Příliš dobrý pro Česko? Zdejší kluby se neozvaly, tak Ambros vtrhl rovnou do velkého fotbalu

Píše se 13. srpna 2026 a hraje se odveta 3. předkola Evropské ligy mezi Anderlechtem a PAOK Soluň.

Mladý český záložník Lukáš Ambros dostává míč na 45 metrech. Ani se ho nedotkne, chytrou otočkou odzbrojí dva protihráče, balon si vezme a bez bázně s ním dorazí až k hranici vápna.

Následně svou levačkou překoná na přední tyč dalšího českého krajánka v bráně soupeře Jana Pavlenku. Zapisuje tak svůj první gól ve fialových barvách Anderlechtu.

O týden později se v dalším předkole Evropské ligy situace opakuje, tentokrát na půdě kazašského Almaty.

Ambros si znovu naběhne z levé strany, udělá kličku a z téměř totožného místa se opět opře do míče levačkou. Tentokrát skóruje dělovou ranou na zadní tyč.

Účet Rising Stars na sociální síti X s více než 160 tisíci sledujícími jeho akci okomentuje stručně: REAL BALLER (v překladu něco jako skvělý hráč).

V zápase navíc přidá dvě asistence a své galapředstavení tím korunuje. Zkrátka solidní začátek v novém angažmá, kde na startu sezony patří do základní sestavy.

V ten moment se naplno zhmotnilo Ambrosovo snažení, píle a neortodoxní cesta za fotbalovým snem, která odstartovala v malém klubu z obce Dolní Němčí. Odtud mimochodem pochází i další český hráč, se kterým by se záložník mohl potkat v reprezentaci, konkrétně David Jurásek.

Pod křídly Beranů

Po prvních fotbalových krůčcích zamířil Ambros do nejbližší akademie, na Slovácko. „První vzpomínky na Lukáše mám asi z jeho třetí nebo čtvrté třídy, kdy nastoupil na sportovní školu. Vedl jsem ho mimo jiné v hodinách tělesné výchovy,“ vzpomíná Michal Beran starší, otec dvou ligových fotbalistů, trenér v akademii Slovácka a právě také učitel tělocviku.

„Dotáhl to tam do fáze, že byl vlastně nejlepší. A jeho táta se na to díval tak, že když jste někde nejlepší, máloco vás nutí se dál zlepšovat. Chtěl mu proto najít, nebo spíš vytvořit, víc konkurenční prostředí,“ vysvětluje tehdejší ředitel pražské Slavie a pozdější Ambrosův agent Martin Krob.

Právě přes něj vedla ve třinácti letech cesta obou nadějných kluků do Edenu. „Známe se, tak mi táta zavolal a ptal se, co by se s tím dalo dělat. Nabízelo se to, tak jsem řekl jasné OK. Domluvil jsem, podotýkám, že bez jakékoliv protekce, že kluci přijdou na testy, ať se na ně podívají skauti. Už po několika trénincích mi trenéři ve Slavii hlásili, že patří ke třem či čtyřem nejlepším hráčům, a ptali se, jak by se to celé mohlo vyvíjet dál,“ vzpomíná Krob.

Rodinná oběť

Úspěšné testy a přesun na trase Uherské Hradiště – Praha si ale vyžádaly obrovskou rodinnou obětavost.

„Všichni rodiče vždycky říkají, jak dělají pro své děti všechno. Když ale následně dojde na lámání chleba, mají problém je odvézt i na trénink z Vršovic do Dejvic,“ naráží Krob na běžnou realitu. „Ambrosovi se k tomu ovšem postavili úplně jinak. Maminka tehdy byla buď těhotná, nebo zrovna měli roční dítě. Lukášův starší brácha, tuším, že akorát maturoval. Táta dělal marketingového ředitele. Navzdory tomu všemu se ale prostě sbalili a odstěhovali se do Prahy.“

Po třech letech ve slávistické akademii bylo jasné, že přijde další fotbalový posun. Lukáš tehdy absolvoval mimo jiné stáže v nizozemském Heerenveenu nebo anglickém Southamptonu.

„Variant pro přestup bylo opravdu hodně. Pro mě to byly začátky mojí agentské činnosti. Zastupoval jsem asi dohromady tři hráče, měl jsem velmi dobré vztahy v Kodani, a ti zrovna Lukáše hrozně chtěli,“ prozrazuje Krob. Nakonec se však talentovaný záložník rozhodl pro německý Wolfsburg.

Důvod brzkého odchodu do zahraničí byl nasnadě. „Je pravda, že my tady kreativní střední záložníky nijak zvlášť nerozvíjíme. Takže cizina pro něj byla opravdu správnou cestou,“ vysvětluje krok do neznáma Ambrosův agent.

Českou fotbalovou realitu a složitost přechodu potvrzuje i Michal Beran: „V Česku se dává přednost spíš starším a silovějším hráčům, mladí se do kádru prosazují horko těžko. Lukáš to ale zvládl, a to i díky své mentální odolnosti a skvělé rodinné výchově. Zůstal tehdy v cizině úplně sám a musel se naučit o sebe postarat.“

Samotný přesun do nového angažmá má Martin Krob stále v živé paměti. „Pamatuji si, že do Německa jsem ho tehdy vezl já. Jeli jsme sami bez rodičů, cestou jsme kecali a ještě lépe se poznali. Lukáš je vlastně dodnes jediný hráč, kterého zastupuji a se kterým si tykáme,“ usmívá se agent.

„V Německu nám pak obrovsky pomohla spolupráce s jednou velmi dobrou místní agenturou EMG Mundial. Když se cokoliv dělo, dokázali se tam o něj postarat mnohem rychleji než já z Česka. Jejich zásluha na jeho rozvoji je určitě velká,“ podotýká bývalý funkcionář Slavie.

Nejmladší Čech

Po roce v Německu se Ambros posunul z kategorie U17 do devatenáctky, kterou během dvou sezon vedl i s kapitánskou páskou. V ročníku 2022/23 už nakukoval také na lavičku dospělého áčka.

Jeho působení vyvrcholilo v 21. kole Bundesligy. V 74. minutě tehdy vystřídal nynější hvězdu Dortmundu Felixe Nmechu, čímž se stal vůbec nejmladším Čechem v bundesligové historii.

Když na trávník nastoupil, bylo mu pouhých 18 let, 8 měsíců a 13 dní. „To bylo něco, co jsme si strašně přáli. Bohužel další zápas už nepřidal, tak to prostě chodí. Zkusil si to, zažil to, bylo to skvělé a máme to v životopise.“ dodává hráčův agent.

V sezoně 2023/24 už věkově nepatřil do dorostenecké soutěže. Wolfsburg navíc zrušil svůj B-tým, takže místo paběrkování na lavičce áčka přišla na řadu další změna působiště.

„Sledovali ho v Dánsku, bavili jsme se se dvěma polskými kluby. Co je zajímavé, nebavili jsme se ani s jedním českým klubem,“ prozrazuje Krob. Ambros tak nakonec zůstává v Německu a míří na hostování do třetiligové rezervy Freiburgu.

Ta skončila v tabulce poslední s pouhými 30 body z 38 zápasů. Krob ale hodnotí tento kariérní krok pozitivně. „Lukáš hrál výbornou soutěž, bylo to to nejlepší, co mohl mít. Každému mladému českému hráči do 22 let říkám, ať tam okamžitě peláší. Ta soutěž má neskutečnou prestiž. Lukáš měl ještě k tomu obrovské štěstí na klub. Freiburg B byl postavený na výchově mladých hráčů a hráli fantastický ofenzivní fotbal v totálním riziku.“

Po(do)lski

Další sezona a další krok dopředu. Tentokrát do polského Górniku Zabrze, šestého týmu Ekstraklasy ze sezony 2023/24.

„Situace s Górnikem dávala mnohem větší smysl. Pomohly tomu zásadně dvě věci. Tou první je fakt, že majitelem klubu je Lukas Podolski. To je zkrátka formát světového kalibru, ať si říká, kdo chce, co chce. Podolskimu se Lukáš hrozně líbil. Viděl kluka z východu, který se dokázal prosadit na západě, věřil v jeho kvalitu a chtěl ho v týmu,“ říká Krob.

Český záložník se mistru světa z roku 2014 odvděčil, u severních sousedů se rychle adaptoval a už od začátku angažmá dostával pravidelné minuty. Druhá sezona byla ještě o poznání lepší: stabilní člen základní sestavy, dvakrát víc odehraných minut napříč soutěžemi a to vše podepsané pod největším týmovým úspěchem za několik dekád, druhým místem v lize a hlavně vítězstvím v polském poháru.

„Polsko posunulo Lukáše neuvěřitelným způsobem dopředu. Výkonnostně nesmírně vyrostl a získal ohromné sebevědomí. Mimo to dostal lekci i po lidské stránce, našel si tam přítelkyni a zkrátka se z kluka stal chlap,“ uzavírá polskou kapitolu Krob.

Konečně reprezentace?

Desátého července obletěla česká média zpráva o přestupu Lukáše Ambrose do Anderlechtu. Za pět milionů eur. Znamenalo to nejdražší prodej v historii Górniku a desátou nejdražší posilu dějin tradičního belgického celku.

„Zájemců z Belgie bylo víc. Na podzim jsme v Polsku prodlužovali smlouvu, do té doby měl poměrně nízkou výstupní klauzuli (dle informací redakce to byly dva miliony eur). A znovu zopakuji – ani jeden český klub nás tehdy neoslovil. Novou smlouvu jsme podepsali už bez klauzule. Jednání s Anderlechtem pak šlo neuvěřitelně rychle, ráz naráz. Všechny strany se chtěly dohodnout, i Górnik, za což mu patří obrovský dík,“ přibližuje Krob.

Přesně tři týdny po transferu byl navíc představen nový kouč české reprezentace Santi Denia. Ambros na nedávném mistrovství světa chyběl, s nástupem španělského stratéga se ale okamžitě začalo spekulovat o jeho roli v novém a herně odvážnějším národním týmu.

Znamená to pro agenta často přehlíženého Čecha jisté zadostiučinění?

„Vůbec ne, mně přece nikdo neublížil. Mám zkrátka jen obrovskou radost kvůli Lukášovi. Nebudu lhát, samozřejmě nás tehdy mrzelo, že v nominaci chyběl. Ale to už je pryč a těšíme se na budoucnost.“