Pardubice chci v Evropě. Mahuta je z Finska zvyklý na výzvy, míří vysoko

Za pár měsíců načnete v Pardubicích už svůj třetí rok. Jak jste se ve městě a v klubu zabydlel?

Myslím, že velmi dobře. Když jsem v lednu 2025 přišel, chvíli to trvalo. Předcházelo tomu docela těžké období, dva měsíce jsem byl bez klubu. Jakmile jsme se ale po první sezoně udrželi v lize, byla už adaptace mnohem snazší, protože člověk zjistí, jak to tu chodí. Teď už se cítím lize, městu i místní kultuře docela dobře přizpůsobený.

Když porovnáte sám sebe tehdy a teď, v čem vidíte svůj největší posun?

Na hřišti určitě po fyzické stránce – těch soubojů a běhání je tady mnohem víc než ve Finsku. Zlepšil jsem se také ve čtení hry. A co se týče věcí mimo hřiště, mentálně jsem zesílil. Když nejdou věci podle plánu, musíte mluvit se správnými lidmi, snažit se myslet pozitivně, přemýšlet, co můžete udělat lépe, a dát tomu čas. Už jen samotné stěhování do cizí země vás po psychické stránce dokáže hodně posunout.

Zmínil jste, že česká liga je fyzicky náročnější. Je to ten největší rozdíl oproti finské lize?

Přesně tak.

Ve Finsku se hraje systémem jaro-podzim, tady je to naopak. Co vám vyhovuje víc?

Víc mi vyhovuje český systém. Během šesti měsíců odehrajete spoustu zápasů a pak máte pauzu, která navíc není tak dlouhá, trvá třeba tři týdny. Příprava je poměrně krátká a hned se zase naskočí do ligy. Podle mě je to mnohem lepší. Když ve Finsku skončí sezona, jste skoro dva měsíce bez fotbalu, takže je pak mnohem těžší dostat se zpátky do formy. Ve Finsku je to po konci sezony navíc složité i kvůli počasí, své dělají i arktické noci. Je velmi náročné najít vůbec vhodné podmínky k tréninku.

Jak je to s atmosférou na stadionech?

Na prvním místě je ve Finsku hokej a fotbal je až za ním, někde na druhém, třetím místě. V Česku jsou stadiony větší a panuje na nich mnohem lepší atmosféra. Český fotbal je celkově stoprocentně na vyšší úrovni než ten finský. Řekl bych, že fotbal tady v Česku je lepší snad úplně ve všem.

Už jste se naučil i nějaká česká slovíčka?

Ano, ale převážně jen ta sprostá (smích). To je ale všude stejné.

Jste sice stále mladý, je vám 24 let, ale v kabině už patříte k těm zkušenějším. Jaké to je pro nové zahraniční hráče, kteří ještě neumí česky a zemi teprve poznávají?

Když přijde nový cizinec, je docela snadné mu pomoci, protože já sám jsem byl před dvěma lety ve stejné situaci. Snažím se mu vysvětlit, jak to tady funguje. Musím říct, že naše kabina je opravdu skvělá. Češi a cizinci se nedělí do žádných skupinek, jak to občas bývá, držíme všichni pohromadě a snažíme se jeden druhému pomáhat. Nehrozí tedy, že by se tu nový hráč cítil odstrčený.

Dokonce jsem slyšel, že hlavním jazykem v kabině je teď angličtina.

Ano, je to tak a spoustu věcí to usnadňuje.

Ve Finsku jste hrál za tým Haka ve městě Valkeakoski, předtím za Inter Turku, kam jste přišel z mateřského klubu TPS Turku. Který z klubů vám z hlediska přechodu do profesionálního fotbalu dal nejvíc?

Určitě FC Haka. Dostal jsem tam velkou příležitost hrát a růst jako člověk i jako fotbalista. Ten klub mě připravil na to, abych mohl jít hrát do zahraničí. Přesně to jsem chtěl a Haka mi tuhle cestu otevřela.

Pak jste se stal volným hráčem. Co dál?

V té době byla hlavní priorita dostat se do zahraničí, nabídek bylo víc, ale vybral jsem si Pardubice.

Slyšel jsem ale, že vaše dětství ve Finsku nebylo zrovna jednoduché. Můžete k tomu říct víc?

Od útlého věku jsem musel řešit věci, které by dítě řešit nemělo. Byl jsem na spoustu věcí, ať už šlo o školu nebo fotbal, úplně sám. Neměl jsem plnou podporu a spoustu věcí jsem si musel zařídit sám, což bylo psychicky hodně náročné. Musel jsem velmi rychle mentálně dospět. Zpětně jsem ale rád, že to tak bylo. Těžké časy z vás udělají tvrdšího, odolnějšího člověka.

Šlo spíš o to, že jste se cítil oddělený od ostatních, nebo v tom hrál roli i rasismus?

Ne, rasismus nikdy nebyl problém. Šlo spíš o tu chybějící podporu, to, že děláte věci sami a na všechno si musíte přijít sami. Své dělá i finská mentalita, která je hodně odlišná.

Myslíte, že fotbal pro vás tehdy byl takovým únikem před realitou?

Stoprocentně. Vůbec nevím, co bych bez fotbalu dělal. Byl jsem prostě nejšťastnější, když jsem mohl hrát.