S flintou za císaře pána, v kopačkách za Československo

Když v neděli 27. října 1918 Slavia v přátelském utkání na svém letenském hřišti rozdrtila SK Dejvice 8:0, neměl nikdo z jejích hráčů a příznivců ani tušení, že to byl její poslední match (tak se to v těch časech mnohdy psávalo a tu a tam i vyslovovalo) v rakousko-uherské éře české historie.

Hned nazítří Sparta jen o pár kroků dál porazila Olympii Praha VII 5:0. Hráči v rudých dresech, jejich soupeři i toho dne z pochopitelných důvodů nepočetní diváci už přinejmenším tušili a věřili, že sledují první zápas v samostatném státě. Na Václavském náměstí, Příkopech a Ferdinandově (dnešní Národní) třídě to v těch samých chvílích nadšené desetitisícové davy už považovaly za hotovou věc. Dějiny zase jednou nabraly závratné tempo.

Dlouholetý slávistický archivář Karel Zuska má díky dávným precizním záznamům nezapomenutelného Josefa Laufera k dispozici i sestavu a autory gólů klubové c. k. derniéry. Hráli Hlaváček – Ráca – Ratzenbeger, J. Waldheger – Zajíček, Fichta, R. Waldheger – Hájek, Loos, Bělka, Vaník a Prošek. Skórovali Bělka a Loos třikrát a Vaník dvakrát. Zuskův sparťanský protějšek Václav Boreček tady kontrovat nemůže. Staré klubovní archivy se proměnily v popel při požáru tribuny v roce 1934 a hledat v novinách z těch převratných dní podrobnější fotbalové informace je marnost nad marnost.

K dispozici je pouze sestava z posledního střetnutí ve starém mocnářství. V něm Sparta v pátek 25. října porazila pro změnu plzeňskou Olympii rovněž 5:0. Lze předpokládat, že v tomtéž nebo téměř totožném složení se mužstvo představilo také v premiéře nových časů republiky. Složení mužstva z vykloubených dní na konci války, jakou svět do té doby nepoznal, i dnes určitě překvapí: Peyr – A. Hojer, Pospíšil – Kolenatý, Fivébr, Káďa-Pešek – Červený, Sedláček, Pilát, Janda-Očko, Pečenka. Až na levé křídlo už jsou tu pohromadě samí borci Železné Sparty, která v prvních poválečných letech ovládla domácí fotbalovou scénu a byla spolu s Barcelonou považována za klubový vrchol pevninské Evropy!

Jak fotbal zachránil Václava Piláta

Velká válka zavlekla na bojiště i většinu předních pražských fotbalistů, a rozvrátila tak pravidelné soutěže. Brzy dorazily i zprávy o prvních padlých. Už počátkem roku 1915 se Praha dozvěděla o smrti dvou ze svých předválečných hvězd, sparťanského křídla Josefa Váni a někdejšího pilíře sestavy AFK Vršovice, centrhalva Josefa Bulvase, který nedlouho před odchodem do pole přestoupil do brněnské Moravské Slavie.

Na haličském bitevním poli u Tomašova už v září 1914 málem zahynul také jedinečný střední útočník Sparty, velmistr české uličky Václav Pilát. V kaluži krve a s hrůznou ranou v zádech ho vojáci sanitní služby považovali za mrtvého. Až k večeru tudy procházely zdecimované hloučky pěšáků 28. pluku, „Pražských dětí“, vracejících se z útoku na ruské pozice. „Tenhle už to má taky za sebou,“ řekl kterýsi voják. Kaprál, který šel právě kolem, se po těch slovech bezděčně ohlédl a strnul: „Halt! Tohle je přece Vašek Pilát!“

I když raněný zdánlivě nejevil známky života, srdce mu stále bilo. Ladislav Štěpanovský, už tehdy známý rozhodčí, který později pískal i československou ligu, mezistátní zápasy a Středoevropský pohár, rozkázal vojákům, aby složili z pušek provizorní nosítka a odnesli Piláta na polní obvaziště. A další štěstí: tam sloužil MUDr. Brož, lehký atlet, dokonce hráčův klubový kolega. Na sousedním lůžku strašlivě trpěl průstřelem břicha jeho nedávný protihráč z klubu pražských Němců DFC, teď rezervní nadporučík Merz. Nakonec si sám vzal život…

Když se šestadvacetiletý Pilát zotavil natolik, aby byl schopen převozu, musel podstoupit vleklou a strastiplnou pouť do pražské divizní nemocnice. Následovalo další, čtrnáctiměsíční léčení se sedmi těžkými operacemi páteře, kostrče a zažívacího traktu. Po jedné z nich ho přesunuli na jiný pokoj, na původní lůžko položili umírajícího vojáka a zapomněli přitom vyměnit tabulku se jménem. Prahou se bleskem rozletěla zpráva o Pilátově údajné smrti!

Národní listy otiskly dojímavý nekrolog. Fanoušci bez rozdílu klubových sympatií byli zdrceni. Naštěstí se brzy ukázalo, že všechno je jinak. Vyhráno však Pilát zdaleka neměl. Většina lékařů stále nevěřila v jeho záchranu, ale neúnavně bojovali nejprve o jeho přežití, potom o jistotu, že bude znovu chodit. Když se jen zmínil o fotbalu, i ten největší optimista z nich, profesor Kukula, skvělý chirurg, se chytal za hlavu a po dobovém zvyku mu onikal: „Vašíčku, na nic takového nesmějí ani pomyslet! Jeden prudší pohyb nebo, nedej bože, náraz, a máme jich tu zpátky. A to už by se nikdy nemusel postavit na nohy!“

Jen pomalu a s útrapami, před kterými by devadesát devět ze sta chlapů couvlo, se Václav Pilát vracel do normálního života. Neodbytného snu o návratu na hřiště se však vzdát nedovedl.

Cesty vojenské byrokracie starého mocnářství byly idiotsky zamotané. Až do maďarského Szegedu, kde byl v té době posádkou náhradní prapor pražského regimentu, se krutě zkoušený muž musel vydat pro papíry potvrzující, že c. k. infanterista Václav Pilát, těžce zraněný ve službách císaři a „širší vlasti“, je jednou provždy vyvázán z vojenské povinnosti. Teprve potom mu mohl kamarád a spoluhráč ze Sparty i z mateřské staroměstské Olympie, akademický malíř Antonín Fivébr, zařídit práci ve zbrojní výrobě plzeňské Škodovky, kam se sám zašil před odvedením do bitevního pole.

Ve skrytém plzeňském ústraní se nakonec Pilát nechal přesvědčit, aby znovu obul kopačky. V prvním utkání dal dva góly. Po něm se hodiny svíjel v krutých bolestech. Ale už nepovolil. V posledním roce války se znovu postavil do středu sparťanského útoku!

Znovuzrození Českého svazu footballového

V průběhu války narůstaly národní vzdor a odboj proti monarchii. Tvrdá odveta z Vídně na sebe nenechala dlouho čekat.

Nejprve byla zakázána činnost České obce sokolské. Výnosem c. k. místodržitelství byl 30. června 1916 rozpuštěn i fotbalový svaz. České kluby se měly povinně přihlásit do rakouského. Tehdy předseda ČAFC Královské Vinohrady Ludvík Dyk, bratr známého vlasteneckého básníka Viktora Dyka, právě toho roku uvězněného, raději svůj klub rozpustil.

Pro Čafku to byla další těžká zkouška. Před vypuknutím války měla pohromadě snad nejlepší soubor celé své bohaté historie. Leč už mezi prvními padlými byli její hráči Karel Mašita, Jan Kalina a Václav Gregor, přičemž brzy následovali další. Desítky čafkařů se domů vrátily s těžkými zraněními nebo vážnými nemocemi. Už v roce 1917 se ale karta obrátila.