Listopad 1989: klíče místo míče

Praly se v něm vzrušené očekávání a velký respekt. Vystupovat před zástupy diváků, na to byl zvyklý, vždyť zrovna dovedl národní tým na mistrovství světa 1990. Jenže tohle bylo něco jiného. Neměl na ruce kapitánskou pásku, na sobě dres ani u nohy míč. Naopak, on sám se teď ocitl na tribuně, respektive na balkonu Melantrichu, kam k němu z Václavského náměstí vzhlíželo víc než dvě stě tisíc lidí. Čekali, co řekne do mikrofonu.

Dvacet jedna sekund ovací uplynulo od ohlášení jeho jména, než se dav utišil a Ivan Hašek, současný trenér české reprezentace, mohl spustit: „Chci vás pozdravit jménem všech hráčů Sparty.“ Hurónský řev. „Poděkovat za to, jak jste nám drželi palce v kvalifikaci na mistrovství světa do Itálie.“ Znovu radostný sborový křik. „V této době držíme palce my vám – všem studentům, dělníkům a celé naší vlasti. Děkujem!“ Poslední slovo Haškovy půlminutové zdravice už se znovu ztrácelo v reakci nadšeného davu.

„To určitě ne, to tvořil někdo jinej, já byl jenom součástí,“ odpověděl mi Ivan Hašek o čtvrt století později na otázku, jestli má pocit, že tvořil dějiny. Pořadatelé čtvrté velké pražské demonstrace Občanského fóra ho 24. listopadu 1989 uvedli jako zástupce československých sportovců. Pro organizátory bylo důležité mít na balkoně zosobněnou také tuhle skupinu, a s Haškem se tam přenesla i doznívající euforie z postupu na světový šampionát.