Výprava na bělehradské derby. Přes Spartu až na Marakana za Kangou

Pojďme si to říct rovnou: Do Bělehradu nejedete za krásným fotbalem, ale především za dechberoucí atmosférou. Návštěva obou zásadních srbských klubů je nezapomenutelným zážitkem. Na cestě k němu ale musíte překonat několik překážek.

Projděte si reportáž z cesty, kterou jsem doplnil o praktické tipy. Dozvíte se třeba, kolik stojí lístky, že si pivo máte dát už před fotbalem, jak se nejlépe dostat na stadion nebo kde se ubytovat.

Lístky na poháry

V Bělehradě jsem navštívil nejprve zápas Konferenční ligy Partizanu se Spartou a následně bělehradské derby Zvezda – Partizan. Minimálně první zápas byl ovlivněn pandemickými restrikcemi, ale pokud chcete navštívit pohárový zápas v Bělehradě, měl by postup pořízení lístků zůstat stejný. Prodávají se přes web ticketline.rs. Tam si najdete daný zápas, lístky objednáte a pak s pasem vyzvednete na jednom ze dvou míst v Bělehradě.

Lístky na Spartu stály od 1500 srbských dinárů (zhruba 300 korun) do 3500 dinárů (necelých 700 korun). Jsou tak levnější než v Česku, ale nevýhoda je, že si pro ně musíte v Bělehradě zajít, nevytisknete si je z e-mailu. Možná jsem jenom tu možnost nikde nenašel, ale pro lístky si chodili i Srbové.

V rámci covidových opatření bylo pro získání lístků na Spartu potřeba zadat ještě srbskou adresu a telefon. Vyplnil jsem místo přespání a srbské číslo jsem si pořídil v trafice. SIM karta vyšla na zhruba padesát korun a to ještě s akcí operátora Telenor na několik giga dat na prvních sedm dní zdarma.

U partyzánů doma

Fotbalový klub Partizan Bělehrad založili po druhé světové válce příslušníci jugoslávské lidové armády a je pojmenovaný podle jugoslávských partyzánů. To byla komunistická povstalecká skupina, která osvobodila Jugoslávii od nacistů pod vedením Josipa Tita. Jugoslávie je jedinou zemí v Evropě, kterou neosvobodili Američané nebo Sověti.

Partizan hraje na stadionu otevřeném v roce 1951 (Stadion Partizana) s kapacitou necelých třiceti tisíc fanoušků. Je v centru Bělehradu. Během zápasu se okolí stadionu proměnilo v jedno velké parkoviště. Na zápas tak doporučuji jít buď pěšky, nebo si podle možností vzít taxík alespoň na přiblížení.

Stadion už zažil lepší časy, což je vidět především na sanitárních zařízeních nebo občerstvení. Přímo u stadionu, pod svítícím nápisem FK Partizan, najdete obchod, kde můžete koupit suvenýry. Sbírám šály a jednu jsem si tu bez problémů pořídil za 1500 dinárů (necelých 300 korun). V okolí stadionu toho jinak k vidění moc není. Maximálně pár hezkých graffiti.

V Srbsku si na stadionu ani v jeho okolí nekoupíte alkohol. Pokud máte chuť na pivo, dejte si ho před zápasem. Nejvíc mi chutnal Jelen, fajn chuť má i Zaječarsko. Nealko, které na stadionu prodávali, došlo zhruba ve dvacáté minutě a jediným občerstvením ve „VIP sektoru“ byl jeden stroj na popcorn. I Příbram nabízí lepší zázemí.

Během zápasu Srbové takřka nonstop stojí a do fandění se zapojují všechny čtyři tribuny. Zaujal mě také pokřik, při němž celý stadion svítí telefony. Podpora místních ultras zvaných Grobari (hrobaři) je parádní. Škoda, že jsem si to jako sparťan, nemohl užít naplno.

Na začátku utkání domácí spustili za branami stadionu ohňostroj, za který by se nemusela stydět ani Praha na Nový rok.

Na hvězdě

Utkání na stadionu Partizanu se hrálo ve čtvrtek, v neděli pak bylo na programu derby mezi Zvezdou a Partizanem. Zvezda sice prodávala lístky na webu, ale pořídit je tam prakticky nešlo.

Náhodou jsem ale na srbském sportovním webu narazil na informaci, že se budou prodávat i přímo na stadionu od deseti hodin ve středu (prodáno do té doby bylo přes třicet tisíc lístků). Když jsem na stadion dorazil pět minut po desáté, čekala přede mnou fronta zhruba 200 lidí.

Srbové ale jsou na podobný zájem zvyklí, takže fronta rychle mizela a lístek jsem bez problémů sehnal. Vstupenky byly od 500 dinárů (zhruba 100 korun) na severní tribunu až po 1500 (zhruba 300 korun) do „VIP sektoru“. Nutné je opět předložit pas. Při vstupu na stadion už ho po vás nikdo chtít nebude. Stejné to bylo na Partizanu.

Praxe tedy ukázala, že pokud se na derby chcete dostat, je nejlepší do Srbska odcestovat několik dní předem, abyste si mohli lístky koupit přímo na místě. Koupit lístky online bude zřejmě těžké pokaždé a spoléhat na překupníky asi nechcete.

I Zvezda byla založená těsně po válce, za jejím vznikem stála Spojená aliance antifašistické mládeže. Své zápasy hraje na Stadionu Rajka Mitiće, což je svatostánek s přezdívkou Marakana. V roce 1976 zde Antonín Panenka kopnul svou legendární penaltu. Ultras Zvezdy si říkají Delije (hrdinové).

Stadion má kapacitu přes padesát tisíc míst a je stejně jako stadion Partizanu po obvodu hřiště obehnán atletickou dráhou. To byl důvod, proč jsem raději koupil lístky do „VIP sektoru“, odkud jsem očekával lepší výhled. Stadion Zvezdy je v mnohem lepším stavu než stánek Partizanu. Do klubu dává na srbské poměry velké peníze ruský Gazprom, který je jedním z hlavních sponzorů.

V okolí si pak můžete prohlédnout parádní tank s rudou hvězdou v čele nebo si užít výhled na město, kde se na kopci skví Chrám svatého Sávy. Zároveň kolem stadionu najdete hned několik fanshopů se suvenýry. Šála vyšla opět na 1500 dinárů (zhruba 300 korun) a můžete si ji koupit buď s motivem Delije, nebo Zvezdy samotné. Já jsem si vzal obě.

Vrchol cesty i sezony

Bělehradské derby je vrcholem celé sezony, jelikož všechny ostatní týmy Zvezdě a Partizanu nesahají ani po kotníky. V den zápasu jsou utkání plné noviny.

Opět doporučuji na stadion vyrazit pěšky, dostat se na něj MHD je takřka nemožné. Cesta na stadion je zážitkem sama o sobě. Zhruba tři kilometry od stadionu začínají policejní opatření. Srbská policie lemuje fakticky celou cestu až ke stadionu a dává pozor, aby se fanoušci neporvali už před stadionem. Alkohol opět ani v okruhu zhruba dvou kilometrů okolo stadionu nekoupíte, takže je ideální se předzásobit předem a vypít všechno po cestě.

Samotné derby je velký zážitek. Stadion hučí jako úl. Když dorazíte na tribunu, atmosféra vás okouzlí. Důležitý tip: dojděte si na záchod už před zápasem, protože během utkání je to fakticky nemožné.

Vzhledem k tomu, že spousta lidí stála během zápasu podél zábradlí a neseděla v sektoru, mám pocit, že Srbové prodali víc lístků než je míst k sezení. Ani na to, kde přesně sedíte se tak úplně nehraje, takže po jedné srbské větě znějící zhruba: „Tady sedím já, kámo,“ jsem se usadil o řadu níž, než jsem měl na lístku. Z občerstvení je v nabídce popcorn, klobása, slunečnicová semínka a nealko nápoje.

Atmosféra je elektrizující a nechybí spousta pyrotechniky (včetně jejího házení na policisty a hasiče), nadávek, obří chorea a spousta dalších věcí, které ke správnému derby patří. Hostující fanoušci po začátku utkání bohužel moc slyšet nebyli a zároveň byly sektory vedle sekce pro fandy Partizanu prázdné.

Abych to shrnul: šlo o nezapomenutelný zážitek.

Fotbal samotný na mě působil jako derby v Česku. Byl hodně upracovaný se spoustu faulů a šarvátek, v němž rozhodovaly individuální chyby, po nichž Zvezda vyhrála 2:0. Do Bělehradu tak nejedete za krásným fotbalem, ale především za dechberoucí atmosférou.

A komu jsem v derby fandil? Za Zvezdu nastupuje Guélor Kanga, na jehož kouzla a parádní bomby z dálky v dresu Sparty dodnes s láskou vzpomínám, takže volba byla jasná.

Kanga se na hřišti ujal role režiséra, většinu akcí rozehrávali domácí přes něj. Nechyběly ani Kangovi typické provokace a strkanice. Krátce před poločasem svým chováním na hřišti málem spustil rvačku a ve druhém poločase se po faulu na něj vykartoval jeden z hráčů Partizanu. Zkrátka parádní výkon, kterému chyběl jen gól.

No a po vyhraném derby si udělal s bouřícím kotlem domácích parádní fotku. Za mě jasných 10 z 10.

Doprava

Do Srbska se můžete dostat po vlastní ose autem, což vám zabere 9 až 10 hodin. Můžete se také vydat vlakem či autobusem přes Maďarsko. Pak počítejte s cestou zhruba na patnáct až osmnáct hodin. Jestli si nechcete udělat mezizastávku v Budapešti, tak se to dle mého názoru nevyplatí.

Nejrychlejší je to vzduchem. Z Prahy do Bělehradu létá přímá linka společnosti Air Serbia, v Srbsku jste za necelé dvě hodiny letu. Pokud si letenky objednáte předem, vyjde vás zpáteční let zhruba na čtyři tisíce korun. Ještě levnější je možnost letět do Niše přes Milán. Letenky pořídíte klidně i za dvanáct stovek, ale je to dvakrát delší cesta. Čas a nervy bych doporučil šetřit na srbskou hromadnou dopravu, která je sama o sobě zážitkem.

Ten začíná už na letišti v Bělehradě. Všechno okolo je rozkopané a do centra jede zhruba jednou za hodinu maličký autobus, který stojí 300 dinárů (asi 60 korun). Na platbu kartou zapomeňte, ale hned v příletové hale je bankomat, odkud si můžete peníze vybrat.

Cesta autobusem připomíná šílené fotky z indických železnic, protože do malého shuttlu se namačká klidně šedesát lidí. Zhruba za hodinu jste v centru. Jestli se vám podobný zážitek nechce absolvovat, zkuste taxík, osvědčila se mi aplikace Car:Go (třeba Uber v Bělehradě není).

Taxi doporučuji především při ranním odletu do Prahy, protože z centra je letiště vzdálené zhruba 20 kilometrů a autobusy jezdí dost nepravidelně. Taxík na letiště vás vyjde na necelých tři sta korun. Mimochodem: spousta Srbů neumí ani slovo anglicky, doporučuji se na to připravit.

Ubytování

Je pochopitelně na vás, jestli sáhnete po konvenčním hotelu, nebo třeba po Airbnb. To stojí v Bělehradě ani ne tisíc korun na noc, což je v kombinaci s relativně levnými letenkami dobrá zpráva.

Doporučuji zamluvit ubytování maximálně hodinu chůze od stadionu Partizanu nebo Zvezdy. Ty jsou kousek od sebe, jde zhruba o kilometr vzdušnou čarou.

V době zápasu se kolem stadionů prakticky nedá zaparkovat. Navíc v den bělehradského derby kompletně zkolabuje doprava a dostat se do autobusu téměř nejde.

Jízdenka na autobus nebo tramvaj stojí 90 dinárů (asi 18 korun) a dá se zaplatit kartou přímo ve vozech.

Když není fotbal

Doporučuji zajít do muzea Nikoly Tesly. Lístky jsou sice na srbské poměry drahé, stojí 800 dinárů (tedy 160 korun), ale v ceně máte zhruba půlhodinovou přednášku v angličtině o životě a díle Tesly. Uvidíte také, jak fungují jeho vynálezy. Prohlédnout si můžete třeba Teslův oblek nebo urnu ve tvaru koule, v níž se nechal pohřbít. Trochu morbidní, ale celkově fajn zážitek.

Řeč už byla o chrámu svatého Sávy. Je obecně považován za jeden z nejkrásnějších pravoslavných kostelů na světě a pro veřejnost byl otevřen poprvé před necelými dvaceti lety. Kochat se budete dechberoucí výzdobou a vyplatí se počkat na celou hodinu, kdy kostel vyzvání. Za 100 dinárů (tedy 20 korun) si můžete koupit třeba parádní pravoslavné ikony.

Pokud vás unavují kostely a muzea, příjemnou procházku nabízí bělehradská pevnost, odkud je výhled na Dunaj. Bonusem je výstava vojenské techniky, kterou si můžete prohlédnout v přilehlém parku Kalemegdan.

Na návštěvu láká i Srbské národní muzeum, jde ale o průměrný zážitek. Za zmínku stojí snad jen sbírka antických artefaktů. Srbové si totiž hodně cení římského císaře Konstantina Velikého, který se narodil nedaleko Niše. V neděli je vstupné zdarma.