Česká enkláva pod dozorem Podolského vrací Górnik mezi elitu. Vyjeli jsme do hornického města

Górnik Zabrze ukončil dlouhé čekání na trofej. Česká kolonie ve složení Patrik Hellebrand, Lukáš Ambros, Michal Sáček, Lukáš Sadílek a Ondřej Zmrzlý pod vedením slovenského trenéra Michala Gašparíka ovládla finále polského poháru a na Stadion Narodowy ve Varšavě porazila Raków Częstochowa 2:0.

Vzestup tradičního klubu, za který nastupuje a zároveň i spoluvlastní německá fotbalová legenda s polskými kořeny Lukas Podolski, představuje skvělou příležitost vypravit se do Polska a na celý tento fenomén se podívat pořádně zblízka.

My jsme se vydali na utkání 32. kola polské Ekstraklasy, ve kterém Górnik Zabrze doma padl se Zagłębie Lubin 0:2 a výrazně si tak zkomplikoval boj o titul. Dvě kola před koncem sice zůstává ve hře, navíc s dohrávkou k dobru, reálně už je ale zisk mistrovského titulu spíše v rovině teorie. V hornickém regionu přesto znovu ožívají vzpomínky na zlatou éru 80. let, kdy Górnik patřil k největším klubům v zemi.

Historie, úspěchy a identita klubu

Górnik Zabrze byl založen v roce 1948 sloučením několika klubů v hornickém regionu Horního Slezska. Už od začátku byl pevně spojený s místní identitou části Polska, kde se kolem katovické konurbace sdružuje více než dva miliony obyvatel. Mimochodem, název klubu „Górnik“ znamená v překladu horník a přesně takový tento klub dodnes je. Tvrdý, dělnický, hlučný. Takový polský Baník Ostrava. Není náhoda, že oba kluby ze Slezska mají stejnou melodii své hymny.

V 60. a 70. letech, ale i o dekádu později, patřil Górnik k absolutní špičce polského fotbalu. Celkem během časů socialismu nasbíral čtrnáct titulů mistra Polska (naposledy ale v roce 1988) a k tomu sedm triumfů v poháru. Právě na výhru v pohárové soutěži fanoušci čekali desítky let. Od roku 1972 až do letošní sezony. Mimochodem, v roce 1970 hrál Górnik finále Poháru vítězů pohárů, kde ale padl 1:2 proti anglickému Manchesteru City.

Není proto divu, že se v Zabrze dlouhé roky žilo hlavně z minulosti. Teď se ale i díky české kolonii a slovenskému trenérovi blýská na lepší časy. „Teď po poháru jsou samozřejmě velká očekávání. Lidé chtějí vidět, kam se klub bude ubírat dál. Čekají nás předkola evropských pohárů. Pro klub by bylo obrovské, kdyby se z nich podařilo postoupit. Ale neberu to tak, že pohárem všechno skončilo a teď už to půjde samo. Spíš je tam očekávání dalšího kroku,“ říká v rozhovoru pro Football Club bývalý sparťan Lukáš Sadílek.

Moderní fotbalový svatostánek

Domovem Górniku Zabrze je stadion Ernesta Pohla, známý spíš jako Arena Zabrze. Stadion v posledních letech prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která z něj udělala moderní fotbalový stánek. Těch je mimochodem v Polsku rozeseto hned několik a při jejich návštěvě vás jen zamrzí, v jakém stavu je dnes sportovní infrastruktura v Česku.

Fotbalový stadion v Zabrze byl postaven už v roce 1934 v tehdejším Německu jako Adolf-Hitler-Kampfbahn a tento název se používal až do roku 1946. Po druhé světové válce připadlo Zabrze Polsku při přesunu hranic Německa směrem na západ jako kontribuce za odstoupení východu Polska Stalinovi a stadion se přejmenoval na Stadion Górnika. V roce 2005 pak dostal jméno po klubové legendě, útočníkovi Ernestu Pohlovi, který zde nastupoval v letech 1957 až 1967.

Po dlouhých letech diskuzí, jak je u podobných projektů běžné, nakonec místní samospráva, která je největším vlastníkem akcií klubu, přiklepla Górniku skoro 200 milionů zlotých na rekonstrukci, jejíž první fáze byla dokončena v roce 2016, kdy se otevřely tři nové tribuny, zatímco původní hlavní tribuna zůstala stát. Druhá fáze začala v roce 2023 a skončila o dva roky později rekonstrukcí hlavní tribuny.

Když navštívil Zabrze jeden z autorů tohoto textu v minulé sezoně, hlavní tribuna ještě nebyla hotová a část stadionu byla zavřená. Dnes je všechno jinak. Arena Zabrze je uzavřená, kompaktní a připravená na velké zápasy.

Aktuálně má stadion kapacitu 28 236 míst a po dokončení VIP prostor by se měla vyšplhat až zhruba na 31 800 míst. Nejdůležitější nejsou čísla, ale atmosféra. Tu tady tvoří především domácí ultras skupina Torcida (jménem i barvami inspirovaná Hajdukem Split), která patří k naprosté fanouškovské špičce v rámci Polska.

I díky tomu dnes Górnik patří mezi nejnavštěvovanější kluby v Polsku. V aktuální sezoně se domácí průměr návštěvnosti pohybuje mezi 23 a 24 tisíci diváky, což z něj dělá jeden z největších taháků celé Ekstraklasy. V zemi, kde fotbalové stadiony díky Euru 2012 výrazně poskočily, je Zabrze jedním z příkladů, že moderní infrastruktura může fungovat i mimo největší metropole.

Cesta z Česka

Z Česka je to do Zabrze překvapivě blízko. Z Prahy zhruba čtyři a půl hodiny autem, z Ostravy necelá hodina. Stačí projet přes hranice u Bohumína a během chvíle se napojíte na slezskou aglomeraci, kde na sebe města plynule navazují. Katowice, Gliwice, Zabrze, zvané i díky fotbalu jako Slezské trojměstí.

Cesta je jednoduchá i vlakem. Ideální spojení vede přes Ostravu a Bohumín do Katovic, odkud je to do Zabrze už jen krátký přesun lokálním vlakem nebo tramvají. Jakmile dorazíte, překvapí vás, že město nemá klasické historické centrum, jako je například v Krakově. Zabrze není ani moderní velkoměsto jako dnes Varšava. Místo toho uvidíte komíny, staré továrny, paneláky a syrovou atmosféru regionu, který ví, že život je sakra těžký. Zabrze není město, kam jedete za památkami. Jedete sem za fotbalem.

Vstupenky lze zakoupit přímo na klubovém webu, stadion je rozdělen do čtyř kategorií. První, druhou, rodinou tribunu a kotel (torcida). Na atraktivnější zápas se ceny pohybují přibližně od 79 do 59 polských zlotých za místo v kotli, tedy zhruba od 450 do 340 korun. Běžná ligová utkání bývají o deset zlotých levnější v každé kategorii, v den zápasu si pak připlatíte dalších pět zlotých.

Ve srovnání s českou ligou jde o velmi příznivé ceny, zvlášť vzhledem k atmosféře, kterou Arena Zabrze nabízí.

Česká stopa

Pro českého fanouška je to momentálně asi ten hlavní důvod, proč vyrazit na Górnik. Kope tu široká česká enkláva, jakou v zahraničí jen tak nenajdete.

V kádru je totiž hned pět českých hráčů. Patrik Hellebrand, Lukáš Ambros, Michal Sáček, Lukáš Sadílek a Ondřej Zmrzlý. Mimochodem, kapitánem týmu je slovinský obránce Erik Janža, který působil v minulosti ve Viktorii Plzeň. Doplnění navíc přichází i na lavičce, kde tým vede slovenský trenér Michal Gašparík. Klubová legenda Spartaku Trnava, stejně jako jeho otec.

Pochopitelně nejde o náhodu, Górnik se v posledních letech vědomě zaměřuje na český trh. Hráči z české ligy jsou pro klub dostupní, adaptace je rychlá a kvalita často prověřená. Postupně tak vznikla silná česká kolonie, která dnes tvoří důležitou část týmu.

„Mají to blíž než do Prahy. Znají naši kulturu, rychle se učí jazyk a dobře se adaptují. V podstatě je nevnímáme jako cizince. Během svého působení v Górniku jsem byl v kontaktu s několika desítkami českých hráčů, včetně reprezentantů. Navštěvovali náš stadion a poznávali klub. Vím, že se mezi nimi šíří pozitivní reference,“ uvedl pro polská média sportovní ředitel klubu Lukasz Milik s poznámkou, že pětice Čechů jsou všichni z Moravy.

Z pohledu českého fanouška tak Górnik najednou získal úplně jiný rozměr. „Máme historii, velké jméno a silné fanoušky. V tom jsme pro české hráče srovnatelní se Spartou nebo Slavií,“ upozornil pro polská média Milik.

Hvězda jménem Podolski

Největší hvězdou klubu je legendární německý útočník polského původu Lukas Podolski. Mistr světa z roku 2014, bývalá hvězda Bayernu Mnichov, Arsenalu a absolutní legenda 1. FC Köln se narodil v roce 1985 v Gliwicích přímo v Horním Slezsku, jen pár kilometrů od Zabrze. Ke Górniku měl blízko už od dětství. Celá jeho rodina (včetně babičky Zofie) byla vášnivými fanoušky tohoto klubu.

Když mu byly dva roky, rodiče emigrovali s celou rodinou z Polska do západního Německa (usadili se v Bergheimu u Kolína nad Rýnem). Získali status Aussiedler díky německým kořenům otcovy strany. Prarodiče totiž měli německé občanství ještě před druhou světovou válkou (Gliwice byly do roku 1945 součástí Německa jako Gleiwitz). Důvodem odchodu byla především ekonomická situace v komunistickém Polsku a hledání lepších životních podmínek. Přesto si Podolski celý život udržoval silné vazby na rodný region Slezska. Už během kariéry opakovaně říkal, že chce dohrát kariéru právě tady v Górniku. Protože to slíbil své babičce. A v roce 2021 svůj závazek naplnil.

Mimochodem, Podolski nepřišel jako vysloužilá hvězda na dohrání kariéry. Naopak. Stal se lídrem týmu, tváří klubu a symbolem návratu Górniku do špičky polské kopané. Takřka okamžitě po příchodu si vybudoval silný vztah s fanoušky. Když nehraje, jezdí s nimi na výjezdy, slaví s nimi úspěchy Zabrze a je jedním z mála hráčů jeho formátu, kteří takhle přirozeně zapadli do ultras kultury.

Dnes už navíc není jen hráčem, ale klubovým šéfem. Podolski se stal v prosinci 2025 jedním z majitelů klubu a jako druhý největší akcionář (vlastní přes 8 % akcií klubu) působí v klubu i v této pozici. V týmu do 19 let navíc hraje jeho syn Louis.

Když po výhře 2:0 nad Rakówem Częstochowa zvedal Lukas Podolski trofej za vítězství v polském poháru společně s klubovou legendou Stanisławem Oślizłem, byl to symbolický návrat na polské fotbalové výsluní klubu, který na vítězství v soutěži čekal od roku 1972. Tedy více než půl století.

Vyrazte rubat do Zabrze

Fotbal tady není doplněk. Je to hlavní důvod, proč sem jet. Górnik Zabrze dnes nabízí všechno, co od fotbalového výjezdu do zahraničí chcete. Silný příběh, návrat tradiční značky a výraznou českou stopu. K tomu moderní stadion a fanoušky, kteří patří k nejlepším v regionu a zemi.

Z Česka je to přitom jen pár hodin. Jeden zápas, jeden víkend a zážitek, který má blíž k velkému evropskému fotbalu, než byste čekali. Tak neváhejte a vyrazte. „Každý, kdo sleduje polskou ligu, musí uznat, že ve stadionech, infrastruktuře a fanoušcích je jinde. Chodí tady pětadvacet nebo třicet tisíc lidí, stadiony jsou skoro všude plné a atmosféra fantastická. Když člověk přijede třeba do Zlína, kde je dva a půl tisíce lidí, a potom přijede do Zabrze, kde je dvacet nebo pětadvacet tisíc lidí, je to obrovský rozdíl. Ale nemluvil jsem o kvalitě fotbalu. Ta je podle mě víceméně podobná,“ uzavírá Lukáš Sadílek.