Hornická hrdost i Sima v útoku. Překvapí Lens po PSG i Slavii?

Když nastupujete proti PSG, moc se toho od vás nečeká. Zvlášť když je to váš první zápas pod novým trenérem a v sestavě je to jeden nováček vedle druhého. Když navíc ve 39. minutě dostane váš osmnáctiletý stoper červenou kartu, už se jen modlíte, aby to nebyl úplný výprask. Tak jako obvykle, když se s favoritem z Paříže a úřadujícím dvojnásobným vítězem Ligy mistrů někde potkáte.

Tak by to alespoň mělo být. Co ale platí pro většinu francouzských týmů, neplatí pro Racing Lens. Pokud někdo v posledních pěti letech alespoň trochu komplikoval Pařížanům titulové jízdy, byl to vždy ten stejný neúnavný tým ze severu. Tým s rozpočtem okolo 60 milionů eur, který by papírově neměl zdaleka stačit ani na ambiciózní Marseille nebo úhlavního rivala z Lille, natož na hegemona z hlavního města. Tým, který ještě šest let zpátky hrál druhou ligu a na kontě má jeden jediný titul.

Už v sezoně 2022/23 si Lens vyzkoušelo roli senzačního vyzyvatele, když za mistrovským PSG zaostalo jen o bod. Loni se po krátké pauze do boje vrátilo. Na první místo nakonec ztratilo jen šest bodů, o třináct méně než hvězdami nabitá Marseille v předchozím ročníku. K tomu Racing přidal historicky první triumf v Coupe de France. A jen pár týdnů zpátky rovněž premiérovou Trophée des champions. S novým trenérem, novým týmem a deseti hráči na hřišti. Proti komu jinému než PSG.

Díky úspěchům z loňské sezony si Lens letos teprve počtvrté zahraje základní fázi Ligy mistrů. Na Slavii se představí tým, který si v posledních letech získal respekt i sympatie celé Francie a který je možná tím vůbec jediným, na jehož podpoře se v rámci evropských pohárů většina země tak nějak shodne. Jakkoliv ale Lens prožívá jedno z nejlepších období ve své 120leté historii, do Edenu přijede jako soupeř, na nějž si Slavia může věřit.

Les Corons

S přibližně 33 tisíci obyvateli nepatří Lens ani do druhé stovky největších francouzských měst. Kapacita Stade Bollaert-Delelis, kde Racing hraje domácí zápasy, ale přesto sahá k hranici 38 tisíc. Lepší důkaz toho, co fotbal znamená pro celé město i přilehlý department Pas-de-Calais na severu země, jen tak nenajdete.

Stejně jako prakticky všechno ostatní, i fotbal v Lens byl po dlouhé roky úzce spjatý s těžbou uhlí. Ta ve městě začala v polovině 19. století a z do té doby málo významného bodu na mapě Francie udělala rychle jedno z hlavních industriálních center. Horníci z Lens se stali uznávaným pojmem i předmětem pýchy celého regionu. A když ve 30. letech minulého století začala místní Compagnie des mines výrazněji podporovat fotbal, stal se Racing oficiálně týmem tvrdě pracující a patřičně hrdé společenské třídy.

Mnozí z hráčů, kteří tou dobou nastupovali v barvách Lens, si na živobytí vydělávali právě v místních dolech. A to včetně nemalého počtu Poláků, kteří na sever Francie imigrovali za prací zvlášť po tragédiích první světové války, jež populaci Lens snížily skoro na polovinu. Zahraniční stopa je dodnes patrná nejen ve městě samotném, ale i v Racingu, jehož červenožlutý dres pravidelně oblékají polští reprezentanti, v současnosti třeba stoper Maik Nawrocki nebo křídlo Michal Skoras.

Hornická éra je v Lens samozřejmě už dávno minulostí. Většina dolů byla uzavřena v průběhu 60. letech, ty poslední pak v roce 1986. Na identitě města i jeho klubu to ale nic nemění. Stačí si o poločase každého domácího zápasu poslechnout skladbu Les Corons, kterou zpívá celý stadion a jež je poctou všem, kteří kdy sestoupili do dolů pod Lens.

Není to tak dávno, co se zpívala na zápasech druhé ligy. Po slavném období z přelomu tisíciletí, kdy Racing s Vladimírem Šmicerem v kádru získal v sezoně 1997/98 svůj dodnes jediný ligový titul a vůbec poprvé si zahrál Ligu mistrů, přišly chudé roky, finanční problémy a nakonec i sestupy. Také v Ligue 2 byla atmosféra na tribunách srovnatelná s francouzskou špičkou, sportovní i rozpočtová síla na návrat mezi elitu ale dlouho chyběla.

Alespoň dokud nepřišel Joseph Oughourlian. Zakladatel fondu Amber Capital a dnešní majitel a prezident Racingu klub koupil v roce 2016, kdy spíš než comeback o patro výš bylo prioritou srovnat rozkolísané finance a nastavit směr, jakým se fotbal v Lens bude ubírat. Oughourlian a jeho tým ho našli. Les Sang et Or se rok od roku přibližovali k postupovým příčkám, až je nakonec do Ligue 1 poslala covidová sezona 2019/20. Ta se ve Francii nedohrála, v platnosti tak zůstala tabulka před přerušením soutěží, kde Lens v Ligue 2 patřilo druhé místo a s ním i vstupenka mezi nejlepší.

Od návratu do Ligue 1 je to už šest sezon. Tak dlouho Racing vydržel v nejvyšší lize naposled před osmnácti lety. Ještě úctyhodnější je ale bilance, s jakou se mu to všechno daří. Lens ani jednou od návratu neskončilo mimo top osmičku. Jeho náklady na přestupy v posledních pěti letech ani jednou nepřekročily příjmy z prodejů. A s výjimkou tři roky starého transferu útočníka Wahiho z Montpellieru nešla cenovka za novou posilou přes hranici 16 milionů eur.

Loňská sezona zakončená druhým místem v Ligue 1 a triumfem v Coupe de France je společně s titulovým rokem 1998 tou nejúspěšnější v klubové historii. Racing ji přitom absolvoval s rozpočtem 60 milionů eur, tedy až desátou nejvyšší částkou v Ligue 1. Trápící se Nice? 120 milionů. Ambiciózní Monako? 140 milionů. Olympique Marseille, papírově největší vyzyvatel PSG? 260 milionů. Nikdo z nich ale ve čtvrtek na Slavii nenastoupí. Cestu do Ligy mistrů jim zasypali horníci ze severu.

Jako doma

Klíčový záložník Mamadou Sangaré za rekordních 48 milionů eur do anglického Brentfordu. Jeho parťák ze středu hřiště a zároveň i oblíbený kapitán Adrien Thomasson po vypršení smlouvy do konkurenčního Rennes. Stoper Malang Sarr za penězi do saúdskoarabského Neomu, křídlo Allan Saint-Maximin po úspěšném nakopnutí kariéry do americké MLS. A trenér Pierre Sage, nečekaný strůjce loňského úspěchu, hned po premiérovém roce ve funkci rovnou do Crystal Palace.