Pankáči z Karibiku. Vezmeme vás do kabiny Curaçaa, týmu bez pravidel

Když byl Eloy Room malý kluk, dostal od maminky knihu o sportovní historii Curaçaa. V ní si rychle všiml jména Ergilia Hata, brankářské legendy, která se stala jednou z největších fotbalových ikon karibského ostrova. Hato reprezentoval Curaçao na olympijských hrách v roce 1952 ještě pod vlajkou Nizozemských Antil, tehdejší autonomní země v rámci Nizozemského království. A za Antily si zahrál i několik přátelských zápasů.

„Byla to krásně ilustrovaná kniha, plná černobílých fotografií,“ vzpomíná pro Football Club Room, který už tehdy sám snil o kariéře brankáře. „Četl jsem si v ní každý večer. A mámě jsem říkal: Bylo by skvělé, kdybych se taky jednou mohl stát legendou Curaçaa.“

Hato inspiroval celé generace. Dnes po něm dokonce nese jméno národní stadion. A Room se nakonec opravdu vydal v jeho stopách. Hatovu přezdívku Černý panter si nechal vytetovat na ruku jako své první tetování. „Pokaždé, když se na něj podívám, nakopne mě to. Doufám, že se jednou můžu stát legendou jako on.“

Teď k tomu má dobře našlápnuto. V úvodním zápase na MS 2026 s Německem sice dostal sedm gólů, ale to nic nemění na obrovském úspěchu, kdy se s Curaçaem poprvé v historii kvalifikoval na mistrovství světa. Ostrovní reprezentace se tím stala nejmenší zemí, která si kdy na světovém šampionátu zahrála, a to počtem obyvatel, kterých je zhruba 156 tisíc, i rozlohou, která činí jen 444 kilometrů čtverečních (což je zhruba o 50 metrů čtverečních menší než rozloha Prahy).

Cesta na turnaj ale byla dlouhá.

Po příletu do Willemstadu však bylo rychle jasné, že velká ambice ještě neznamená dokonale připravený projekt. „Když jsme dorazili, spoustu věcí bylo potřeba teprve zařídit,“ vzpomíná Cijntje pro FC. Jansen má podobnou vzpomínku: „Přiletěli jsme v pátek a řekli nám, ať se vrátíme v pondělí. Takže jsme měli volný víkend. Ostatní bydleli u rodiny a já jsem se naštěstí mohl k jednomu z nich přidat, protože jsem tam žádné příbuzné neměl.“

Jakmile začal tréninkový kemp, museli si poradit s tím, co bylo zrovna po ruce. „Hotel nebyl pořádně zařízený, tréninky neměly jasnou strukturu a neměli jsme ani společné oblečení,“ vybavuje si Cijntje, který v dětství vyrůstal v okolí stadionu Ergilia Hata. „Já jsem trénoval v červených štulpnách, kluk vedle mě v modrých, jeden měl červené trenýrky, další zase něco úplně jiného. Byla to taková všehochuť,“ směje se. „Ale přesně takové byly první kroky.“

Celý projekt začal nabírat tempo po 10. říjnu 2010, kdy Curaçao vystoupilo z Nizozemských Antil a stalo se autonomní zemí v rámci Nizozemského království. O rok později se Curaçao stalo členem FIFA. Jansen už v té době ukončil hráčskou kariéru, aby se mohl věnovat práci ve školství. V Nizozemsku se stal přednášejícím na nijmegenské univerzitě HAN. Cijntje byl ale v roce 2011 pořád součástí rozjíždějícího se projektu. „Věci se trochu zlepšily, ale k tomu, jak to vypadá dnes, to mělo pořád hodně daleko,“ říká.

V dalších letech se u týmu vystřídalo několik nizozemských trenérů. Zlom přišel v roce 2015 s Patrickem Kluivertem. Ten dokázal přesvědčit další hráče narozené v Nizozemsku, aby se přidali ke Curaçau. Mezi nimi byli i fotbalisté, kteří už předtím reprezentovali Nizozemsko v mládežnických kategoriích. Třeba právě Room.