Hadrák i fotbalové startupy. Zázrak z Říma se zrodil ve světě, který zmizel z mapy

V neděli 10. června 1934 naměřili v pražském Klementinu příjemných dvacet dva a půl stupně Celsia. Počasí bylo ale to poslední, co vzrušená veřejnost řešila. Lidé nedočkavě vyhlíželi půl šestou odpoledne, na kdy byl plánovaný výkop finále mistrovství světa mezi Československem a Itálií na římském Národním stadionu.

Uprostřed doznívající hospodářské krize, přiostřujících se sociálních a národnostních rozbrojů a tváří v tvář sílícímu nacismu v sousedním Německu se zdálo, že republika náhle chytá druhý dech. Římské finále československou společnost nebývale stmelilo. Nakonec to vítězstvím neskončilo a tým s nejlepším střelcem turnaje Oldou Nejedlým zůstal těsně pod vrcholem. Ale i tak ho po návratu do vlasti vítaly nadšené davy a každý toužil spatřit „zlaté hochy“ z Říma.

Mistrovství světa v Itálii se později stane mýtotvorným prvkem legendy o první republice jako osamocené demokratické výspě v meziválečné střední Evropě, která za poměrně krátkou dobu své existence dosáhla významných úspěchů na poli vědy, kultury, hospodářství i sportu. K tomu, jak příští generace mnohdy nekriticky vnímají meziválečné Československo, přispěje římské finále měrou víc než vrchovatou a dodnes společně s mistrovstvím světa v Chile 1962 a mistrovstvími Evropy v Jugoslávii 1976 a v Portugalsku 2004 tvoří stavební kameny našich vlastních představ o herní výjimečnosti československého, potažmo českého fotbalu.

Italský úspěch ale nebyl dílem náhody, nýbrž předchozího vývoje, který měl kořeny hluboko před první světovou válkou. Tehdy se na pláccích, vnitřních dvorech činžáků nebo vojenských cvičištích Prahy, Vídně a Budapešti začal rodit herní styl, který pozdější odborníci nazvou dunajskou školou. V meziválečném období pražské, vídeňské či budapešťské kluby jen těžko hledají na kontinentu konkurenci. Směle se měří s profesionály z britských ostrovů a dosahují mezinárodních úspěchů na klubové i reprezentační úrovni. Římské finále lze chápat jako zakončení cesty, na kterou se československý fotbal vydal dávno před jeho datem. Urychlil ji paradoxně rozpad staleté říše, která přestala svým národům „vyhovovat“.

Liga výjimečných

Rok 1918 byl poznamenán hlubokou krizí. Válka nepolevovala, lidé trpěli hladem, šířily se infekční nemoci a starý společenský řád se viditelně hroutil. Ve společnosti rostlo napětí i očekávání, že přijde radikální řez, který ukončí dlouhé období nejistoty a otevře cestu k lepší budoucnosti. Takový zlom nastal 28. října 1918 vznikem samostatného Československa. Vlastní stát Čechů a Slováků vyvolal mezi většinou obyvatel vlnu euforie a alespoň na čas překryl každodenní těžkosti. Většina vnímala jeho vznik jako osvobození z třistaletého porobení pod žezlem habsburské dynastie a diktátu katolické církve. Jen málokdo si tehdy připouštěl, že bez postupné liberalizace Rakouska v druhé polovině 19. století by Československo vzniklo jen stěží. Soužití v mnohonárodnostní monarchii přispělo k nebývalému kulturnímu a hospodářskému rozvoji českých zemí.

To poukazuje na jeden ze zásadních problémů československého fotbalu: absenci ligové soutěže schopné kluby uživit. Od roku 1925 tu sice existovala profesionální Asociační liga, byla ale omezená pouze na kluby středočeské župy – tedy Prahy a okolí, schopné víceméně dostát zásadám profesionalismu, jak je schválil pražský kongres FIFA v roce 1925. Tato liga, ač sdružovala i nejvýznamnější československé kluby – Spartu a Slavii – měla jen omezený marketingový potenciál. Ochota hrát s kluby mimo hlavní město se u pražských „profesionálů“ rovnala téměř nule. Nutnost udržet nastavené rozpočty s platy hráčů nutila kluby k zahraničním zájezdům a utkáním s atraktivními zahraničními soupeři. To vedle britských klubů byly především ty vídeňské a budapešťské, které dokázaly pražské kluby finančně saturovat. Peníze ze vstupného představovaly v této době zásadní zdroj příjmů.

Samotná otázka profesionalismu se po roce 1918 na kontinentu stala překvapivě pověstnou jiskrou v sudu střelného prachu. Na jedné straně stály fotbalové svazy Francie a Německa, které se nadále považovaly za strážce čistoty sportu jako prostředku společenské kultivace mas bez nároku na finanční odměnu. Proti nim se poměrně záhy vytvořil blok středoevropských zemí s Rakouskem v čele, které prosazovaly profesionalismus podle britského vzoru jako nutný prostředek dalšího fotbalového rozvoje.

V čele tohoto tažení stál rakouský funkcionář, rodák ze středočeského Malešova, Hugo Meisl. V mládí hrál fotbal za vídeňský Cricket and Football-Club, úspěšně působil jako mezinárodní sudí a od roku 1907 zastupoval Rakousko ve strukturách FIFA. Kromě němčiny hovořil plynně česky, italsky, francouzsky a anglicky. Ideální bafuňář, řekli byste. Meisl měl ale ještě jednu zásadní přednost. – jasnou vizi, jak pozvednout rakouský, potažmo středoevropský fotbal. Poté, co FIFA v roce 1924 na nátlak Německa rozhodla, že otázka profesionalismu se nebude řešit plošně na půdě FIFA, ale bude přenechána ke zvážení jednotlivým národním svazům, nelenil a prosadil od sezony 1924/25 profesionální ligu ve Vídni.

Doba nemohla být příhodnější. Po otřesech způsobených rozpadem monarchie se mladá Rakouská republika konečně hospodářsky a sociálně stabilizovala. Krizový poválečný vývoj přinesl snad jediné pozitivum – davy braly stadiony útokem. V době, kdy obrovská inflace a politická nestabilita rozežíraly rakouskou společnost zevnitř, plnil fotbal roli společenského tmele a katalyzátoru zároveň. Také stále víc pronikal do masové kultury, plnil zadní stránky novin a společně s návštěvou kina představoval pro široké vrstvy obyvatel jednu z hlavních náplní volného času. Meislovi bylo jasné, že další přežití profesionální kopané závisí na schopnosti činovníků nabídnout divákům dostatečně atraktivní zápasy.

Ekonomická realita byla neúprosná. Samotný ligový provoz a pohárová soutěž zůstávaly víceméně omezené na území Vídně a nedokázaly kluby finančně saturovat. Stejný problém řešili Meislovi kolegové v Praze a Budapešti. Nepřekvapí, že záhy našli společnou řeč. Blízké spojence získal v sekretáři ČSAF Karlu Petrů a ve vedoucím funkcionáři maďarského fotbalového svazu a olympijského výboru Moritzi „Móru“ Fischerovi. Čechoslováci a Maďaři čelí stejnému problému – profesionální lize omezené víceméně jen na hlavní město. Na popud Meisla se zainteresované strany v červenci 1927 sejdou na neutrální půdě v italských Benátkách. Dohoda, kterou uzavřou, zásadním způsobem ovlivní další vývoj evropského fotbalu. Zrodí se Středoevropský pohár klubů – podle titulárního sponzora také nazývaný Mitropa-Cup.

Za to, že se sponzorem poháru stala právě Mitropa, středoevropská společnost lůžkových a jídelních železničních vozů, vděčila soutěž Móru Fischerovi. Civilním povoláním vrchní instruktor maďarských státních drah pomohl navázat kontakty s vedením společnosti. Jelikož ale v tehdejším Československu měla lůžkové vozy pod palcem jiná společnost, používal se na našem území jako oficiální název soutěže Středoevropský pohár – krátce STEP.

Prvními účastníky STEPu jsou kluby z Československa, Rakouska, Maďarska a Jugoslávie. V roce 1929 Jugoslávii nahradí Itálie. Roky po přistoupení Itálie mnozí považují za vrcholné období soutěže.

Vedle STEPu dá setkání v Benátkách vzniknout také mezinárodnímu poháru reprezentačních mužstev. Pro ten se vžije název Švehlův pohár podle Antonína Švehly, tehdejšího předsedy československé vlády, který věnuje do soutěže hlavní cenu. Soutěž ale zůstane ve stínu STEPu a nikdy nedosáhne jeho popularity.

Šutrem do hlavy

Zápasy reprezentačních mužstev hledají v meziválečném období teprve cestu do srdcí diváků., V první řadě kluby jsou to kluby, které ve fanoušcích probouzejí emoce vycházející z regionálních a národních rivalit. V hledištích zápasů STEPu byste poláčkovsky „fotbalově uvědomělé obecenstvo“ hledali stěží. Pár facek patří k tomu nejmenšímu, co se vám může přihodit. Hraje se od podlahy, výjimkou nejsou násilné střety, nadávky a téměř nepřetržitá policejní asistence. Nedávná vzájemná historie a utrpěná příkoří jsou stále až moc živé. Trefně to vyjádří spisovatel Friedrich Torberg: „Pouze zápas STEPu, který má diplomatickou dohru na velvyslanectví, za něco stál.“

Své o tom ví i pražská Sparta, která se roku 1927 stane prvním vítězem Mitropa-Cupu. Ve finále poráží vídeňský Rapid, ale odveta na Hohe Warte se málem nedohraje. Rozvášněný fanoušek trefí Káďu kamenem do hlavy a kapitán Sparty silně krvácí. V roce 1930 se pak finálová odveta stejných soupeřů postará o další policejní manévry. Sparta sice vítězí 3:2, ale nepodaří se jí smazat dvougólové manko z domácího zápasu., Přesto panuje v hledišti všeobecná deziluze z výkonu Rapidu. Policie má strach z opakování výtržností z roku 1927, takže raději donutí Rapid, aby trofej převzal ne na hřišti, ale v blízké tělocvičně.

Sparta hraje roli také v dalším incidentu z roku 1930, který předchází tomu finálovému. Italský svaz se krátce před semifinálovou odvetou milánské Ambrosiany (Interu) a Sparty rozhodne opustit rozehranou soutěž na protest proti sílícímu mezinárodnímu odporu vůči Mussoliniho zahraniční politice. Až na přímý zásah samotného duceho se utkání odehraje. Sparta vítězí 6:1.

Jak už zaznělo, Itálie se k STEPu připojila později, Meisl s ní ale počítal od začátku. Mezi ním a Mussolinim panuje vzájemná náklonost. Hitler konzervativně lpí na ideálech německého turnerství a fotbal v jeho profesionální podobě považuje za doklad židovského spiknutí vůči německé společnosti. Mussolini ale těmito předsudky netrpí. Vedle motorismu je to především fotbal se svojí báječnou schopností elektrizace mas, který má pomoci získat na jeho stranu většinu italské společnosti. Pod Mussoliniho přímým dohledem se italský fotbal nadechuje k prvním mezinárodním úspěchům – 1932 a 1934 AGC Bologna jako jediný italský klub triumfuje v STEPu, zavádí se profesionalismus, staví se nové stadiony a od roku 1929 má Itálie konečně také celostátní ligu.

Na rozdíl od Československa nebo Rakouska nelze ale v případě Itálie mluvit o klasickém příslušníkovi dunajské školy. Fotbalová kvalita zde není soustředěna do jednoho centra, nýbrž rozprostřena mezi severoitalské a římské kluby. Na domácí kvalitu se ale Mussolini při svém tažení za fotbalovými vavříny nehodlá spoléhat. Jeho recept je poměrně jednoduchý – repatriace potomků italských vystěhovalců, kteří se před první světovou válkou vydali hledat štěstí do Nového světa a zakotvili v některé z jihoamerických zemí.

Tradice najímání takových navrátilců – italština používá slovíčko oriundi –, především argentinských hráčů s italskými kořeny, sahá do dvacátých let. Tehdy AC Turín angažuje jako první Argentince Julia Libonattiho, jehož rodina pochází z Janova. V kádru pro mistrovství světa 1934 jsou dokonce tři hráči narození v Argentině. A jenom jeden má podle mezinárodní regulí oprávnění nastoupit za italský národní tým. Tuto „drobnost“ organizační výbor turnaje přejde mlčením a Itálie na špici s Mussolinim oslaví vytoužený titul.

Na krásu se neumírá

STEP představuje v meziválečném období výjimečné sportovní spojenectví zemí, které politicky často stojí na opačných stranách – fašistické Itálie, demokratického Československa, autoritářského Maďarska a „Rudé Vídně“. Na sportovním poli i díky charismatické Meislově osobnosti panuje až na výjimky vzácná shoda. Zatímco většina středoevropských států ve třicátých letech začíná bojovat o holé politické přežití, ve sportu, zvláště ve fotbale, se žádná agonie nekoná. Naopak jde o léta největšího rozkvětu středoevropské kopané. Ve vzácné sportovní symbióze mezi Prahou, Vídní a Budapeští ožívá nakrátko kosmopolitní duch starého mocnářství. Jako by Rakousko-Uhersko díky fotbalu přežilo svoji politickou smrt a prostřednictvím STEPu bylo nadále přítomné v naší každodennosti. Potřeba odstřihnout se od minulosti, tak typická pro dvacátá léta, se ve fotbale jaksi nekoná. Naopak převažuje touha zachovat to dobré, například vzájemná soupeření na úrovni klubů a později i národních týmů.

Není bez zajímavosti, že nejčastějšími soupeři československé reprezentace v profesionální éře první republiky (1925–1938) jsou reprezentace Rakouska a Maďarska (shodně 17 zápasů). Ještě častěji spolu hrají reprezentace Rakouska a Maďarska, ve stejném období změří síly 27krát. Právě mezinárodní orientace československého fotbalu a jeho schopnost absorbovat cizí podněty představují jeden ze stavebních kamenů jeho tehdejšího úspěchu. Nejvíc se to projevuje v taktice, která se stává výkladní skříní dunajské školy.

Charakteristické rysy herního stylu dunajské školy se nezrodily přes noc. Byl to konglomerát vlivů, kde se propojil herní vývoj organizovaného fotbalu s živelností ulice. Dnes jsme zvyklí, že za každým geniálním taktickým tahem stojí neméně geniální trenérský stratég. Místo trenérských analýz se tehdejší fotbal opíral hlavně o instinkt a cit pro hru. Systematičnost přišla na řadu později. A i když se v meziválečném období už nedá mluvit o náhodné výstavbě hry, proměnné jako živelnost, nevyzpytatelnost, nebo dokonce vyčůranost hrály pořád významnou roli.

První skutečně zásadní změna ve způsobu hry přišla ve chvíli, kdy se míč přesunul ze vzduchu na zem a prosadila se přihrávka na volného spoluhráče. Dnes to může znít překvapivě, ale raný fotbal se dnešnímu příliš nepodobal. Hra připomínala směs nohejbalu a volejbalu. Obdiv diváků si často získával ten, kdo dokázal vykopnout míč nejvýše. Kánonem i módou kontinentální kopané přelomu století bylo ostrovní „nakopni a běž“.

V napodobování cizích vzorů ovšem není nic špatného. Neméně důležité je jejich další inovativní rozvíjení. A v této disciplíně se středoevropské kluby proměnily doslova ve startupy fotbalové taktiky. Důležitý impulz představovala stále intenzivnější fotbalová mobilita. Na kontinent začali před první světovou válkou ve větší míře přicházet bývalí hráči z britských ostrovů, kteří přinášeli herní know-how a pokročilé představy o organizaci hry, životosprávě hráčů a profesionálním fotbalovém provozu. Jedním z nich byl legendární trenér John Dědek Madden v pražské Slavii, bývalý hráč Celtiku.

Mnozí z nich přicházeli jako trenéři na plný úvazek, což byla v amatérských poměrech tehdejšího kontinentálního fotbalu změna víc než podstatná. Především skotští hráči a trenéři přinášeli do systému středoevropské kopané novinku v podobě krátké přihrávky jako základního kamene při výstavbě hry. To se velmi podstatně lišilo od bojovné, téměř až buldočí hry anglických týmů založené na dlouhých nakopávaných pasech.

Hru postavenou na krátkých přihrávkách precizovaly téměř k dokonalosti budapešťské kluby. A čím přispěli Češi? Ano, správně, českou uličkou, taktickou variantou, kdy přihrávající hráč „prohazuje“ míč mezi obránci soupeře na nabíhajícího útočníka, který se tak zbaví poslední překážky před bránou a může zakončovat.

Tato taktická finesa, která hru krátkých přihrávek korunovala jak pověstná třešnička na dortu, měla svůj původ na pláccích pražských předměstí. Zdejší mládež začala napodobovat fotbalovou hru a při nedostatku financí na pořízení odpovídajícího vybavení volila náhražky vlastní výroby. Zrodil se legendární „hadrák“. Nepružný míč, často vyrobený z textilního odpadu. Jeho neschopnost odrazit se měla jednu zásadní výhodu pro pozdější rozvoj fotbalu – hráč musel hrát přímo do nohy a míč ne kopnout, nýbrž doslova prohodit na spoluhráče. Tento způsob hry rozvíjel u malých nadšenců kompetence kontroly a vedení míče, pomáhal jim získat při driblingu potřebnou jistotu a schopnost rychle reagovat na pohyb protihráče.

Rakousko pak ke společnému dědictví přidalo kreativitu a vtip. Nebo chcete-li snad až vyčůranost hráčů, které formovala tvrdá realita vídeňských dělnických předměstí. Tohle nebyl svět pro citlivky. Přežívali jen nejsilnější. Po válce, kdy davy dělníků z předměstí vzaly útokem fotbalové stánky, se tamějším klukům naskytla možnost společenského vzestupu skrze fotbal. Místo továrních směn a celodenní dřiny dostali najednou možnost vydělat si na chleba něčím, co před pár lety bylo považováno za výstřední středostavovskou kratochvíli. A tu možnost chytili pořádně za pačesy.

Těžší než Neymar

Systém dunajské školy umožnil vzestup kreativních individualit. Šéfů či chcete-li režisérů, kteří svým pohybem, vedením míče a vynikajícím přehledem na hřišti určovali ráz zápasů. Během poválečných let definitivně odzvonilo hráčům, kteří spoléhali výhradně na svůj fyzický fond a schopnost přetlačit protivníka v pokutovém území. Tedy hráčům jako byli například sparťan Janda-Očko či útočník vídeňského Rapidu Josef Uridil s výmluvnou přezdívkou Tank. Doba začala přát jemným technikům, kteří vytříbeném driblingem povýšili fotbal na téměř bezkontaktní sport.

Asi nejvýraznějšího zástupce nového stylu hry představoval Matthias Sindelar, narozený jako Matěj Šindelář v Kozlově na Vysočině. Ve třech letech se s rodiči přistěhoval do Vídně a zůstal jí věrný do konce života. Pozdější legenda ho ráda vykreslovala jako hráče drobné, téměř křehké konstituce, přitom Šindelář měřil 178 centimetrů a vážil přiměřených 73 kilo. Byl dokonce těžší než v dnešní době Neymar, přesto si v začátcích vysloužil hanlivou přezdívku Papírák. Vídeň ještě lpěla na svých hřmotných idolech schopných doslova zbourat obranu soupeře a jemný technik ji tolik neoslovoval. To se ale rychle změní. Ve vídeňské Austrii, která se mu stane osudem, vyroste v hráče světové extratřídy.

Jeho talent rozpozná i Meisl, generální manažer rakouské reprezentace, který ho po počátečních experimentech staví do středu tehdy obvyklého pětičlenného útoku. Šindelář rozděluje přihrávky, střílí góly a je asi nejvýraznější tváří rakouského národního týmu, slavného Wunderteamu, který se pod Meislovým vedením stane celoevropským fenoménem. Když se Austrie za hospodářské krize dostane do finančních potíží a je na spadnutí jeho přestup do pražské Slavie, zasáhne jeden z klubových mecenášů a poskytne klubu chybějící finance.

Šindelářova hra má i své limity. Na mistrovství světa v Itálii ho v semifinále doslova vymaže italská hra do těla. Na to nejsou středoevropské týmy zvyklé. Až díky STEPu a italským týmům se postupně učí hrát defenzivněji v systému 3-4-3 místo ofenzivního 2-3-5.

Je až s podivem, že žádný z reprezentačních týmů dunajské školy nevystoupá v třicátých letech na světový fotbalový trůn. Nejblíž k tomu mají Československo v roce 1934 a Maďarsko o čtyři roky později. Vítěz je ale vždy stejný: Itálie. Jako by týmy jemných techniků selhávaly v rozhodujících okamžicích, bezradné vůči důrazu a přímočarosti.

Nic to ale nemění na faktu, že díky ojedinělé herní symbióze, kreativitě a inovativnosti ušel středoevropský fotbal během pár let mezi válkami neskutečný kus cesty. Fotbal v Česku, Rakousku i Maďarsku dodnes staví na těchhle základech. Jediný československý gól Antonína Puče v římském finále tak můžeme chápat jako vrchol pyramidy, na kterou československý fotbal vystoupal. Bez maďarských a rakouských soupeřů a Huga Meisla by tam nikdy nedošel.