Nechcete si kopnout za nás? Rozšířené MS má rekordní počet hráčů, kteří se narodili v cizině

Téměř čtvrtina hráčů na MS 2026 reprezentuje jinou zemi, než kde se narodila. Podle dostupných dat jde z celkových 1248 hráčů na turnaji o 289 fotbalistů. Nejde ale jednoduše říct, že všechno to jsou naturalizovaní cizinci. Často jde o hráče z diaspor, s dvojím občanstvím nebo rodinnými vazbami na zemi, kterou reprezentují. Ukážeme si to na příkladu Curaçaa.

V historickém srovnání jde podle dostupných dat o rekordní podíl. Neznamená to ale, že by šlo o úplně nový jev – v zahraničí narození reprezentanti patří k mistrovství světa od jeho začátků. Nový je hlavně rozsah: třeba ještě v roce 2010 šlo zhruba o desetinu hráčů a podobný podíl byl třeba už i na třetím MS v roce 1938.

Narůstající počet „cizinců“ v národních týmech je dán otevřeným světem prostoupeným migrací a také tím, že se MS výrazně rozšířilo a na turnaji teď hraje například víc zemí, kde fotbal není tak rozvinutý jako v tradičních účastnických státech. Opět si to ukážeme na příkladu Curaçaa. Ale většinu takových fotbalistů má ve svém kádru pro MS 2026 třeba i DR Kongo, Maroko nebo Bosna a Hercegovina či Haiti.

Naopak v sestavě Tuniska byl i 32letý záložník Unionu Berlín Rani Khedira, bratr německého mistra světa z roku 2014 Samiho Khediry. Rani hrál za mládežnické reprezentace Německa, ale do seniorského áčka to nikdy nedotáhl. Ještě před MS 2018 tuniskou nabídku odmítl, teď už ale neodolal a ve svých 32 letech píše první starty za zemi svých předků.

Evropani v Karibiku

Víte, které dva národní týmy mají ve svých nominacích shodně 25 hráčů narozených v Evropské unii? Německo a Curaçao. Jediným stoprocentním rodákem z tohoto malého karibského ostrova je Tahith Chong. Zbytek kádru tvoří hráči narození v nizozemských porodnicích. Vysvětlení je prosté: jde o potomky imigrantů z Curaçaa, kteří se v minulosti přestěhovali do Evropy. Protože je však ostrov autonomní zemí Nizozemského království, mají tito fotbalisté po rodičích automaticky plnohodnotné občanství obou zemí. Právě Curaçao se stalo hlavním symbolem tohoto specifického trendu, kde se návrat k rodinným kořenům potkává s fotbalovou realitou.

Jedním ze šestadvaceti vyvolených v aktuálním výběru je obránce Juriën Gaari, který reprezentuje národní tým přezdívaný Blue Wave díky původu obou svých rodičů. Pro ostrovany je už samotná účast na závěrečném turnaji splněným snem a v neděli měli co slavit, i když od Němců nakonec schytali debakl 1:7. V 21. minutě přišel další jejich historický moment, když srovnali na průběžných 1:1 a zapsali svou vůbec první branku na MS. „Postup na mistrovství světa je pro nás obrovským milníkem. Nikdy předtím jsme ničeho takového nedosáhli a budeme nejmenší zemí v historii šampionátu. Spousta lidí nás už teď vidí jako vítěze,“ svěřil se Gaari v rozhovoru pro FIFA.

Přes veškerou kritiku a rozporuplné názory na rozšíření turnaje z 32 na 48 týmů je to právě tento čistý entuziasmus a splněný sen fotbalově malých národů, co se stává jedním z hlavních symbolů letošního šampionátu. Další podobný příběh píše francouzsko-haitský záložník Dominique Simon, kmenový hráč Pardubic, který v minulé sezoně působil na hostování v Prešově. Ten získal potřebné občanství jen pár týdnů před začátkem šampionátu. „Jeho pozvánka do národního týmu Haiti je oceněním jeho práce i důkazem, že se z Pardubic dá dostat na nejvyšší mezinárodní úroveň. Přejeme mu, aby si turnaj naplno užil,“ komentuje nominaci tiskový mluvčí východočeského klubu Kazimír Svoboda. V prvním zápase se Skotskem (prohra Haiti 0:1) do utkání nezasáhl, ale třeba se ve skupině s Brazílií a Marokem ještě dočká.

Anglická hvězda v irském dresu

Příběhy Simona nebo hráčů Curaçaa logicky otevírají otázku: jak vlastně tito fotbalisté mohou měnit dresy, když už reprezentovali jinou zemi (nejčastěji v mládežnických kategoriích)? Podobných případů na šampionátu uvidíme celou řadu. Tím vůbec nejzářivějším příkladem z nedávné minulosti je anglický záložník Declan Rice. Ten v roce 2018 odehrál tři přípravné zápasy za dospělou reprezentaci Irska, a dokonce byl vyhlášen nejlepším tamním mladým hráčem roku, aby o necelých dvanáct měsíců později úspěšně debutoval za Anglií.

Naprosto totožný scénář s přestupem z evropské velmoci pak píše záložník Realu Madrid Brahim Díaz. Tento rodák z Málagy prošel kompletní španělskou mládežnickou strukturou, a v roce 2021 dokonce nastoupil za seniorské A mužstvo Španělska v přípravném zápase proti Litvě, ve kterém skóroval. Přesto v roce 2024 změnil sportovní národnost a dnes reprezentuje Maroko. Jak je to možné?

Před rokem 2021 mohl fotbalista změnit národní dres jen tehdy, pokud nezasáhl do žádného soutěžního zápasu dospělé reprezentace, přáteláky byly povolené. Pak se ale začala hrát Liga národů a přátelské zápasy v Evropě prakticky zmizely. Pravidla se tak změnila. Národní dres dál nejde změnit, když hráč za jednu zemi nastoupí na MS nebo na Euru, ale do 21 let věku jsou tolerovány tři starty v Lize národů, v kvalifikacích nebo v přátelských utkáních. Dres lze změnit i v 21 letech a dál, ale to už hráč nemůže mít za sebou zápasy ani v Lize národů nebo kvalifikaci.

Poslední a zásadní administrativní podmínku si už hlídají národní asociace samy: fotbalista musí vlastnit platné občanství a pas druhé země už v době, kdy si připsal svůj úplně první start v mládeži nebo áčku své původní vlasti. Brahim Díaz měl marocké občanství po otci odjakživa, takže marocký svaz mohl své dlouhodobé úsilí dotáhnout do úspěšného konce. Týmž procesem si v minulosti prošel například i bývalý křídelník Crystal Palace Wilfried Zaha (přechod z Anglie do Pobřeží slonoviny), obránce Aaron Wan-Bissaka (z Anglie do Demokratické republiky Kongo) nebo někdejší gólmanský megatalent Alban Lafont (z Francie do Pobřeží slonoviny).

Stoletá historie

Dřív byly změny národností mnohem divočejší. Tento příběh se začal psát už před téměř sto lety, tehdy ovšem bez dnešních přísných byrokratických brzd. Jihoameričané s italskými kořeny, kteří se ve 20. a 30. letech minulého století vraceli do Itálie, byli označováni jako rimpatriati (repatrianti). Ve fašistické Itálii získávali automaticky dvojí občanství, aniž by museli procházet složitým procesem naturalizace.

Legendární trenér Vittorio Pozzo jich hned několik vybral do sestavy pro vítězné mistrovství světa v roce 1934. Kritiky v tehdejší fašistické Itálii rázně odbyl slavným výrokem: „Pokud mohou za Itálii umírat, mohou za ni i hrát,“ čímž narážel na povinnou vojenskou službu. Že to nebylo bez rázného rizika, se ukázalo v roce 1936, kdy se opory Enrique Guaita, Alejandro Scopelli a Andrés Stagnaro pokusily narychlo utéct do Francie, aby se vyhnuly odvodu do italské armády před tažením v Habeši.

Na začátku 50. let se pak v italském fotbale napevno usadil termín oriundi, což lze přeložit jako hráči pocházející odjinud. Tato specifická kategorie fotbalistů s italskými kořeny existovala v ligových pravidlech odděleně od domácích fotbalistů i cizinců až do 70. let. Ukázkovým příkladem byl rok 1957. Tehdejší tři největší hvězdy argentinské reprezentace Omar Sívori, Humberto Maschio a Antonio Valentín Angelillo dovedly svou rodnou zemi k triumfu na Copa América. Vzápětí je však koupily bohaté italské kluby, hráčům bylo uděleno italské občanství, a Argentina kvůli tomu na MS 1958 ve Švédsku zcela vyhořela.

Jedním z Jihoameričanů s italskými kořeny je i Lionel Messi. Ten však stojí na opačném pólu barikády jako příklad hráče, který pragmatickému vábení cizích pasů odolal. U něj se ale nerokovalo o reprezentaci Apeninského poloostrova. V mládeži dostal nespočet lukrativních nabídek, aby reprezentoval Španělsko, kde fotbalově vyrůstal. Všechny do jedné však opakovaně odmítl. Až do prosince 2022 se to pragmatikům mohlo zdát jako chyba, která ho připravila o mezinárodní tituly. Dnes však celý svět ví, jak tato fotbalová pohádka v katarském Dauhá skončila.

Průkopníci z Bílého baletu

Zatímco Messi vábení z Pyrenejského poloostrova odolal, španělská reprezentace La Roja v historii úspěšně adoptovala jiné megahvězdy, které zářily v dresu Realu Madrid – Ference Puskáse a Alfreda Di Stéfana. Každý z nich k tomu měl diametrálně odlišné důvody.

Puskás změnil dres čistě z politických důvodů. Po potlačení maďarského povstání v roce 1956 emigroval do Španělska. Poté, co získal tamní pas, nastoupil ke čtyřem zápasům za španělský národní dým – včetně tří startů na MS 1962.

Případ Di Stéfana je o dost komplikovanější. Svou reprezentační kariéru začal logicky za rodnou Argentinu. V roce 1949 však kvůli rozsáhlé stávce argentinských fotbalistů odešel hrát do tehdy neregistrované kolumbijské ligy (éra zvaná El Dorado). Kolumbijská liga se tehdy odtrhla od oficiální federace, což vedlo k mezinárodnímu zákazu ze strany FIFA pro tamní kluby i hráče. Di Stéfano přesto v roce 1951 nastoupil ke čtyřem neoficiálním zápasům za jakýsi reprezentační výběr kolumbijské ligy. Reakce FIFA byla tvrdá – dostal zákaz návratu do argentinské reprezentace. Opuštěného útočníka se tak nakonec ujalo Španělsko, kde se stal legendou a za tamní áčko odehrál 31 utkání.

Hráčů, kteří v posledních dekádách změnili národnost pro větší šanci na prosazení nebo úspěch, je nepřeberné množství. Patří sem například Diego Costa, rodilý Brazilec, který odehrál za Kanárky dva přátelské zápasy, aby následně v dresu Španělska startoval na mistrovství světa 2014.

Dalším příkladem je Kevin-Prince Boateng, bývalý německý mládežnický reprezentant, který před seniorským šampionátem 2010 zvolil Ghanu, zemi svého otce, díky čemuž si zahrál i proti svému bratrovi Jeromemu.

Patří sem také Thiago Motta, záložník s brazilským původem i odehranými zápasy za tamní mládež, který nakonec díky kořenům získal italské občanství a reprezentoval Itálii.

Z té úplně nedávné doby lze jmenovat Iñakiho Williamse, dlouholetého útočníka Bilbaa, který v roce 2016 nastoupil do jednoho přípravného utkání za Španělsko, ale v roce 2022 se rozhodl reprezentovat Ghanu. Jeho mladší bratr Nico naopak válí za Španělsko, se kterým vyhrál Euro 2024 a teď si brousí zuby i na triumf na MS 2026.