Bez přehánění, byla to jedna z nejsenzačnějších a nejvíc srdcervoucích sezon v historii fotbalu. Leverkusen potřeboval v posledním kole remízu na hřišti maličkého klubu SpVgg Unterhaching, aby byl poprvé korunován bundesligovým šampionem. Měl tříbodový náskok na mocný Bayern Mnichov, takže nejslavnější německý klub musel porazit Werder Brémy a doufat v zázrak.
Leverkusen měl výbornou formu a rozhodně by byl považován za zaslouženého šampiona. Za celou sezonu prohrál jen dvakrát a v jejím průběhu byl silnější a silnější. Na podzim se mu nepodařilo skórovat v pár zápasech, které skončily remízovým zklamáním, nicméně na jaře byl jeho útok nezastavitelný. Ulf Kirsten a Oliver Neuville řádili na hrotu, podporováni neuvěřitelně kreativní zálohou – Stefan Beinlich, Bernd Schneinder, Michael Ballack a Zé Roberto předváděli výkony, kterými se bavilo celé Německo.
To těšilo charismatického kouče Christopha Dauma, který v roce 1992 vyhrál titul se Stuttgartem a čtyři roky pracoval na tom, aby z Leverkusenu udělal ničící stroj. V roce 1997 skončil druhý za Bayernem, jen o dva body, a v roce 1999 byl znovu stříbrný. Teď měla být hlavní cena konečně jeho! Ve druhé části ročníku se zdál být Bayer psychicky mnohem silnější než jeho bavorský sok.
Poslední čtyři zápasy před cestou do Unterhachingu byly festivalem úžasného fotbalu. Arminii Bielefeld přejeli 4:1, následně přišly venkovní výhry v Brémách a Hamburku – na papíře extrémně těžké zápasy, realita na hřišti ovšem byla výrazně lehčí. V předposledním kole dostal Eintracht Frankfurt naloženo také 4:1 a většině fanoušků začalo docházet, že Leverkusenu už titul nemůže utéct. Byla to (měla být) jeho sezona.
Fakt, že Unterhaching neměl o co hrát, alespoň co se pozice v tabulce týkalo, byl také důležitý. Ligový nováček z předměstí Mnichova si užil na své poměry velmi úspěšnou sezonu, nebyl v ohrožení sestupu. Jeho úspěch stál hlavně na skvěle zorganizované obraně, která málokdy inkasovala, obzvlášť doma. Koncovka byla problematičtější a Leverkusen navíc nemusel ani dostat míč do branky, aby završil sezonu v čele tabulky. „Poslední zápas je poslední překážka. Tak to bereme. V sobotu v 17:15 hodin budeme šampiony. To je vše!,“ vyhlásil Daum. Extrémně sebevědomé vystupování trenéra ukazovalo, že by pro Bayer mělo jít jen o formalitu.
Favorizovaný Leverkusen se rozhodl ubytovat ve stejném hotelu jako jeho fanoušci, kteří do Unterhachingu přicestovali. Vypadalo to jako příprava na společné oslavy. „Jaké písničky byste chtěli slyšet při vítězném průvodu? Tento dotaz padal poměrně často. Hráči většinou mysleli právě na průvod nových mistrů.
Bayern mezitím začal velmi efektivní psychologickou válku. Uli Hoeness, legendární sportovní ředitel, který byl ztělesněním vítězné mentality Bayernu, se dlouho stavěl do role Daumova osobního nepřítele. „Nikdy neskončí před námi,“ říkával. Před posledním kolem byl ještě ostřejší. „Daum už si načůral do kalhot. Leverkusen se Bayernu bojí. Klepou se mu nohy, i když proti nim nestojíme na hřišti v přímém souboji. Věříme Unterhachingu,“ prohlásil.
Skromní sousedé se náhle stali oblíbenci fanoušků Bayernu a dostávalo se jim velké pozornosti v médiích. Někteří z hráčů Unterhachingu vyrůstali v okolí a sami byli fanoušky bavorského kolosu. V tu chvíli pochopili, že mají jedinečnou šanci zapsat se do historie. Sebe i celý klub, mimo Německo téměř neznámý. Neměli co ztratit, mohli jen získat. A Bayern dělal vše, co mohl, aby v nich navodil pocit zájmu. „Unterhaching podle mě hraje nejlepší fotbal v Německu. Je to skvělý tým,“ řekla například legenda klubu Stefan Effenberg.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Přisadil si i kouč. „Ve fotbale se dějí zázraky,“ uvedl Ottmar Hitzfeld. Samozřejmě dobře věděl, o čem mluví. Bavoři pod jeho velením před pouhým rokem prohráli slavné finále Ligy mistrů s Manchesterem United, které už považovali za vyhrané. Lothar Matthäus a Mario Basler, kteří v závěru duelu střídali, se u postranní čáry barcelonského svatostánku Camp Nou připravovali na oslavy, když náhle rudí ďáblové dali dva góly v nastavení. Útočníci Teddy Sheringham a Ole Gunnar Solskjaer zapsali svá jména do dějin a zlomili srdce hráčů i fanoušků Bayernu.
Je to celkem paradox, ale tahle neuvěřitelná porážka dodala Bayernu psychologickou výhodu. Moc dobře věděl, že je možné vstát z mrtvých. Cítil to i Leverkusen. Poté, co celý týden „slavil titul“, se hráči náhle cítili nervózně, když vstoupili na hřiště Sportparku Unterhaching. „Uvidíme, jestli Leverkusen udrží nervy na uzdě,“ konstatoval kouč Hitzfeld. „Nervy ztratíte jen v extrémních situacích a Leverkusen v takové situaci je,“ pokračoval Hoeness v psychologické bitvě.
Útočník Unterhachingu Markus Oberleitner vzpomíná: „Když jsme stáli na hřišti a čekali na úvodní hvizd, cítili jsme hutnou atmosféru. Ve tvářích hráčů Leverkusenu jsme četli úzkost. Bylo evidentní, že cítili ohromný strach a taky tlak od fanoušků. Věděli jsme o jejich kvalitách, ale jak čas ukázal, byl to prostě jeden z těch dnů, kdy vás psychika zlomí. Možná máte skvělé schopnosti, ale někdy je prostě nezvládnete využít.“
Začaly chodit zprávy z Olympijského stadionu v Mnichově. Brémy nebyly snadným soupeřem, ale Bayern proti nim neměl žádný problém. Carsten Jancker se trefil po pouhých dvou minutách, po dalších deseti přidal druhý gól. Paulo Sergio, bývalá hvězda Leverkusenu, zvýšil v 16. minutě už na 3:0. Bylo po boji, favorit mířil za snadnou výhrou. Tlak na Leverkusen tím vydatně sílil.
Bayer věděl, že si nemůže dovolit prohrát. Samozřejmě nemyslel na to, že by zápas uhrál na remízu. Daumův soubor byl zrozen k útočení, Unterhaching se soustředil na bránění a málokdy ohrožoval obranu soka. Jeho brankář Gerhard Tremmel, jeden z nejpodceňovanějších gólmanů v lize, měl zvláštní motivaci. Narodil se Mnichově, v dětství strávil nějaký čas v akademii Bayernu a cítil, že tento den je ten jediný v jeho kariéře, kdy za Bayern skutečně „hrál“. Musel udržet čisté konto proti skvělému útoku Leverkusenu. Ale kdo dá gól za Unterhaching? A jak?
Nečekanou odpovědí na tuto otázku byl Michael Ballack. Mladý talentovaný záložník byl jediným hráčem na hřišti, který už bundesligový titul vyhrál. Ačkoli plnil většinou jen roli náhradníka, když v roce 1998 nováček z Kaiserslauternu pod vedením prohnaného kouče Otto Rehhagela senzačně skončil první před Bayernem. Ballack při tomto triumfu nehrál podstatnou roli, ale věděl, co je potřeba k tomu, abyste kýženou trofej zvedli nad hlavu. Teď to mohl udělat jako hvězda.
Poté, co se v létě 1999 přesunul z Kaiserslauternu do Leverkusenu, se okamžitě stal důležitým hráčem, i když ještě nedával mnoho gólů. Debutoval v národním týmu a ve třiadvaceti letech se chystal vyhrát už druhý titul. Jeho motivace neznala hranic a měl velký zájem pomoct i v obraně.
Po 21 minutách hry záložník Unterhachingu Danny Schwarz poslal do vápna protivníka jednoduchý centr. Albánský útočník Altin Rraklli tam byl, ale nedosáhl na míč a polský brankář Adam Matysek měl situaci pod kontrolou. Nešlo o nic nebezpečného, jenže to Ballack nepochopil. Snažil se míč odklidit, udělal podivný pohyb a poslal ho do vlastní branky. Matysek byl jako omráčený, Ballack padl k zemi s hlavou v dlaních a všichni fanoušci Leverkusenu na tribuně byli v šoku. Klíčový okamžik bitvy. „Ten vlastní gól byl pro ně jako bodnutí do srdce. V hlavě se pak úplně zbláznili,“ řekl Schwarz.
Přestože byl tehdy Leverkusen schopen zničit jakýkoliv tým, bylo cítit, že to tentokrát nezvládá. Když si dal Ballack vlastní gól, ocitl se v čele průběžné tabulky díky lepšímu skóre Bayern. Daumův výběr se musel nutně střelecky prosadit proti Unterhachingu, který doma za celou sezonu dostal jen deset branek. Zrzek Tremmel odchytal výjimečný zápas.
Stratég Daum se snažil, jak mohl. V poločase měl motivační proslov a rozhodl se udělat odvážné střídání, když místo obránce Borise Živkoviče poslal do hry útočníka Paula Rinka. V polovině druhé půle obětoval i Ballacka a nastoupil čtvrtý útočník – Thomas Brdaric. Nic z toho nepomohlo, domácí nakonec proti takřka neexistující obraně Leverkusenu přidali ještě druhou trefu.
Markus Oberleitner, bývalý útočník Bayernu, za který však neodehrál ani minutu, udělal všem v Mnichově radost, když hlavou zvýšil na 2:0. Osmnáct minut před koncem zápasu bylo hotovo. Leverkusen byl mentálně zabitý a po takové ráně naprosto neschopný jakékoliv odpovědi. Propásl svou zlatou šanci, Bayern byl znovu mistrem – a Oberleitner slavil, jako by se šampionem stal i on.
Ballack seděl na lavičce a nemohl se na to dívat, měl hlavu v dlaních. Po závěrečném hvizdu se rozplakal a nešlo ho uchlácholit. „Tohle vám úplně rozerve duši,“ řekl. Defenzivní záložník Carsten Ramelow, který toho dne nehrál, ho bránil: „Michael se cítí provinile, ale není to jen jeho chyba. Je to zodpovědnost nás všech. Podělali jsme to všichni.“
Atmosféra v táboře Bayeru byla ponurá. „Proč je fotbal tak krutý?“ ptal se plačící Daumův syn na tribuně. Na tu otázku nešlo vhodně odpovědět. I Hitzfeld během oslav uznal: „Bayer si zasloužil titul.“ Hoeness už tak štědrý nebyl: „Je mi líto Dauma,“ sdělil se širokým úsměvem na tváři. Brankář Oliver Kahn ten úspěch označil za nejslavnější titul své kariéry.
Tragédii Leverkusenu jde jen těžko přeceňovat, opakovala se i po dalších dvou letech, kdy skončil druhý ve třech soutěžích – v Bundeslize, německém poháru a Lize mistrů. Přezdívka Neverkusen se oficiálně stala věčnou.
Ballack se ocitl v centru dění i v této sezoně. Byl mnohem lepší, až dominantní. Už to nebyl mladík, ale zkušený bojovník, který skóroval, kdy se mu zachtělo. Ročník zakončil s osobním rekordem 23 gólů. Ani on ale nedokázal zabránit naprosto spektakulárnímu kolapsu. Leverkusen vedl čtyři kola před koncem o čtyři body před Borussií Dortmund. Bayern byl už ze hry, takže šance, že by se vše tentokrát mohlo povést, byla velká. Tým hrál pod vedením Klause Toppmöllera ještě atraktivněji než během Daumovy éry a dal výrazně víc gólů než všichni ostatní. Ani to nepomohlo. Bayer remizoval v Hamburku, pak prohrál dva zápasy v řadě s Brémami, Norimberkem a před posledním kolem spadl za Dortmund.
Svůj pád bral Leverkusen tentokrát o něco lépe, protože dosáhl i dvou finále, ačkoliv obě prohrál. Fiasko v německém poháru, kdy ho Schalke porazilo 4:2, celkem bolelo, především proto, že Bayer po brance Dimitara Berbatova brzy vedl, ale to všechno bylo méně relevantní kvůli senzační cestě Ligou mistrů.
Výhra nad Liverpoolem ve čtvrtfinále díky pozdnímu gólu ofenzivního stopera Lucia byla naprosto úžasná. Vyřazení Manchesteru United v semifinále bylo ještě lepší. Tým demonstroval vítěznou mentalitu. Bylo těžké brát ho za poraženého, i když ve finále v Glasgow padl s Realem Madrid 1:2 po nezapomenutelném voleji Zinédina Zidana.
Jeden hráč se ale v ten den rozhodně cítil jako poražený. Podívejte se na všechny fotky Zidanovy střely. Pokaždé uvidíte Ballacka hned za ním. Právě německý záložník byl zodpovědný za to, aby francouzského maestra ubránil. Nepovedlo se. Ballack byl jeden z nejhůře hrajících hráčů Leverkusenu ve finále Ligy mistrů.
Pocit, že je blízko, a přitom tak daleko, ho provázel po celou kariéru. Jistě, letním přestupem do Bayernu Mnichov se postaral o to, že vyhrál celkem dost trofejí – třikrát slavil double, tedy ligový titul i pohár, v letech 2003, 2005 a 2006. Když působil v Chelsea, v roce 2010 triumfoval v Premier League. Třikrát zvedl nad hlavu FA Cup. To není vůbec zlé, ale jeho seznam neúspěchů, momentů, kdy skončil druhý, je ještě delší – a rozhodně víc ohromující.
Po tom, co mu s Leverkusenem v roce 2002 utekly tři trofeje, odjel Ballack na mistrovství světa. I tam skončil druhý. V semifinále s Jižní Koreou dal vítězný gól, jenže předtím dostal žlutou kartu a finále s Brazílií mu kvůli trestu uteklo. Pro nejlepšího hráče mužstva bylo těžké takový osud přijmout, ale lidé si už zvykli vidět Ballacka zničeného.
Před 40 roky zemřel po autonehodě Lutz Eigendorf, fotbalový emigrant z NDR. Odstranila bundesligového hráče Kaiserslauternu a Braunschweigu tajná policie Stasi?
MS 2006 na domácí půdě bylo skvělou příležitostí, aby kapitán Ballack zvedl nad hlavu trofej. Německo ovšem v semifinále padlo s Itálií v posledních chvílích prodloužení. Na Euro 2008 se tým dostal do finále, ale Ballack proti Španělsku nehrál dobře a parta trenéra Jogiho Löwa opět prohrála. Jeho nejlepším momentem na mistrovství byl nádherný vítězný gól z velké dálky proti Rakousku. Ale to bylo v základní skupině – počítá se to vůbec?
A pamatujete si finále Ligy mistrů 2008, které se odehrálo měsíc před tím? Chelsea byla až bolestivě blízko tomu, aby Manchester United porazila, jenže stoper John Terry v penaltovém rozstřelu uklouzl při posledním kopu. Všichni hráči v modrém byli ohromně zklamaní, ale jen jeden padl k zemi v totálním zoufalství. Jako by to byl on sám, kdo neproměnil. Byl to Michael Ballack, muž, který byl odsouzen k tomu, aby prohrál všechna důležitá finále svého života.
Jak šel čas, Ballack se stal naštvanějším a jeho snaha vzepřít se kritikům byla moc silná na to, aby uspěla. Jeho vliv na hru byl často negativní. Křičela z něj zoufalost, když v nechvalně proslulém semifinále Ligy mistrů 2009 proti Barceloně naháněl norského rozhodčího Toma Ovreba. Chelsea v tu chvíli vedla a měla se soustředit na hru místo toho, aby vinila rozhodčího, že pro ni nepíská penalty. Ale kolem Ballacka se vždy točí bolestivé prohry, které jen čekají na správný okamžik – a tak dal barcelonský Andrés Iniesta v nastavení fenomenální gól, kterým Chelsea vyřadil.
I Ballackův konec v národním týmu byl adekvátně smutný. Záložník se zranil ve finále FA Cupu v květnu 2010, proto nemohl být na soupisce pro mistrovství světa v Jižní Africe. Nikdy se pak nevrátil do sestavy, která bez něj už hrála lépe. Jeho mezinárodní kariéra skončila po 98 zápasech, na stovku šanci nedostal. Celý polámaný se z Chelsea toho léta vrátil do Leverkusenu, ale nebylo to nejšťastnější období. Dvě sezony plné zranění se proměnily ve velké zklamání. Bayer nicméně v roce 2011 skončil druhý za Bayernem Mnichov, což bylo celkem ironické. Šlo o symbolický způsob, jak smolnou kariéru završit. „Tituly se často přeceňují,“ reagoval Ballack.
Byl by scénář jeho života jiný, kdyby si tehdy v Unterhachingu nedal vlastní gól? Ve 23 letech měl Ballack obří šanci, aby se zapsal do historie jako jeden z lídrů fantastického Leverkusenu, který vyhrál první titul v klubové historii. Místo toho po něm stále pase a možná už na něj nikdy nedosáhne. Na Ballacka lidé vzpomínají jako na jednoho z nejlepších poražených ve fotbalové historii.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme přes 160 stran unikátního čtení.
V roce 1962 se touto dobou hrál československý šampionát snů. Odepisovaní reprezentanti porazili slavné Španěly a nastartovali jízdu až do finále mistrovství světa v Chile. Vítejte ve fotbalovém světě bez teplé vody, s tajnými policisty ve výpravě či směšnými odměnami za finále.
Liga má za sebou nadstavbu, ve které Sparta uhájila první místo po základní části a o poslední místenku do Evropy a přímý sestup se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy, nebo jde jen o uměle nastavovanou kaši? Zeptali jsme se osobností z fotbalového prostředí.
Stadionem to nekončí, chceme mezi velké kluby, vzkazuje hradecký klub a ukázal nové logo.
