Od zákazu k vyprodanému Wembley. Průkopnice ženského fotbalu o anglické cestě na vrchol

Lionesses, ženská anglická reprezentace, nedávno odehrály svůj 500. zápas. Jsou to dvojnásobné mistryně Evropy. Jak vám to zní?

Neskutečně. Byla jsem u úplně prvního zápasu Anglie. Nebo alespoň u toho, který považujeme za oficiální, protože už v 19. století existovaly ženské týmy, které se označovaly za národní tým Anglie, ale oficiální nebyly. První oficiální anglický ženský tým vznikl v roce 1971.

Zorganizovaly jsme první zápas. Odehrál se 18. listopadu 1972 ve Skotsku, protože jsme neměly peníze a nemohly si dovolit dlouhé výjezdy. Navíc jsme neznaly žádné jiné národní týmy. Takže úplně prvním zápasem bylo Skotsko proti Anglii.

Já organizovala anglickou stranu a moje skotská kolegyně Elsie Cook měla na starost tu skotskou. A celé to vyvrcholilo na konci dubna 2026 pětistým zápasem. Byla jsem ve Wembley při utkání Anglie proti Španělsku, což byl 499. zápas. Na ten pětistý už jsem do Reykjavíku necestovala.

Když mluvíme o Wembley, vraťme se ke dni 31. července 2022. Co se vám honilo hlavou po závěrečném hvizdu? Lionesses jsou mistryně Evropy na plném Wembley.

Prožívala jsem celý turnaj, který byl speciální tím, že ho Anglie hostila. Šla jsem už na první zápas na Old Trafford, a když hráli národní hymnu, rozbrečela jsem se.

Na finále jsem šla se svým prasynovcem. Bylo mu tehdy jen 24 let, takže to byl pořád mladý muž. Jen velmi těžko chápal, v jaké situaci jsme tehdy byly. Ženám bylo zakázáno hrát fotbal a on vůbec nechápal, jak je to možné. Ale oba jsme si ten zápas užili. A když Lionesses vyhrály, myslím, že jsem brečela znovu.

Byl to výjimečný moment. Ušly obrovský kus cesty. Určitě během mého života. Ale hlavně od chvíle, kdy jsme na konci 60. let založily ženskou fotbalovou asociaci.

Je pro vás ten okamžik v něčem zlomový? Myslím výhru Anglie na Euru před vyprodaným Wembley.

Myslím, že to tak můžeme brát. V Británii máme ranní pořad Today. Je dost populární a vysílá se už hodně dlouho. Ve čtvrtek před finále jsem tam byla jako pozvaná hostka. A pamatuji si, jak jsem moderátorovi říkala, že si myslím, že ženy vyhrají trofej dřív než muži. A přesně to se stalo.

To je podle mě nejdůležitější odkaz roku 2022. Tam, kde muži od roku 1966 selhávali, ženy uspěly hned dvakrát. Myslím, že to pomohlo upevnit pohled FA, tedy fotbalové asociace, na ženský fotbal. Právě ženský fotbal přinesl Anglii fotbalovou slávu.

A jaké vzpomínky máte na mistrovství světa 2023, kde Anglie došla až do finále? Tam nakonec padla 0:1 se Španělskem.

To bylo rovněž něco výjimečného. Před mistrovstvím světa 2023 jsem navštívila Austrálii a Nový Zéland, kam si mě pozvali na rozhovor v novozélandském rádiu. Říkala jsem tehdy, že si nemyslím, že pořadatelské země na turnaji dojdou daleko. A také nedošly.

Očekávala jsem, že Anglie postoupí do finále mistrovství světa, ale zároveň jsem doufala, že ho vyhraje. To se nepovedlo. Vyhrálo Španělsko.

Angličanky teď nedávno Španělky dvakrát porazily. Mistrovství světa je za rok, třeba to tentokrát dotáhnou.

Nesdílím moc váš optimismus. Budou si vést dobře, ale nemyslím si, že vyhrají.

Tak uvidíme. Na loňském Euru jim také nikdo moc nevěřil. A už vůbec ne, když první zápas s Francií prohrály. A stejně nakonec titul jel do Anglie.

Mentalita je jejich největší síla. Nikdy se nevzdávají. Ani když prohrávají v poslední minutě zápasu. Myslím, že velkou zásluhu na tom má trenérka Sarina Wiegman, která v nich vybudovala právě tohle přesvědčení. Podle mě dopadnou lépe než Angličané letos na mundialu, ale uvidíme.

Prostor pro rodiny

Jak výjimečná je dnešní generace hráček? Zmínila jste, že jste byla ve Wembley a potkala spoustu fanoušků v dresech se jmény fotbalistek. Hráčky jako Leah Williamson, Alessia Russo nebo Chloe Kelly jsou velmi populární a fanoušci je mají rádi. Pro mnoho dětí jsou vzory. I díky tomu, jak je ženský fotbal vidět.

To je pro mě nádherný pocit. Chodím na zápasy ženského týmu Arsenalu. Hrají na hlavním stadionu na Emirates, mám to tam docela blízko. Vidíte tam dav, třeba 40 tisíc lidí. A to je z mého pohledu něco neuvěřitelného.

Ale co se mi líbí nejvíc, a to platí obecně pro ženský fotbal, je to, co jsem viděla ve Wembley i na každém zápase anglické ligy, na kterém jsem byla. Je tam tolik rodin s dětmi. A myslím, že je v tom několik důležitých aspektů.

Jedním z nich je, že si to lidé mohou dovolit. Ceny vstupenek na mužský fotbal jsou astronomické. A za druhé, je to bezpečné prostředí. Prostě krásná atmosféra, ve které si děti zamilují fotbal a zažijí krásné zážitky.

Ano. A děti dnes mají spoustu vzorů. Když jsem vyrůstala, neznala jsem ani jednu fotbalistku.

Když jsem vyrůstala v 60. letech, můj otec chodil na Tottenham. Na rozdíl od dneška byli Spurs tehdy opravdu velmi dobrý tým. Nikdy mě nechtěl vzít na zápas, dokud mi nebylo patnáct, protože říkal, že pro holky tam není místo.

Dnes, zvlášť na ženském fotbale, je to jiné. A je nádherné to vidět. Když jedu metrem na zápas a vidím malé holčičky v dresech svých oblíbených hráček.

Vraťme se ale na začátek. Vy jste se svým bojem začala už v roce 1967, kdy se vám nelíbilo, že se ženy nemůžou účastnit FA Cupu. Můžete nastínit, co se tehdy stalo?

V roce 1967 jsme hrály proti mužským týmům, protože jsme neznaly žádné jiné ženské týmy. Dala jsem inzerát do fotbalového časopisu. A jedním z lidí, kteří se ozvali, byl Arthur Hobbs, který organizoval turnaj ženských týmů v Kentu. V roce 1967 tam hrálo jen osm týmů a my jsme se nestihly přihlásit včas. Přihlásily jsme se až do dalšího ročníku, který se konal v Dealu, a poznaly jsme ještě víc týmů.

Arthur pak přišel s myšlenkou založit Women’s Football Association. Současně s tím jsme vytvářely ligy, protože jsme potřebovaly pravidelné soutěžní zápasy. Tyto ligy musely být regionální. Snižovalo to množství času i peněz, které bylo potřeba vynaložit na cestování k soupeřům.

Jakmile jsme založily asociaci a ligy, posunuly jsme se dál. První věc, kterou jsme udělaly, bylo založení národní pohárové soutěže. A ta funguje dodnes.

Popište mi své tehdejší spoluhráčky. Co to bylo za ženy?

Neřekla bych ženy, byly to holky. Nedávno byly na zápase Anglie proti Španělsku ve Wembley hráčky z úplně prvního anglického zápasu v roce 1972. Když oba týmy nastupovaly na hřiště, vytvořily jim čestnou stráž.

Pro mě jsou to pořád holky, i když některé z nich jsou dnes už babičky. Ale tehdy, v roce 1967, bylo nejmladší hráčce v mém týmu asi čtrnáct let. Neměly jsme žádné věkové kategorie. Kdybych měla v týmu jedenáctiletou hráčku, pravděpodobně bych ji nechala hrát.

Většina z nich byla jako já, mně bylo asi devatenáct. Myslím, že nikdo tam nebyl starší než já. Byly to prostě obyčejné holky. Ta čtrnáctiletá chodila normálně do školy, ostatní měly mimo fotbal zaměstnání. Byly jsme různorodá skupina.

Stále je tu prostor se zlepšovat

A jaká byla reakce vašich rodin na to, že chodíte hrát fotbal?

Mému otci se nelíbilo, že já a sestra hrajeme fotbal. Ale nezakazoval nám to. Moje matka nás podporovala víc. Prala nám dresy. Tehdy jsme totiž neměly vlastní vybavení. Existovala jen jedna sada dresů, která musela být neustále čistá na další zápas.

Nemohly jsme hráčkám dovolit, aby si dresy nechávaly, protože jsme měly jen jednu sadu. Neměly jsme peníze na to, abychom jich měly víc.

To je stále realita pro mnoho týmů. Pamatuji si, jak Češky hrály minulou sezonu proti Chorvatsku a Chorvatky neměly na dresech svá jména. České hráčky ano, ale není to zase tak dávno, kdy je tam také neměly.

Většina Evropy je stále pozadu za Anglií nebo například Švédskem či Německem. Pořád je kam se posouvat.

Měla jste tehdy na přelomu 60. a 70. let vůbec představu, kam až se ženský fotbal může dostat?

Dnešním slovníkem byste mě asi označila za feministku. Ale tehdy jsme si tak neříkaly. Byly jsme jen holky, které chtěly hrát fotbal. A nechápaly jsme, proč nemůžeme.

To mi zní feministicky.

Jen jsme se snažily získat stejné možnosti. Nakonec jsme došly tak daleko, jak jen to bylo možné. A to i bez peněz. Vedly jsme o tom dlouhé měsíce diskusí.

Další výzva? Předcházet zraněním

Teď jsme ale v roce 2026, a přestože se ženský fotbal posunul, pořád tu vidím řadu překážek. Vybavuji si situaci, kdy internet obletěla chyba brankářky Lyonu, která vedla ke gólu Arsenalu. Video tehdy sdílely i velké účty, které se ženskému fotbalu normálně nevěnují. Chyba, jaká se děje i v mužském fotbale, sloužila jako ponížení celého ženského fotbalu. Jak s tímhle bojovat?

Nemyslím si, že to půjde ze dne na den. Bude to otázka času a postupného vývoje v průběhu let. Sociální sítě mají napříč všemi tématy jeden společný problém. Umožňují lidem zůstávat anonymní a urážet. Doufám, že z toho společnost jednou vyroste.

Když ale ty zápasy opravdu sledujete, vidíte jejich kvalitu. Vy víte, že takhle ženský fotbal nevypadá. Otázka je, kdy se to dostane i k ostatním, kteří mají potřebu ho urážet.

Vy jste svůj boj začala v roce 1967. Ještě ale v roce 2009 hrály Angličanky finále Eura a nebyly profesionálky. Pro spoustu reprezentantek v jiných zemích je tohle stále realita. Ženský fotbal ušel dlouhou cestu, ale ještě je před ním spousta práce. Jak tomu pomoci?

Mohu mluvit jen z anglického pohledu. Množství peněz, které FA, tedy mužská fotbalová asociace, investovala do ženského fotbalu, je velké. My jsme totiž ženskou FA předaly v roce 1993. Byly jsme tehdy ve velkých dluzích.

Věděly jsme tedy, že sport musíme předat dál. Chci tím říct, že do ženského fotbalu přišlo obrovské množství opravdu vážných investic. Nemyslím si ale, že jde jen o peníze. V souvislosti s ženským fotbalem vidím jedno nebezpečí.

Je to výskyt vážných zranění v ženském fotbale. Zranění předního zkříženého vazu, tedy ACL, se zdají být v ženském fotbale velmi častá. A to je problém. Nedávno jsem o tom psala článek a pokládala si otázku, jestli není potřeba se nad tím zamyslet. FIFA financuje výzkum, který zkoumá, zda na to nemůže mít vliv třeba i fáze menstruačního cyklu. Předchozí výzkumy naznačují, že je to pravděpodobné.

Jaká je největší výzva, které čelí dnešní generace fotbalistek? Už se podařilo dosáhnout mnoha věcí, ale stále je před námi dlouhá cesta. Vedle toho, co jste zmínila, myslím také na různé formy sexismu na sociálních sítích nebo obecně na sexualizaci hráček.

Na sociálních sítích se příliš nepohybuji, takže to vám neřeknu. Ale nedávno jsem pracovala na projektu pro FA, jehož cílem bylo zajistit, aby každá anglická reprezentantka měla vlastní stránku se svým počtem reprezentačních startů a všemi svými úspěchy na Wikipedii.

Vlastně jsem úplně neodpověděla na vaši otázku, ale zůstanu u tématu zranění a toho, že potřebujeme víc výzkumu. Jsem ráda, že Leah Williamson nebo Beth England veřejně mluví o endometrióze. Dnes existuje mnohem víc výzkumu ženského těla právě díky větší viditelnosti.