Odmítl Fergusona, chytal by i bez oka. Mikloško šel příkladem až do konce

Na natáčení podcastu do olomouckého divadla přijel o pár minut později, za což se upřímně omlouval. Hledal pro svou starší oktávku, která už měla na tachometru dost vzpomínek přes čáru, místo na náměstí.

Jakmile z ní vystoupil, hned jste zbystřili. Obrovský chlap, silná ramena, vzpřímený, a ten milý, trošku plachý úsměv. Na nic si nehrál. Bylo mi jasné, že velký rozhovor s Luďkem Mikloškem bude patřit mezi ty za odměnu.

Byl. Povídali jsme si dlouho ještě i po něm. Seděli v kavárně a Mikloško vyprávěl, jak už ho přestala naplňovat práce v hráčské agentuře, že teď pomáhá Baníku aspoň s talentovanými brankáři a uvidí, co bude.

Za pět měsíců se v Baníku stal šéfem sportovního úseku a členem představenstva klubu. Udělal těžké rozhodnutí, odvolal trenéra Pavla Vrbu. Snažil se v Ostravě nastolit pořádek.

Kolikrát kryl záda trenérovi Pavlu Hapalovi, když se nedařilo. Věřil mu, že to zlomí. Bylo z toho třetí a čtvrté místo, dvě pohárové sezony. Baníku pomáhal z kanceláře navzdory rakovině. Další léčbu odmítl, nikoli životní smysl. Tím byl i fotbal. Baník.

„Rozhodl jsem se chemoterapii neabsolvovat, protože chci žít normálně. Když mi řekli, co by chemoterapie obnášela, znamenalo by to, že bych asi šest měsíců nemohl pracovat nebo být se svými kolegy, nemohl bych cestovat a tak dále. Řekl jsem ne, to nechci,“ prohlásil Mikloško.

Na zápasy chodil do posledních sil. Pro všechny v klubu byl inspirací, jak bojovat s těžkou nemocí, se životem i se smrtí. Na tribuně si ještě užil vítězství nad Olomoucí.

Teď si ho ta mrcha vzala, v 64 letech. Ale lehké to s ním neměla.

Mikloško zůstal do poslední chvíle frajerem, který lidi kolem sebe obohacoval a sám si nestěžoval, i když snášel, co bylo tak těžké nést i na těch silných ramenou.

Nejen fanoušci West Hamu, kde se stal brankářskou legendou, nezapomenou a určitě mu ještě mnohokrát tam nahoru zazpívají chorál, co složili v devadesátkách pro něj. Pro Big Luda.

„Jmenuji se Ludo Mikloško,
pocházím nedaleko od Moskvy,
chytám za West Ham,
West Ham!
Když jdu po ulici,
každý, koho potkám, říká,
oh, velký chlapče,
jak se jmenuješ?
Jmenuji se Ludo Mikloško,
pocházím nedaleko od Moskvy,
chytám za West Ham,
West Ham!“

Příběh rodáka z Němčic nad Hanou je strhující. Jakmile v Československu padl komunistický režim, sedl na letadlo a vyrazil vstříc životnímu dobrodružství. Západ. Londýn. Premier League.

Historický přestup prvního Čechoslováka do slavné soutěže. Sedmý únor 1990. Dobrosrdečný vazoun se s báglem proplétal mraveništěm lidí v blázinci na letišti Heathrow.

Hned zamířil na stadion Upton Park, aby ho mohli Kladiváři představit o poločase jako posilu do brány.

Přivedli ho do středového kruhu, do ruky vrazili mikrofon, třebaže anglicky neuměl. Třicet tisíc diváků čekalo na proslov na uvítanou. V životě nebyl nervóznější.

Jen zamával tribunám a zakuňkal: „Hellou!“

Do třinácti let ještě kopal na plácku v Němčicích jako hráč v poli. Do brány Luďka přesunuli až ve čtrnácti v Prostějově a v patnácti už seděl v mistrovské kabině ostravského Baníku.

Dodělal základní školu a druhý den se hlásil mezi domácími šampiony. Okamžitě začal procházet mládežnickými výběry až do reprezentačního áčka.

Přesto měl fotbalu chvíli před nečekaným přestupem plné zuby. Štvala ho korupce ve federální lize, kamarádšofty i bafuňáři. V sedmadvaceti trenérovi Milanu Máčalovi oznámil, že končí a že bude rád, když mu klub dohodí pozici správce v nově postaveném rehabilitačním centru v Šilheřovicích.

„Luďku, neblbni, hoď to za hlavu a hraj fotbal dál,“ vymluvil reprezentantovi předčasné loučení Máčala.

Naštěstí!

Ve West Hamu si toho pokorného chlapíka ‚nedaleko od Moskvy‘ zamilovali. V klubu chytal osm roků, téměř čtyři stovky zápasů. Ten první ve Swindonu se mu však nepovedl. Míč proletěl Mikloškovi mezi tělem a rukou a byla z toho plichta 2:2. „Naštěstí další domácí zápas mi vyšel,“ vyprávěl v podcastu idnes.cz Z voleje v olomouckém Divadle na cucky.

Ve West Hamu se stal legendou i proto, že po druhé sezoně, v níž vychytal dvaadvacet nul, čímž vyrovnal klubový rekord, odmítl nabídku sira Alexe Fergusona na přestup do Manchesteru United.

„Jsem tady spokojenej. Proč bych měl chodit někam do Manchesteru United? I kdyby přišli, chci zůstat ve West Hamu,“ řekl Mikloško manažerovi Billy Bondsovi, když si jej zavolal do kanceláře, aby mu vylíčil zájem z Old Trafford.

„Super, Ludo, to jsem chtěl slyšet, děkuju. Stejně bych tě nemohl pustit, protože by mě potom fanoušci zabili,“ oddychl si Bonds.

Ferguson tak musel sjet prstem na seznamu vytoužených brankářských posil o jméno níž: Peter Schmeichel. Neudělal špatně, jak ukázala následující hvězdná dekáda Rudých ďáblů.

Špatně však neudělal ani Mikloško.

Nebojácným stylem si získával respekt také u vyhlášených střelců Premier League Shearera, Cantony či Wrighta. Chodil si pro ostré centry do tlačenic pro tvrdé hochy, kde to bolí. Zapomeňte na VAR. Tady bylo dovoleno vše, co oko sudího nevidí. A někdy i to.

Mikloško o oko málem přišel. Brian Deane, rabiát z Leedsu, si na něj počíhal při vysokém míči. Do levého očního důlku mu zarazil loket. I ten statný chlap z Němčic prvně padl k zemi. Náraz mu roztrhl kůži kolem oka. Doktorovi jako spráskaný boxer oznámil, ať mu na oko dá vazelínu, aby nekrvácelo. Deset minut dochytal, o přestávce mu lékař dvanácti stehy ránu zašil a celý zápas vydržel v bráně.

„Já jen zkoušel, jestli se mi vrátí oko zpátky z důlku na původní místo,“ povídal Mikloško. „Vrátilo.“

Po tvrdé práci v docích se chtěla střední třída bavit na Upton Parku a taky vidět, jak borci v kopačkách nechají na trávníku všechno. Podobně jako v Ostravě, když byl fajront po šichtě v dolech. Bylo lehké si Mikloška oblíbit.

Dokazuje to také na zdi namalovaná jedenáctka století Baníku v hospodě Tankovna Baníček, šest set metrů od Městského stadionu ve Vítkovicích uprostřed betonového sídliště. V bráně chrabrý Luděk Mikloško.

Byl svůj. Bourák. Správný chlap. Na mistrovství Evropy 1996 v Anglii odmítl roli trojky, nikoli z hrdosti, že brankář z Premier League nebude ani dvojkou, ale proto, že nechtěl vzít nominaci Ladislavu Maierovi. I tak nakonec stříbrnému týmu ochotně pomáhal na místě v tréninku i jako průvodce. Přesto ho bafuňáři nechali zaplatit veškerou stravu i ubytování, byť domluva byla jiná. „Češi,“ mávl rukou.

Když se po kariéře, kterou ukončil před čtyřicítkou v Queens Park Rangers, vrátil do West Hamu cepovat brankáře, pod rukama mu prošli i angličtí reprezentanti David James nebo Robert Green.

Stal se ikonou, což dokládá také mapka londýnského metra k 150. výročí jeho založení i založení anglické fotbalové federace. Mikloškova stanice mezi těmi všemi velikány Premier League nechybí.

V prosinci 2024 se vrátil na stadion West Hamu United, fanoušci Luda přivítali obrovským potleskem a dojemnými ovacemi vestoje. Přijel jako vzácný host na zápas proti Liverpoolu. Veřejně oznámil boj s vážnou nemocí. Příznivci kladivářů svému něžnému obrovi vyjádřili lásku a podporu.

Nezapomenutelný, silný moment.

Ostatně nejen v ostravských hospůdkách na sídlištích, ale i na novém stadionu West Hamu je Mikloškova obří podobizna, jež by tam nebyla, kdyby tenkrát kývl Fergusonovi. „Třeba by byla na Old Trafford,“ řekl mi a zase mu naskočil ten milý úsměv.

A tak si budou Luďka Mikloška fanoušci pamatovat. Jako rovného chlapa, co neztratil pokoru a uměl říct svůj názor.

Hellou!