Diváci jsou kořením fotbalu, doslova ho spoluutvářejí. V době covidu to působilo až hrůzostrašně, když se prázdnými tribunami nesly pokyny trenérů z lavičky. Dívat se na to ještě dalo, ale fotbal spíše připomínal rozmrazenou tresku, kterou nikdo nechce k obědu, protože ví, že si na ní nepochutná. Bez diváků to prostě není ono.
Jsou tady již od počátku fotbalu – a nejenom muži. Také ženy brzy našly zalíbení v nové hře a začaly se ve stále větším počtu tísnit za bariérami hřišť, aby shlédly další „mač“ milovaného týmu. Vítejte u nového dílu série Pod kůží, tentokrát o počátcích ženského fandění.
Už se asi nedozvíme, kdo byl tím nultým divákem či divačkou, zevlounen, kibicem nebo čumilem. Typické pro počátky fotbalu bylo, že zápasy se nehrály na ohraničených hřištích. Fotbalová hra se prolínala s veřejným prostorem – hrálo se tam, kde byl dostatek místa. Ani Praha nebyla na konci 19. století výjimkou. Zájemci o hru mohli zhlédnout dokonce několik zápasů na jednou. Když jeden končil, tak o kus dál další začínal. Nejčastěji se hrálo na Invalidovně, Letné či Císařské louce.
Dokonce se zachovaly zprávy z tehdejšího tisku, které referovaly o zápasech veslařského klubu Regatta proti německým klubům z Drážďan a Berlína (Fotbalový odbor Regatty si následně založil vlastní, čistě fotbalový klub Deutscher Fußball Club), kdy utkání na Císařské louce sledovaly členové pražské smetánky z přistavených fiakrů. Dámský doprovod samozřejmě nechyběl. Jedinou starostí tehdejších pořadatelů bylo, aby kočáry nepřejížděly přes vytyčenou plochu hřiště.
Regatta měla také jako první klub od podzimu 1896 vlastní stálé hřiště. Překvapivě vznik stálých hřišť a jejich oplocení nebylo motivováno snahou klubů získat od obecenstva nějakou tu zlatku za sledování zápasů. Důvodem bylo vymezit se vůči okolí, zamezit případným výtržnostem nevypočitatelného davu a zůstat tzv. mezi sebou v době, kdy byl fotbal výlučně volnočasovou aktivitou vyšší městské třídy.
Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.
Kolem hřišť se tak začaly stavět nejlépe dřevěné ohrady jako obrana proti „lůze“ a jejich nežádoucím verbálním projevům. Tehdejší tisk popisoval návštěvníky fotbalových zápasů jako příslušníky „nejlepší pražské společnosti“. Při neexistenci tribun byly nejváženější návštěvníci zápasů z řad aristokracie či veřejní činitelé usazováni na přistavené židle těsně za autovými liniemi. Tato místa bývala vyhrazena také pro dámský doprovod návštěvníků či klubových činovníků.
Až s postupující masovou oblibou fotbalu došlo k demokratizaci poměrů v hledišti. Rozhodně k tomu přispěla také stále naléhavější potřeba klubů přilákat na zápasy co nejvíce platících diváků, kteří by pokryly vzrůstající náklady na jejich provoz. Na postavení žen na ochozech stadionů se ale změnilo pramálo. Dále zůstávaly neviditelné. V lepším případě jako pouhý doprovod mužského klubového „přívržence“. Vše změnila až první světová válka.
Po válce se fotbal definitivně prosadil jako pevná součást masové kultury. Demokratizoval se. Už to nebyla hra smetánky, nýbrž hra ulice, dělnických předměstí a zapadlých dvorků. Dělnická třída si ho zabrala pro sebe a vtiskla mu vlastní hodnoty proletářské solidarity a kamarádské soudržnosti mezi muži na hřišti i na tribunách. S ženami se opět tak nějak nepočítalo. Jediným veřejným prostorem, kde byly akceptovány se stalo kino, které se podobně jako fotbal těšilo masové oblibě.
Přesto se stále více žen odvažovalo na stadiony a nebálo se dát průchod své nově nalezené fotbalové vášni. Ve střední Evropě k tomu bezpochyby přispěla společenská a politická demokratizace, kdy ženy mimo jiné získaly volební právo, mohly bez překážek studovat, obsazovat místa ve státní správě a také veřejně sportovat.
V Československu této feminizaci pohybu napomohlo školské zákonodárství, které roku 1922 uzákonilo tělocvik jako povinný předmět pro chlapce i dívky. Sport začal být považován za důležitou ingredienci osobnostního rozvoje jedince, za způsob, jak si udržet zdraví vzhled a fyzickou krásu. Kromě jiného se také stal důležitou součástí společenského života a pomáhal ženám uniknout z jejich tradiční role matky, manželky a hospodyně.
I když jim nadále byly předhazovány „postranní úmysly“, kdy jim nejde o hru samotnou, nýbrž o konstituci a vzhled jednotlivých hráčů, které si idealizují podobně jako filmové hvězdy, dokázaly se na tribunách prosadit. Jedno z raných svědectví nám nabízí fiále německého mistrovství mezi Hamburkem SV a 1. FC Norimberkem z roku 1922, které se hrálo jako součást slavnostního otevření Olympijského stadionu v Berlíně (více k historii a pozadí zápasu v jednom z předchozích Pod kůží: Finále bez konce. Berlínská ikona otevřela nejdelším zápasem).
Zápas se nesl v silně konfrontačním duchu a 60 tisíc tisíc diváků a divaček na to reagovalo po svém, když z horních pater tribun najednou začaly doslova pršet do spodních ochozů láhve se sodovkou, které tam naházely frustrovaní diváci. Jeden z diváků nám zanechal svědectví, když barvitě popsal, jak se přítomné dámy snažily před lahvemi ukrýt a vrhaly se v letních bílých šatech na špinavou podlahu tribun.
Zápas v Berlíně nebyl výjimkou. Po válce mravy zhrubly a také fanouškovství se proměnilo. V počátcích fotbalu se od obecenstva vyžadovalo, aby se ovládalo a hlasitými projevy nerušilo hru. Akceptován byl nanejvýš decentní potlesk a občasné „bravo“ na oslavu vstřelené branky. Městská střední třída to tehdy pojala po svém a podobně jako v divadle se divák na fotbale měl chovat uměřeně a nechat hráče/herce vyniknout. Vše se změnilo s poválečnou masovostí a živelností v hledišti.
Kouzelným způsobem zachytil proměnu fanouškovství v meziválečném období ve svém nesmrtelném humoristickém románu Muži v offsidu Karel Poláček, skvělý znalec dobových charakterů. Emanuel Habásko ml. se rozhodne „dovzdělat“ svoji přítelkyni Emilku ve fotbalových vědách a získat ji pro fotbal a žižkovskou Viktorii. Emilka se ukáže jako nadaná žačka, která z lásky k Emanovi vymění pravidelné návštěvy biografu za dopolední zápasy dorostenců a rezerv, aby získala náležitý cit pro hru a její pravidla.
Franny Černá a Antonie Stárová jsou na hřišti rivalky i spoluhráčky. V české lize hrají proti sobě, v reprezentaci oblékají stejný dres. V novém Football Club podcastu mluví o ženském fotbale v USA, Lize mistryň, reprezentaci i potřebné profesionalizaci jejich sportu.
Fotbalovou maturitu pak skládá v Dolíčku při zápase Bohemians proti Žižkovu, kdy se dostane do sporu se starším pánem o výklad pravidel. Její oponent rozvine obvyklé úvahy o tom, že fotbal nejsou ruční práce a že se má držet vařečky. Poté, co mu Emilka vyčte nemístné podněcování hráčů, spor eskaluje:
„A to bych se na to podíval,“ zaržál starší pán, „abych nesměl své názory projevit ani v Dolíčku!“ „Máte se chovat slušně a rezervovaně, jak se na sportovně vyspělé obecenstvo sluší!“ trvala Emilka na svém. „Fandění se netrpí!“ „Nejsem fanda, ale vy jste fanynka!“ pravil její soupeř. To popudilo Emilku na nejvyšší stupeň. I projevila touhu vyškrábat staršímu pánovi oči. Eman uznal za vhodné zprostředkovat mezi oběma soupeři smír. Učinil to takovým způsobem, že staršího pána pojaly obavy, že pan Habásko zřejmě straní Emilce. Obrátil se a šoural se k východu, bruče pro sebe: „Běda, třikrát běda, když už i ženské projevují takový nemírný fanatismus! Kam to spěje? Já to musím dát nějakému redaktorovi do pera, aby ty neudržitelné poměry pořádně sebral. Dali jsme ženským volební právo a ony teď utiskují člověka na vlastním hřišti!“ Emilka se obrátila k panu Habáskovi: „Věřil by to člověk, že můžou být takoví fandové na světě?“ Eman ji poučil: „S takovejma nejlepší nemluvit a hned jim jednu vrazit! To na ně platí.“ (kráceno)
Jak vidno, přemíra podpory jednoho týmu mohla už tehdy vést k vážné roztržce a tělesné inzultaci, kdy se označení „fanda“ rovnalo nejsprostší urážce. Emilka maturitu úspěšně složila a v dalším ději se fotbalově stále více emancipovala. Už nebyla pouhým doprovodem, nýbrž plnohodnotnou příznivkyní svého klubu, potažmo národního týmu.
Zůstává otázkou nakolik to byla Poláčkova konstrukce, či nakolik se postava Emilky blížila tehdejší realitě 30. let. Každopádně ženy-fanynky neměly ani později na růžích ustláno. Dodnes musí často čelit sexismu, nemístným poznámkám či posměškům pouze pro to, že jsou ženy. Jejich přínos na tribunách bývá marginalizován. Často jsou brány jako pouhý doprovod mužských členů kotle. Přitom se nejedná o žádné roztleskávačky v upnutých svetřících a sukýnkách. Na tribuně mají ten stejný zájem – být fandy svého klubu!
Cesta žen z tribun na hřiště byla stejně trnitá. Pravidelné soutěže se ve většině evropských zemí rozeběhly až v průběhu 70. let minulého století. Ještě později se prosadilo mezinárodní soupeření národních týmů – mistrovství Evropy a světa.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Fotbal není jenom Premier League. Za kopanou se dá vyrazit i za barák. Nebo během dne objet čtyři utkání napříč okresem. A přesně to jsme udělali. S tužkou na poznámky, od juniorky Benešova po poslední tým tamní okresní soutěže. Co jsme zažili?
Přibývá sportovních klubů, které se při správě veškeré agendy spoléhají na moderní technologie a digitalizaci. Výjimkou není ani amatérský fotbal. Funkcionářům i členům oddílu totiž zbyde víc času na sport samotný.
Julian Nagelsmann se po Euru do Bayernu nevrátí, jak se o tom v poslední době hojně spekulovalo. Místo toho šestatřicetiletý trenér prodloužil smlouvu jako kouč národního týmu. A to až do roku 2026, do příštího MS.
