Nejhezčí gól, který nikdy nepadl. Tohle je důkaz Pelého geniality

V každém zápase, který odehrál, dokázal překvapit, říkali o Pelém spoluhráči.

Dobře to dokumentuje okamžik ze semifinále mistrovství světa 1970 proti Uruguayi, kdy si Pelé vytvořil stoprocentní gólovou šanci, aniž by se dotkl míče. Stačila myšlenka a klamavý pohyb.

„Posunul hranice logiky tak daleko, jak jen to bylo možné. Pelé se hnal k míči proti vynikajícímu uruguayskému brankáři Mazurkiewiczovi a zdálo se, že má jen dvě možnosti: přehodit ho nebo míč zkusit obehrát kolem brankáře. Pelé ale ve zlomku sekundy odmítl obě očekávané možnosti, i když by nepochybně vedly ke snadnému gólu. Ale kde je v tom zábava? I v tak vypjatém zápase měl drzost sáhnout po fotbalové dokonalosti a vytrhnout díru v časoprostorovém kontinuu,“ popsal záblesk geniality novinář David Hirshey.

A je úplně jedno, že následná Pelého střela prosvištěla o centimetr za vzdálenější tyč, což z ní udělalo „nejlepší gól, který nikdy nepadl“.

Pelého tečka

Pelého příběh z mistrovství světa 1970 je příběhem návratu i završení. Do Mexika přijížděl jako už dvojnásobný mistr světa z let 1958 a 1962, ale také jako hráč poznamenaný šampionátem 1966, kde ho soupeři tvrdě okopávali a Brazílie vypadla už ve skupině. Pelé tehdy dokonce naznačoval, že na mistrovství světa už hrát nebude.

Jenže v roce 1970 se vrátil. Bylo mu devětadvacet, pořád byl v ideálním fotbalovém věku, ale už nešlo o zázračného kluka ze Švédska 1958. Byl to dospělý lídr týmu, který je dodnes považovaný za jeden z nejlepších v historii. Vedle Pelého hráli Jairzinho, Tostão, Rivellino, Gérson nebo kapitán Carlos Alberto. Brazílie nebyla jen tým hvězd, ale dokonale sladěný orchestr.

Hned v prvním zápase proti Československu připomněl Pelé světu svou genialitu. Zkusil přehodit brankáře Iva Viktora střelou téměř z půlky hřiště. Míč skončil těsně vedle. Pelé pak v utkání také skutečně skóroval a Brazílie vyhrála 4:1.

Proti Anglii zase přišel moment, který patří do fotbalové mytologie. Pelé hlavičkoval prudce k tyči, už skoro slavil, jenže Gordon Banks vytáhl zákrok, kterému se dodnes říká zákrok století. Pelé pak později s úžasem říkal, že už křičel „gól“. Místo něj ale zůstala scéna, která dokonale vystihla velikost obou: Pelého jako útočníka, který si umí poradit v každé situaci, a Bankse jako brankáře, který ji ještě nemožněji chytil.

Pelé na turnaji nestál jen na konci akcí. Byl středem brazilské hry, spojkou mezi zálohou a útokem, magnetem na obránce i hráčem, který ostatním otevíral prostor. Proti Rumunsku dal dva góly, v semifinále proti Uruguayi předvedl už zmíněnou slavnou kličku bez doteku kolem brankáře Mazurkiewicze. Ani z ní gól nebyl, ale i tenhle moment se stal symbolem jeho fantazie.

Vrchol přišel ve finále proti Itálii. Pelé otevřel skóre typickou hlavičkou po centru Rivellina. A v závěru zápasu pak sehrál roli v jedné z nejslavnějších akcí všech dob: brazilská kombinace přes několik hráčů skončila u Carlose Alberta, kterému Pelé míč chytře posunul do běhu. Kapitán napálil balon do sítě a Brazílie vyhrála 4:1.

Tím se Pelé stal prvním a dodnes jediným fotbalistou, který vyhrál mistrovství světa třikrát. Pro Brazílii to byl zároveň třetí titul, takže získala natrvalo Pohár Julese Rimeta. Pro Pelého to byla dokonalá tečka za reprezentační kariérou na světových šampionátech: od sedmnáctiletého zázraku v roce 1958 přes zranění a bolest až po krále týmu, který v Mexiku 1970 proměnil fotbal v umění.