Ti, kteří s Pelém hráli a trénovali, se cítí privilegovaní. Vystupovali na hřištích osvětlených jeho hvězdnou září. Byl vším. Hvězda Santosu. Talisman a nejlepší střelec brazilské reprezentace. Trojnásobný mistr světa. První světová superstar fotbalu. Velvyslanec Brazílie. Černá ikona.
Se svým krátkým účesem, oválným obličejem, jasnýma očima a působivou postavou vypadal, že nestárne. Přesto po něm jednoho slunečného červencového odpoledne roku 1971, kdy se Brazílie utkala s Jugoslávií, Maracaná křičela naposledy. Týden předtím ho Sao Paulo po remíze 1:1 s Rakouskem oslavilo korunou a žezlem. V Riu nechali tyto očekávané symboly stranou.
Z tribun ho fanoušci prosili, aby zůstal, ale číslo 10 bylo neoblomné: tohle bude jeho rozlučkový zápas v brazilském dresu. Uprostřed oslav se Pelého mysl vracela zpět k jeho otci Dondinhovi, který mu dal jednoduchou radu: „Nepřestávej, až ti budou říkat, že máš jít do důchodu. Skonči na vrcholu.“ Pelé přesně to udělal.
Dondinho, schopný hráč, kterému ale kariéru zkrátilo zranění, předal své sny synovi. Pelé vždy chtěl napodobit svého otce, a to i ke zděšení své matky Dony Celeste, která považovala fotbal za nestabilní profesi, která Dondinhovi přinesla příliš mnoho smutku a utrpení. Proč by měl její syn zažívat stejná muka? Jak zabezpečí svou rodinu? Když mu bylo 13 let, přispíval Pelé do rozpočtu domácnosti svých rodičů jako leštič bot a jako prodejce ukradených arašídů.
Jeho rodiče ho formovali. Od otce dostal motivaci trénovat tvrději, běhat rychleji, hrát lépe a myslet chytřeji. Po matce měl strach z finanční nejistoty. Pýcha a strach rovnovážně poháněly mladého Pelého. I proto dokázal přerůst Zizinha, svůj idol, který dovedl Brazílii v roce 1950 ke stříbru na mistrovství světa.
Už v mladém věku se Pelé stal synonymem mistrovství světa. Byl hrdinou, který vstal, padl a triumfoval v klasické hře o třech dějstvích. V roce 1970 už nebyl hubeným teenagerem ze Švédska 1958, ale podsaditým, inteligentním hráčem. Vyzrálý a vypočítavý, jeho hra byla pragmatická a skromná.
Svět nikdy neviděl Pelého v nejlepší formě. Televize na začátku 60. let ještě prostě nebyly. Dokonce i Pelého spoluhráč Jairzinho se diví, že Pelého kouzlo přetrvalo. „Jak je možné, že tento mimořádný mýtus o hráči, který je považován za sportovce století, nadále tak silně žije? Je to neskutečné.“
„Ti, kteří Pelého nesledovali od začátku, mají zkreslený názor, že Pelé měl svůj vrchol na mistrovství světa v roce 1970. Tam ale byl už za zenitem, který přišel mezi lety 1957 a 1964, kdy byl ještě rychlý,“ říká Tostão, další z reprezentačních spoluhráčů, který sledoval Pelého už jako teenager.
Vzpomíná, že Pelé téměř netrénoval. Měl sotva čas se vzpamatovat ze zápasů. „Santos, ve kterém Pelé působil, jich hrál příliš mnoho. Chtěl je vidět celý svět. Pelé nikdy netrénoval, nikdy se nepřipravoval. Od 16 let se držel tohoto rytmu. Bylo to absurdní. Měl rychlost, zrychlení i fyzičku, a to vše bez přípravy.“
29. prosinec 2022 bude navždy dnem, kdy ze světa odešel fotbalový král Pelé. Byl největším fotbalistou všech dob? Na to odpovědět nejde, jasné ale je, že byl jedinečným hráčem i člověkem. Geniálním i chybujícím.
I tak byl Pelé zřejmě prvním, kdo ztělesnil koncept moderního hráče, dnešních supersportovců. Jeho fotbal byl studiem přesnosti v nepředstavitelném tempu. Pelé tančil obranami s míčem přilepeným k nohám.
Dokonce i na mistrovství svět v Mexiku v roce 1970, kde už často šetřil energii, zůstal nezastavitelný. Pelého genialita byla nezničitelná. Jeho troufalá střela od půlící čáry proti Československu byla jednoduchým vzkazem jeho kritikům: Pelé je stále nejlepší. Své soupeře oklamal, mysleli si, že by mohli pomalejšího a staršího Pelého eliminovat. To ale nemohl nikdo, jeho mysl byla stále rychlá.
„Viděl věci jinak a všímal si jich dřív než ostatní. Nahrával jsem mu na góly, protože jsem pozorně sledoval, kam se pohne a vždycky si našel místo," vzpomíná Gérson. „Naučil jsem se od Pelého jiný pohled na hru – pozoroval jsem spoluhráče a soupeře, než jsem dostal míč,“ dodává Clodoaldo.
Brazilské týmy byly vždy dobrou směsicí umělců a sportovců. V roce 1958 byli Dadá a Garrincha virtuosové, Zagallo a Vava pracovití. V roce 1970 byl Jairzinho čistou přírodní silou, podle Tostãa býkem, zatímco Gérson, Rivellino a Tostão byli estéti. Pelé byl obojím a to je to, co ho v týmu plném hvězd odlišovalo: byl vrcholným sportovcem i umělcem.
„Pelé nikdy nepřestal překvapovat. Jeho pokus z půlky proti Československu byl odvážný. Bylo to poprvé, co se o to nějaký hráč pokusil, dnes to dělá každý. Dvanáct let jsem hrál s Pelém v Santosu a pak v Cosmosu. V každém zápase, který odehrál, dokázal překvapit,“ řekl Carlos Alberto.
Dobře to dokumentuje okamžik ze semifinále mistrovství světa 1970 proti Uruguayi, kdy si Pelé vytvořil stoprocentní gólovou šanci, aniž by se dotkl míče. Stačila myšlenka a klamavý pohyb.
„Posunul hranice logiky tak daleko, jak jen to bylo možné. Pelé se hnal k míči proti vynikajícímu uruguayskému brankáři Mazurkiewiczovi a zdálo se, že má jen dvě možnosti: přehodit ho nebo míč zkusit obehrát kolem brankáře. Pelé ale ve zlomku sekundy odmítl obě, i když by nepochybně vedly ke snadnému gólu. Ale kde je v tom zábava? I v tak vypjatém zápase měl drzost sáhnout po fotbalové dokonalosti a vytrhnout díru v časoprostoru,“ popsal záblesk geniality novinář David Hirshey.
A je úplně jedno, že následná Pelého střela prosvištěla o centimetr za vzdálenější tyč, což z ní udělalo nejlepší gól, který nikdy nepadl.
„Je to legrační, víš?“ zasmál se Dadá. „Kdyby to byl Jairzinho nebo Tostão, nikdo by to nekomentoval, protože to nebyl gól.“
V roce 1970 se proroctví Nelsona Rodriguese, že Pelé patří více k mytologii fotbalu než k fotbalu samotnému, naplnilo. Pelé byl korunován nejlepším hráčem všech dob. Rodrigues byl první, kdo nazval Pelého králem. A velký dramatik, který fotbalu jinak zas tolik nerozuměl, to trefil přesně.
Pro ty, kteří hráli po Pelého boku, to ale bylo pořád málo. „Jsme s králem, jsme s bohem,“ hlásil Wilson Piazza ztracený v myšlenkách.
Brazilský tým tvořilo deset smrtelníků a jeden bůh. Na to, že číslo 10 bylo mistrem v popostrkávání soupeřů a obelhávání rozhodčích, se rádo zapomíná. Tostão šel dál než jiní, když řekl: „Občas simuloval, ale nevyčníval v tom.“ Dokonce i jeho faulování je chváleno, zejména pak odvetný loket pro uruguayského Fontese v semifinále. „Pelé věděl, jak do toho jít natvrdo, jak někoho pokopat,“ vzpomíná Piazza.
Tostão dodává: „Tato agrese byla součástí jeho talentu. Když byly věci obtížné, byl agresivnější. Měl touhu nepříznivý vývoj zvrátit. Strkal do obránců, používal tělo i ruce. Chtěl vyhrát, byla to šelma, vůbec nebyl měkký hráč.“
Respekt od spoluhráčů neznal hranic. Když zavřel oči v autobuse nebo v šatně před zápasem, aby se dostal do své nálady, nikdo ho nerušil. „Meditoval asi pět minut, ležel tam a byl zticha, soustředil se na to, co chce v zápase udělat," vzpomínal Paulo Henrique.
Vzpomínky stříbrného Chilana na souboj s Pelém v roce 1962. Spanilá mexická jízda o osm let později. Ale také Pelého angažmá v New Yorku, které bylo součástí velké politické hry. Vybrali jsme nejzajímavější zmínky z tištěných Football Clubů o zesnulém fotbalovém králi.
V Mexiku měl Pelé vlastní cíle, jako tomu bylo vždycky. Mělo to být jeho poslední mistrovství světa, jeho poslední šance vystoupit na panteon bohů a když to dokázal a jako jediný třikrát získal titul mistra světa, stal se ikonou.
Brazilci zbožňovali Garrinchu, s nímž se mohli ztotožnit. Život pro něj byl krutý, nepatřil ke smetánce a jeho úspěch byl omezen na hřiště. Pelé byl úplně jiná kategorie, reprezentoval úspěšnou Brazílii, národ, který učil celý svět jak být nejlepší.
Pro vládu byl užitečným nástrojem propagandy, symbolem sjednocené, vzkvétající země. Nekritizoval vojenskou diktaturu ani nezpochybňoval absenci demokracie v Brazílii. Byl šťastný, když obdržel medaili řádu Rio Branco spolu s vysoce postavenými členy tehdejší tajné služby, která sloužila diktatuře, stejně jako v roce 1970 oslavil světový titul s autoritářem Médicim v prezidentském paláci. Byl proto spojencem režimu? To je otázka, která nikdy nebyla skutečně zodpovězena. Pelé vždy zůstával neurčitý ohledně svého postoje k vojenské diktatuře.
Pro mnoho fanoušků byl Pelé největším ze všech. Formovali ho – člověka a hrdinu – podle svých potřeb a zálib. Králové, premiéři, supermodelky, rockové hvězdy, fanynky, fotbaloví funkcionáři, agenti, hlasatelé, novináři a přisluhovači, každý chtěl kus Pelého. Fotbalová persona nemá mít takový význam, ale Pelé se k ní propůjčil. Jeho aura byla nepřekonatelná, odpovídal přátelsky a s nakažlivým úsměvem. Edson, což je jeho vlastní jméno, miloval být Pelé, superhrdina. Miloval být králem.
Snímky Pelého pořízené během jeho nejlepších let odhalují život, který musel být zoufale klaustrofobický. Uprostřed vší euforie a hysterie musel Pelé celému cirkusu kolem své osoby vždy vyhovět. „Lidé se ho chtěli dotknout, fotit, zkrátka zjistit, jestli je Pelé opravdu člověk. Když jsme byli na turné se Santosem, byl považován téměř za mimozemšťana,“ řekl Clodoaldo.
Pro běžné smrtelníky by to byl nesnesitelný život v pustině, ale ne pro Pelého. Vždycky věřil, že je nejlepší, největší. Už v 17 letech nebyl šokován, když z rádia zjistil, že byl vedle velikánů jako Didi, Djalma Santos a Nilton Santos povolán na mistrovství světa v roce 1958. Čekal to. Brzy přijal, co vnímal jako svůj osud.
V 82 letech zemřel Pelé. Brazilská legenda jako jediná vyhrála třikrát mistrovství světa a je považována za jednoho z nejlepších hráčů historie. Projděte si některé z poct, které mu věnovali lidé z fotbalového světa na sociální síti Twitter.
V rozhovoru pro Jornal dos Sports během týdne před jeho rozlučkovým zápasem v roce 1971 vyslovil následující větu: Pelé se stane nesmrtelným. Mluvil o svém pošetilém snu, o získání Oscara. Pracoval tehdy na závěrečných scénách filmu Marcha, ve kterém hrál Chica Bondadeho, vůdce hnutí odporu. Nešlo tedy o fotbal, ale základní myšlenka byla stejná – Pelé nikdy nezemře. Už o sobě mluvil ve třetí osobě. Edson zmizel, uzurpován Pelém.
Jeho blízcí - Antonio Lima, Edu, Pepe a Mengálvio, stará stráž Santosu - ho až do konce života navštěvovali v jeho přímořském domě v Guaruji na dlouhé a radostné obědy nebo kafe se smetanou. A tvrdí, že i přesto všechno byl Edson stále nablízku.
„Měl pokoru a úctu k rodině a přátelům. Jeho radost a štěstí, když nás viděl, byly velkolepé. Přinášeli jsme mu trochu štěstí," říká Edu.
V roce 1971 proti Jugoslávii Brazilci chtěli, aby jejich fotbalová hvězda neodcházela do reprezentačního důchodu. Na podzimu kariéry ještě nebyl. Ale Pelé, který změnil hru i obraz svého národa, tohle kolektivní ignoroval. Král abdikoval, ale svou váženost nikdy neztratil.
Dočetli jste úryvek z knihy Brazílie 1970 – Jak nejlepší tým všech dob vyhrál mistrovství světa (Brazil 1970 - How the Greatest Team of All Time Won the World Cup; Pitch Publishing) od Sama Kuntiho, která právě vychází. Objednejte si ji zde.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
