Na důchod Pelé nečekal. Uměl se včas rozloučit i prát

Ti, kteří s Pelém hráli a trénovali, se cítí privilegovaní. Vystupovali na hřištích osvětlených jeho hvězdnou září. Byl vším. Hvězda Santosu. Talisman a nejlepší střelec brazilské reprezentace. Trojnásobný mistr světa. První světová superstar fotbalu. Velvyslanec Brazílie. Černá ikona.

Se svým krátkým účesem, oválným obličejem, jasnýma očima a působivou postavou vypadal, že nestárne. Přesto po něm jednoho slunečného červencového odpoledne roku 1971, kdy se Brazílie utkala s Jugoslávií, Maracaná křičela naposledy. Týden předtím ho Sao Paulo po remíze 1:1 s Rakouskem oslavilo korunou a žezlem. V Riu nechali tyto očekávané symboly stranou.

Z tribun ho fanoušci prosili, aby zůstal, ale číslo 10 bylo neoblomné: tohle bude jeho rozlučkový zápas v brazilském dresu. Uprostřed oslav se Pelého mysl vracela zpět k jeho otci Dondinhovi, který mu dal jednoduchou radu: „Nepřestávej, až ti budou říkat, že máš jít do důchodu. Skonči na vrcholu.“ Pelé přesně to udělal.

Dondinho, schopný hráč, kterému ale kariéru zkrátilo zranění, předal své sny synovi. Pelé vždy chtěl napodobit svého otce, a to i ke zděšení své matky Dony Celeste, která považovala fotbal za nestabilní profesi, která Dondinhovi přinesla příliš mnoho smutku a utrpení. Proč by měl její syn zažívat stejná muka? Jak zabezpečí svou rodinu? Když mu bylo 13 let, přispíval Pelé do rozpočtu domácnosti svých rodičů jako leštič bot a jako prodejce ukradených arašídů.