Místo korun marky: Kolik si za komunismu vydělávali fotbalisté? Listopad 1989 jim uvolnil cestu ven

Fotbalisté hráli při převratných událostech v listopadu 1989 i o svou vlastní budoucnost. Na pádu totality v Československu měli i oni svůj podíl a také jejich profesi to změnilo k nepoznání. Někteří z nich ještě ten rozdíl stihli sami pocítit a další generace toho mohly využít už naplno.

Petru Čechovi bylo v roce 1989 sedm let. Tehdy netušil, jak výrazný vliv bude mít sametová revoluce na jeho budoucnost. „Můj život by vypadal určitě jinak. Možná že po stovce zápasů v národním týmu bych třeba dostal povolení jít hrát za určitých podmínek do zahraničí. Když si vzpomenu, kam se moje kariéra posunula přes Francii do Anglie, tak bez listopadu 1989 by nic nebylo. Dopad revoluce na sport je obrovský,“ řekl tehdy ještě gólman Chelsea pro Český rozhlas v roce 2014.

I kdyby jeho píle a nadání byly stejné, bez listopadového převratu před třiceti lety by stěží dosáhl takových sportovních úspěchů, společenské prestiže a královského finančního zajištění, jak se mu to nakonec povedlo. Realita úspěšného socialistického fotbalisty byla jiná.

Vyprávět mohou vicemistři světa z Chile 1962. „Za vítězství v lize bylo 200 korun, z toho 20 korun daň. Když jsme porazili Duklu Praha, dostal jsem 180 korun. 700 korun bylo kalorné na měsíc. Když jsi vyhrál čtyři zápasy a přičetl stravné, měl jsi 1500, 1600 korun,“ vzpomíná tehdejší fotbalista Trnavy Jozef Štibrányi. Ale oproti běžné populaci to byly stále luxusní podmínky. „Jako student jsem vydělal dvakrát tolik, co můj otec. Máma myslela, že to není možné, že to musím jít vrátit,“ vzpomíná Štibrányi.

Jeho spoluhráč z útoku tehdejší reprezentace a nejlepší střelec Československa na MS v Chile Adolf Scherer si zase dlouho pamatoval, jak se vrátil z legálního angažmá ve Francii. Coby fotbalista druhé ligy, kterou hrál za Martin nedaleko rodných Vrútek, se musel v rámci svého oficiálního zaměstnání hlásit v továrně na výrobu tanků v šest ráno, ani o minutu později. A tak nakonec odešel do Francie podruhé, tentokrát bez povolení úřadů, a žil tam až do své smrti v červenci roku 2023.

Fotbalisté na rozdíl od většiny spoluobčanů díky účasti v evropských pohárech, kvalifikačním zápasům na světové a evropské šampionáty nebo i díky soustředěním a turnajům jezdili do kapitalistické ciziny. Byli pod dohledem spolupracovníků režimu, na velké utrácení neměli, ale západní zboží většinou dovezli a také mohli konfrontovat západní realitu s domácí propagandou.

„Samozřejmě se politika řešila, protože jsme jezdili do zahraničí, viděli jsme, jak to tam funguje, a cítili jsme se trochu jako loutky. Člověk až ztrácel lidskou důstojnost tím, jak jsme všichni kývali, že je všechno v pořádku, jak se volilo, vedoucí úloha Komunistické strany… To byly věci, které jsme tolerovali, ale všichni věděli, že to není normální,“ připomíná Ivan Hašek, který na konci osmdesátých let hrál za Spartu.

V létě 1988 dva reprezentanti neodolali pokušení. I když neměli oficiální povolení k odchodu do západních klubů, které se dávalo až za zásluhy v pokročilejším fotbalovém věku, vypařili se Luboš Kubík a Ivo Knoflíček při soustředění v západním Německu z výpravy Slavie, protože měli slíbené angažmá v Anglii. „Když jsme utíkali, neměli jsme pasy, nepustili nás do Anglie. Museli jsme šest měsíců zůstat ve Španělsku, kde se o nás staral Robert Maxwell, tiskový magnát Daily Mirror, prezident klubu Derby County, který o mě měl zájem. Půl roku jsme trénovali ve Španělsku a po půl roce na bolivijské pasy přes Gibraltar jsme přeletěli do Anglie,“ vypráví Ivo Knoflíček.

Jeho anabáze nakonec trvala skoro půldruhého roku a Knoflíček kvůli mezinárodně platnému trestu nesměl hrát, na rozdíl od Luboše Kubíka, který se z emigrace po čase vrátil a československý svaz ho obratem oficiálně uvolnil do Florencie. Knoflíček ve vysněné anglické lize nenastoupil a přes Itálii se dostal zpět do západního Německa, kde se před koncem svého trestu dočkal sametové revoluce v Československu. A hned po ní i posvěcení svého odchodu na západ, takže 16. prosince 1989 mohl nastoupit za hamburský klub FC St. Pauli proti Borussii Mönchengladbach.

„Bylo to fantastický,“ líčil i po letech s vášní v hlase Knoflíček. „Nastoupil jsem, že jo, neznámý kluk z Česka, rok a půl jsem nehrál fotbal. V 85. minutě jsem dal na 2:1 (podle oficiálních záznamů dal vítězný gól na 2:1 už v 59. minutě – pozn. red.). V té době hrál za Borussii Franta Straka, kapitán. Utekl jsem mu, dal gól a lítal jsem po hřišti, euforie veliká. Tím prvním zápasem jsem si získal lidi a měli mě tam rádi.“

Českých a slovenských fotbalistů, ze kterých se stali oblíbenci fanoušků v bohatých ligách kapitalistických zemí, po roce 1989 skokově přibylo. Přispěl k tomu úspěch na světovém šampionátu v létě 1990. Mnozí z nich získali v nejlepších fotbalových letech šanci zahrát si v evropských soutěžích a vydělat si netušené částky. Třeba pozdější kapitán vicemistrů Evropy z roku 1996 Miroslav Kadlec, toho na osm let ulovil německý Kaiserslautern.

„Změna byla obrovská. Hráli jsme do té doby za sedm tisíc korun měsíčně. V létě 1990 jsem měl možnost podepsat do Německa. V Kaiserslauternu jsem pak nastupoval za sedm tisíc marek na 90 minut, když se vyhrálo. Třikrát jsem se na to ptal, nechtěl jsem tomu věřit. To byly šoky,“ smál se ještě po letech Kadlec.

Tento šok v materiální rovině zažívali najednou i ti, kteří možnost odejít do zahraničí nevyužili a i po revoluci zůstali v domácí lize. „Změna to byla veliká,“ vzpomíná další bývalý reprezentační trenér Jaroslav Šilhavý. „Bylo jich víc, stali jsme se třeba osobami samostatně výdělečně činnými, vztahovaly se na nás daňové zákony a nikdo moc nechápal, proč má z výplaty odevzdávat peníze. Ale co se těch financí týče, to bylo oproti minulosti velké zlepšení.“

Šilhavý ten kontrast pociťoval o to víc, že se krátce po revoluci z tehdy ligového Chebu přesunul do Edenu, kde o několik měsíců dřív po boku Pavla Řeháka divákům oznamoval, že fotbal ustupuje revoluci. Slavie se brzy po ní chopil českoamerický mecenáš Boris Korbel.

„Přišel, chtěl udělat velký tým, říkal nám, že budeme jezdit v nejlepších autech, sliboval prsteny za titul. My v Chebu jsme v době před Listopadem patřili k těm protežovanějším, ale i tak to potom byl skok, obzvlášť ve Slavii za Korbela. Jako jedni z prvních jsme měli klubový autobus, letěli jsme na soustředění do Kostariky, kam jsme si směli vzít manželky nebo rodiče. Pan Korbel prohlašoval, že manželky hráčů Sparty je budou kopat do zadku, proč nehrajou za Slavii. Bylo to všechno na veliko, jen to bohužel netrvalo dlouho,“ smál se Šilhavý.

Ukončit komunistickou totalitu pomohli i fotbalisté. Z hřišť se na čas přesunuli do divadel a na náměstí. Výsledek revoluce jim hodně pomohl. Čtěte o tom detailně v textu Listopad 1989: klíče místo míče.

V rámci seriálu Football Clubu 100letá o kulatém výročí naší ligy zařazujeme podcastový díl s historiky a statistiky Zdeňkem Zikmundem a Romanem Jaškem.