Deset tisíc za zápas a odchod zdarma. Rakousko vysává český amatérský fotbal

Deset tisíc za zápas na ruku, fotbal, kterým žije celá vesnice, a status hvězdy. Rakouské kluby jsou už léta pro české regionální fotbalisty obrovským lákadlem. Domácí funkcionáři si však stěžují, že zahraniční celky k tomu využívají děr v systému.

Jak je možné, že za české hráče nemusí platit žádné odstupné? Proč se FAČR zdráhá do situace výrazněji zasáhnout a jaké to má podle přímých aktérů dopady na úroveň soutěží v příhraničí, kde už na hřiště musí vybíhat i padesátníci?

„Nejhorší je, když hrajete zápas, najednou zaslechnete němčinu a zpozorníte. Na tribuně sedí dva nebo tři cizinci, skauti. A za měsíc vám odejdou klíčoví hráči, protože si je prostě vyhlédli,“ tak nějak popisují realitu opakujících se odchodů do Rakouska zástupci českých klubů.

Rakousko už léta platí za jednu z nejčastějších destinací českých fotbalistů mířících do zahraničí. Neodcházejí tam však prvoligové hvězdy, nýbrž zástupci nižších soutěží. Největší boom přišel ve dvou vlnách, kolem let 2006 a 2015, kdy se uvolňovala pravidla o počtu cizinců. „Teď, po rozvolnění z covidových let, se to drží zhruba na stejné úrovni,“ říká Tomáš Pinter, předseda Jihočeského krajského fotbalového svazu.

FAČR přesná data o počtu Čechů mizejících v rakouském fotbalovém systému nevede. „Bohužel v tomto ohledu FAČR nemá k dispozici přímo získatelná ucelená statistická data, která by byla ihned schopna poskytnout,“ vysvětluje Lukáš Smitka z FAČR.

Princip těchto transferů se v čase příliš nemění. „Filozofie zůstává pořád stejná: oni do svých horších soutěží verbují hráče z našich lepších lig. Jdete například z české čtvrté nebo páté ligy do sedmé, potažmo osmé rakouské,“ vysvětluje bývalý hráč a dnes agent zprostředkovávající tento typ přestupů Miroslav Pak. Podle něj v poslední době počet odcházejících fotbalistů už spíš mírně klesá.

Proč se rakouským týmům vyplatí investovat nižší desítky tisíc korun měsíčně do hráčů klidně i z šestých či sedmých českých lig? Hlavní odpovědí jsou peníze a systémové nastavení.

Zatímco uvnitř českého fotbalu fungují přestupy podle tabulkových cen, za amatéra z Česka zahraniční adresy platit nemusí. „Hráč navíc může odejít takříkajíc ze dne na den a vlastně se nikoho neptá,“ říká Karel Vácha, předseda divizní Hluboké nad Vltavou.

Právě v tomto bodě vidí tuzemské celky hlavní ekonomickou výhodu Rakušanů. „Když si my mezi sebou platíme za posily na úrovni divize, stojí to kolem sto tisíc korun. Rakušané ale za dotyčného platit nemusí. Celou tuto sumu, kterou by jinak museli utratit za tabulkové odstupné, tak mohou ušetřit a dát přímo jako vyšší plat do kapsy hráči. Tím jsme v nevýhodě,“ vysvětluje Vácha.

Nejde o obcházení pravidel. Vše vychází z regulí mezinárodní fotbalové federace FIFA. Z jejího pohledu je věc jednoduchá: amatér zkrátka nemá profesionální smlouvu, ze které je třeba ho vyplatit, a odchází zadarmo.

Smlouva jako obrana

Jedinou teoretickou ochranou klubů je tak (polo)profesionální smlouva. Aby však byla platná, musí být registrovaná na svazu a zaručovat fixní měsíční odměnu. „To je sice řešení, ale nedokážu si představit, že by od páté ligy níž mohl mít někdo takový kontrakt,“ namítá Pinter.

S tím souhlasí i Vácha: „Moc klubů to nevyužívá, administrativně i finančně je to náročné. Navíc se smlouva podepisuje třeba na dva roky, a když amatérovi řeknete, že se má takhle upsat, žádného nezískáte.“

Kluby z pohraničí se proto snažily hledat zastání na asociaci a apelovaly na FAČR, aby vytvořila závaznou smlouvu či rámec, který by se těmito přestupy a ochranou domácích klubů zabýval. Vedení svazu to však podle nich nakonec odmítlo a celou věc dalo k ledu.

„Zkoušeli jsme opakovaně apelovat, aby vznikl alespoň nějaký poplatek. Když jde hráč do Rakouska, mohlo by se platit třeba jednotných 500 eur. Z toho by si FAČR nechala například deset procent a zbytek by dostal mateřský klub. Aspoň něco by se vrátilo,“ popisuje Pinter.

Určitou náplastí je tak pro kluby alespoň nová administrativní úprava. „Podařilo se nám prosadit alespoň to, že hráč, který odejde do Rakouska, se při případném návratu musí zapsat zpět do svého původního klubu. Pokud by pak chtěl přestoupit jinam v Česku, už se to musí řešit tabulkově. To mi přijde fér,“ dodává předseda jihočeského svazu.

Chtějí kvalitu

V Rakousku české amatéry nečeká žádný prales. „Ta šestá liga, co hraji teď, by podle mě mohla odpovídat pražskému přeboru, tedy naší páté lize. Hraje tam hodně Slováků, Čechů a také Srbů, takže to má fakt velkou kvalitu,“ popisuje své zkušenosti Nikolas Čermák, který v Rakousku hraje přes tři roky. Platí přitom stejné nepsané pravidlo jako v tuzemsku: čím blíž jste hlavnímu městu (v tomto případě Vídni), tím kvalitnější úroveň soutěže je.

Podobně vidí situaci i bývalý prvoligový obránce Martin Šejvl, který sezonu 2024/25 strávil v Oberndorfu, rovněž v šesté lize. „Nebyla to žádná slabá soutěž. Každá šestá liga ale může být jiná, tamní kraje mají rozdíly v kvalitě. Úrovní to bylo něco mezi naším krajským přeborem a nižší divizí.“ Bývalý hráč Pardubic či Chrudimi je zároveň důkazem, že fotbalisté do Rakouska nemíří jen z bezprostředního příhraničí, ale i z jiných částí republiky.

Od zahraničních posil se ovšem vyžadují nadstandardní výkony. „Když už si tamní kluby přivedou cizince, rozhodně ho neberou jen do počtu. Očekává se od vás, že budete rozdílový hráč a zařadíte se k těm absolutně nejlepším na hřišti. I proto funkcionáři nejčastěji sahají po útočnících nebo klíčových stoperech,“ dodává Šejvl.

Tlak na kvalitu potvrzuje i agent Pak. Zahraniční akvizice se podle něj staly pro kluby v příhraničních oblastech naprostou nutností. „V Dolním a Horním Rakousku je dnes běžnou praxí, že každý tým má zahraniční fotbalisty. Už to není jen o tom, že vám cizinec pomůže k titulu. Dnes je to zkrátka nezbytnost, abyste vůbec dokázali konkurovat ostatním. Proto všichni za hranicemi hledají rozdílové hráče.“

Skončit s hraním v Česku a udržet si výkonnost v Rakousku představuje pro hráče logistický oříšek. Většina z nich má totiž u jižních sousedů nastavený režim jen na jeden zápas týdně a případně jeden předzápasový trénink. Fyzickou kondici proto nahánějí doma, často stále s využitím infrastruktury tuzemských klubů.

Pokud se obě strany rozejdou v dobrém, oddíly často nemají problém pendlerům tréninkové zázemí dál poskytovat. „Kluci, kteří u nás začínali nebo jsou místní, s námi normálně dál trénují. Bývá to třeba jeden nebo dva hráči, kteří se připojí jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Když se známe a kluci řeknou, že to potřebují k udržení kondice, vyjdeme jim vstříc. V koutku duše totiž doufáte, že si to zapamatují a v budoucnu by se k vám zase mohli vrátit hrát,“ potvrzuje tuto pragmatickou i nepsanou dohodu Tomáš Pinter, který působí i jako hráč v SK Planá z 6. ligy.

Jeho slova z praxe dokládá Martin Falt, který pendluje do rakouských soutěží z Bystřice nad Pernštejnem: „Ve smlouvě mám vlastně jeden až dva tréninky měsíčně přímo tam. Jinak ale aktivně trénuji s A-týmem u nás v Bystřici, takže většinu tréninkových jednotek absolvuji dál v Česku.“

Vždy ale záleží na konkrétním angažmá a vstřícnosti vedení. Jak přibližuje český hráč působící v rakouském Sitzenbergu Milan Urban, rakouští funkcionáři začínají být náročnější. „Dřív jsem jezdil jen na zápasy, hodně se to ale změnilo a kluby začínají vyžadovat i účast na trénincích. Týmy, které už českou komunitu znají, nám ale naštěstí dovolí dojíždět pouze na utkání. Přes týden proto trénuji individuálně doma,“ vysvětluje Urban.

Kromě klasického pendlování existuje i možnost trvalého přesunu, kdy sportovec spojí fotbal s civilní profesí za hranicemi. Příkladem je zmíněný Čermák, který v Rakousku pracuje jako skladník. „Agent mi našel klub, jel jsem na jeden testovací trénink a hned mi řekli, že mě chtějí. Domluvili jsme se na podmínkách, přes jednu známou mi sehnali byt ve Vídni a další agentura mi pomohla s prací. Od agenta jsem tak dostal kompletní balíček,“ pochvaluje si.

Skauting přes TikTok

Do Rakouska se Čermák dostal právě přes Paka, jenž angažmá zprostředkovává i přes sociální sítě.

„Během svého působení v Rakousku jsem si udělal kontakty, navíc jsem na TikTok natáčel videa ze zápasů. Původně jsem hráče dohazoval větším agentům, ale postupně jsem si vybudoval vlastní síť. Teď mi týmy samy posílají nabídky, já z toho udělám video a ozývají se mi noví, mladí kluci,“ vysvětluje agent, jak funguje skauting pro nižší soutěže v digitální éře.

A kdo je vlastně typickým zájemcem? „Ideální a mnou nejvíce vyhledávanou kategorií jsou vyzrálí hráči v produktivním věku, zhruba od dvaadvaceti do pětadvaceti let,“ přibližuje.

Hlavním lákadlem pro většinu odcházejících Čechů pochopitelně zůstávají finance. „Myslím si, že jsem bral celkem dost, ostatně proto jsem do toho taky šel. Dělalo to přes deset tisíc korun na zápas, a to včetně cestovného,“ prozrazuje Šejvl, který si díky svému fotbalovému životopisu mohl i na rakouské poměry přijít na velmi zajímavé peníze.

Finanční realitu nižších rakouských soutěží přibližuje i Čermák. „Rámcově se to v naší lize pohybuje od 400 do 800 eur měsíčně (zhruba 9800 až 19 600 korun), plus prémie za získané body. Jsou ale i týmy, které nabízí vyšší základ nebo prémie. A pak existují kluby, které platí čistě za odehrané utkání. Češi, kteří jen dojíždějí, tak dostanou na ruku za zápas třeba 200 až 250 eur a mají to hned vyplacené.“

Hráči kromě peněz rychle vnímají i další zásadní rozdíl – fotbalovou kulturu a propojení s místní komunitou. „Rozhodně to jsou divácké návštěvy a propojení s místními. Když jsme hráli o první místo, přišlo 1000 až 1200 lidí. Byla tam menší tribuna, ta praskala ve švech a zbytek diváků stál kolem hřiště. To u nás v nižších soutěžích prostě nezažijete,“ říká Urban.

Dojíždění je sice vyčerpávající, ale celková atmosféra to podle Čechů vynahradí.

„Když o tom zpětně přemýšlím, říkám si, že jsem byl trochu blázen jet pět hodin na zápas a pak pět hodin zpátky. Ale neměnil bych to. Lidé tam byli skvělí,“ potvrzuje Šejvl a uzavírá: „Prostředí je tam mnohem rodinnější než u nás. Po tréninku nebo po zápase zůstává většina týmu ještě klidně dvě hodiny, dají si společně pivo, zůstávají tam s nimi i fanoušci a rodiny. Každý klub má u hřiště hospodu nebo kiosek s dobrým jídlem.“

Byznys jménem Německo

Rakousko není jedinou podobnou cestou. Zkušenosti s odchody do ciziny mají i v plzeňské buňce fotbalové asociace. „Soutěží Plzeňského krajského fotbalového svazu se odliv hráčů do Rakouska téměř nedotýká, směřují ale do Německa,“ říká sekretář tamního svazu Michal Šnobl s tím, že o hromadný exodus ale podle něj nejde: „Nevnímáme, že by odcházelo víc hráčů než dřív. Je to každý rok zhruba stejné.“

„Německo je fotbalově dál a úroveň je tam daleko lepší. Zatímco v Rakousku hraje spousta Čechů, u západních sousedů nás tolik není,“ popisuje své zkušenosti Šimon Klein, který nyní působí v sedmé nejvyšší německé lize. Namísto krajanů tak sdílí kabinu s velmi pestrou mezinárodní směskou. „Jsou tu hráči z Portugalska, Brazílie, Austrálie, Francie nebo Nizozemska. Zpočátku jsem ani nechtěl věřit tomu, že se sejdou kluci doslova z celého světa.“

Zatímco v Rakousku funguje fotbal spíš jako komunitní věc, v Německu panuje odlišná mentalita. „Celý fotbal je v podstatě byznys, to víme všichni. Ale právě proto je to pro hráče dobré. Tady vás nechtějí za každou cenu udržet v jednom týmu. Naopak se vás snaží fotbalově posunout a po sezoně výhodně prodat o jednu nebo dvě soutěže výš,“ říká Klein.

Vyšší sportovní ambice u západních sousedů jsou tak často vykoupeny složitější logistikou. „Z pohledu vzdálenosti a dojíždění by Rakousko asi bylo schůdnější. Pokud chce ale člověk získat ty nejlepší fotbalové zkušenosti, je Německo stoprocentně lepší volbou,“ uzavírá český brankář v německých službách.

Obavy o český fotbal

Pro hráče samotné jde o skvělé příležitosti. Funkcionáři ale vnímají i druhou stránku. „Jen za poslední dva až tři roky nám odešlo až deset hráčů,“ vyčísluje ztráty Vácha. Nejvíce zasaženy jsou logicky regiony blízko hranic – jižní Morava, jižní Čechy a Vysočina.

Výsledkem je podle klubů postupné ředění hráčské základny, kvůli čemuž úroveň nižších soutěží strmě upadá. „Na náš region to má obrovský vliv. Máme problém s celkovou úrovní. Jihočeský kraj je přitom šestý nejlidnatější v republice, ale ti nejkvalitnější hráči jsou prostě za kopečky,“ potvrzuje Pinter.

Funkcionáři si stěžují, že vychovají fotbalisty s potenciálem pro divizi nebo krajský přebor, ale nedokážou je udržet. Ještě bolestivěji pak vnímají situaci u fotbalových akademií. Z těch podle zástupců klubů mizí mnoho talentů hned při přechodu do dospělého fotbalu za krátkodobým výdělkem.

„Týká se to i kluků, co vycházejí z akademie budějovického Dynama. Těch příkladů je celá řada. Hráči, kteří by se ještě mohli poprat o vyšší soutěže, jdou raději za jednodušším fotbalem a většími penězi. Zkrátka si domluví, že do Rakouska jezdí třeba jen dvakrát týdně,“ mrzí předsedu jihočeského svazu.

To potvrzuje i Pak, kterému se hojně ozývají právě talentovaní dorostenci. Těm ale rakouskou cestu často rozmlouvá. „Hodně mi píšou kluci z prvoligových akademií. Těm musím vysvětlovat, že potřebují nabrat víc zkušeností. Pokud mají potenciál pro první ligu u nás, odchodem do Rakouska se spíš zakopou a cestu do profesionálního fotbalu si zhorší,“ doplňuje agent.

Na nejvyšších místech FAČR však tento trend zatím nevyvolává poplach. „Obecně platí, že přestupy amatérských hráčů do zahraničí na základě institutu vyžádání hráče v tomto okamžiku nepokládáme pro elitní mládežnický a profesionální dospělý fotbal za akutní riziko,“ konstatuje za asociaci Smitka.

V regionech ale panují jiné pocity. I tento odliv se totiž podle funkcionářů podepisuje na nevyhnutelném stárnutí českých soutěží. „Kvalitnější hráči odejdou pryč a pak se stává, že v krajských přeborech hrají čtyřicátníci a v I. B třídách už i padesátníci. To je naprosto tristní, mladí kluci zkrátka chybí,“ říká Vácha.

Přidává i čistě ekonomický pohled: „Kvůli rakouské konkurenci mě provoz divizního mužstva stojí možná dvakrát tolik, co týmy někde ve středních Čechách nebo v Praze.“ Když totiž chce, aby hráči neodešli za hranice, musí jim dát smlouvu a peníze. Ty tak spolurozhodují o úspěchu i v nižších soutěžích.