco, co většina Německa nikdy nepozná.

Architektem úspěchu byl trenér Felix Magath a tváří sezony útočná dvojice Grafite a Edin Džeko. Jeden prožil životní ročník, druhý střílel ve vlnách a dohromady vytvořili ofenzivu, která přepsala očekávání. Wolfsburg najednou nehonil záchranu, ale určoval tempo celé ligy.

Existuje i jeden konkrétní moment, který se k té sezoně vrací pořád. Zápas proti Bayernu, výhra 5:1 a gól Grafiteho, jenž se dodnes objevuje v sestřizích Bundesligy jako jeden z nejhezčích vůbec. Nebylo potřeba dlouhých vysvětlení, během jednoho večera se změnilo, jak se o Wolfsburgu mluvilo.

Nejde o náhodu

Druhým velkým milníkem klubu bylo finále domácího poháru v roce 2015. Wolfsburg tehdy porazil Borussii Dortmund 3:1 a získal první velkou pohárovou trofej. Krátce nato přidal i Superpohár, když doma remizoval s Bayernem a rozhodl v penaltovém rozstřelu. V součtu to působilo jako potvrzení, že titul z roku 2009 nebyl jednorázový výstřel, ale vrchol období, kdy klub dokázal konkurovat i nejsilnějším. Mimochodem, hráči věnovali pohár, ale vlastně celou sezonu Junioru Malandovi. Dvacetiletému záložníkovi, který se v lednu 2015 zabil při rychlé jízdě autem. Medaili za vítězství v poháru dostal posmrtně.

Úspěch Wolfsburgu navíc vynikne ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, jak náročné prostředí Bundesliga je. Nejde jen o kvalitu jednotlivých týmů, ale o tempo a fyzické nároky soutěže. „Největší rozdíl je intenzita zápasů. Každý může porazit každého a každý zápas je extrémně náročný. Kromě Bayernu, který je trochu vlastní kategorie, je liga strašně vyrovnaná,“ popisuje pro Football Club Clarup.

Zároveň ale odmítá jednoduché srovnání s českým prostředím. „Nemůžu úplně porovnávat českou ligu a Bundesligu obecně. Ale ze zkušenosti ze Sparty můžu říct, že důraz na detail a vysoké nároky trenérů byly velmi podobné tomu, co vidím v Německu,“ říká dánský tvrďák.

Česká stopa

Pro českého čtenáře má Wolfsburg ještě jednu zajímavou rovinu. Není to klub, který by u nás automaticky vyvolával emoce, přesto se tuzemská stopa skládá překvapivě souvisle.

Jedním z prvních jmen je Jan Šimůnek. Do Německa přišel ze Sparty v roce 2007 a v paměti zůstává hlavně proto, že byl součástí éry vrcholící titulem v roce 2009. Bohužel titul byl pro Šimůnka kariérním vrcholem, a především kvůli vleklým zdravotním problémům ukončil kariéru potichu po sezoně 2017/18 v dresu maďarského Vasas.

Na Šimůnka navázal Petr Jiráček. Ve Wolfsburgu nestrávil dlouhé roky, ale jeho příchod přišel v době, kdy byl v Česku výraznou postavou a měl za sebou silné období coby jeden ze strůjců úspěchu Viktorie Plzeň pod Pavlem Vrbou. Ve Wolfsburgu strávil sezonu 2011/12 a následně se na tři roky přesunul do Hamburku, než po něm sáhla Sparta.

Podobný osud měl Václav Pilař. Do Německa přicházel na vrcholu kariéry v roce 2012. Bohužel vinou vleklého zranění kolena neodehrál za Wolfsburg ani jeden zápas. Místo toho putoval na hostování do Freiburgu a následně se o dva roky později vrátil do Plzně, s níž oslavil titul v sezoně 2014/15.

Novější kapitolu pak představuje křídelník Václav Černý. Vlci ho přivedli po excelentní sezoně v Twente, v jehož dresu si v holandské lize přispal 14 gólů a 13 asistencí. Jenže jako by byl pro Čechy Wolfsburg prokletý. I Černý se zde trápil a vinou zranění odehrál jen 22 zápasů. Následovalo další podařené hostování, tentokrát v dresu skotských Rangers a odchod do tureckého Besikatase.

A existuje i méně viditelná cesta. Lukáš Ambros zamířil do mládeže Wolfsburgu ze Slavie, nakoukl v jednom zápase do Bundesligy a pokračoval dál. Momentálně bojuje o polský titul s Górnikem Zabrze, například s Lukášem Sadílkem nebo Patrikem Hellebrandem.

Nenápadní fanoušci

Pojďme ale z Čech zpět do Německa. Kdo na stadionu Wolfsburgu čeká ticho jako v divadle nebo na Manchesteru City, je vedle. I Wolfsburg má své fanouškovské jádro, struktury a podporu. Dokáže týmu pomoct, ale zároveň je znát, že město nemá miliony obyvatel a klub kolem sebe nemá přirozený oceán lidí jako tradiční metropole. Když se ale procházíte po městě a okolí, především jeho centrum je doslova obsypáno ultras samolepkami v takové míře, že i některé větší německé metropole by mohli vlkům podporu místních závidět.

Mimochodem, Wolfsburg má jednu z nejchytlavějších fotbalových hymen, které můžete v Německu slyšet:

Má to i praktickou výhodu, pokud chcete do Wolfsburgu vyrazit, což vám z Prahy zabere zhruba čtyři hodinky autem, na některé zápasy se lístky shánějí snáz než u klubů s obří základnou, takže pokud chcete navštívit Bundesligu naživo bez dlouhé loterie, Wolfsburg bývá dobrá volba. Problém nejsou ani zápasy proti Bayernu či Dortmundu.

Rozdíl atmosfér vnímá i Christian Clarup, který do Německa přišel ze Sparty. „Praha mi chybí opravdu hodně. Bylo to skvělé období. Nejvíc mi chybí večery na Letné, kdy celý stadion stojí za týmem i při prohře. Kdo tu atmosféru zažil, ví přesně, o čem mluvím.“

A dodává i s úsměvem: „A co mi nechybí? Učení češtiny. I po třech letech jsem nebyl schopný normálně fungovat v češtině. Řekněme, že moje čeština nikdy nebyla připravená na zápas. Němčina je pro mě mnohem jednodušší,“ říká Dán.

Bundesliga zevnitř

„Na tréninkové centrum přijíždím kolem 7:15. V 7:40 máme první poradu s týmovým lékařem, vedoucím fyzioterapie, rehab trenérem a kondičním trenérem, kde řešíme stav hráčů a jejich program na celý den. Pak mám čas na neformální rozhovory s hráči a kontrolu tréninkových dat. V 8:45 následuje trenérská porada, kde ladíme detaily tréninku. V 10:30 začíná program uvnitř a v 11:00 jdeme na hřiště,“ popisuje Christian Clarup svou denní rutinu.

„Odpoledne, pokud není druhá fáze, pokračuji v meetinzích, komunikuji se štábem a připravuji další den. A než jdu domů, většinou si ještě sám zacvičím. Končím kolem půl sedmé až sedmé večer,“ pokračuje.

Jak už bylo řečeno výše, Wolfsburg je na výjezd ideální právě tím, že se z něj snadno dá udělat fotbalový víkend bez velkého plánování. Stačí jeden večer u počítače, cesta na zápas a druhý den směr domov.

Největší smysl mají samozřejmě utkání, kde je ve hře regionální prestiž nebo přijede velké jméno. Právě tehdy je nejlépe vidět, jak se stadion dokáže zvednout – místní rivalové vlků jsou například týmy z Hannoveru a Braunschweigu, ti ale hrají druhou ligu. Vstupenky lze dobře koupit ve volném prodeji i na zápasy proti gigantům z Mnichova a Dortmundu. Samotné město člověka nezahltí. Je kompaktní, přehledné a praktické, takže hlavní roli opravdu hraje zápas.

Program se ale dá snadno doplnit. Vedle stadionu stojí Autostadt, návštěvnický areál Volkswagenu s muzeem i možností prohlídky továrny. „Ve Wolfsburgu se mi žije dobře, hlavně pokud máte rádi sport. Na víkend bych doporučil náš zápas na stadionu, návštěvu Autostadtu nebo prohlídku továrny. A když je čas, stojí za to i hokej, člověk pozná další část místní sportovní kultury,“ dodává Clarup.

Wolfsburg není klub, který by si získával pozornost fotbalovou romantikou. Spíš ji bere výkonem, organizací a občas výjimečnou sezonou, kdy všechno zapadne do sebe. Právě proto dává smysl ho vidět naživo.

Teprve na místě si člověk udělá vlastní názor, jestli jde o sterilní produkt, nebo o moderní německý klub, který jen vznikl v jiných podmínkách než většina jeho soupeřů. A možná zjistí, že pravda leží někde mezi tím.