Slovácko odcestovalo do Bělehradu. Čeká ho tam Partizan, na jedné straně nejúspěšnější srbský klub od rozpadu Jugoslávie, na straně druhé klub s komplikovanou historií neoddělitelně spjatou s vývojem celého regionu.
Jugoslávie i Srbsko totiž patřily a patří k těm zemím, kde fotbal a politika šly a dodnes jdou ruku v ruce, což se promítá i do příběhu Partizanu. Od jeho založení jugoslávskou armádou až po nedávné zatýkání gangů operujících na základech jeho fanouškovských skupin.
Partizan, stejně jako konkurenční Crvena Zvezda, byl založen těsně po skončení druhé světové války. Konkrétně v říjnu 1945, o půl roku později než jeho největší rival. Bělehrad byl osvobozen rudou armádou společně s jugoslávskými partyzány už na podzim 1944. Zatímco Crvena Zvezda vděčí za svůj vznik Svazu komunistické mládeže Jugoslávie, tedy stranické organizaci, Partizan byl založen skupinou důstojníků jugoslávské armády (velké iniciály „JA“ na pozadí rudé hvězdy zdobily i jeho první znak).
Tyto události daly základ podobné organizaci sportu, jakou bylo možné najít i ve zbytku východní Evropy. Zatímco Crvena Zvezda se stala klubem sponzorovaným tajnou policií a ministerstvem vnitra, Partizan zůstal v područí armády a ministerstva obrany.
Dělení na ose strana – armáda kopíruje další z velkých rivalit východoevropského fotbalu, a to moskevské kluby Spartak a CSKA. To se projevuje dodnes například na fanouškovských družbách. Zatímco fans Crvene Zvezdy udržují vztahy s fanoušky Spartaku, příznivci Partizanu mají družbu s fanoušky CSKA. Partizan dokonce do poloviny padesátých let nosil červenomodré dresy, tedy stejné barvy, jaké má dodnes právě moskevský CSKA. Až poté se převlékl do dnešní černobílé kombinace.
Komunistická patronace fotbalu tehdy v Jugoslávii sahala mnohem dál než jen k finanční podpoře. V rodném listu řady největších (dříve) jugoslávských klubů najdeme právě roky narození 1945, 1946 a 1947, tedy období, které koresponduje s úvodní fází konsolidace komunistického režimu v zemi. Týká se to kromě obou bělehradských klubů třeba Dinama Záhřeb, FK Sarajevo nebo (zejména na Spartě populárního) Spartaku Subotica.
Zatímco komunisty podporované kluby rostly jako houby po dešti, ty původní, odkazující se na etnický nacionalismus, byly ve stejné době pro změnu zakazovány. Z mapy tak tehdy zmizela Slavia Sarajevo (etnicky srbská), Zrinjski Mostar (pro změnu etnicky chorvatský) nebo záhřebské kluby HAŠK a Građanski. Jakákoli identifikace s jednotlivými národy Jugoslávie měla být vymazána a nahrazena společnou jugoslávskou identitou.
Nepovedlo se. Potlačovaný nacionalismus vybublal v Jugoslávii na povrch o čtyřicet let později a fotbal v tom hrál klíčovou roli.
Do roku 1992 vyhrál Partizan jugoslávskou ligu celkem jedenáctkrát. Crvena Zvezda devatenáctkrát, Hajduk Split sedmkrát. V roce 1966 se dostal až do finále Poháru mistrů evropských zemí, když cestou vyřadil Nantes, Werder Brémy, Spartu a Manchester United, aby následně ve finále v Bruselu prohrál s Realem Madrid.
Stal se nicméně prvním týmem z východního bloku, který se dostal do finále nejvýznamnější evropské pohárové soutěže, na což jsou jeho příznivci dodnes pyšní. Zopakovat to dokázala až v roce 1986 Steaua Bukurešť (porazila na penalty Barcelonu) a v roce 1991, k velké nevoli fanoušků Partizanu, také Crvena Zvezda, která pro změnu opět na penalty porazila Marseille.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 (3/2022) je v top formě.
Navzdory tomu, že byly Partizan i Crvena Zvezda produktem jedné ideologie, zároveň je bylo možné vnímat jako představitele dvou odlišných identit. Od začátku platilo, že kdo podporuje Crvenou Zvezdu, podporuje spolu s tím identitu národní, srbskou. Kdo oproti tomu fandí Partizanu, podporuje identitu federální, jugoslávskou. Koneckonců, až do roku 1992 byl Partizan „jugoslávský sportovní spolek“, zatímco Crvena Zvezda vždycky jen „sportovní spolek“.
V 50. letech dokonce jako prezident Partizanu působil pozdější první prezident nezávislého Chorvatska a jedna z nejvýraznějších osobností rozpadu Jugoslávie Franjo Tuđman. To do jisté míry symbolizuje i další dělicí linii mezi oběma kluby – Crvena Zvezda byla vnímána jako lidový klub, zatímco Partizan spíše jako klub elit a intelektuálů. V jeho vedení bychom našli řadu dalších politiků nejen v období komunismu, ale i po změně režimu. Mezi lety 1989 a 1994 byl jeho prezidentem pozdější srbský premiér Mirko Marjanovič.
Pohled na Partizan jako symbol federace se projevil v září 1990, kdy si zápas s tímto bělehradským klubem vybrali fanoušci Hajduku Split, aby během něj vnikli na hrací plochu, z čestné tribuny strhli jugoslávskou vlajku a symbolicky ji zapálili. Tento okamžik je vnímán jako jedna z hlavních událostí vedoucích k eskalaci napětí a následnému vypuknutí jugoslávské války, i když tak trochu zůstává ve stínu jiného zápasu. Konkrétně souboje Dinama Záhřeb a Crvene Zvezdy na Maksimiru v květnu 1990 a nepokojů, které ho provázely. Bylo to právě toto utkání, které v narativu srbsko-chorvatského konfliktu získalo nálepku první skutečné bitvy.
Mimochodem, jako fanoušek Crvene Zvezdy byl tomuto památnému zápasu přítomen i současný srbský prezident Aleksandar Vučič. Ten nijak neskrývá, že se v mládí účastnil řady bitek mezi fotbalovými chuligány a pravděpodobně i díky tomu později ve své kariéře opakovaně dokázal pracovat se sílou fotbalu a fotbalových ultras. A to nejen sílou fyzickou, ale i politickou.
Dělicí linie „Crvena Zvezda srbská“ versus „Partizan jugoslávský“ ale samozřejmě nikdy neplatila stoprocentně. S rozpadem Jugoslávie se příznivci obou klubů ideologicky sjednotili na podpoře velkosrbského nacionalismu – tedy snahy ovládnout všechna území bývalé federace obývaná Srby. Popěvky oslavující Slobodana Miloševiče nebo portréty generála Ratka Mladiče nebyly na tribunách stadionu Partizanu výjimkou, mnohem aktivnější roli v tomto procesu ale opět sehráli fanoušci Crvene Zvezdy.
Vidět tak někdy na vlastní oči bělehradské derby mezi Crvenou Zvezdou a Partizanem... Na konci února jsem vyrazil na Spartu a doufal, že se o pár dnů později dostanu i na věčné derby. Povedlo se. Projděte si zápisky z cesty s celou sadou užitečných tipů.
Schválně si zkuste vygooglit heslo „Serbian football nationalism“. Možná 90 % výsledků bude o Crvene Zvezdě. Z jejích ultras, přezdívaných Delje, se pod vedením nechvalně známého válečného zločince Arkana (vlastním jménem Željka Ražnatoviče) a pod patronací Slobodana Miloševiče stala vojenská jednotka, tzv. Tygři, kteří se jako první zapojili do bojů v Chorvatsku a později i v Bosně a Hercegovině. Symboly Crvene Zvezdy fungovaly jako poznávací znamení této paramilitární organizace, stejně jako při počáteční absenci chorvatských symbolů na druhé straně sloužily k rozpoznávání chorvatských vojáků vlajky a odznaky Dinama Záhřeb.
Pro Srby nejen z území samotného Srbska, ale i ostatních svazových republik se tehdy Crvena Zvezda stala prakticky součástí jejich národní identity. Spolu s bělehradským listem Politika a Srbskou akademií věd byla dokonce na přelomu 80. a 90. let označována za jeden ze tří „pilířů srbství“. Fotbalové kluby získávaly tehdy v Jugoslávii zástupnou funkci „národních symbolů“ a podle příslušnosti ke klubu bylo možné hned určit, jaké je fanoušek národnosti. Bylo totiž trestné vyjadřovat nahlas to, k jaké národnosti kdo patří, případně jakou jinou národnost v lásce nemá. To, kterému klubu fandí a který naopak nesnáší, se ale nahlas říkat smělo.
Paradoxní přitom je, že mezi Arkanovými Tygry byli i příslušníci Ultras Partizanu (Grobari) a vzájemné fotbalové zápasy se na počátku 90. let pravidelně stávaly jakousi manifestací srbských válečných úspěchů.
Třeba v březnu 1992 se na tribunách bělehradského derby objevily namísto vlajek dopravní značky ukazující postupně se zkracující vzdálenost do chorvatského Vukovaru, který byl krátce před tím srbskou armádou dobyt (a stal se jedním ze symbolů krutosti tohoto konfliktu). Válka tak dokázala sblížit i dvě jinak absolutně znepřátelené skupiny, a to na platformě srbského nacionalismu a nenávisti vůči Chorvatům (a později Bosňákům).
Zatáhnout fotbalové kluby do podpory války bylo částečně umožněno i tím, že principy vlastnictví jak Partizanu, tak Crvene Zvezdy zůstávaly od roku 1945 stejné. Šlo de facto o organizace vlastněné samotnými fanoušky, podobně, jako je tomu třeba v Německu. S tím rozdílem, že na rozdíl od Německa tento stav nevedl k nezávislosti klubů, ale naopak k jejich mnohem větší vazbě jak na politiky, tak na skupiny ultras, kteří – často společně – dokázali do vedení klubů dosazovat svoje lidi.
Že by se neměl míchat fotbal s politikou? Když nemůžete sportovat, protože vám někdo vybombarduje stadiony, tak prostě musíte politiku řešit, shodují se novináři Ondřej Soukup a Vojtěch Raiman ve Football Club podcastu věnovanému válce na Ukrajině a jejímu dopadu na fotbal.
Důsledkem této struktury bylo i propojení Partizanu s organizovaným zločinem, které přetrvává do současnosti. Od roku 2015 vyšetřovala policie minimálně tři vraždy vůdčích osobností různých ultras skupin Partizanu.
V únoru 2021 byl pak zatčen vůdce skupiny „Janičáři“ Veljko Belivuk. Muž s přezdívkou Velja Nevolja (tedy Velja potížista) a jeho lidé měli mít na svědomí obchod s drogami, únosy, praní špinavých peněz a sérii brutálních vražd. Kontakty gangu sahaly až ke špičkám policie, ministerstva vnitra nebo úřadu vlády a jeho členové se stýkali třeba se synem prezidenta Vučiče. Vučič senior to opakovaně omlouval tím, že nešlo o nic víc než o fotbal.
Drogy a zbraně měl přitom gang ukrývat přímo uvnitř stadionu Partizanu, v prostorách, které si pronajímala firma jednoho z vysoce postavených členů Vučičovy strany SNS. Sám Belivuk už měl v té době za sebou obvinění z několika napadení, pokusu o vraždu a dvou vražd, což ale Partizanu nevadilo, aby si členy jeho skupiny najímal mimo jiné jako ochranku do VIP prostor stadionu. Stejní lidé pak byli najímáni i na akce SNS nebo jako ochranka během Vučičovy inaugurace v roce 2017.
Nicméně abychom Partizanu nekřivdili, jedná se také o nejúspěšnější srbský klub od rozpadu Jugoslávie (1992), který ligu vyhrál celkem šestnáctkrát, i když naposledy před pěti lety. Třináct titulů má na svém kontě Crvena Zvezda, jednou jedinkrát se pak radoval někdo jiný, a to v roce 1998 FK Obilič.
Šlo o bělehradský klub, který si o dva roky dříve koupil už zmiňovaný Arkan, když nevyšel jeho pokus o převzetí Crvené Zvezdy. Rok po svém „zázračném“ titulu byl Obilič kvůli Arkanovým obviněním z válečných zločinů vyloučen z evropských pohárů a po násilné smrti svého prezidenta v roce 2000 se pomalu propadl až do amatérských soutěží.
Devízou Partizanu je také jeho akademie, která byla podle žebříčku CIES Football Observatory za rok 2015 dokonce druhá nejproduktivnější na světě, hned za akademií Ajaxu (v té době hrálo v 31 top ligách světa celkem 74 odchovanců Partizanu). Mezi nejznámější odchovance poslední doby patří Aleksandar Mitrovič (Fulham), Dušan Vlahovič (Juventus) nebo Strahinja Pavlovič (RB Salcburk). O něco dříve to byli třeba Černohorec Stevan Jovetič nebo Slovinec Zlatko Zahovič.
V Evropě se nicméně Partizanu dlouhodobě nijak zvlášť nedaří. Loňský postup do osmifinále Evropské konferenční ligy, kde jeho cestu utnul budoucí přemožitel Slavie a finalista Feyenoord, byl za dlouhou dobu maximem. Do základní skupiny Ligy mistrů černobílí dokonce naposledy nahlédli v roce 2010, kdy ale ve skupině s Arsenalem, Šachtarem a Bragou neuhráli ani bod.
Teď mají postup do jarní části ve svých rukou. Pokud doma Slovácko porazí, skončí nejhůř druzí. Pokud zároveň Nice zaváhá v Kolíně, mohou celou skupinu dokonce vyhrát a minimálně tak zopakovat loňskou účast v osmifinále.
Zdroj info: Autorský text, autor vystudoval na Univerzitě Karlově magisterský program Balkánská, euroasijská a středoevropská studia
Marcel Gecov byl vždy známý svou hyperaktivitou. Aplaus na stadionech ale vyměnil za byznys. A je to jízda, díky které nelituje, že už v 28 letech skončil s profesionálním fotbalem. Proč se vzdal pěkné a pravidelné výplaty v Polsku?
Zatímco Bělorusko v poklidu rozehrálo kvalifikaci na Euro 2024, Rusko se snaží vrátit do mezinárodního fotbalu asijskou cestou. To vše navzdory pokračující válce na Ukrajině.
Přišlo jako blesk z čistého nebe. Odvolání Juliana Nagelsmanna překvapilo celou fotbalovou Evropu. A ani s odstupem několika dnů pořád nedává smysl.
