Na první pohled by se zdálo, že italský fotbal zažil v minulém roce malou renesanci. Titul po 33 letech vyhrála Neapol, která navíc svým atraktivním fotbalem přitáhla k Serii A množství nových fanoušků. Hned pět italských celků se navíc probojovalo do semifinále evropských pohárů a tři z nich si o trofeje dokonce zahráli ve finále. Trojnásobný „mečbol“ se ale nepodařilo proměnit žádnému z nich, padl Inter Milán, AS Řím i Fiorentina.
Při otázce, zda by podobný trend měl následovat i v příštích letech, ale panuje skepse. Základní problémy, které zdržovaly rozvoj italského fotbalu v poslední dekádě, totiž stále zůstávají, a není jich málo. Špatný marketing, finanční problémy klubů, zastaralé stadiony vlastněné městy, nedostatek talentovaných italských hráčů, odliv hvězd a v neposlední řadě rasismus ze strany fanoušků, to vše dělá i po nebývale povedeném posledním roce ze Serie A soutěž, která ani zdaleka nemůže konkurovat Premier League a možná ani Bundeslize.
Švédské „Heja, heja!“ znělo v roce 1958 jako obyčejné fandění. V poraženém Západním Německu ale po semifinále mistrovství světa spustilo vlnu vzteku, která přerostla fotbal a na roky ochladila vztahy obou zemí.
Vallecano v prvním zápase čtvrtfinále Konferenční ligy porazilo řecký AEK. Jediné zbývající ohrožení české pozice v top desítce koeficientového žebříčku tak zůstalo bez bodu a už za týden po odvetě může být definitivně hotovo a Česko může získat potřetí v řadě velkou výhodu: jistou účast v Lize mistrů.
Český tým na mistrovství světa nečekají jen exotičtí soupeři, ale i neobvyklá fyzická překážka. Dva zápasy ve vysoké nadmořské výšce na mexických stadionech mohou reprezentaci vzít dech. V rámci celého MS 2026 jde navíc o problém, který v takové míře neřeší nikdo jiný.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
