Jindřich Staněk otevřeně o Slavii, zraněních, rodině i hledání lepšího já na hřišti i mimo něj

Start do Ligy mistrů. Super začátek. A nakonec s Bodø jenom remíza. Po takových zápasech na vás únava dopadne mnohem víc, než kdybyste vyhráli. Aspoň že se hrálo docela brzy. Po večerních zápasech je těžké usnout. Spíte nakonec čtyři, možná pět hodin a musíte to dohnat další den odpoledne.

Do poslední chvíle jsem věřil, že urveme vítězství. Jestli je Bodø papírově nejslabší? O tom můžeme polemizovat. Byl jsem hlavně rád, že začínáme doma. Nejdůležitější pro mě je, že jsme nepředvedli špatný výkon. Viděli jsme, že ten evropský fotbal umíme hrát a umíme to dobře. Od toho se můžeme odrazit. I když je výsledek velké zklamání.

Přede mě nalevo se postavil Youssoupha Mbodji. Kluk, který přišel před měsícem a za áčko do té doby odehrál jedinou minutu. Proč ne? Tohle je podle mě to nejlepší, co se může stát. Hned takhle těžký zápas jako debut. Nemáte co ztratit a Mbodji to potvrdil.

Byl jsem strašně rád, že nastoupil, protože se mi v tréninku hodně líbí. Když z ustálené obrany kvůli zranění nebo nemoci někdo vypadne, trenéři přijdou i za mnou. Řekneme si svůj názor. Ani ne tak k sestavě, ale hlavně ke standardním situacím v obranné fázi. U těch mám jako brankář taky slovo, vím, jak by to mělo být a jak mi to vyhovuje. Přece jen postavení na hřišti řídím společně s Milanem Kerbrem i já.

Do víkendu jsme přitom řešili hlavně zápas s Karvinou. Na mód Ligy mistrů jsme najeli až po něm. Finální rozhodnutí se většinou dělá nějaké dva dny do zápasu, ale teď bylo celkem jasné, že to takhle bude. Když udělal Mbodji na začátku chybu, hned jsem za ním běžel, plácli jsme si, říkal jsem mu, že jedeme dál. Myslím, že ho to nijak nepoznamenalo, Samozřejmě přišly situace, které pramenily z jeho nezkušenosti, i tak má ale obrovské kvality. Věřím, že to byl pro něj odrazový můstek a jeho výkonnost půjde nahoru. Bude to podobný příběh jako Malick.

Jasně že po takovém zápase nemáte úplně nejlepší náladu. Myslel jsem, že se mi to přes noc rozleží v hlavě, ale asi to bude chtít delší čas. Taky ale samozřejmě mohlo být hůř…

Pecka, jsem tu zas

Když jsme před třemi lety hráli Ligu mistrů s Plzní, začínali jsme na Barceloně. Byl to opravdu zážitek, ten splněný sen, o kterém všichni mluví. Jak tam tak stojíte, vůbec si nedokážete uvědomit, kde to vlastně jste, co jste dokázal. Pak pro vás ročník skončí, vypadnete ze skupiny a říkáte si, jestli to náhodou nebylo naposledy. Při nástupu s Bodø jsem si na to vzpomněl. Pecka, jsem tu zas. Mám víc zkušeností, věřím, že se mi podaří víc. Byl jsem rád, že si to můžu zopakovat, ne každému fotbalistovi v Česku se to povede.

Ligu mistrů si zahraje strašně málo hráčů. A ještě míň gólmanů. Zažívat to podruhé je pro mě speciální. A věřím, že to zažiju ještě potřetí. A počtvrté. I z podmínek, které máte u nás, můžete být jedním z těch mála gólmanů, kteří tu šanci dostanou znovu. Navíc podruhé s českým týmem. Vnímám to jako odměnu za to, že ne vždycky šlo všechno podle plánu. Nikdy jsem o sobě sice nepochyboval, ale nikdy jsem neměl lehkou cestu. Jsem rád za to, kde jsem a jak se to vyvíjí. Pořád je mi 29 let, a když zůstanu zdravý, mám toho hodně před sebou.

Když nám tehdy v Plzni nalosovali skupinu, byl jsem jeden z mála, kdo se ze soupeřů neradoval. Chci vyhrávat, chci body. Tehdy z toho byli všichni nadšení, ale já si hned pro sebe říkal, že to není dobrý. A pak jsme to viděli. Ani jeden bod. V médiích se psalo, že bychom měli něco uhrát, aspoň s Interem. A ten byl nakonec ve finále! Samozřejmě, pořád z toho máte zážitek. Ale když nesnášíte prohrávat a dostáváte pokaždé čtyři nebo pět gólů, tak jste spíš na*ranej.

Nejsem ten typ, který by byl nadšený, že jede na Real Madrid. Byť jsem si ho třeba letos přál. Ligová fáze je teď jiná. Víte, že dostanete soupeře, se kterými můžete něco uhrát. Ale tehdy v Plzni jsme neměli žádnou šanci. Pokaždé jsme tam nechali všechno, ale jejich kvalita byla o pět levelů výš. Zázrak byl už jen to, že jsme se tam v situaci, ve které klub byl, vůbec dostali. Doslova jsme ten klub zachránili. A nikdo nám pak taky nevyčítal, že to takhle dopadlo.

S Plzní jsem zažil všechna tři předkola, která jsme museli projít. Obrovský stres. Nejdřív musíte zvládnout začátek, který vypadá lehce, a přitom lehký není. A potom přijde play-off, kdy už jde o všechno. Nejen o to, co budete hrát, ale o peníze, o klub. Jste od toho kousek, a pocit, když pak postoupíte, je neuvěřitelný. Berete to jako odměnu za všechny předchozí zápasy.

Na druhou stranu, letos jsme tolik zápasů neměli a mohli jsme se mnohem líp připravit. My i vedení, věděli jsme přesně, jakou soutěž budeme hrát. Není asi možné říct která ta cesta je lepší. Euforie z postupu, z toho, že jste to dokázali, je nádherná. Pro fanoušky i pro nás. Pro hlavu je ale lehčí od začátku vědět, že tam jste. Hrajete osm kol v lize, můžete se soustředit na to, abyste nahnali body a byli ready, až to přijde.

Soupeře si nemůžete vybírat. Ale letos jsem z toho neměl takovou hrůzu, jako tehdy v Plzni. Říkal jsem si, že tam jsou pořád podobné kluby, jaké už Slavia v minulosti porazila, s jakými hrála v minulosti dobře. Věděl jsem, že to bude sakra těžké, ale říkal jsem kluci, máme šanci. Jasně – Barcelona, Inter, Arsenal, Tottenham venku. Obrovské kluby. Ale máme zápasy, kde bych tu šanci viděl, když se všechno sejde. Není to taková beznaděj.

Mistrovství světa mi ještě chybí

Jsem rád, že jsem mohl zažít Euro. Neuvěřitelná organizace, navíc v Německu, se spoustou českých fanoušků, na krásných stadionech. První zápas proti Portugalsku – a tam vyvolávají moje jméno. Národ vyvolává moje jméno! Neuvěřitelné. Nedokážu si představit, jak vypadá mistrovství světa. Euro, to je Evropská liga. Mistrovství světa? To musí být ta Liga mistrů.

Mistrovství světa je to poslední, co mi v kariéře chybí. Bylo by to něco neuvěřitelného. Šance na první místo ve skupině je sice minimální, ale pořád tam je. A už teď je pravděpodobné, že budeme hrát aspoň baráž. Může se to tím pádem zdát blízko, ale na druhou stranu – je to dvacet let, co tam Češi byli naposledy. Dokud je šance, tak já chci být u toho a chci tomu pomoct. Věřím, že to můžeme zvládnout. Baráž je o hlavě. Je to jako když hrajete play off Ligy mistrů. A tím už jsem dokázal projít.

Vím, že reprezentaci veřejnost většinou nevnímá moc dobře. Český fanoušek je náročný, někdy až trochu nesoudný. Pořád žijeme z té fantastické generace, kterou jsme měli před dvaceti lety. Ale trošku nechápu, že lidé čekají, že teď budeme porážet Španěly dva nula a Portugalce tři nula. Ano, některé zápasy byly strašné, to klidně řeknu na plnou pusu, ale musíme si uvědomit, jakou kvalitu máme my a jakou mají soupeři. Černá Hora? Krstović přestoupil za 25 milionů eur do Bergama! Jejich hráči hrají za velké kluby. Každý tým, proti kterému reprezentace nastoupí, má svoji kvalitu. A každý zápas je těžký.

Kritika je samozřejmě oprávněná. Zápas se Saúdskou Arábií? I když jsem nechytal, byl jsem strašně naštvaný. Už jen kvůli těm lidem, kteří přijeli do Hradce, zaplatili za to, podporovali nás. Ty reakce jsou za mě ale občas až zbytečně nenávistné. Chybí nám optimismus, z toho jsem trošku zklamaný. Chápu lidi, když se neudělá výsledek, ale nechápu nesoudnost. Neschopnost uznat sílu soupeře v porovnání s tou naší. Je to stejné jako u českého hokejového nároďáku. Každý rok čekáme, že vyhrajeme mistrovství světa. Přitom je to nemožné.

Zrát jak víno

Pamatuju si Mistrovství světa 2006, to poslední, na kterém jsme byli. Generálku jsme hráli proti Trinidadu a Tobagu na Letné a já nastupoval za ruku s jejich gólmanem. Sledovali jsme pak každý zápas. Euforie s Amerikou, jak to tehdy Rosa trefil, pak prohry s Ghanou a Itálií. Fotbal jsem ale začal vnímat už dřív, kolem Eura 2004. Měli jsme černého kocoura, tak jsem mu dal jméno Baroš. Byla to fantastická doba. Jako dítě vás to pohltí, ale nikdy by vás nenapadlo, že byste mohli být součástí nějakého dalšího Eura. Nebo dokonce mistrovství světa…