Carricka střídá Pochettino. Výměna trenéra ale klub nespasí. Proč United strádají?

Ve čtvrtek Michael Carrick skončil, v pátek Manchester United oznámil, že jeho místo převezme Mauricio Pochettino. Klub, který ještě na jaře slavil návrat do Ligy mistrů, je teď po deseti ligových kolech osmnáctý. Další rychlá výměna trenéra je hotová. Jen si nejsem jistý, zda si vedení uvědomuje, kde je skutečné jádro problému.

Přiznávám, že Pochettino nebyl mou volbou už ve chvílích, kdy se o něm na Old Trafford dříve spekulovalo. Nikdy mě jeho trenérská práce úplně nepřesvědčila, ani v Tottenhamu. To ovšem neznamená, že bych přehlížel jeho zásluhy. Spurs dovedl v roce 2019 do finále Ligy mistrů a v Premier League odvedl práci, kterou nelze odbýt mávnutím ruky. Jenže trénovat Manchester United je disciplína sama pro sebe. A to zvlášť v dnešní době.

I kdyby se Pochettinovi začalo rychle dařit, nevyřeší se problém, který Manchester United pronásleduje od roku 2013. Ferguson musel jednou odejít. To, co po něm následovalo, nevyhnutelné nebylo. Klub se totiž nenaučil oddělit dlouhodobý sportovní směr od jména trenéra.

Další oběť systému

Jedna výhra z deseti ligových utkání, osm bodů a sestupové pásmo. Poslední remíza 4:4 s Aston Villou pak ukázala hlavní herní potíže, mužstvo nedokáže udržet obranný pořádek. Trenér samozřejmě za herní organizaci odpovídá, Carrick není výjimkou. Zároveň to ale neznamená, že za stav, do kterého se United bezradným přešlapováním na místě dostali, je jeho vina.

Ještě na jaře Carrick ukázal, že umí s mužstvem pracovat. V lednu převzal rozkolísaný tým a během zbytku sezony vyhrál dvanáct ze sedmnácti ligových zápasů. Skončil třetí, dostal United do Ligy mistrů a 22. května s ním klub podepsal smlouvu do roku 2028. Během listopadu už ve funkci nebyl. Lidé, kteří mu dali důvěru, nyní schválili opačné rozhodnutí. Jejich odpovědnost se ale ve veřejné debatě snadno ztrácí za zoufalými aktuálními výsledky odvolaného trenéra. Ale to je chyba.

Odmítám představu, že si vedení klubu výměnou trenéra splnilo své povinnosti. Kdo Carrickovi v květnu věřil, musí dokázat vysvětlit nejen listopadové odvolání, ale i to, proč se jeho předchozí plán tak rychle rozpadl. A jestli mu vůbec vytvořil podmínky, aby mohl pokračovat v tom, co na jaře fungovalo.

Když sir Alex Ferguson v roce 2013 odcházel, zanechával po sobě třináct ligových titulů a klub zvyklý vítězit. Nikdo rozumný nemohl čekat, že ho nový manažer okamžitě nahradí. United však měli mít připravený systém, v němž nový trenér nebude muset přebírat i část práce, kterou Ferguson svou výjimečnou autoritou a zkušeností dlouhodobě držel pohromadě.

Neskončil jen Ferguson

V témže roce navíc skončil také dlouholetý výkonný ředitel David Gill. Jeho pravomoci převzal Ed Woodward, úspěšný v obchodní části klubu, ale bez srovnatelné zkušenosti s řízením fotbalových záležitostí. United tedy ve stejnou dobu měnili klíčového muže na lavičce i ve vedení. Právě tato souběžná výměna bývá při vzpomínkách na prvního Fergzsonova nástupce Davida Moyese přehlížena. Přitom se měnil způsob, jakým se mezi vedením klubu a trenérem rozhodovalo o fotbale.

První rozhodnutí bylo příznačné. David Moyes přišel z Evertonu s Fergusonovým doporučením a šestiletou smlouvou. Vydržel deset měsíců. Zpětně jej považuji za špatnou volbu pro tehdejší United. Ne proto, že by byl neschopným trenérem, ale proto, že klub zjevně podcenil rozdíl mezi dlouholetou úspěšnou prací v Evertonu a nástupnictvím po Fergusonovi. Šestiletý závazek vystřídala panika při prvním větším otřesu.

Ani tehdy ovšem nešlo pouze o to, koho Ferguson doporučil. Vedení mělo samostatně posoudit, jaký tým Moyes přebírá, jaké bude potřebovat posily a kdo mu pomůže zvládnout přechod po trenérovi, který více než čtvrt století určoval fungování klubu. První nástupce selhal, ale systém, který ho měl připravit a podržet, neobstál také. Tento rozdíl při každé další výměně United znovu přehlíželi.

Po Moyesovi následovali trenéři s rozdílnými představami o fotbale. Louis van Gaal sázel na poziční kontrolu hry a vyhrál FA Cup. José Mourinho stavěl na pevnější organizaci a účelnosti, vyhrál Evropskou ligu i Ligový pohár. Ole Gunnar Solskjær uměl využívat rychlý přechod do útoku a v lize skončil druhý. Erik ten Hag přišel s požadavkem aktivní hry a získal dvě domácí pohárové trofeje. Rúben Amorim zase prosazoval systém se třemi stopery. Nebyla to řada naprostých neúspěchů ani totožných trenérských chyb. Chyběla návaznost mezi jejich představami, skladbou mužstva a rozhodnutími vedení. A to je největší obžaloba klubu.

Nejde o teoretický spor o rozestavení. Krajní obránce vhodný pro čtyřčlennou obranu nemusí stejně dobře zvládat roli vysoko postaveného hráče na celé straně hřiště. Střední záložník pro kontrolu tempa má jiné úkoly než hráč, po kterém trenér chce okamžité napadání a dlouhé sprinty při návratu. Každá změna pak může znamenat, že se draze pořízená posila najednou nehodí. A s její vysokou smlouvou se nehýbe zdaleka tak snadno jako s figurkami na trenérské tabuli.

Velká jména bez plánu

Příklady? Paul Pogba se v roce 2016 vrátil za tehdy rekordních 89 milionů liber a v roce 2022 odešel po vypršení smlouvy bez odstupného. Nebyl to hráč bez kvalit; jeho vrcholné výkony i podíl na evropské trofeji nelze smazat. Přesto jeho druhé angažmá nedalo United odpovídající dlouhodobou jistotu.

Antony stál při příchodu z Ajaxu v roce 2022 přibližně 81,3 milionu liber, zatímco v roce 2025 přestoupil do Betisu za zhruba 21,65 milionu včetně možných bonusů. Součástí dohody byl sice i podíl pro United na případném budoucím prodeji, ale velká část původní investice už teď s jisotou skončila v koši. Jedná se o ukázkový příklad špatného rozhodování sportovního úseku klubu.

A nejde jen o hráče. V červenci 2024 United prodloužili smlouvu Eriku ten Hagovi, aby ho 28. října téhož roku odvolali. Podle zveřejněných finančních údajů stál odchod trenéra a jeho realizačního týmu 10,4 milionu liber. Sportovní ředitel Dan Ashworth, jehož klub složitě získával z Newcastlu, skončil už po pěti měsících. Ve finančních výsledcích pak figurovaly další 4,1 milionu liber spojené s jeho příchodem a odchodem. Rozhodování v kancelářích tak vytvářelo výdaje, které žádný trenér sám na hřišti neodpracuje.

Deník The Telegraph nyní při započtení příchodů a odchodů trenérů, členů realizačních týmů a vybraných sportovních funkcionářů od Fergusonova konce dospěl k propočtu 108,2 milionu liber. Jeho součástí jsou také odhady posledních změn kolem Carricka a Pochettina; nejde tedy o definitivní součet již vyplacených peněz. Podstatnější než toto výsledné číslo je pro mě série rozhodnutí, po nichž klub během několika měsíců brutálně připlácí za opakovanou změnu kurzu.

Přitom právě v tomto období vedení prosazuje úspory i mimo sportovní úsek. O to méně přesvědčivě působí, když se milionové chyby při řízení prvního mužstva přijímají jako běžná provozní nepříjemnost.

A ještě jedna věc: výše přestupové částky sama o sobě neříká, zda byl hráč špatný. Podstatné je, zda pro něj klub měl odpovídající roli, jestli jeho příchod řešil skutečnou potřebu týmu a zda byl ochoten včas rozpoznat, že investice nefunguje. Drahý nákup nemusí být chyba. Chybou se stává, když drahé nákupy opakovaně nahrazují jednu nejasnou představu druhou a tak stále dokola.

Glazerovi a jejich odpovědnost

Od této debaty nelze oddělit rodinu Glazerových. Její převzetí klubu v roce 2005 bylo do značné míry financováno dluhem, který zatížil samotný Manchester United. Podle analýzy BBC Verify odešlo mezi lety 2005 a 2024 z klubu přibližně 1,19 miliardy liber na úrocích, splátkách dluhů, dividendách a poplatcích spojených s tehdejším vlastnickým modelem. Není pravda, že celou tuto sumu rodina dostala přímo do kapsy. Právě proto je důležité jednotlivé položky rozlišovat. Pro mě však zůstává tento model jedním ze zásadních selhání v moderních dějinách United.

Glazerovi můžou namítnout, že se během jejich vlastnictví zvýšila obchodní hodnota klubu a že United investovali nemalé peníze do přestupů. Obojí je pravda. Jenže velikost příjmů ani rekordní nákupy samy o sobě nevytvářejí dobré mužstvo. Rozhoduje, jak se s prostředky zachází a kdo dokáže uhlídat jejich dlouhodobý smysl.

Připomínám to i proto, že příběh United po roce 2005 nelze jednoduše rozdělit na zlaté období bez Glazerových a úpadek po jejich příchodu. Ferguson získával ligové tituly i pod jejich vlastnictvím. Zlom se naplno ukázal až ve chvíli, kdy skončila jeho éra. Právě v tom vidím vážné manažerské selhání. Klub s takovými příjmy a takovou historií si nesměl dovolit být závislý na tom, že jeden mimořádný trenér dokáže dlouhodobě zakrývat slabiny organizace.

Bylo by ale stejně nepřesné připsat Glazerovým všechna nynější selhání. Od roku 2024 má rozhodující vliv na fotbalové operace skupina INEOS vedená Jimem Ratcliffem. Ta zdědila finanční zátěž i neuspořádané sportovní řízení, ale získala také pravomoc je změnit. Prodlužování smluv, výběr sportovních ředitelů a odvolávání trenérů v posledních letech už jde za ní. Nelze donekonečna vyčítat chyby předchůdcům a současně opakovat stejný typ personálních obratů.

Odpovědnost vedení nekončí podpisem smlouvy s novým trenérem. Pokračuje při každém přestupovém jednání, při nastavování mezd i ve chvíli, kdy trenér upozorní, že mu v kádru chybí určitý typ hráče. Právě tehdy se rozhoduje, zda je sportovní ředitel jeho partnerem, nebo jen dalším člověkem, který bude při první krizi hledat náhradu. Stejnou odpovědnost budu požadovat také při hodnocení Pochettinova angažování.

Co čeká Pochettina?

Pochettino má zkušenost s intenzivním napadáním, vysokou náročností a důrazem na součinnost mužstva bez míče. Jenže presink není jen povel, kdy nejbližší útočník vyběhne za obráncem soupeře s míčem. Musí na něj reagovat záloha, obranná řada i hráči na opačné straně hřiště. Pokud se jednotlivé části týmu rozpojí, stačí soupeři jedna přihrávka do volného prostoru. Právě vzdálenosti mezi řadami, zajištění krajních prostorů a reakce po ztrátě míče bude muset nový trenér řešit dřív, než začne budovat vlastní ofenzivní styl.

Trenér má určovat přípravu mužstva, chování v jednotlivých fázích hry a konkrétní nároky na hráče. Sportovní vedení musí hlídat, aby nové posily dávaly smysl také za dva roky a po případné trenérské změně. Nikdo nepotřebuje návrat k modelu, v němž kouč bez omezení nakupuje podle okamžité potřeby. Stejně nefunkční je však opačná krajnost: trenér nese výsledkovou odpovědnost, ale rozhodující slovo ke skladbě kádru nemá. United potřebují společně schválený plán na tři až pět let, jasné kompetence, promyšlené nástupnictví i průchod mladých hráčů z akademie do prvního mužstva.

Plán se nepozná podle toho, jak hezky zní při představení nového trenéra. Pozná se podle rozhodnutí o konkrétním hráči: zda se hodí k požadovanému stylu, kolik bude stát nejen přestup, ale i víceletá smlouva, kdo je připraven převzít jeho roli a co se stane, když se změní trenér. A také podle měřítek, jimiž se mužstvo průběžně hodnotí – organizace po ztrátě míče, kvality bránění v úvodu zápasů, stabilita základní osy, proměna mladých hráčů. Když toto funguje, není třeba po každé porážce znovu měnit celé zadání.

Manchesteru United fandím přibližně 46 let, tedy ještě v dobách dávno před Fergusonovým prvním ligovým titulem. Zažil jsem dobré i špatné časy. Dnes nepotřebuji slib, že nový trenér všechno napraví během několika týdnů. Pochettino nebyl můj favorit, ale přeji mu úspěch a rád změním názor, pokud k tomu dá důvod. Od klubu chci především vidět práci, která bude mít smysl i tehdy, až současný kouč jednou odejde.

Carrick dostal v květnu důvěru do roku 2028. V listopadu ji ztratil. Pochettino ji získává nyní. Mě proto nezajímá jen to, kolik času nový trenér dostane. Zajímá mě, zda lidé, kteří ho vybrali, konečně přijmou stejnou míru odpovědnosti za výsledek svého rozhodování.